Text

Nedávno jsem na webu narazil na překlad prvních dvou dílů výtečné eseje Paula Kingsnortha, v originále nazvaní “The Vaccine Moment” (Moment Očkování). Paul Kingsnort je enviromentalista, ekolog a spisovatel, který patří do okruhu lidí jako je David Abram (od kterého vyšly v češtině dvě taktéž skvělé knihy).

Za tento překlad vděčím Jiřímu Zemánkovi (*1953, takže o rok starší než já… 🙂 a esej mě natolik oslovil, že jsem neváhal a vyhledal třetí, teprve nedávno publikovaný díl, který jsem (za pomoci služby DeepL) přeložil. 

Všechny tři díly publikuji zde.

 

Paul KINGSNORTH: MOMENT OČKOVÁNÍ, část první: VE DNECH ODHALENÍ

„Nesouhlas, stejně jako diskuze vyšly z módy.“

Toto je první díl dvoudílné eseje o viru a stroji. Druhá část bude následovat příští týden, poté co bude znovu obnoven normální provoz.

Možná je to tím, že jsem Angličan, nebo je to možná mým věkem, nebo je to jen slepý předsudek, ale když se probudím a slyším zprávu, že rakouská vláda internovala celou třetinu populace svého národa jako „nebezpečí pro veřejné zdraví“, přeběhne mi mráz po zádech.

Rakousko, pomyslím si pro sebe. Ó bože.

Dívám se na zpravodajské fotografie ozbrojených, maskovaných, černě oděných policistů, kteří zastavují v ulicích lidi a požadují po nich jejich digitální doklady, a čtu příběhy dalších, kteří byli zatčeni jen pro to, že opustili svůj vlastní dům víc než jednou za den, jak to bylo povoleno, a slyším rakouské politiky, jak monotónním hlasem říkají, že ti, kteří odmítnou přistoupit na injekci, mají být vypovězeni a obviněni, dokud se nepodvolí.

Pak se dívám na rozhovory s „obyčejnými lidmi“, kteří říkají, že si o to „neočkovaní“ koledovali. Někteří z nich prohlašují, že tito nepřátelé lidu by měli být všichni uvězněni. Přinejlepším jsou tito „antivaxxeři“ paranoidní a dezinformovaní. Přinejhorším jsou zlomyslní a měli by být potrestáni.

O několik dní později mě probouzejí další zprávy o Rakousku: od příštího roku bude všem lidem v zemi vnucena státem covidová vakcína, která převáží jejich právo na to, co určití lidé, kteří v poslední době velmi utichli, nazvali „tělesnou autonomií“.

Pak se podívám přes hranice do Německa. A vidím, že také v Německu politici uvažují internovat ty, kdo s očkováním váhají, a nedávno se také dohodli, že k očkování přinutí každého občana. Do konce zimy, říká roztomile upřímný německý ministr zdravotnictví, budou Němci ´očkováni, vyléčeni nebo budou mrtví.´ Zjevně žádná čtvrtá možnost neexistuje.

V Německu mají napilno. Nedávno v ulicích postavili ploty, aby na vánočních trzích od sebe oddělili ty špatné nenaočkované od dobrých naočkovaných. Venku! Možná také dají těm dobrým lidem kameny, aby je mohli vrhat přes ony ploty na neočkované. Když vidím karikatury, jako je ta v úvodu tohoto eseje, která se nedávno objevila v mainstrémových německých novinách, myslím, že taková situace nemusí být až tak vzdálená. Karikaturista na ní ukazuje muže na pohovce, který si koupil střílecí hru, v níž se může bavit zabíjením neočkovaných lidí. Bude, ptá karikaturista, „velký zásah pod vánoční stromek?“1

Hahaha, pomyslím si. Německo. Ploty. Internace. Nucené injekce. Ozbrojená policie. Naskenujte svůj kód. Zabijte neočkované. Hahaha!

Toto všechno sleduji z Irska, ze země, která má nejvyšší míru proočkovanosti v západní Evropě, víc než 94 % dospělé populace. Je zvláštní, že zároveň s nejvyšší proočkovaností máme v západní Evropě nejvyšší míru infekce covidem. Vláda nebyla schopna tuto skutečnost vysvětlit, ale je to trend, který se v poslední době projevuje také na některých dalších vysoce proočkovaných místech jako je Gibraltar, Izrael nebo Západní Flandry. Vysoká úroveň očkování, zdá se, nekoresponduje s nízkými úrovněmi onemocnění; často je tomu zcela naopak.

V jiných částech světa se také dějí podivné věci. Například v Africe. Africká populace je největší, nejrychleji rostoucí a materiálně nejchudší populací ze všech kontinentů. Jen málo vlád si může v Africe dovolit dodávat svým lidem drahé firemní vakcíny, na které jsme my na Západě riskantně vsadili osud svých národů. V Africe je naočkováno pouze 6 % zdejší populace a národní zdravotnické systémy na mnoha místech prakticky neexistují. Přesto zdravotnická organizace WHO označuje tento kontinent za „jednu z oblastí světa, která je nejméně postižena virem“. Ve skutečnosti se ukazuje, že bohatší a „rozvinuté“ části světa trpí pandemií nejhůř.

Zdá se, že nikdo není schopen nic z toho vysvětlit, nicméně to oficiální směr cesty nijak nezměnilo. V Irsku každopádně zůstává scénář stejný. Šest měsíců jsme žili s očkovacím apartheidem, s vyloučením „neočkovaných“ z velké části společnosti, ale nezafungovalo to. Míra infekce se s příchodem zimy prudce zvyšuje – jak to můžete očekávat u respiračního viru. Nedávno nám všem řekli, abychom pracovali z domova, a další lockdown je na pořadu dne.

V hospodách a v nočních klubech byl nedávno vyhlášen půlnoční zákaz vstupu. Je to zvláštní, protože do nich měli po měsíce dovoleno vstupovat pouze očkovaní lidé a opakovaně jsme byli ujišťováni, že očkovaní jsou v bezpečí jsou-li si nablízku.

V otevřené a poctivé společnosti by toto všechno bylo předmětem masivní veřejné diskuse. Byli bychom svědky, jak vědci všech názorů otevřeně diskutují v televizi, v rozhlase i v tisku; na sociálních médiích by byly vysílány názory všeho druhu; novináři by náležitě zkoumali zprávy o úspěšnosti vakcín i o jejich nebezpečích; byl by podnikán seriózní průzkum alternativní léčby; veřejné debaty o rovnováze mezi občanskými svobodami a veřejným zdravím a o tom, co to vůbec „veřejné zdraví“ je. Toho jsme se však nedočkali a ani se toho nedočkáme, protože diskuse, stejně jako nesouhlas, vyšly z módy.

Sdělovací prostředky zde v Irsku nepoložily kritickou otázku nikomu z čelních představitelů po dobu nejméně osmnácti měsíců. Algoritmy společnosti Google pilně pohřbívají nepohodlná data, zatímco kanály sociálních médií, odkud většina lidí přijímá svůj pohled na svět, odstraňují nebo potlačují kritické názory, i když pocházejí od předních virologů nebo redaktorů časopisu British Medical Journal. Den za dnem, jsem se probouzel a říkal jsem si: co se to děje?

Internace. Povinné léky. Segregace celých částí společnosti. Hromadné vyhazovy. Vynucený bubnový mediální konsensus. Systematická cenzura disentu. Záměrné vytváření atmosféry strachu a podezírání státem i tiskem. Čím by se to dalo ospravedlnit? Možná kombinací strašlivé pandemie, která zabila nebo zmrzačila velké procento nakažených, a existencí bezpečného a spolehlivého léku, který by prokazatelně zabraňoval jejímu šíření. To je samozřejmě to, co se říká, že prý zažíváme. Toto je ten Narativ.

Ale už teď je jasné, že tento Narativ není pravdivý. Covid-19 je nepříjemná nemoc, která by měla být brána vážně, zejména těmi, kteří jsou vůči ní zvlášť zranitelní. Ale není ani zdaleka tolik nebezpečná – pokud by nějaká taková nemoc vůbec mohla být -, aby to mohlo ospravedlnit vytvoření globálního policejního státu. Pokud jde o vakcíny – no, přiznejme si, že se očkování stalo tématem, o němž prakticky není možné diskutovat s nějakým klidem nebo srozumitelností, alespoň ne na veřejnosti. Tak jako téměř u všech ostatních velkých témat dnes na Západě jsou názory rozděleny podle kmenových linií a filtrovány přes páchnoucí bažinu antisociálních médií, aby se vynořily na světlo monstrózní a mokvající.

Často to o čem si lidé myslí, že se hádají, není ve skutečnosti předmětem jejich neshody; tato neshoda je hlubší a často nevyslovená, pokud je vůbec pochopena. Tak je tomu i zde. Rozpory, které se ve společnosti otevřely ohledně covidových vakcín, se ve skutečnosti covidových vakcín vůbec netýkají. Jde o to, co očkování v tomto okamžiku symbolizuje. Co to znamená být „očkovaný“ nebo „neočkovaný“, bezpečný nebo nebezpečný, slušný nebo neslušný, rozumný nebo nezodpovědný, povolný nebo nezávislý. Co znamená být dobrým členem společnosti, a co vůbec společnost je, to jsou otázky, které vybuchují pod povrchem kultury jako hlubinné nálože.

 To ovšem neznamená, že na neshodách, které se odehrávají na povrchu, nezáleží. Záleží. Existuje spousta dobrých důvodů k obavám, co se týče těchto léků a jejich vynucovaného používání. Máme zde novou technologii, která nikdy předtím nebyla použita v takovém měřítku nebo k takovému účelu – k vytvoření série vakcín, které byly podány milionům lidí ještě před dokončením jejich klinických zkoušek. Je to bezprecedentní situace – stejně jako je bezprecedentní očkování proti respiračnímu viru uprostřed pandemie, před nímž někteří lidé se seriózními zkušenostmi varují, že může tuto situaci spíš zhoršit než ji ukončit.

Společnosti, které tyto věci vyrábějí, dosahují stejně bezprecedentních hodinových zisků, a jejich dlouhá historie nepoctivosti a zastíracích manévrů – plus skutečnost, že jsou právně imunní vůči jakékoli odpovědnosti za problémy, které vyplývají z těchto vakcín – nedovoluje brát jejich záruky bezpečnosti vážně. A když jsme svědky aktivní státní/mediální kampaně proti včasné léčbě nemoci – což je přesný opak toho, co se každý lékař učí na lékařské fakultě – spolu s odmítáním hlásit jakékoliv narůstající důkazy o krátkodobých vedlejších účincích očkování těmito vakcínami, mělo by být zřejmé, že se děje něco, co nelze vysvětlit příběhem, který si vyprávíme.

Ze všech těchto a dalších důvodů, jsem se nenechal očkovat proti covidu a ani to nemám v plánu. Předpokládám, že čtenáři této eseje by se mnou dokázali polemizovat o mém rozhodnutí, kdyby chtěli, a domnívám se, že bych se dokázal bránit. Mohli bychom po sobě navzájem házet recenzovanými studiemi, kterým ve skutečnosti nerozumíme, a všechny by se minuly cílem, protože vakcína není to hlavní. Jde o to, co vakcína symbolizuje – a k čemu se používá.

Jsem spisovatel. Vím, jak vytvářet příběhy. Vím, co je dělá úspěšnými nebo nezdařenými, a mám čich na to, když příběh nedrží pohromadě. Příběh covidu je přesně takovýto příběh. Nepasuje dohromady, dokonce ani podle svých vlastních podmínek. Něco je v něm chybné. Vnější příběh neodráží to, co se nachází pod ním. A to, co leží pod ním je to, co mě nyní zajímá.

Žijeme v apokalyptické době, v původním smyslu řeckého slova apokalypsis, tj. odhalení. To, co se děje na povrchu, odhaluje to, co vždy leželo pod ním, ale co je v normálních časech našemu pohledu skryto. Veškerá činnost se nyní odehrává v podsvětí. Pod argumenty o tom, zda si vzít či si nevzít vakcínu, která může, nebo nemusí bezpečně účinkovat klouže cosi staršího, hlubšího, pomalejšího: něco, co je spojeno se vším časem na světě. Nějaký velký duch, jehož funkcí je využít tyto roztříštěné časy, aby nám všem odhalil to, co potřebujeme uvidět: věci, které jsou nám od počátku moderního světa skryté.

Covid je odhalení. Leželo v obnažených trhlinách sociální struktury, které tu byly vždy, ale v oněch lepších časech mohlo být přehlíženo. Odhalilo nám shodu dědictví historických médií a moci Silicon Valley řídit a kontrolovat veřejnou konverzaci. Potvrdilo nám prohnanou prolhanost politických vůdců a jejich konečnou poslušnost vůči korporátní moci. Ukázalo nám, že „Věda“ pracuje pro zkompromitovanou ideologii, kterou se sama stává.

Ale nejvíc ze všeho nám odhalilo autoritářské sklony, které jsou ukryty v tolika lidech a které se vždy objevují v hrozných úzkostlivých časech. Jen za poslední měsíc jsem sledoval, jak mediální komentátoři vyzývají k cenzuře svých politických oponentů, jak profesoři filozofie ospravedlňují masovou internaci a jak lobbistické skupiny za lidská práva mlčí o „očkovacích pasech“. Sledoval jsem, jak se velká část politické levice otevřeně mění v autoritářské hnutí, jímž pravděpodobně vždy byla, a nespočet liberálů, kteří vedou kampaň proti svobodě.

S tím, jak byla jedna svoboda za druhou lidem odebírána, jsem pozoroval intelektuála za intelektuálem, jak to všechno ospravedlňují. Připomnělo mi to, co jsem vždycky věděl: chytrost nemá žádný vztah k moudrosti.

Během posledních dvou let jsem se dozvěděl o lidské povaze víc než za předchozích sedmačtyřicet let. Taky jsem se dozvěděl pár věcí o sobě samém a ani jednu z nich nemám nijak zvlášť rád. Všiml jsem si svého trvalého pokušení stát se zaujatým: soudit a odsuzovat ty, kdo stojí na druhé straně otázky – ty ovce, ty zlomyslné nepřátele Pravdy. Všiml jsem si své tendence vyhledávat pouze zdroje informací, které potvrzují mé přesvědčení. Odhalení není nikdy příjemné. Avšak ze všeho nejvíc mi covidová apokalypsa odhalila, že když se lidé bojí, dají se snadno ovládat.

Kontrola: to je příběh této doby. Po celém světě jsme svědky bezprecedentního nároku na kontrolu prosazovanou silami státu v alianci se silami korporátního kapitálu nad vaším i mým životem. To všechno směřuje k odhalenému symbolu naší doby: QR kódu s podporou chytrých telefonů, který se s děsivou rychlostí a téměř potichu stal novým pasem k plnému lidskému životu. Jako vždy naše nástroje zaútočily proti nám. Další odhalení: nikdy to nebyly naše nástroje. My jsme byli jejich.

Mezi obrovskou spoustou sporných faktů, které se točí kolem tohoto viru jako mumlání špačků, zatemňujících oblohu a zamlžujících mysl, jeden vyniká. Je to jediný fakt, který vytváří díru ve tvaru katedrály ve strategii, kterou v současnosti provádějí vlády a která nabízí pohled do krypty. Je to fakt, že tyto vakcíny, bez ohledu na jejich účinnost v jiných oblastech, nebrání přenosu viru.

Tento jediný fakt – který je již dlouho znám, ale o němž se téměř nemluví – rozbíjí argumenty pro očkovací pasy, segregaci, lockdowny „neočkovaných“ a podobná opatření. I když věříte (nebo to předstíráte), že je tento virus dostatečně nebezpečný pro ospravedlnění radikálně nových forem autoritářství, které se ve spojitosti s ním vynořily – což se já rozhodně nedomnívám –, tyto formy opatření stejně selžou, pokud virus budou moci šířit jak očkovaní, tak neočkovaní; což jak víme mohou.

Jaké tedy může být ospravedlnění pro systém technologické kontroly a monitorování, který se v posledním roce kolem nás objevil s podivnou rychlostí a hladkostí? A co by mohlo vysvětlit ten podivně podobný jazyk, jímž vlády světa vysvětlují a ospravedlňují tento systém, který tolik lidí přijalo podobným způsobem s podobnými technologiemi v podobných časových rámcích? To, že „neočkovaní“ jsou pro společnost nebezpeční a že „očkovaní“ musí být před nimi chráněni, je výmluva. Ale jak to můžeme pozorovat zde v Irsku, ta výmluva je neopodstatněná.

Pokud bychom fungovali, jak sami předstíráme, na základě rozumu – pokud bychom skutečně „následovali vědu“ – pak bychom tyto systémy v tomto stádiu demontovali. Místo toho se do nich čím dál hlouběji posouváme. Jsme naháněni do budoucnosti, ve které skenování kódu, prokazující, že jste bezpečný a poslušný člen společnosti, bude trvalým rysem života, stejně nezpochybnitelným jako kreditní karty a řidičské průkazy.

Směřujeme k vynucenému povinnému očkování celé populace – včetně dětí – a k trestům odnětí svobody pro ty, kteří to odmítnou. Do konce zimy bychom mohli žít ve světě, v němž stát převzal plnou kontrolu nad našimi těly, a naší jedinou šancí, jak zůstat aktivními členy společnosti, je podrobit se každé jeho instrukci a souhlasit s trvalým digitálním monitorováním, které prokáže naše dodržování.

Před osmnácti měsíci by každý, kdo by tvrdil, že tohle bude směr cesty, až virus dorazí do města, byl odmítnut jako paranoidní fanoušek Davida Ickeho. Ale za těch osmnáct měsíců jsme se hladce posunuli z „dvou týdnů na zploštění křivky“ k „povinné injekci, abychom se vyhnuli vězení“. Normalizovali jsme to a přijali. Na nic jsme se neptali. Ti, kdo nesouhlasili, byli cenzurováni, umlčováni, šikanováni a zneužíváni.

Už když jsem psal tuto esej, situace v Německu a Rakousku byly zastíněny zprávami od našich protinožců. Tento víkend začala australská armáda přesouvat covidem nakažené lidi do státem řízených táborů. Části Severních teritorií Austrálie vstoupily do „tvrdého lockdownu“, v němž nikdo nemůže opustit svůj dům ze žádného důvodu s výjimkou naléhavého lékařského ošetření. Ti, kteří se virem nakazili nebo prostě byli v kontaktu s někým, kdo virus měl, budou nyní násilně vojáky „převedeni“ do vládou řízeného tábora, kde budou drženi, dokud stát nevyhlásí, že jsou dostatečně bezpeční, aby mohli být propuštěni.

 Tato „povinná karanténní zařízení pod dohledem“ se v posledním roce používala ke karanténě příchozích cestujících. Nyní jsou používána k „zadržování“ australských občanů. Další se budují pro budoucí využití. Můžete sledovat, jak vláda toto opatření vyhlásila zde. Můžete vidět dalšího australského politika, jak se vyjadřuje k „neočkovaným“ a k tomu, co by jim rád udělal zde. Jestli po tomhle nejste plni neblahých předtuch, pak nevím, co vám mám říct. Můj vlastní pocit neblahé předtuchy se každým dnem prohlubuje.

Nejsem zdaleka jediný, kdo může vidět, co se pod povrchem, dole v těch hlubinách, vynořuje. Vyprávění nedrží pohromadě, příběh nemá pevnou podobu, ale přesto dělá svou práci. Je využíván k vyvolávání a ospravedlňování bezprecedentní autoritářské technokracie, která nás všechny obklopuje bez souhlasu, bez diskuze a bez práva na výjimku. Za krátké, ale historické dva roky, je tohle to, čím jsme se stali. My na Západě, kteří jsme strávili desetiletí, ne-li staletí poučováním zbytku světa o „svobodě“ a někdy se je pokoušeli bombardovat, aby ji přijali. My, kteří jsme vynalezli věc zvanou „liberalismus“; my, kteří ji nyní pohřbíváme. Netrvalo to dlouho, aby se naše slova odhalila jako prázdná, že?

ZÁVĚR:

Téměř před deseti lety jsem napsal esej s názvem „Moment čárového kódu“. Zařadil jsem ho do své knihy Konfese zotavujícího se environmentalisty, ale můžete si ho přečíst také v původní verzi ve třech částech zde, zde a zde. Pojednává o neodbytném postupu vtíravých rušivých technologií a jeho otázka zněla: kde pro ně vyznačíme svou hranici? Snažil jsem se sám pro sebe najít odpověď na tuto otázku, která mě po celé roky trápila. V jakém okamžiku se stává směr pohybu Stroje tak zřejmým, tak nesnesitelným, tak děsivým, že se mu už nemůžete dál podvolovat? Co je tímto bodem zlomu? Pro některé lidi to byly chytré telefony. Pro jiné to mohla být sociální média. V těchto dnech si myslím, že opravdu chytří lidé vystoupili z kolotoče vytáčených modemů pro telefonické připojení a tiše odešli do lesů.

Napsat tuto esej bylo ve srovnání s tím, co píšu zde, snadné. Před deseti lety jsem se zachvěl při pohledu na novou technologii Googlu Glass, která při zpětném pohledu byla raným pokusem o prototyp metaverze, a napsal jsem o tom, čeho by mohla být předzvěstí. Ukázalo se, že je tucetkrát snazší psát o budoucnosti technologické kontroly, která může být za rohem než psát o tom, jak se bezprostředně projevuje kolem vás.

Ale právě to je to, co se dnes děje. V posledních šesti měsících píšu o evoluci obrovské sítě technologické kontroly, kterou nazývám Stroj: odkud pochází, co je to za sílu, jak ji manifestujeme v naší kultuře i v našich individuálních životech. Během několika následujících měsíců jsem měl v plánu psát o tom, jak se tato kontrola projevuje tady a teď, v naší politice, ve společnosti a kultuře. Stále to budu dělat, ale zjišťuji, že události mě předběhly. Než tyto eseje dopíšu, budeme žít v úplně jiném světě, než ve kterém jsme žili, když jsem s jejich psaním začínal. Ale my už v něm vlastně jsme.

Covidová pandemie se osvědčila coby perfektně kontrolovaný experiment pro spuštění další fáze evoluce Stroje. Toto je chybějící kousek skládačky, bez kterého nemůže být zbytek rozluštěn. Vyprávění nedává smysl, dokud nepochopíme, že sledujeme novou radikální formu technoautoritářství, která se odehrává přímo před našima očima. (…) Není potřeba žádná „konspirační teorie“ pro to, aby to byla pravda. To neznamená, že virus není skutečný, nebo že Bill Gates vám chce vstříknout mikročipy (no, mohl by, ale to je na samostatný rozhovor …) Žádná skrytá klika lidí nemusí mít vše pod kontrolou. Lidé, kteří mají vše pod kontrolou – nebo alespoň ti, kdo o to usilují – jsou všem na očích, a to už léta, ale většina z nás si toho buďto nevšimne, nebo je to prostě nezajímá. Jsme příliš zaneprázdněni hraním si s hračkami, které pro nás tito lidé vyrábějí.

Vidíme, že Stroj dělá to, co dělal vždycky; to je to, co jsem za posledních šest měsíců v jeho historii vysledoval. Využívá událostí k upevnění své dominance. Kolonizuje naše společnosti, naše těla i naše mysli. Nahrazuje přírodu technologií a kulturu komercí. Činí nás součástmi svého operačního matrixu a využívá náš strach, aby ospravedlnil své utahující se sevření. Když se bojíme, vítáme kontrolu, vítáme autoritářství, vítáme silné vůdce, kteří NÁS zachrání tím, že JE vyloučí. Dobrovolně se vzdáváme svobody kvůli bezpečnosti, ale nedostaneme ani jedno z toho.

Náš strach nás vede za ruku k příští etapě naší dlouhé cesty, která nás vzdaluje od Země a vede do umělého světa; pryč od lidské svobody do úskočné digitální sítě. Možná si myslíte, že to zní přehnaně. Dokonce hystericky. Jen před pár měsíci bych možná souhlasil. Před rokem téměř určitě. Ale před rokem jsem neviděl to, co vidím teď. Neviděl jsem pasy chytrých telefonů, QR skenery, poddajnou veřejnou shodu, záměrné vyvolávání strachu a nenávisti politickými vůdci. Neviděl jsem příkazy k povinnému očkování. Neviděl jsem tábory pro neočkované.

Příští týden napíšu víc o tom, co vidím, že se děje a kam to směřuje. Ale prozatím stačí říct, že můj osobní Moment očkování nastal. Tam, kde jsem kdysi váhal, jsem dnes pevně rozhodnut. I kdybych měl být přesvědčen, že tyto vakcíny fungují bezpečně, nikdy bych si nemohl vyzvednout očkovací pas a podvolit se technologické segregaci společnosti. Nikdy bych nemohl naskenovat svůj kód, aniž bych se přitom nezachvěl. Nemůžu se na tom podílet.

Všichni máme bod zlomu a všichni bychom si ho měli uvědomit, protože to je prostředek, jímž na nás naše lidská intuice křičí, že něco není v pořádku. Toto je můj bod zlomu. Nemůžu víc souhlasit s tím, co se děje. Nemůžu potvrzovat to, co se objevuje. Budu se vůči tomu bránit. Zaujmu své stanovisko.

To, co bylo zajímavé na několika posledních dnech, kdy jsem zápasil s tím, jak se zde vyjádřit, bylo to, že do ulic vyšlo obrovské množství lidí, aby řekli totéž: dost. S tím, jak roste tlak, začínají exploze. Po rozsáhlých stávkách a protestech v USA v posledních týdnech začaly po celé Evropě vycházet do ulic stovky tisíc lidí, aby se postavily proti obklíčení techniem. Jen málo z těchto rozsáhlých demonstrací bylo zaznamenáno v mainstrémových médiích: další z těch skutečností, které by – kdyby svět byl tím, za co se vydává – rozezněly poplašné zvony, ale v době Spektáklu jsme si na ně prostě zvykli.

 Ale tam venku se něco děje. Je to, jako by Moment vakcíny byl nějakým druhem myšlenkového pochodu, který se vznáší vzduchem a usazuje se najednou na milionech z nás jako jemný déšť. Nebo je to možná tím, že se náhle rozplynula mlha. Možná, že stále víc lidí začíná chápat, že to, co se nyní děje, je Rubikon naší doby. Po tomhle už nic nebude jako dřív a ani to tak nehodlá být. Pokud nechceme, aby budoucnost vypadala jako QR kód, mihotající se po lidské tváři navždy, budeme s tím muset něco udělat.

(Překlad: Jiří Zemánek)

 

Paul KINGSNORTH: Moment očkování, část druhá: O SYMBOLU A PŘÍBĚHU

Ve druhém dílu své eseje „Moment očkování“ líčí Paul Kingsnorth, že se nacházíme v čase zlomu ve vyprávění. Jestliže dříve byl Západ ovládán příběhem křesťanství a následně dalším velkým příběhem Pokroku, který nás dnes dovedl na pokraj globální ekologické krize, je pro nás nyní nemožné se přimknout k větším sjednocujícím příběhům, jelikož naše narativy jsou příliš roztříštěné. Žijeme v době kulturní války, v době „bitvy o příběhy“. Reakce na virus kovid byla filtrovaná právě skrze tento rozpad příběhu a vyhrotila tuto názorovou roztříštěnost do podoby střetu. Paul Kigsnorth jej s odvoláním na filosofa Petera Limberga popisuje jako boj tradiční „Teze“, pozice establišmentu, spojené s představou Pokroku, s alternativní „Antitezí“. Poukazuje přitom na fakt, že stoupenci „Teze“ začali v určité fázi pandemie koronakrizi neadekvátně interpretovat jako příběh moru, který je charakteristickým rysem moderní tragédie. Příchod očkovacích pasů, segregace a další s tím spojené projevy společnost doslova rozbily, místo aby ji sjednotily. Znovu tak byl akcentován letitý konflikt mezi demokracií a technokracií ve snaze restartovat příběh Pokroku, který by nás měl dovést do Skvělého nového světa a zachránit před nemocí a dokonce před smrtí. Tímto tématem se bude autor zabývat v poslední třetí částí této eseje. 

Tolstoj kdysi prohlásil, že na světě existují jen dva příběhy: „cizinec přichází do města“ a „kdosi odchází na cestu“. Spisovatel, myslel si, by měl být schopen udělat téměř cokoliv s tím, co má k dispozici. Před pár lety na kurzu psaní, který jsem učil, poukázal jeden můj student na to, že by se mohlo jednat o stejný příběh vyprávěný z různých pohledů. Na to jsem předtím nepomyslel, ale od té doby na to myslívám často.

Život Tolstého byl životem hledání; životem hoření a putování, životem padání a opětovného vstávání a chůze k pravdě. V každé fázi své cesty zaznamenal příběhy, které vyprávěl, a obrátil je tak, aby na ně světlo dopadalo novými způsoby; zkoumal je, aby uviděl, zda jsou pravdivé či ne. Nazývej věci jejich jmény, radil v roce 1851 sám sobě ve svém deníku. Tato rada platí.

Lidé jsou vypravěči příběhů; to by mohla být vlastnost, která nás ostře odlišuje i od našich nejbližších zvířecích příbuzných. Každý den od rána do večera neustále používáme narativy, abychom se pokusili dát smysl pokračujícímu zmatení reality; tomu, co to znamená být člověkem. Když jsme s Dougaldem Hinem napsali před dvanácti lety manifest Temné hory (Dark Mountain Manifesto), to, na co jsme se soustředili, byl příběh. Tvrzení, které jsme tehdy učinili, a které se od té doby potvrdilo, je, že naše kultura si vyprávěla o světě chybný příběh, příběh, který nás přivedl na okraj útesu:

Tento příběh má mnoho variant, náboženských i světských, vědeckých, ekonomických i mystických. Ale všechny vyprávějí o původní transcendenci lidstva nad jeho zvířecí počátky, o našem rostoucím ovládnutí ,přírody‘, ke které už nepatříme, a o slavné budoucnosti hojnosti a prosperity, která bude následovat, až toto ovládnutí bude završeno. Je to příběh o ústředním postavení lidstva jako druhu, které je předurčeno stát se pánem všeho, co zkoumá, které není omezeno hranicemi, jež platí pro jiná, menší stvoření.

To, co tento příběh činí tak nebezpečným, je fakt, že jsme z větší části zapomněli, že je to příběh.

Lidské dějiny by mohly být chápány jako nikdy nekončící série bitev o příběhy, kdy vítězové alespoň na chvíli určují, kdo formuje společnost. Klasickým příkladem tohoto narativního boje v praxi je „kulturní válka“, která právě probíhá v mnoha západních zemích. Kdo bude psát dějiny Ameriky nebo Británie? Kdo rozhoduje, jestli socha zůstane stát, nebo co znamená? Bitvy kolem těchto příběhů jsou tak zuřivé právě proto, že mnoho lidí je považuje za existenciální. Tato socha, tato učebnice dějepisu, tato muzejní expozice – pro mnoho lidí to nejsou jen statické předměty nebo nepodstatné kousky kulturního vybavení: jsou to symboly, je to bitva, která určí, kdo jsme a co učíme své děti.

Příběhy mění radikálně svou podobu v závislosti na perspektivě, z níž jsou vyprávěny. Odysea je jiný příběh, když ho vypráví Penelope. Nové příběhy mohou nahradit staré a svrhnout přitom kultury. Mnohé z toho, co zde od jara píšu, se týká právě tohoto mechanismu. Na postmoderním Západě se dnes nacházíme na konci příběhu a zuřivě bojujeme o to, zda ho můžeme obnovit – a pokud ne, tak který jiný příběh či příběhy zaujmou jeho místo.

Historik Christopher Dawson popsal naši oblast světa, která byla v posledních několika staletích tak dominantní a nyní se její moc a vliv vytrácí, jako křesťanskou společnost překrytou barbarským substrátem:

Západoevropská kultura je ovládána tímto ostrým dualismem mezi dvěma kulturami, dvěma sociálními tradicemi a dvěma duchovními světy – válečnou společností barbarského království s jeho kultem hrdinství a agrese a mírovou společností křesťanské církve s jejími ideály asketismu a odříkání a s její vysokou teologickou kulturou … Domnívám, že je potřeba tento dualismus považovat za hlavní zdroj onoho dynamického prvku, který má tak rozhodující význam pro západní kulturu.

Tato směs barbarské síly a křesťanské víry s podporou klasického myšlení je tím, co vytvořilo Západ. Tisíc let přežívalo středověké křesťanstvo jako svět zcela sám o sobě. Poté, od reformace dál, během osvícenství, imperialismu a vzniku vědy, byl křesťanský příběh nejprve zpochybněn a pak postupně nahrazen jiným příběhem: příběhem Pokroku. Tento příběh byl před dvanácti lety předmětem našeho malého manifestu:

Osvícenství ve své nejoptimističtější podobě naroubovalo na podnož západního  křesťanství vizi pozemského ráje, k němuž by nás mohlo dovést lidské úsilí vedené kalkulativním rozumem. Podle těchto pokynů bude každá generace žít lepší život, než byl život těch, kteří žili před ní. Historie se stává eskalátorem a jediná cesta je cesta nahoru. V nejvyšším patře se nachází lidská dokonalost. Je přitom důležité, aby zůstala mimo dosah, aby se udržel pocit vzestupného pohybu.

Ale mýtus pokroku ve druhé polovině dvacátého století narazil na své mantinely. Kdo by tomu mohl uvěřit po Osvětimi a Hirošimě, že? Ti z nás, kteří jsou v mém věku či ti starší, si mohou ještě vzpomenout, jak měl vypadat rok 2000, když jsme byli děti, s jeho jetpacky a létajícími auty, měsíčními koloniemi a elektřinou příliš levnou na to, aby stálo za to ji   měřit. Nikdo tehdy nezmiňoval měnící se klima, spirálu vymírání, nesmyslnou práci, oceánské proudy, topící se v plastu, nebo miliardáře ukrývající se ve svých bunkrech či děti vykopávající koltan pro chytré telefony, které jiné děti sestavují v manufakturách, jež nikdy nespatříme.

Západ byl křesťanství; ale křesťanství zaniklo. Pak byl Západ Pokrokem; ale Pokrok dosloužil. Z tohoto pohledu – možná stále příliš blízkého, než aby bylo možné skutečně rozeznat tvar věcí – mám podezření, že poslední desetiletí bylo dobou, během níž tato realita zasáhla mnoho lidí. Velký příběh, se kterým jsme vyrůstali, není dnes možný dokonce ani pro mnoho dřívějších věrných věřících. V reakci na to jsme vstoupili do období, které bychom mohli nazvat zlomem ve vyprávění.

Zatímco kdysi jsme mohli být schopni se přimknout k velkému vyprávění, jako je příběh Pokroku, nebo k menším, ale přesto sjednocujícím příběhům, jako jsou ty budované kolem národních států, dnes je téměř nemožné toto učinit v jakémkoliv měřítku. Vyprávění jsou příliš roztříštěná. Všechno se pohybuje příliš rychle a střed se neudrží. Takový je význam „kulturní války“: pokračující bitva o příběhy, bez jakékoliv známky toho, zda se objeví nějaký nový velký příběh, který by nahradil příběh Pokroku. Možná, že takový příběh nevznikne. Možná, že dny velkých příběhů jsou pryč. Ať tak či onak, bitva o příběhy v dohledné době neskončí.

Proč o tomhle píšu ve druhé části eseje o viru kovid? Odpověď na to, pokud to není doteď jasné, je, že reakce na tento virus byla filtrovaná právě skrze tento proces rozpadu vyprávění. Což znamená, že když se díváme na to, co se dnes děje, pak to, co vidíme, filtrujeme přes úplně odlišné příběhy. 

Sám jsem to zakusil, jak jsem zjistil, v reakci na svou předchozí esej, která unikla z hranic malé komunity, kterou jsem si tady pěstoval a potulovala se po celém internetu s předvídatelnými výsledky. Možná se ukáže, že je to můj nejčtenější esej vůbec – nicméně to, co si lidé mysleli, že čtou, bylo determinováno příběhy, se kterými se už setkali v průběhu kovidové éry. Mnoho lidí – příliš mnoho na to, abych jim mohl odpovědět – mi napsalo, aby mi poděkovali za mé vyjádření toho, co sami cítili, ale obávali se to říct. Jiní mě na svých sociálních sítích kritizovali jako konspiračního teoretika či něco ještě horšího. Někteří lidé se domnívali, že čtou „esej proti očkování“, přestože jsem výslovně prohlašoval něco jiného. Jiní si mysleli, že můj nesouhlas s donucovacími opatřeními, která jsou teď uplatňovaná po celém světě, znamená, že budu souhlasit s tou či onou okázalou teorií jejich vlastní produkce.

Stěží jsem jediný, kdo toto zažil: je to situace, jak mi mnozí napsali, kterou právě teď po celém světě prožívají lidé denně v rodinách, na pracovištích, v komunikaci on-line. Zvláště ti, kteří se odchylují od toho, co jsem nazval Vyprávěním – od onoho establishmentového příběhu o kovidu a reakci na něj – mohou očekávat krátký příkaz nebo něco horšího. Pro mnohé je to těžká a děsivá doba i jen se odvážit vyjít na veřejnost s otázkami, které odporují oficiálnímu obecnému povědomí.

Minule jsem napsal, že tento virus je apokalyptický, a to v tom smyslu, že odhaluje věci, které byly dříve skryté. Jednou z těchto věcí je roztříštěná povaha našich příběhů, která nám zase následně odkryla, jak křehké jsou mnohé naše společnosti. Mýtus Pokroku nám říká, že bychom měli mít víru v určité věci – v nashromážděné vědecké poznatky; v uznávané a „vzdělané“ odborníky; v novináře, kteří zkoumají fakta příběhu a pak nám je vysvětlují; v lidskou schopnost zjistit pravdu – ale proces zlomu ve vyprávění, který pochází z krize důvěry a legitimity, znamená nejen, že těmto věcem nevěříme, ale dokonce se ani nemůžeme shodnout na tom, co mnohé z nich znamenají. Když to filtrujete přes labyrint zrcadel, jímž je internet, máte připraveno jeviště na masový zmatek a následné prohlubování nepřátelství, nedůvěry a strachu.

Filozof Peter Limberg nabízí ve svém internetovém fóru Stoa (The Stoa) hegelovskou analýzu dvou protichůdných příběhů o kovidu, a toho, jak navzájem stupňují vzájemný boj mezi sebou. Nazývá tyto dvě pozice „Teze“ a „Antiteze“, přičemž první z nich („Tezi“) popisuje takto:

Lockdowny jsou nutné k potlačení viru, masky fungují a musí být nařízeny, vakcíny jsou bezpečné, lidé by se měli nechat očkovat, aby ochránili sebe i druhé, a očkovací pasy pomohou věci rychleji otevřít a povzbudí ty, kteří váhají nechat se očkovat.

„Teze“ je pozice establishmentu. Podle Limbergových slov ji zastávají „starší média … nevládní organizace, univerzity, západní vlády a memetické kmeny („memetic tribes“) na politické levici. Naproti tomu opačný názor – „Antitezi“ – zastává nesourodá směs politických disidentů všeho druhu, od pravičáků po anarchisty, kteří se z různých důvodů shlukují kolem alternativního příběhu:

 Lockdowny nejsou potřebné, masky nefungují, bezpečnost a účinnost očkování se přeceňuje, očkovací pasy nejen selhávají, ale ještě víc segregují společnost a v blízké budoucnosti můžeme očekávat girardovské obětování neočkovaných1/. Jinými slovy,  nacházíme se na hraně šikmé plochy, která vede ke stále drakoničtějším biopolitickým kontrolním opatřením, jejichž sevření se pravděpodobně neuvolní ani po skončení pandemie.

Poslední dva roky jsme mohli chápat v hrubých rysech jako bitvu mezi těmito dvěma příběhy. Do určité míry bude vaše vlastní volba, jíž se držíte, diktována vaší osobní zkušeností. Jestliže vám například zemřel někdo drahý na kovid, můžete být víc než netrpěliví vůči lidem, kteří zpochybňují účinnost očkovacích látek nebo kteří vedou kampaň proti lockdownům. Na druhou stranu, pokud jste (tak jako já) odříznuti na šest měsíců od života velké části společnosti, a to bez důvodu, který může nějaká věda ospravedlnit, a bez jakékoliv diskuze a souhlasu, je stejně pravděpodobné, že ztratíte nervy, když je vám nařizováno „následovat vědu“, nebo důvěřovat úřadům, že si pěkně nepohrají s vašimi občanskými svobodami. Oba tyto postoje se ze své vlastní perspektivy zdají být rozumné, ale čím dál víc je není možné sladit dohromady – a po dvou letech života v takové situaci jsme prostě všichni vyčerpaní.

Takhle se projevuje narušení příběhu v praxi a v posledním zhruba měsíci se zdá, že se to děje rychleji: viděli jsme, jak okrajová „Antiteze“ zjevně získává půdu pod nohama a jak se vytrácí podpora „Teze“ establishmentu. Pravděpodobně je to způsobeno, jak čím dál zjevnější vratkostí velké části „Teze“ – zvláště selháním očkovacího programu na ukončení pandemie –, tak radikálně donucovacími opatřeními, která provádějí její zastánci. Příkazy k očkování, „zelené pasy“, hromadné propouštění, zavírání „neočkovaných“, kovidové detenční tábory a zlověstná obětní kampaň: toto všechno je zcela bezprecedentní a probíhá to s malou nebo vůbec žádnou transparentností, diskuzí či souhlasem. Zdá se, že to zasévá pochybnosti do myslí více a více lidí, kteří dříve byli připraveni „Tezi“ přijmout.

S tím, jak se tento proces zrychluje – s tím jak se vlády pokoušejí stále zoufalejším způsobem nasilím naočkovat velké množství neochotných lidí, zatímco společně se svými mediálními spojenci bojují, aby potlačily alternativní příběhy a nepříjemná fakta –, se stále více lidí, kteří dosud „Tezi“ podporovali, dívají na to, co se právě děje a začínají se v tom cítit nesví. Všimněte si, že to nemá nic společného se „statusem očkování“ žádné osoby. To, zda je někdo očkován nebo ne, je zcela osobní záležitost; nemusí to nezbytně souviset s jeho názorem na autoritářská opatření, která jsou v současné době prováděna ve jménu veřejného zdraví. S tím, jak tato opatření sílí, se začíná šířit občanská neposlušnost. Pokud se tato opatření dál rozšíří – a pokud selžou nebo je nebude možné vymáhat – začne se příběh „Teze“ rozpadat. V takové chvíli by se mohlo stát cokoliv.

Toto je síla příběhů. Vyprávění o světě je vždy nástrojem – hrubou mapou, s níž se orientujeme ve složitém území reality. Avšak mapu nelze zaměňovat za skutečné území: pokud se vám to stane, uvíznete ve svém příběhu a příběh – spíš než realita, na níž odkazuje – začne diktovat vaše činy.

Australský spisovatel Simon Sheridan ve své knize The Plague Story (Příběh moru) z roku 20202/ prohlašuje, že reakci establishmentu na to, co nazývá koronapokalypsou, lze chápat jako přehrávání už známého příběhu: „morového příběhu“, uvedeného v názvu. Toto, co právě teď prožíváme, říká Sheridan, je příběh tak starý jako mor sám, což znamená, že je věčný. Sledováním struktury tohoto příběhu zpět skrze klasické romány jako je román Daniela Defoea Deník morového roku3/ a román Alberta Camuse Mor4/, stejně jako skrze současné hollywoodské katastrofické filmy jako Smrtící epidemie (Outbreak)5/ a Nákaza (Contagion)6/, Sheridan ukazuje, že příběh moru je preexistující šablonou, která se vtiskla do našich myslí prostřednictvím kulturního dědictví, šablonou, která byla nevhodně aplikována na současnou pandemii.

Každý na Západě zná příběh moru: všichni jsme viděli filmy nebo četli romány o děsivém novém viru, který uniká z (obvykle cizí) laboratoře a ničí velkou část lidstva, dokud se několika hrdinným outsiderům nepodaří virus buďto pomocí vědy porazit, nebo s trochou štěstí a odvahy jej přežít. Sheridan naznačuje, že na začátku pandemie se mnohé vlády snažily odvést veřejný diskurz od tohoto apokalyptického vyprávění k jinému příběhu, který nazývá „příběhem chřipky“ – tedy, že covid je nová a potenciálně ošklivá nemoc, která se podobá chřipce, ale kterou je možné přemoci tím, že budeme sledovat „kolektivní imunitu“, rozumná zdravotnická opatření a individuální zdravý rozum. 

Vydali jsme se po cestě do příběhu moru, když byl v lednu 2020 spuštěn systém včasného varování WHO. Když západní vlády v březnu vstoupily do lockdownu, vstoupili jsme do morového příběhu doopravdy. V době, kdy píšu tuto esej, jsme stále uprostřed tohoto příběhu a nevíme, jak se z něj dostat ven. Jak se z morového příběhu nakonec dostaneme, můžeme jen hádat, ale než se nám to podaří, budeme už nejspíš v předpeklí. A to proto, že společnosti fungují na příbězích. Ne na faktech. Ne na „vědě“. Ne na základě analýzy rizik.

Všimněte si, že mor – nebo nákaza, virus či pandemie, nebo jakékoliv slovo, které si vybereme – se liší od příběhu, který si o něm vyprávíme. Sheridanova pointa je ta, že pandemie kovidu je od samého začátku většinou lidí považovaná za verzi morového příběhu, a proto tento příběh musíme dohrát až do jeho konce:

Jakmile se příběh moru stal oficiální interpretací události koronaviru, lidé očekávali, že prvky tohoto příběhu budou naplněny. Muselo proto dojít ke karanténě. Lidé porušující pravidla museli být odsouzeni. Odborníci museli přispěchat na pomoc. Všechny tyto věci se staly nutné, protože vyplývají ze struktury tohoto příběhu. Právě z toho důvodu nyní musíme mít vakcínu, protože toto je velmi důležitá součást moderního morového příběhu. … V současné době máme díru v podobě vakcíny, která musí být zaplněna.

 Sheridanův morový příběh, stejně jako Limbergův rozkol mezi „Tezí“ a „Antitezí“, představují pokusy, jak vysvětlit to, že pandemie může být tolika lidmi vnímána tak odlišně a jak může tato skutečnost vést postupně k poruchám v komunikaci na té nejintimnější rovině. Sheridan vkládá do slov zkušenost, kterou většina z nás musela v určitém okamžiku – nebo v mnoha okamžicích – v těchto posledních dvou letech mít:

Pokud jste měli, tak jako já, několik velmi neobvyklých rozhovorů s lidmi nad případem koronaviru, je to téměř jistě z toho důvodu, že nesouhlasíte s platností morového příběhu, do něhož tito lidé tuto událost zasazují. Hádat se o detaily  nevede v tuto chvíli ke změně názoru, protože to, čeho je možné se chopit, není ten či onen názor, ale celý vysvětlující rámec. Těm z nás, kteří si myslí, že toto je nesprávná aplikace příběhu moru, se přijatá opatření jeví radikálně a nebezpečně autoritářská. Avšak autoritářské akce jsou během moru normální, a proto lidé, kteří na tyto události nahlížejí skrze tento příběh, nemají s takovýmto druhem akcí problém.

Zamyslete se nad tím, co klíčové symboly těchto kovidových časů znamenají z pohledu těchto odlišných příběhů a nebezpečí této chvíle se vám stane zřejmým. Roušky: zneužívání státní moci versus znak sociální odpovědnosti. Očkovací pasy: začátek digitální tyranie versus způsob, jak ochránit zranitelné před nezodpovědnými. Příkazy k očkování: vynucená injekce experimentálního léku do těl neochotných versus způsob, jak zajistit veřejné zdraví v době bezprecedentního nebezpečí.

Právě poslední z těchto bodů může vyznačovat okamžik, kdy úřady překročí čáru směrem do nezmapovaného území. Symbolika „příkazu k očkování“ – porušení zdráhajícího se těla jehlou; injekce nevítaných léků státními silami – toto zasáhne člověka mnohem hlouběji než jakýkoli racionální argument o „číslech R“ nebo o lůžkách na JIPce. Avšak pro ty, kdo se přiklánějí k Limbergově „Tezi“ nebo k příběhu moru, jsou příkazy k očkování nezbytnou, ne-li možná další ideální fází globální reakce na kovid.

Sheridan má stejné obavy:

Nebudou-li vlády schopny příběh moru, jímž je koronavirus, rychle ukončit, je docela možné, že napětí samo o sobě povede k další krizi, zejména když na nás dopadnou reálné ekonomické těžkosti toho, co se stalo. Vlády budou chtít zoufale ukončit tento příběh pomocí vakcíny. Ale pokud k tomu nedojde rychle, pak se pravděpodobně dočkáme delší doby konfliktu mezi technokracií a demokracií.”

Tato slova byla napsána před více než rokem. Dnes můžeme vidět, že ať už jsou jakékoliv argumenty pro vakcíny či proti nim, vakcíny pandemii neukončily – a tak se příběh moru odvíjí dál. Kam směřuje teď? To nevíme. Zdá se mi, že toto všechno je součástí probíhajícího odhalení, které, domnívám se, ještě neskončilo. Čím dál víc se obávám, kam by nás to mohlo dovést. Obávám se rostoucího hněvu, masové hysterie, předstírané neomylnosti na všech stranách. Obávám se odhalení, která přijdou a denně doufám, že mé obavy nejsou opodstatněné.

Počáteční dny pandemie svedly na mnoha místech mnoho lidí dohromady kolem společně sdílené hrozby. Ať už jsou naše perspektivy jakékoliv, sdíleli jsme lockdowny, nejistotu, touhu vidět konec pandemie. Hádali jsme se o to, co to je a co máme v této situaci dělat; tehdy byly diskuze stále ještě možné a mohly zůstat necenzurované. Ale příchod očkovacích pasů, příkazů a segregace roztrhal společnost na kusy, místo aby ji sjednotil, oddělil čistého od nečistého, zodpovědného od nezodpovědného, hloupého od moudrého a vytvořil novou třídu přijatelných obětních beránků. Jehla a QR kód se staly hrozivými znaky doby.

Tohle je nebezpečná situace a myslím, že Sheridan má pravdu: konflikt mezi demokracií a technokracií, který se rozvíjel po desetiletí, se nyní před námi jasně rýsuje. Tohle je můj příběh: Vyprávím ho tady už šest měsíců a ve svých textech skoro tři desetiletí. Je postaven na druhu kritiky technologie, kterou Lewis Mumford, Jacques Ellul, Ivan Illich, Neil Postman nebo Vandana Shiva rozvíjejí už desítky let a do níž jsme se hluboce pustili v devadesátých letech, když jsem pracoval v časopise The Ecologist. Je to tvrzení – obava –, že slučování státní moci, moci korporací a rychle se stupňující technologické dominance a kontroly nás doslova žene do Skvělého nového světa (Brave New World) neboli GATTACA. Je to příběh technokracie: příběh Stroje.

V roce 2021 se tento příběh propletl s příběhem viru, aby na něm cizopasil, přičemž využil pandemie k urychlení dříve existujícího směru cesty. Zatímco urputně bojujeme o stěžejní problémy doby – bezpečnost vakcíny, nové varianty, ivermectin, rozkazy –, tento metapříběh se stále kolem nás i nad námi odehrává a jeho autoři slibují softwarovou aktualizaci, která restartuje příběh Pokroku pro příští Chytrý svět (Smart world) a všechny nás zachrání před nemocí, a dokonce před smrtí. Více o tom napíšu příště, ve třetí a poslední části této série.

(Překlad: Jiří Zemánek)

 

Paul KINGSNORTH: Moment očkování, část třetí: JAK PŘEMÝŠLET O KLAUSI SCHWABOVI

Publikováno zde  20. 12. 2021

Všichni vědí, že se blíží mor
Všichni vědí, že se pohybuje rychle
Každý ví, že ten nahý chlap a žena
jsou jen pozůstatkem minulosti
Každý ví, že scéna je mrtvá
Ale ve tvé posteli je ukazatel
který odhalí
co všichni vědí.

– Leonard Cohen, 1988

 

Kdy konspirační teorie není konspirační teorií? Odpověď na tuto otázku má vliv na podobu budoucího světa.

V tomto covid-miniseriálu jsem psal o příbězích, které si vyprávíme o pandemii. V první eseji jsem vysvětlil, proč jsem začal nevěřit většině oficiálních příběhů – které jsem nazval Narativ – o viru a reakci na něj. Stéblem, které zlomilo hřbet tomuto příběhu, pro mě bylo rakouské uzavření „nevaxovaných“ a australské karanténní tábory: po nich jsem si nemohl namlouvat, že to, co se děje, má cokoliv společného s nějakou rozumnou definicí „veřejného zdraví“.

Možná jsem na to přišel pomalu, ale byl jsem jen jedním z mnoha, kteří dospěli ke stejnému závěru. Zdá se, že poslední měsíc znamenal bod zlomu, protože odpor proti tomu, co se děje, stále roste a statisíce lidí po celém světě vycházejí do ulic, od Turína po Paříž, od Londýna po Vídeň, od Melbourne po Barcelonu, od Christchurch po Tblisi. Mandáty, pasy, segregace, karanténní tábory, cenzura, mrazivá démonizace „nevaxovaných“: zdá se, že to všechno přineslo nové pochopení, do jakých bezprecedentních území směřujeme.

Ve druhém díle jsem se pokusil proniknout do toho, proč mnozí z nás vidí tuto situaci tak odlišně: proč například tyto mandáty a pasy někteří vnímají jako nezbytné zdravotní opatření, které je nezodpovědné odmítnout, a jiní jako počátek tyranie, které je třeba se postavit. Podíval jsem se na to, jak příběhy, které si vyprávíme o světě, určují naše reakce na pandemii a jak nás tyto příběhy mohou rozdělovat proti sobě, i když všichni usilujeme o vlastní verzi zdravější společnosti.

Tentokrát se chci podívat na příběh, který nám o této době vypráví Stroj. Chci se podívat na svět, do něhož rychle směřujeme, protože covid-19 se stává jakýmsi technopolitickým pískovištěm, testovacím polem pro nové způsoby lidského bytí ve stále více posthumánním světě.

Příběhy jsou prostředkem, kterým se orientujeme v realitě, ale jsou také prostředkem, kterým ji ovládáme – a kterým jsme ovládáni. Ovládej příběh, ovládej populaci: to se chápe už od dob faraonů, a proto je narativní bitva o covid tak zuřivá. Proto se média a společnosti provozující sociální sítě tak usilovně snažily umlčet obtížné otázky týkající se vakcín, a proto se neustále snažily umlčet, zastrašit nebo šikanovat lidi, kteří údajně šíří „dezinformace“. A je to také důvod, proč jsme byli svědky nového zaměření na zcela jiný druh vypravěče, který se dříve zdál budit spíše náš úsměv, ale nyní se na něj stále častěji pohlíží s nervozitou i hněvem: „konspirační teoretik“.

Kdysi dávno jsme věděli, co je to „konspirační teoretik“. Byl to někdo, kdo nabídl svůj pohled – často velmi podivný – na oficiální verzi známého příběhu. Někdy to bylo přesvědčivé (JFK nezastřelil osamělý střelec), někdy ne (OSN chce zabít 95 % světové populace) a někdy to bylo vyloženě jedovaté (za vším jsou Židé). Všichni jsme ale věděli, že „konspirační teorie“ je příběh, který ukazuje na temné, skryté síly působící ve světě: příběh, který říká, že se něco skrývá a mělo by se to odhalit.

Samozřejmě, že tato fráze byla i něčím jiným: pomluvou. „Konspirační teoretik“ (který pravděpodobně nosil „alobalovou čepici“) byl v podstatě nesvéprávný: ne jako my, dobří a rozumní lidé, kteří získáváme informace z televizního zpravodajství, recenzovaných vědeckých prací a knih, které vycházejí v novinách. Přesto byli tito lidé většinou neškodní – a co je důležitější, byli irelevantní. Lidé, kteří jsou posedlí Roswellským incidentem nebo falšováním přistání na Měsíci, nepředstavují pro moc žádnou hrozbu, takže je ignoruje. V normální době na „konspiračních teoreticích“ prostě nezáleží.

Ale co v nenormální době? V dobách, jako je tato, kdy důvěra v oficiální zdroje autority upadá, kdy se narativy tříští a kdy stále více lidí hledá v mlhách nové cesty? V takových dobách se dějí tři věci. Zaprvé se množí spousta nových konspiračních teorií jako květiny v dlouho vyschlé půdě, které se nově otevřou po dešti. Za druhé, výraz „konspirační teoretik“ se stává užitečným nástrojem pro ty, kteří se snaží držet oficiální linii: termín, který lze použít pro všechny, kdo zpochybňují Příběh, bez ohledu na to, jak rozumné jejich otázky mohou být. A za třetí, některé z těchto teorií se ukazují jako správné.

Dá se říci, že „zastánci konspiračních teorií“ mají za sebou dobrou pandemii. Dodnes si vzpomínám na oslavný titulek z jedné známé publikace, který se objevil na začátku roku 2020 a který příliš nezestárl: „Zastánci konspiračních teorií proti vakcínám naznačují, že covid-19 povede k zavedení ‘očkovacích pasů’.“ Podobných článků se za posledních osmnáct měsíců objevilo v mnoha médiích nespočet a předpovědi všeho možného, od pasů přes mandáty až po karanténní tábory, byly odmítány jako bláznivé výmysly. To ovšem jen podtrhuje zbabělý a bezprecedentní způsob, jakým se většina médií chová, a také rozbití jejich zbývající důvěryhodnosti. Ale to už je jiný příběh.

Snad nejznámější „konspirační teorií“ uplynulého roku však byla teorie o „velkém resetu“. V tomto strašidelném příběhu – jak nám tvrdí tatáž média – plánuje globalistický génius zla Klaus Schwab, který žije pod sopkou v Davosu, vyvraždit 95 % obyvatelstva (opět) a převzít kontrolu nad světovými zdroji. Těch 5 % z nás, kteří zůstanou, nebude muset nic vlastnit, neboť budou šťastní, protože už nebudou žádné klimatické změny a všichni budou plně očkováni a posilněni a budou se podílet na tom, co pro nás Klaus a Bill Gates plánují, což pravděpodobně zahrnuje cosi jako roboty.

Je pravda, že o Schwabovi a programu jeho Světového ekonomického fóra (WEF) kolují různé, řekněme, kreativní příběhy. Samotný Velký reset však není výmyslem paranoiků, ani spiknutím. Mohli bychom ji nazvat plánem nebo agendou, ale nejlépe ji chápeme jako jiný Příběh: příběh, který by Schwab a jeho kolegové chtěli, abychom všichni přijali za svou mapu hledaného území. Pokud chcete pochopit současně nudnou i zlověstnou povahu tohoto příběhu, nemusíte pronikat do nejhlubších zákoutí horského městečka, v níž se tajně vylíhl: stačí sledovat online přednášky, účastnit se virtuálních konferencí nebo procházet příslušnou sekcí webových stránek WEF. Nebo, pokud jste opravdu zapálení, můžete udělat to, co jsem udělal minulý týden já, a přečíst si knihu Klause Schwaba na toto téma.

„Covid-19: Velký reset“ je zklamáním, že neobsahuje zařízení na ovládání mysli, mikročipy ve vakcínách a reptiliánské vládce. Ve skutečnosti je téměř úplně bez čehokoli zajímavého. Jde o standardní globalistický manifest, který by mohl vydat kterýkoli člen redakce WEF, WTO, G8, OSN, Světové banky nebo MMF nebo kterýkoli autor časopisu Economist či Forbes v kterémkoli roce po roce 1990. Když jsem počátkem roku 2000 psal svou první knihu One No, Many Yeses (Jedno ne, mnoho ano), přečetl jsem desítky podobných knih a článků ve snaze pochopit, čím se řídí propagátoři ekonomické a kulturní globalizace. Byly – a jsou – vždy stejné: chvalozpěv na spásnou milost globálního kapitalismu, oděný do klišé o sociální spravedlnosti a ambiciózní řeči nevládních organizací. Rozmanitost, živost, rovnost, inkluze, zmírňování chudoby, mateřství, to vše v růžových barvách: od konce devadesátých let, kdy se poprvé stali obětí davů aktivistů před svými konferenčními centry, se kapitáni černých lodí globálního kapitalismu snažili své pirátské nájezdy maskovat jako charitativní projekty, poháněné lennonovskou touhou po univerzální jednotě.

Schwabovu knihu je tedy třeba číst ve dvou rovinách. Na povrchu je jeho argumentace nevýrazná, nepřekvapivá a Schwab píše záměrně tak, aby bylo těžké s ním nesouhlasit. Tvrdí, že pandemie všechno změnila a že svět se už nikdy nevrátí do starých kolejí. Zároveň tvrdí, že „to, co bylo“, v prostě nefungovalo. Globální ekonomika (ta, kterou pomáhal budovat) mění klima, způsobuje nerovnosti v rámci států i mezi nimi a dává vzniknout dalším současným špatným věcem, od rasismu po znečištění oceánů. Měli bychom se tedy „chopit příležitosti“, kterou virus příhodně přinesl, a „resetovat“ svět: přebudovat ho do spravedlivější, lepší a udržitelnější podoby.

Zatím to vypadá přijatelně. Kdo by mohl mít námitky proti menší chudobě a čistším mořím? Musíme se podívat pod povrch, abychom pochopili, co to vlastně obnáší – a hlavně jak toho dosáhnout. A nemusíte kopat příliš daleko, abyste viděli Příběh pod vyprávěním.

Událost covid, vysvětluje Schwab, ukázala, že „žijeme ve světě, kde nikdo nemá skutečnou moc“. Pro spoustu z nás to může znít jako dobrá věc, ale pro globalistické myslitele, jako je Schwab, je to problém, jenž nutno vyřešit. „Bez globálního strategického rámce řízení nelze dosáhnout trvalého oživení,“ píše. Národní státy a jejich laskaví spojenci z ‘globální podnikatelské komunity’ se musí spojit, aby ‘vybudovali to bývalé lepší’ (možná jste to už někde slyšeli). Co to znamená? Znamená to, že není cesty zpět.

Schwabovi je jasné, že opatření přijatá k boji s covidem – výluky, očkovací pasy a mandáty, lékařská segregace, masové vyhazovy, rozsáhlá destrukce malých podniků, prohloubení zisku a dosahu velkých technologií a radikální normalizace digitálního sledování, dohledu a státní kontroly – způsobila v našich společnostech trvalé změny, které jen tak nezmizí. „To, co bylo donedávna nemyslitelné,“ píše, „se náhle stalo možným“. To platí zejména tehdy, když se podíváme na skutečného vítěze covidských let: technologický systém jako takový.

Ačkoli „některé staré návyky se po skončení pandemie jistě vrátí“, píše Schwab, „mnohé z technologického chování, které jsme si byli nuceni osvojit během omezení, se díky našemu přivyknutí na ně stane normálnějším“. Práce z domova, digitální sledování zaměstnanců jejich firmami, schůzky na Zoomu a elektronické doručování, nemluvě o celé struktuře systému „očkovacího pasu“ s QR kódem: mnohé z toho pravděpodobně zůstane zachováno v novém normálu, který covid vytvořil. V resetované budoucnosti budeme přehodnocovat věci, které byly kdysi druhořadé: věci jako trávení času s našimi blízkými. Proč, ptá se Schwab, bychom měli snášet „jízdu autem na víkend na vzdálené rodinné setkání“, když „rodinná skupina přes WhatsApp“ (i když sice „ne tak zábavná“) je nicméně „bezpečnější, levnější a ekologičtější“? Proč vlastně?

To je podstata Velkého resetu: konstrukce budoucnosti, která je zároveň kontrolovaná a katatonická, dystopická a nudná, monitorovaná a monotónní až k nevydržení. Budoucnost, v níž globální korporace mohou svobodně budovat svět, po němž už dlouho touží: bezhraniční, propojenou tržní technokracii, v níž je každý lidský jedinec sledovaným, sledovaným a monitorovaným strojem na výrobu a spotřebu – to vše ve jménu veřejného zdraví a bezpečnosti.

Zajímavé je, že Schwab otevřeně poznamenává, že kovid je „jednou z nejméně smrtelných pandemií, které svět zažil za posledních 2000 let“ a že „následky … z hlediska zdraví a úmrtnosti budou mírné“. Skutečně trvalé následky, jak píše, nezpůsobí samotný virus, ale reakce na něj. To vrcholí jediným výrazným obrazem v knize, který Schwab používá k ilustraci toho, jak strach z nemoci bude přetrvávat ještě dlouho poté, co jakákoli hrozba samotného kovidu ustoupí, a k čemu to může vést:

„Nová posedlost čistotou bude znamenat zejména vytvoření nových forem obalů. Budeme nabádáni, abychom se výrobků, které kupujeme, nedotýkali. Jednoduché potěšení, jako je přivonění k melounu nebo vymačkání ovoce, bude odmítáno a možná se dokonce stane minulostí.“

Hladký, čistý, uspořádaný svět bez nebezpečných melounů na malých stáncích, bez malých podniků a anarchických obchodních dohod a nepohodlných lidských interakcí jakéhokoli druhu – svět řízený efektivními, čistými, digitalizovanými korporacemi nabízejícími „elektronická řešení“ pro jakoukoli činnost, která by mohla ohrozit naši bezpečnost a blahobyt: to se nabízí už léta, ale pandemie – jak Schwab otevřeně přiznává – je pro ty, kdo o tento svět usilují, požehnáním. Dnes jsme ochotni akceptovat věci, které by před třemi lety byly nemyslitelné. Co přijde příští rok? A kdo bude naslouchat sebrance konspiračních teoretiků, antivaxerů, fašistů a bláznů, kteří chtějí, abychom tomu novému, čistému ale především bezpečnému světu řekli ne?

To je způsob uvažování, který živí ty skutečně podivné „konspirační teorie“ kolem Schwaba a jeho agendy. Není však nutné věřit, že virus byl vypuštěn záměrně nebo že neexistuje, stačí sledovat širší souvislosti. Národní státy a jejich političtí vůdci jsou již několik desetiletí postupně zbavováni moci v důsledku globalizace a moc se soustřeďuje v rukou těch, kteří vytvářejí a ovládají světovou technologickou infrastrukturu. Bill Gates, Mark Zuckerberg, Klaus Schwab, Jeff Bezos, Sergey Brin, Ray Kurzweil a jim podobní již desítky let formují naši realitu a limbický, tedy s konzumním potěšením spojený kapitalismus, jehož jsou průkopníky, se díky covidu hyperaktivizoval – stejně jako povědomí o něm a rostoucí protireakce.

Žijeme v době, kdy se konflikt mezi technokracií a demokracií přenesl na veřejnost: bitva se nyní denně odehrává na ulici i na obrazovce. Schwab se dostal do centra pozornosti, protože se veřejně pokouší tento konflikt zasadit do příběhového rámce. Teprve minulý měsíc na konferenci v Dubaji (kde jinde?) dal tuto ambici najevo tím, že svůj Velký reset překřtil na „Velké vyprávění“. Svět podle něj potřebuje nový globální příběh, který by ho sjednotil. On a WEF pomohou „představit si budoucnost, navrhnout budoucnost a pak ji realizovat“.

Klaus Schwab plánuje „realizovat budoucnost“, což je přesně to, co Alexe Jonese přivádí k slintání. Ale i když by se moc a vliv Schwaba a WEF neměly podceňovat, on za nitky netahá. Žádné nitky neexistují: existuje pouze Stroj a směr jeho pohybu je dávno určen. Covid poskytl dokonalý testovací prostor a odrazový můstek pro novou generaci technologií digitálního dohledu a kontroly, které jsou na rýsovacím prkně už léta. Zmatek, hněv a rozdělení, které teď kolem nás všech víří, je důsledkem naší zmatené neschopnosti orientovat se v techno-převratu, který prožíváme, nebo dokonce zcela pochopit, co se děje.

Budoucnost se však nyní dostala mimo rýsovací prkno. Vezměte si třeba ty očkovací pasy s podporou QR, které se v posledních dvanácti měsících tak rychle rozšířily po celém světě. Z hlediska „veřejného zdraví“ nedávají příliš smysl, protože víme, že v současnosti dostupné vakcíny přenosu viru nezabrání. Mají však za následek normalizaci příslušných technologií: technologií, které byly tak jako tak v přípravě. Například digitální pasy vakcín se v Evropské unii připravují již od roku 2018. Koncem roku 2019, několik měsíců před začátkem pandemie, začaly v Bangladéši zkoušky „systémů digitální identity“ spojených se stavem očkování. Doufalo se, že ukáží, jak „využít očkování jako příležitost k zavedení digitální identity“ v celosvětovém měřítku.

Opět: k tomu, aby to dávalo smysl, není třeba žádných obskurních tvrzení. Jde prostě o urychlení stávajícího směru cesty. Většina z nás už dnes nosí po kapsách přenosné sledovací zařízení, které monitoruje naši zeměpisnou polohu, sbírá údaje o všem možném, od našich politických názorů až po nákupní preference, a v krajním případě ho může stát využít k tomu, aby zjistil, kdo jsou naši přátelé a kontakty. Říká se tomu chytrý telefon. Vzhledem k tomu, že se kovid během příštího roku či dvou stane endemickým a že se budou objevovat stále nové varianty, bude pravděpodobně pokračovat tlak na trvalé záruky zdraví a bezpečnosti. Možná budeme moci tyto chytré telefony, které již budou opatřeny aplikacemi s našimi covidovými QR kódy, používat jako trvalé „zdravotní pasy“, které nám umožní bezpečný a digitální přístup ke zboží a službám v novém nebezpečném světě – a zároveň potrestají nebo vyloučí každého, kdo odmítne využít doporučených opatření v oblasti veřejného zdraví.

Pokud vám to připadá jako jedna z těch starých bláznivých konspiračních teorií, nezapomeňte, že skutečné pasy – ty, které používáme při cestách na dovolenou – byly zavedeny jako dočasné opatření po první světové válce. Pozdější zdůvodnění jejich zavedení jako trvalého opatření v celosvětovém měřítku spočívalo v „ohledech na zdraví nebo národní bezpečnost“, které vyvolala epidemie španělské chřipky v roce 1918. Po sto letech se digitální verze blíží k realizaci a pandemie je ideální příležitostí k jejímu zavedení. WHO v současné době jedná s národními státy, regionálními bloky a korporacemi, aby se dohodla na standardech pro globální harmonizaci digitálních pasů:

„Nové nástroje vyvinuté v rámci úsilí WHO jsou téměř hotové. Do konce roku 2021 se očekává beta verze referenčního softwaru DDCC Gateway (PKI) a beta verze aplikace Universal Status Checking, která využívá Google Android FHIR SDK a vychází z EU DCC… Má být schopna rozpoznat všechny formáty QR kódů zdravotních průkazů, které se používají po celém světě.“

Budeme tedy mít své trvalé, globální zdravotní pasy, které se pak spojí s již existujícími technologiemi digitální identifikace a zaváděním digitální měny a vytvoří pro nás všechny personalizovanou digitální identifikační peněženku, která bude prezentována jako volitelný komfort, ale dost brzy se stane základním požadavkem pro účast na životě společnosti, stejně jako to mají chytré telefony, kreditní karty a papírové pasy. Pokud se chcete s touto budoucností seznámit na vlastní kůži, můžete se podívat na tento krátký film, který speciálně pro vás natočila jedna ze společností, jež je jejím průkopníkem. Nevypadá to lákavě? Bezpečné? Bez tření? Pokud mám mluvit za sebe, už teď se cítím nesmírně posílen:

(Zde je v originále video o digitální identifikační peněžence – Thales, k zhlédnutí zde.)

Jakmile přijmeme předpoklad, že hluboký a všudypřítomný dohled, monitorování a kontrola jsou cenou, kterou se vyplatí zaplatit za bezpečnost – a zdá se, že jsme to již udělali – pak je možné téměř cokoli. Jižní Korea právě zavedla technologie hromadného rozpoznávání obličejů, aby „urychlila oznámení o potenciálním vystavení COVID-19“. Čína je proslulá systémem sociálního kreditu, jehož prostřednictvím jsou občané odměňováni nebo trestáni za své chování v mnoha oblastech. Média produkují úhledné malé filmy, které podrobně popisují, jak by váš kovidový pas mohl být pohodlně uložen na mikročipu zabudovaném ve vaší kůži. V USA již FDA schválila pilulky s implantovanými „digitálními systémy sledování požití“, které při užití léku vyšlou signál do chytrého telefonu. Možná za ně budete moci platit biometrickou peněžní kartou s otiskem prstu.

Připoutejte se: nastává doba, která nás přímo a záměrně žene k hlavnímu cíli: „internetu těl“, v němž začneme konečně splývat se stroji, které jsme vytvořili. Mikročipové mozkové implantáty – „vylepšení člověka“, které nám umožní „propojit se“ přímo s webem – tu s námi budou dříve, než si myslíme: jejich vývoj v současnosti financují mimo jiné Elon Musk a Mark Zuckerberg. Královská společnost, britský prvoligový vědecký thinktank, nemůže zadržet své nadšení z možností, které budou nabízet:

„Propojení lidských mozků s počítači pomocí umělé inteligence by mohlo umožnit lidem spojit rozhodovací schopnosti a emoční inteligenci člověka s výkonem počítačů při zpracování velkého množství dat a vytvořit tak novou formu inteligence založenou na spolupráci. Lidé by se mohli stát do jisté míry telepatickými, schopnými konverzovat nejen bez mluvení, ale i beze slov – prostřednictvím přístupu k myšlenkám druhých na konceptuální úrovni. Nejen myšlenky, ale i zkušenosti by mohly být předávány z mozku do mozku …“

V tomto příběhu – příběhu Stroje – se celý svět a každý a všechno v něm stává uzlem v zářící síti, která bude vytvářet a řídit každou naši bdělou hodinu. Tato budoucnost je samozřejmě již dlouho očekávána. William Morris ji předvídal, stejně jako William Blake. Aldous Huxley a E. M. Forster ji předpověděli už před sto lety a Edward Abbey ji popsal ještě před mým narozením:

„Říkejme mu stát mraveniště, společnost úlu, technokratický despotismus – možná benevolentní, možná ne, ale v každém případě nepřítel osobní svobody, rodinné nezávislosti a komunitní suverenity, který na dlouhou dobu uzavře svobodu volby mezi alternativními způsoby života. Nadvláda nad přírodou, kterou umožňuje nesprávně aplikovaná věda, vede k nadvládě nad lidmi; k bezútěšné a totalitní uniformitě.“

Covid urychlil i ospravedlnil náš ponor do digitálního mraveniště, který v příštích letech bude stále neúprosnější. Možná to mnozí, dokonce většina z nás uvítá. Koneckonců se to už léta inzeruje v nejpromyšlenějším, nejmanipulativnějším masovém útoku na naši vůli v dějinách lidstva. Byli jsme vycvičeni, abychom milovali – nebo alespoň akceptovali – své chytré telefony, satelitní navigace, chytré ledničky, drony a Alexy. Bořitelé strojů (anglické hnutí v desátých letech 19. století) jako já byli vždycky okrajovou sektou. Lidé, které WEF vybral jako „mladé globální lídry“ zítřka, jsou jistě nadšeni budoucností, k jejímuž budování jsou připravováni:

Když umělá inteligence a roboti převzali velkou část naší práce, najednou jsme měli čas se dobře najíst, dobře vyspat a trávit čas s jinými lidmi. Koncept dopravní špičky už nedává smysl, protože práci, kterou děláme, můžeme dělat kdykoli. Opravdu nevím, jestli bych to ještě nazýval prací. Je to spíše čas na přemýšlení, čas na tvorbu a čas na vývoj.

I když samozřejmě každá společnost má své stinné stránky:

„Jednou za čas se rozčílím nad tím, že nemám žádné skutečné soukromí. Nikam nemůžu jít a nebýt registrován. Vím, že někde je zaznamenáno všechno, co dělám, na co myslím a o čem sním. Jen doufám, že to nikdo nezneužije proti mně.“

To není satira, to je proroctví. Nebo je to jen marketing. Ať už je to jakkoli, konečně jsme se dostali do podhůří budoucnosti: do převrácené verze Matrixu, v níž je hrdinou agent Smith. Svět, který je strašný a nudný zároveň. S tím, jak se mění klima, ekosystémy nadále degradují, dodavatelské řetězce se zadrhávají, sociální struktura se tříští a masová urbanizace a masová migrace se zrychlují, bude stále více nutné občany naší masové společnosti mikro-manipulovat, pošťuchovat a kontrolovat, jen aby se udržel růst a pokrok v chodu. Pandemie nám ukázala, jak toho lze dosáhnout. Schwab má pravdu v tom, že z lekcí, které nám dala, není cesty zpět.

Někdy si myslím, že to, co se nyní děje, nemá v lidských dějinách obdoby. Jindy mi to připadá jako obvyklá lidská historie, jen rychlejší. Kdy jsme se vlastně začali zvětšovat? Kdy jsme vynalezli brýle, boty, brnění, pazourkové oštěpy? Pokud je to to, co lidé dělají, a to, co jsme – zvířata, která sama sebe dělají silnějšími a poté vymýšlejí světy, které budují – existuje nějaký způsob, jak zastavit pochod ke splynutí člověka a stroje? Nebo k tomu už došlo?

Mohl bych pokračovat – pokračuji už léta. Ale je vánoční týden a já nechci končit na této notě. Místo toho chci skončit něčím jiným: něčím, co jsem na začátku možná nečekal. Jenže pak už se mi ta první esej, z doby před měsícem, zdá, jako by byla napsána v jiné době, tak rychle se všechno posouvá.

Jde o tohle: z nějakého důvodu, navzdory všemu, o čem jsem v této malé trilogii psal, navzdory nadcházející zimě, navzdory nové částečné výluce, do které moje očkovaná a pasem opatřená země právě vstoupila, navzdory všemu, co se zdá, že budoucnost přinese: navzdory tomu všemu cítím jakýsi podivný záblesk naděje. Kontrola: to je příběh, který Stroj vypráví sám o sobě, a je to příběh, který bychom si všichni na nějaké úrovni přáli, aby byl pravdivý. Ale systémy kontroly nikdy nevydrží. Svět se vymyká našemu chápání i naší kontrole a stejně tak nakonec i lidé. Sotva rozumíme sami sobě. Možná, že touha Klause Schwaba „zlepšit svět“ je skutečná a citelná: ale stejně nikdy nedokáže uchopit svět natolik pevně, aby ho ohnul podle své vůle. Kdo to dokáže?

Svět není mechanismus: je to tajemství, na kterém se denně podílíme. Když se ho pokusíme předělat jako globální generální ředitel nebo vysvětlit jako esejista, selžeme: slabě nebo slavně, ale selžeme. Stroj, technium, metaversum: ať už náš Babylon 21. století pojmenujeme jakkoli, a ať už se nám v danou chvíli zdá jakkoli ohromující, nakonec nikdy nemůže zvítězit, protože je projevem lidské vůle, a nikoli vůle Boží. Pokud nevěříte v Boží vůli, nazvěte ji raději zákonem přírody: tak jako tak k nám promlouvá stejně. Říká nám, ať už jemně, nebo důrazně: NEMÁTE to ve svých rukou.

Nemohu předstírat, že tomu všemu rozumím. Mám jen svou intuici a tato slova. Ale myslím si, že svět je překvapivější a živější, než někdy vidím nebo než bych tomu chtěl věřit. Myslím si, že okamžik korony poukazuje na odvěký probíhající boj mezi duchem divočiny a duchem stroje a že tento boj probíhá v každém z nás každou minutu. Někdy je třeba vybojovat bitvy, zaujmout stanoviska, vytyčit hranice. Tohle je jedna z takových chvil. Jakmile začneme chápat všechny příběhy, které jsou ve hře, můžeme začít chápat, kterého z nich se účastníme a jaká rozhodnutí musíme učinit.

Tady na severu je zima. Zítra je slunovrat. Na západě Irska je touto dobou tma, vlhko a chladno. Doba kolem nás zuří a může být těžké udržet si jasnou hlavu. Ale v noci se tu v oknech zapalují svíčky, protože je advent a přicházející světlo se chystá porazit tmu nejkratšího dne. Doba si nyní žádá, abychom si připomněli a pěstovali některé staré ctnosti. Mohli bychom začít odvahou: odvahou a trpělivostí. Může to trvat roky, desetiletí, staletí, ale Stroj, který jsme vybudovali, abychom řídili samotný život, abychom vtěsnali svět do našeho malého prostoru – ten se nakonec zhroutí a hučící dráty utichnou. Naším úkolem do té doby je pochopit, abychom mohli vzdorovat té podobě tyranie, kterou Stroj přináší. Ale D. H. Lawrence to věděl: věděli to všichni proroci. Zemi nelze resetovat. Nejen námi. Vůbec ne.

Mluví se o triumfu stroje,
ale stroj nikdy nezvítězí.
Z tisíců staletí člověka,
Z nespočtu věků, kdy se kapradiny rozvíjely,
kdy bílé jazyky akantů se dotýkaly Slunce,
po jedno smutné století
stroje zvítězily, valily nás sem a tam,
a třásly skřivánčím hnízdem, dokud se vejce nerozbila.
Třesou bažinami, dokud divoké husy nezmizí
a labutě odletí nám zazpívat labutí píseň.
Tvrdě, tvrdě se po zemi valí stroje,
ale přes některá srdce se nikdy nepřevalí.

Toto byla třetí a poslední část mého třídílného seriálu o viru a stroji. Do nového roku se stahuji od obrazovek, ale v lednu se vrátím ke svému širšímu esejistickému projektu a budu se dále zabývat tím, jak doba Strojů proměňuje všechny aspekty našeho světa.

(Překlad za pomoci služby „DeepL translator“ Jan Bílý)

 

——– 

Návrat: Do “Malé transformační knihovničky” … … … do sekce “Publikace” … … … na “Úvodní stránku”