Text

"Měsíční" články: Ne-Jistota (květen 2021)

Aneb: Jak vyhrát víc než milion ve sportce

„Strašně moc bych si přála vyhrát ve sportce. Sázím každý týden, už roky,“ říká sympatická a výborně vypadající účastnice mého peněžního online-semináře, který z pražského pohodlí vysílám do mé druhé domoviny Německa. Ptal jsem se, co si ti lidé, kteří se na seminář přihlásili, od účasti slibují. Většina z nich nemá žádnou akutní nouzi. Zora (jméno změněno) sama od sebe dodává: „Vlastně mi nic nechybí. Ale kdybych vyhrála, řekněme tak milion, tak by se mi strašně ulevilo.“
Ptám se proč?
„Protože bych konečně měla jistotu,“ odpovídá.

A nějak takto fungujeme my všichni. A přitom, pokud se odhodláme zeptat se našeho podvědomí, svého nižšího nebo klidně i vyššího Já, nebo čím / kým vším jsme řízeni, dostaneme jasnou odpověď. Mimochodem je to tatáž odpověď, kterou jsem dal i Zoře: „Život rovná se nejistota. Pokud se pohybujeme dál, pokud se rodíme, rosteme, moudříme, stárneme a nakonec umíráme, tak vše, co leží mezi těmito dvěma bránami, je nejisté. Zcela a nepochybně jisté je pouze to, že jsme jednoho dne na tento svět přišli a že jednoho dne opět odejdeme. A odkud jsem se sem dostali a kam míříme, tak ani to nevíme jistě. Anebo ano?

Můj první a nejdůležitější učitel, indický mystik Osho, byl prazvláštní člověk. Na rozdíl od všech ostatních lidí, které jsem za ta léta potkal, snad ještě s výjimkou Berta Hellingera, neměl strach ze smrti. Jistě – když se v mužském semináři zeptám chlapů na tento druh strachu, polovina z nich odpoví, že ze smrti strach nemají, pouze z umírání. U Osha člověk ale cítil, že je na zcela výjimečný způsob nejen identický sám se sebou, (včetně jeho „indické“ lásky k róbám, Rolexkám a auto-značce Rolls-Royce), ale že je jakoby splynutý s okamžikem. Můj mistr mi určitě odpustí, ale když si tak na něho vzpomínám, tak bych ho nejvíce přirovnal k mému psu (tedy psí dámě) Esme. I ona je naprosto v přítomnosti. Tady a teď, a to nejen tak nějak „na papíře“, jak se to snažíme být my všichni, ale zcela bytostně.

Náš strach z nejistoty, z chudoby, nemoci, stáří a v hlubokém smyslu především ze smrti totiž pochází z toho, že se obáváme něčeho, co není, ale může nastat. A tak se pídíme po různých věroukách, které nám tvrdí, že se po smrti dostaneme třeba do nebe. Samozřejmě jen, pokud se budeme modlit a pracovat. A když nás zklamou náboženství, zbyde nám ještě reinkarnace. Což se tak nějak podobá té naději vyhrát ve sportce.

A je to právě tento náš děs z nekontrolovatelnosti, co naši vyspělou civilizaci zatěžuje nejvíc. Teprve pak přijde klimatická změna, pandemie, ekologické zátěže, uprchlíci a všechny ty další „hrozby“, kterými nás média a politici straší. Zatímco totiž tyto víceméně reálné hrozby na nás útočí zvenčí, náš strach z nejistoty se jich chytá uvnitř nás, a my se pak stáváme vystrašenými ovcemi. A tím pomalu ale jistě ztrácíme svobodu a volnost. Přitom si namlouváme, že všechna ta opatření, nařízení a předpisy jsou pro naše dobro, zdraví, ochranu. Pojem „protekcionismus“ se sice používá především v ekonomice a na mezistátní úrovni. Já bych ovšem tímto slovem označil celý mohutný trend našeho současného světa.

Dobrá – a jak z toho ven? Pokud vůbec chceme. Pokud dospějeme k rozhodnutí, že je lepší žít naplno a s rizikem než nežít téměř vůbec, ale s ochranou. Mimochodem – ani v druhém případě nemáme žádnou jistotu, jak třeba právě průběh současné pandemie ukazuje.

Pro tu první cestu se musíme rozhodnout sami. Nikdo, žádný poradce, kouč, politik, kněz či lékař nám v tom nepomůže. Snad ještě takový drastický guru, jako jím byl Osho nebo Gurdjev. A kdysi dávno Ježíš. Ale všichni tři jsou už po smrti a jejich (neosvícení) následovníci udělali z jejich učení mrtvou nauku. To není výčitka, to je konstatování nevyhnutelného vývoje. Jsme tedy sami, a to i tehdy, když nám neustále někdo nabízí, se k něčemu, někam a s někým přidat. Osho jednou řekl, že crowd, stádo, dav, kolektiv, se vývojově nalézá pod individuem. Poskytuje nám sice pocit příslušnosti, dává ochranu, zbavuje nás odpovědnosti.  To je důvod, proč tak rádi k něčemu patříme. Partnerem počínaje a národem konče. Ale dav, jakkoliv maskovaný honosnými směry, ideologiemi, naukami a eso-směry nám nikdy nedá tu jistotu, kterou hledáme. Protože ta neexistuje.

Hluboké pochopení a přijetí této poslední věty – že jistota neexistuje – z nás dělá dospělé lidi. Těch není mezi těmi osmi miliardami lidiček mnoho. A bohužel z důvodů, které jsem právě popsal, netvoří žádnou společnost, ke které by bylo možné se přidat.

Nicméně – a to je jistě dobře – poznáte je.

Krásný květen přeje Jan.