V druhé polovině roku 2022 jsem v pražské Maitrei měl tři jednodenní semináře, které se zabývaly třemi kvadranty šamanského kruhu (medicin circle). Koncept tohoto kruhu je popsán na jiném místě.  Během příprav na tento seminář jsem si dělal poznámky k těmto třem etapám vývoje člověka (rodinná etapa – kmenová etapa – esenciální etapa) a tyto poznámky přerostly do velice zhuštěného, nicméně obsáhlého textu, který zde publikuji. Vaše úvahy a komentáře uvítám na svých FB-stránkách.   

Předmluva: Cyklický čas, kruhový či spirálový princip a vývoj.

Téma je natolik důležité, že jsem o tom napsal malou knížku – Živoucí kruh. Všechny „přírodní“ národy žily podle cyklického času a měly cosi jako „Medicin circle“. Cykličnost a z ní odvozující se fáze vývoje (například života) jsou klíčem k pochopení, a především k využití velkého množství procesů a jevů našeho každodenního života, které, pokud neporozumíme jejich podstatě, pro nás zůstanou nepovšimnuté nebo banální. Pokud nežijeme v souladu s přirozeným vývojem – s přírodou – způsobujeme si a svému okolí nespočet dalších, často osudových problémů – ve vztahu, v byznysu, v rodině a v dalších oblastech. Ale především pak nepřijmeme naše životní fáze, nevyhnutelný proces stárnutí a v neposlední řadě budeme paralyzováni naším finálním strachem – strachem ze smrti, takže zapomeneme žít. A je to právě strach ze smrti, jenž zaplavuje naši mysl (mind), odvádí nás od našeho srdce a způsobuje tak pocit oddělenosti, návaly deprese a neúctu (ne-cit) k okolnímu světu, přírodě, Gaie.
A pak … ze samého lineárního „úprku“, nemáme … ČAS na to, cítit propojení.

Základní myšlenka je, že se vše vyvíjí jak v kruhu (ŽP), tak i směrem vpřed (MP). Výsledkem je šroubovice, DNA, pohyb planet a celého vesmíru. Ale zatímco pohyb vpřed zná naše současná kultura velice dobře (rychlost, lineární logika, expanze, odtikávající, exaktně-dopředný čas – Chronos), pohyb v kruhu, cykličnost, čas příhodného okamžiku (Kairos) jsme zapomněli, vytěsnili, odsunuli na vedlejší kolej. Je to především oním „vítězstvím“ civilizace a kultury nad přírodou, jež nám umožňuje, nestarat se o velké cykly (den a noc, roční období). Protože je ale příroda větší než kultura (druhé je část prvého), je nezbytně nutné se navrátit do rovnováhy mezi jin a jang, ženským a mužským principem, a tedy poznat a porozumět tomu, co je v současné době vytěsněno – onen „druhý princip“ – ženský, cyklický čas.

Co je ale cyklický čas? Je to koncept, vycházející z přírody, kde vše, co vnímáme, je cyklické. Den, měsíc, rok, sluneční aktivita, tak zvaný platonický rok (kyvadlový pohyb zemské osy), možná i cyklus vesmíru. Když jsme ve volné krajině a máme dost času (což je velice vzácná kombinace, neboť většinou spěcháme odněkud někam nebo „sportujeme“), vnímáme zde kolo horizontu. A když prožijeme celý den v krajině, uvidíme rozbřesk na severovýchodě, východ Slunce na V, dopolední, stoupající část dne na JV, vrcholení dne na jihu, klesající část dne na JZ, západ na Z a soumrak na SZ. Nejtemnější část noci (tma coby materiální neexistence, sny) pak nastane, když bude Slunce na severu. A příští den se to bude opakovat, ale bude JINÝ den.

Čas, rozum a nedostatek: K cyklickému času patří také prodlení. Od 17. století se náš život nesmírně zracionalizoval (rozum = ratio), zpřesnil (dříve se den i noc dělily na vždy 12 hodin, tyto ale byly vlivem ročních dob rozdílně dlouhé). Vynález chronometru rozdrobil tekoucí (analogový) čas na řadu racionálních čísel – sled vteřin. Naše hodinky se již netočí v kruhu a nemají kolečka, ale chipy a cifry. Tím jsme vstoupili do éry nedostatku. Jak to?? Nedostatek vždy znamená chybění něčeho, a protože nám chybí čas – nikoliv ten na našich hodinkách, ale ten k prodlení – jsme v nedostatku. Řešení našeho nedostatku je přechod na čas příhodného okamžiku. Ten objevíme, když se neženeme časem jak zběsilí (za ziskem), ale počkáme, až to, co je nám souzeno, k nám doputuje. Nebo spíš naopak – až se k tomu na naší cestě dostaneme. Jen tak překonáme nejen náš nezájem o to, co se kolem nás děje, ale i pocit odloučenosti, separace od Všehomíra. Jenže říkejte managerovi, že má počkat.

Základ cyklického času je kruh roku i kruh života. Nejprve kruh roku:
Předjaří = Imbolc. Cosi se připravuje, ale ve skrytu, ještě to „nevyšlo“. Početí, záměr.
Jaro = Jarní rovnodennost. Skutečný, zjevný začátek. Malé, právě narozené dítě, rašení.
Máj = Beltane, rozkvět, sex. zralost (opylení), přechod do dospělé (tj. reprodukční) fáze, puberta.
Začátek léta = Letní slunovrat, vrchol světla, expanze, růst do šířky, ovoce se nalévá a zraje (přibírání hmotnosti), založení rodiny. Plná síla materie, polarita muž-žena.
Vrchol léta = Lughnasad, oběť, sklizeň, tvoření zásob (= nesežrat všechno naráz!), midlife-krize.
Podzim = Podzimní rovnodennost. Duchovní růst, zjemnění, moudrost. Cesta Orfea do podsvětí, ten, kdo zná tajemství, mág a vědma.
Pozdní podzim = Samhain, konec viditelné fáze, stáří, magie a osvícení, smrt.
Začátek zimy = Zimní slunovrat, čas ticha a duchovnosti, říše předků, návrat ke kořenům.

Koncept čtyř duší. Je to koncept čtyř kvadrantů kruhu roku, jejichž hranice jsou tvořeny vždy jedním pohanským „velkým“ svátkem: Imbolc (1.2.), Beltane (1.5), Lughnasad (1.8.) a Samhain (1.11.) a jejichž vrcholy tvoří pak čtyři „astronomické“ svátky – dva slunovraty a dvě rovnodennosti. Tento koncept takto, jak ho používám, vyvinul na základě Léčivého kruhu prérijních indiánů holandský šaman a konstelář Daan van Kampenhout. Já jsem ho od něho převzal a dále přizpůsobil.

A nyní kruh života. Protože čtvrtý kvadrant je nemateriální – tedy, pokud vyznáváme koncept reinkarnace, opisuje čas mezi smrtí a znovuzrozením – patří k vlastnímu kruhu života jen tři kvadranty naší tělesné existence. Zde jsou: 

1. díl – Závislost a růst. Rodinná duše.

Rodinná duše. Pojďme k první etapě našeho putování – k té čtvrtině kruhu, jež leží na východě a kterou nazýváme Rodinná duše. Proč rodinná? Je to samozřejmě antropocentrické pojmenování, obecně je to čas vzniku a růstu. Rodinná proto, neboť my lidé se rodíme do rodiny. A duše proto, neboť Bert Hellinger, původem duchovní (kněz), nazýval to, co drží nějaký systém pohromadě (například rodinu), duší. Tato „duše“ je vědomí celku, to, co udržuje systém živoucím, co doplňuje jeho chybějící části a dává celému smysl. Na naší životní cestě rozeznáváme čtyři takové hlavní „celky“: Rodinu, do které se rodíme, kmen, který si hledáme nebo si ho vytváříme (práce, současná rodina s našimi dětmi, sportovní kluby, politické strany, národy, náboženské vyznání atd.), dále pak naši vlastní esenci, tedy to, co skutečně jsme, a nakonec velká duši, o níž Bert Hellinger říkal, že je to místo, odkud jsme přišli a kam se opět po smrti vrátíme.

Vlastnosti rodinné duše. Když se někde narodíme (nebo někam reinkarnujeme), je ta nejvýznamnější vlastnost lidského dítěte jeho závislost. Na počátku našeho života jsme byli naprosto závislí (na matce, na potravě, teplu, lásce, přijetí…), takže jsme zakusili, jaké je to být malý a nemít sebe a okolní svět pod kontrolou. To je naprosto zásadní věc, kterou nutno pochopit. Celé civilizační usilování, celé naše dětství je o vymanění se z této závislosti. Většinou se to děje skrze proces učení, který je zase spojen (nejpozději od nástupu do školy) s racionalitou, vědomostmi, rozumem. Tím se ovšem zároveň dostáváme do pocitu oddělení, separace, do pocitu, že nejsme součást celku. Tato separace je nesmírně zesílena i způsobem, jakým se děti učí – bez pohybu, sedíc v nudné třídě, teoreticky (maximálně za pomoci obrázků – z čehož pak plyne naše fixace na optické vjemy a pozdější čumění do mobilů). Kdykoliv se později objeví problém, který je spojen se závislostí (vztah, práce, jídlo, drogy a alkohol, sex, závislost na digitálních zařízeních atd.), nutno hledat řešení v rodinné duši. A většina konstelací o problémech v původních rodinách (např. s rodiči) se točí kolem naší (ne)závislosti, tedy hlubokého odporu být malý.

Další důležitá vlastnost rodinné duše je růst. Růst se stal kouzelným, zdánlivě vše-řešícím pojmem moderního času. Máme pocit, že kdo neroste, ten je krátce před smrtí, nebo snad vůbec nežije. Růstem rozumíme především růst materiální a kvantitativní, tedy podle principů „více, větší, rychleji“. A opět zde – bohužel – vládnou čísla. Není to tím, že právě během růstu dětí přecházíme na „umrtvení těla“, tedy, jak už jsme psal, nesmyslný a pouze na mozek orientovaný styl výuky ve školách? Možná že i naše problémy spojené s růstem (a jeho chyběním) je nutné řešit návratem do dětství, k vnitřnímu dítěti, ke hře a hravosti, k možnosti, dělat chyby, a to v hojné míře. Netřeba říkat, že fixace na růst (s tím je spojena i fixace na zisk) se stala možná hlavní příčinou naší současné enviromentální krize – krize způsobu našeho života.

Rodinná duše končí formálně svátkem Beltane, tedy 1. květnem, ve skutečnosti ale jsou ony „duše“ spíše jako letokruhy stromu. To znamená, že rodinná duše, včetně vrásnění, traumat a slabých míst je v nás zachována a ovlivňuje naše vnímání, myšlení i jednání až do smrti. Je tedy nesmírně důležité, se vypořádat s tím, co jsme během aktivní fáze našeho dětství zažili a co si pod nánosy pozdějších témat stále neseme v sobě. Okolnosti našeho dětství již nezměníme – co lze změnit je náš pohled na ně, především pak hluboké přijetí toho, co bylo. Vše, co se nám dělo a vše, do čeho jsme se narodili – jak pozitivní, tak i to negativní – mělo a má smysl. Skrze naší konfrontaci s ne vždy harmonickým okolím se vytvářely naše vlastnosti, které, správně pochopeny a přijaty, nás mohou vést dál. Každá mince a každá naše vlastnost má svůj rub a líc. V okamžiku, kdy ji pochopíme v její celistvosti, si můžeme vybrat, co na naší další cestě použijeme.

2. díl – My versus oni, expanze. Kmenová duše.

Přechod z rodinné do kmenové duše – puberta. Poměrně záhy začíná dítě chápat, že závislost na rodině má své výhody (mama-hotel), ale i své nevýhody. Začne hledat spojence mimo svůj rodinný systém. Zpočátku jsou to kamarádi (parta) dětí, s nimiž si hraje, později začnou do pocitu spojenectví pronikat i jiné hodnoty – společný fotbalový klub, hudba, společný náhled na druhé pohlaví, ještě později politická a třídní příslušnost, víra a náboženství, společná firemní identita. Kvůli vyhranění se (a i kvůli ulehčení přechodu) se stává, že mladí lidé, kteří hledají kmenovou duši, se postaví proti své rodinné duši.

Vlastnosti kmenové duše. Narozdíl od rodinné duše není příslušnost ke kmenové duši doživotní. To znamená, že kmenová duše si svými příslušníky není jistá a vyvíjí proto jisté mechanismy, které odchod a změnu kmene ztěžují. Je to především pojem zrady. Ten, kdo není s námi, jde proti nám (zásada kmenové duše), ale ten, kdo s námi šel a nyní nás zradil je horší, než náš nepřítel. Upevňování kmene se děje rozšiřováním (expanzí) působiště jak geograficky, tak i co do počtu příslušníků. Důležitou roli přitom hraje kmenová ideologie, tedy cosi jako konstruovaná vize toho, co nás spojuje. Rodinná duše toto nepotřebuje – u ní se jedná o geneticky jednou pro vždy danou příslušnost.

Výhody kmenové duše. K hlavním výhodám patří jednak pocit bezpečí (především pro ty, jimž nestačí „velcí rodiče a předci“, jednak schopnost kmenové duše realizovat gigantické projekty (například železnici). Bez kmenové duše bychom byli stále ještě ve stádiu primátů. Teprve přechodem vývoje lidstva z rodinné duše do kmenové se patrně nastartovala lidská civilizace spolu se všemi svými výdobytky (dělba práce, peníze, technologie) ale i děsy. Války, tak jak je vedeme my lidé jsou (na rozdíl od mravenců) vedeny vždy kmenovou duší, tedy ve jménu něčeho proti někomu, kdo naše hodnoty nesdílí. Války mravenců (a primitivních kmenů) spadají spíše do kategorie rodových půtek. (?)

Kmenová duše a založení rodiny. Nejmenší kmenová duše vzniká, když se dva lidé (muž a žena) dají dohromady, aby utvořili pár za účelem rozmnožení – tj. zplození dětí. Takový pár je pro narozené děti součástí rodinné duše, pro sebe navzájem tvoří ovšem kmenovou duši – jednoduše protože spolu nemusí zůstat. Tento pár má oproti jiným kmenovým duším jistou nevýhodu – pokud se rozejde, nelze určit, kdo je ve „většině“ a kdo je „zrádce“. Proto podprahově usilují oba partneři v případě neshod či dokonce rozchodu o to, aby se děti (a také jejich příbuzní, kamarádi či právníci) postavili na jejich stranu. Vzniká tak „válka Roseových“, která může vyústit v naprosto destruktivní bitvu o děti, které samozřejmě nic nechápou, neboť z jejich pohledu zůstávají rodiče rodiči, ať se děje cokoliv. Protože je každý z partnerů přesvědčen (i když někdy pouze na podvědomé úrovni) o vině toho druhého, je řešení možné teprve z pozice další fáze vývoje, z esenciální duše. 

Kmenová duše a láska. Vazbu mezi partnery ve stádiu kmenové duše nazýváme „láska za účelem“, a to i přesto, že k ní mohou přispívat i jiné druhy lásky – romantická, osudová, karmická, spirituální atd. Pojidlo kmenové duše partnerů je vytvoření něčeho (rodina, dům, společné podnikání, ale třeba i chov zlatých retrívrů). Pokud se tento záměr nepodaří, nebo pokud je jedním či oběma tento záměr, který může ležet i v nevědomé části psýché sabotován (například se pár rozhodně na nátlak jednoho z nich pro potrat), nastává krize. Také při splnění účelu (např. dovychování dětí do dospělosti) může dojít ke krizi, pokud si partneři neuvědomí, že přecházejí do další vývojové etapy – totiž do esenciální duše. Tento přechod nastává jak biologicky (klimakterium, změna sexuality), tak i psychicky – midlife krize, Orfeova cesta, syndrom vyhoření.

Kmenová duše a sex. Sex, především vědomé vyhledávání sexuálního vzrušení je to, co rozlišuje dítě (rodinná duše) od tak zvaně dospělého člověka ve stádiu kmenové duše. Do sexu se ovšem promítá velmi mnoho z rodinné duše (tělesnost, závislosti atd.), takže jakkoliv je sex pojítko páru, který vytváří kmenovou duši, je často i jejím ohrožením. Proto vzbuzuje nevěra tak bouřlivé reakce spojené s pocity zrady, ohrožení rodinného míru, extrémní agrese atd. A to je také důvod, proč se církve, konzervativní státy a ideologie snaží donutit své přívržence k zachování monogamie a věrnosti. Popřípadě sex jako zdroj potěšení přímo odmítají.

Dospělost to ovšem ještě není. V předchozím textu jsem použil pro příslušníky kmenové duše výrazu „tak zvaně dospělí“. Tím jsem chtěl vyjádřit, že jakkoliv právně nastává dospělost završením 18. respektive 21. roku života, skutečně dospělými, tj. svobodnými a zodpovědnými za své činy se stáváme až po přechodu do esenciální duše. K tomu je ovšem nutno dodat, že stávající společnost všemi prostředky tomuto přechodu brání. Je to z toho důvodu, neboť člověka ve stavu esenciální (individuální) duše lze jen velice těžko kontrolovat a manipulovat.

3. díl – Spirituální inteligence, smíření. Esenciální duše.

Přechod z kmenové duše do esenciální se v dnešní době děje především skrze krizi. Ta může vypadat různě – od syndromu vyhoření a depresí, přes ztrátu smyslu v zaměstnání, rozchod nebo rozvod v manželství, náhlé objevení se tělesné choroby (např. infarkt) nebo rychle se zhoršující chronické onemocnění až po drastické setkání se smrtí, například úmrtí milované osoby (Orfeus a Eurydika). To se děje především proto, neboť současná společnost (coby kmenová duše) se urputně brání tomu, aby jí „ovečky“ utíkaly někam, kde nejsou kontrolovatelné.

Promarněná krize. Jeden z mytologických příkladů promarněné krize je příběh Orfea. Ten, po náhlé ztrátě milované Eurydiky sice nastoupí cestu do podsvětí (tj. konfrontuje se se svým nevědomým a smrtí) ale poté, co si svou partnerku vyprosí zpátky, poruší jemu uloženou podmínku – nesmí se ohlédnout, tj nesmí spadnout do dřívější závislosti na ženě a pochybách o ní. Poté, co Eurydika nenávratně zmizí, Orfeus to psychicky neustojí, bloudí ztracený po světě, a nakonec ho roztrhají Bakchantky poté, co s nimi odmítl oslavovat život. Dá se tedy říci, že poté, co neprošel krizí, se Orfeus zasekl v roli oběti.  

  Návrat k sobě. Esenciální duše je to místo, kam se dostáváme po „dětské“ závislosti a „dospělém“ budování jistot – domu, hradu, či jinak „opevněném“ manželství nebo také po dosažení vrcholu kariéry. To vysvětluje, proč v případech, kdy to neuděláme sami, „zařídí“ naše podvědomí, které vytváří a určuje okolnosti našeho života, aby se při vstupu do esenciální duše otřásla naše víra v jistoty, postupy a převzaté (vnější) hodnoty a my se tak museli obrátit dovnitř. Tento obrat či změnu životního postoje nazývali staří Řekové Metanoia. Jenže většinou, než se toto stane, se dostaneme do konfliktu s okolím. Proto je účelné, si vybudovat jisté materiální a energetické
zásoby na dobu našeho přechodu.

Otázka změny paradigmatu v manželství či partnerství. V partnerství dochází k hlubokým změnám. Namísto lásky „za účelem“ (založení rodiny, postavení domu, společné podnikání atd.), která patří k předchozí etapě, se nyní vynořuje otázka „proč jsme vlastně spolu“. Děti jsou dospělé, barák stojí a společná firma případně zkrachovala. I sexualita se často mění. Klíčovým pojmem je zde nezávislost a zároveň hloubka. To je ale pro mnohé těžko realizovatelné, neboť tyto dva směry se zdají být neslučitelné.

Paradox a mytologické vnímání. Mnoho procesů a jevů v esenciální duši vypadá jako paradoxie – tj. si „logicky“ odporuje, popřípadě není racionální. To jsme už viděli na příkladu hloubky vazby ve vztahu a zároveň nezávislosti. Zrovna tak je to s akceptováním rozdílných, často protichůdných pohledů na realitu. To, co východní filosofie označují jako tao, maya, koan – tedy iluzornost světa a překročení duality, je přesně to, s čím se v esenciální duši setkáváme. Proto zde hrají velkou roli báje, mýty a pověstí, které vlastně všechny začínají formulí „bylo nebylo“. Je to ono „mytologické“ či „mýtopoietické“ vnímání světa, které navazuje na pohádky a magické vnímání světa dětí v protilehlé rodinné duši a toto vnímání zvědomují. I z tohoto důvodu je důležitá složka této duše pouť. Na konci této pouti je mysterium, popřípadě zasvěcení do něj.

Čas je nesmírně důležitým klíčem k pochopení a prožití esenciální duše. Je nutné zpomalit, udělat si čas a pochopit cykličnost času Kairos i neúprosnost času Kronos. Když „není čas“, znamená to, že „není smrt“ (tj. my ji zapíráme) a tak pádíme vpřed jako splašený kůň až narazíme na solidní skálu své smrti (Saturn-princip), nepřipraveni a neschopni se skrze její prožitek dostat o spirálu dál.

Dalším důležitým klíčem je mír. Mír je neustálé dynamické vyrovnávání střídajících se protikladů. Nádech a výdech, systola a diastola, život a smrt – teprve když přijmeme jejich vzájemné propletení (tj. jejich hru nebo neoddělitelnost), můžeme pochopit a zažít esenci bytí. A tím i (ze)stárnout a nakonec i zemřít v souladu s Univerzem. Nebo, jak to Osho říkal, rozpustit se v oceánu. 

(Obrázek představuje koncept čtyř duší a denní, případně roční cyklus.)