Text

Setkání třetího druhu

Bylo už hodně po půlnoci a firemní večírek v nejvyšším patře jedné známé banky, na který jsem byl jako „konstelář“ a kouč pozván, pomalu končil. Kolem již hodně vyžraného bufetu se motalo posledních pár zoufalců, kteří se buď zavčas neopili nebo nesbalili některou z patrně též pozvaných krásek. Podle odněkud se linoucí vůně tady kdosi kouřil trávu. Vlastně prakticky každý budil dojem už hodně změněného stavu vědomí. Vyšel jsem na terasu nadýchat se čerstvého prosincového vzduchu a trochu se rozjasnit pohledem na zářící světla noční Prahy. Přede mnou se rozkládalo dvanáct osvícených století.

„To za tu nudu stojí, nemám pravdu?“
Podíval jsme se na toho, kdo mě oslovil a přikývl jsem. Dosud jsem si ho nevšiml – vlastně na něm nebylo nic, čeho by si člověk na podobné party vůbec mohl všimnout, vyjma snad toho, že dobře „zapadal“. Elegantně oblečený, přibližně čtyřicátník, hladce oholen, typ člověka, kterému okamžitě uvěříte, když vám řekne, abyste tyto dluhopisy opravdu nechal být. Sympaťák, pokud si ho vůbec všimnete. Nebo on vás.

„Vy jste bankéř?“ zeptal jsme se. Patrně debilní otázka, ale prostě jsem ho doteď vůbec nikde neviděl.
„Tak nějak,“ pousmál se, „dalo by se říci, že pracuji na zhodnocení vkladů, pro které se kdysi dávno rozhodli jiní.“
„Tak to snad děláme všichni. Kdysi dávno do toho táta s mámou bouchli, a od té chvíle se z toho snažíme něco udělat, nebo ne?“ I po mé druhé odpovědi jsem si připadal nějak hloupě. „Pardon, já se zabývám rodinnými konstelacemi, takže se nezlobte, jsem tím trochu deformovaný.“
„Já vím. Znám vás.“
„Tak to je mi trapné – já si vás bohužel nemohu vybavit. Viděli jsme se na semináři?“
Zavrtěl hlavou: „Ne, na semináři ne.“
„Vy jste ale tajemný,“ pomalu mě začal opravdu zajímat. „Tak odkud se tu berete?“

Podíval se mi tak zpříma do očí, že jsem musel krátce zavrtět hlavou, jako když chcete setřást pavučinu. Nebo se odstřihnout od něčeho, co je hodně, ale fakt hodně podivné. Hlavou mi bleskla myšlenka, jestli jsem náhodou nepil trochu moc. 
„Když už je takhle pozdě, tak co kdybychom si zahráli takovou malou hru. Jestli tedy chcete, “ vyhnul se mé otázce.
„Jakou hru?“
„Na chvilku budeme oba dělat, jako kdybych byl odjinud. Z nějaké vzdálené galaxie, prostě mimozemšťan. A že jsem tady, abych různým lidem pomáhal najít to, co je důležité. Koneckonců, pokud vím, totéž děláte s vašimi klienty i vy.“
„To zní trochu, řekněme, velikášsky. Něco jako ufón-guru?“
„Řekněme, vývojový pomocník.“ Potíž byla v tom, že jeho hlas vůbec nezněl tak, jako kdyby si ze mne dělal legraci. A ani namyšleně. Byl prostě jen přívětivý.

„Tak jo. Jdu do toho. Hrajem. Tedy – jaká jsou pravidla?“
„Ptejte se. Prostě se ptejte na cokoliv, co byste od vyšší inteligence chtěl vědět.“
„Tak mi řekněte, proč chodím na tyhle příšerný večírky,“ nějak jsme se stále pokoušel o to, klouzat po povrchu.
„Rozhodnutí vašeho ega. Prostě vám dělá dobře, že vás zvou.“
To sedělo. Uvědomil jsem si, že jsem se dostal přesně na hranici toho, zdali se omluvím a půjdu si po svých, nebo na tu jeho hru přistoupím.
„To jste se asi trefil,“ povzdychl jsem si. „A jak se toho ega mám zbavit?“
„Proč byste se ho zbavoval, vždyť vás drží pohromadě. Přeci nechcete vyvanout, to by byla škoda, co by tomu řekly vaše klientky…“ teď si ze mne dělal zjevně legraci.
„Ale co když…“ dělal jsem, že tu jeho ironii neslyším, „nás to naše ego nutí dělat věci, které jsou zbytečné, které nechceme, které nás drží pod krkem?“
„Nic není zbytečné. Ani vaše utrpení. Bez něho byste se ve vašem vývojovém stadiu nehnuli ani o milimetr.“
„Vývoj, vývoj. Někdy toho mám plné zuby. Protože když se rozhlédnu kolem sebe, tak…“
„Tak vidíte spoustu lidí, kteří se vůbec nechtějí hnout z místa? To jste chtěl říci?“
„Přesně. Podívejte se například na tohle krásné město. Když jsem se sem před dvaceti lety vracel, tak na Hradě támhle svítilo červeně Havlovo srdíčko a všichni byli nadšení svobodou a budováním lepších zítřků. A teď je všechno v háji, protože lidi jsou rozdělení a rozbublinovaní a jedni nerozumí druhým. Protože máme velká ega, a protože se bojíme, a protože jsme se nechali zmanipulovat.“
„Ano,“ přitakal a oba jsme se dívali do záplavy světel pod námi. Chvíli bylo ticho.

„A vaše otázka?“ Opět zněl jeho hlas jako hedvábí. Nebo jako když přede kocour. Musel jsem sebrat všechnu svou sílu, abych se koncentroval na tu správnou věc. Příležitost promluvit si s někým, kdo se považuje za gurufóna, se vám nenaskytne často.

„Tak dobře. Moje otázka je, co když vás ten vývoj nutí se rozhodnout buď vpravo, nebo vlevo a vy jste přesvědčen, že obojí je špatně, co uděláte?“
„Myslíte tím třeba bojovat nebo se stáhnout?“ Opět se na mě podíval tím svým rentgenovým pohledem. A dostal mě – protože formuloval přesněji než já můj vlastní pocit.
„Ano.“
„To je jednoduché, každý boj vytváří zase jen boj a stažení vede ke stagnaci. Vy jste pořád v zajetí toho buď-a-nebo. Vlevo je moc vlevo a vydáte-li se vpravo, tak vám za chvíli to ‚vlevo‘ bude chybět.“
„Takže ani-ani?“
„Byl jste někdy na jaře v lese?“ Jeho otázka mě trochu zaskočila, protože jsem nepochopil, kam míří.
„Jasně že.“
„Tak jste si možná všiml, že celý les je na jaře plný semenáčků, kteří se snaží, aby vyrostli a stali se velkými stromy. Ale jen mizivému počtu z nich se to povede. Ale ti, kteří to nedají, vytváří spolu se spadaným listím humus pro ty, kterým se to podaří. Oni se nerozhodují. Oni prostě rostou.“
„To zní docela děsivě.“
„Nikoliv, protože nejde o stromy. Jde o les.“
„To také, určitě, ale…” snažil jsem se mu docela zoufale vysvětlit, že takto to prostě nemůže fungovat, “…ale co když si ty stromy začnou uvědomovat svoji jedinečnost, svou odlišnost od ostatních stromů, co když v každém tom semenáčku vězí možnost, stát se stromem a přerůst ostatní. A on, malý stromeček, to ví a začne po tom toužit. Nevede to k boji?“
„Jistěže, na vašem stádiu vývoje to k boji vede. Proto se také snažíte se vzájemně potopit, víc než se přerůst. Proto se díváte neustále na ty ostatní a váš nejvyšší zájem je, je sledovat, kontrolovat a omezovat, aby náhodou nepřerostli vás. Proto tu stojíme na nejvyšším patře, protože to sem přitahuje ty, kteří si o sobě myslí, že jsou těmi velkými stromy, co to dali. A oni to taky skutečně dali, jen jim chybí ten humus pod nimi, se kterým totiž neustále bojují.”
“Humus?”

“Ano, to vše ostatní mimo jejich velikost. Chybí jim jejich vlastní stín. Proto brzy uschnou. Většina z nich. Bohužel.”
„Bohužel? Bůh truchlí?“
„Samozřejmě že ne.  Bůh není fousatý týpek, který sedí na trůnu nebo chodí po své zahradě a zapovídá Adamovi konzumaci jablek. Bůh je ten růst semenáčků. A ten humus. A ty stromy taky, samozřejmě. A já a vy a každý.“
„A jak se tedy můžeme k němu dostat? Tedy – pokud je v nás a ve všem, jak si tohle můžeme uvědomit? Nebo spíš jak ho můžeme zažít?“

Teď se na mne podíval pobaveně. Tak trochu jako kouzelník kdesi na matějské pouti. Přívětivý kouzelník, který vás požádá o Rolexky, a když mu je ochotně dáte, tak je rozbije v hmoždíři, protože i to jste mu dovolil, neboť jste měl za to, že je má schované v rukávu. A pak odejde, aniž by je vám vrátil.

„Musíte prostě zmizet,“ řekl. A já do dneška přemýšlím, jak to udělal, ale když to vyslovil, zatmělo se mi před očima. A když jsem za pár vteřin přišel k sobě, už tam nebyl. Prostě – zmizel.

(© Jan Bily 2021)