Text

Meditace a láska aneb: Jak se dostat z materialismu

„Hmota není výtvorem ducha; duch sám je produktem hmoty.“ (Ludvig Feuerbach)
„Bůh je mrtev.“ (Fridrich Nietzsche)
„Náboženství je opium lidstva.“ (Karl Marx)

V jednom ze svých mnoha stech diskurzů mluví Osho o těchto třech německých filozofech. A je zajímavé, jak on – indický mystik – je neodsuzuje. Pouze říká, že zůstali stát na půli cesty.
„Tito tři“, říká, „jsou jako zahradník, který připraví zahradu. Zbaví ji plevele, odstraní kameny, vyhubí škůdce. Ale pak se zasekne. Přestane pracovat a v místech, kde by měly kvést růže, zeje prázdnota. Ty kvetoucí keře tam prostě nezasadí. A z té prázdnoty ho pohltí deprese a šílenství.“

Možná, že Osho přesně popisuje současný stav společnosti. Stav, který se od dob nástupu materialismu, tedy přibližně od poloviny devatenáctého století, stále prohlubuje. Od té doby rozum vítězí nad vírou. Ale je jeho vítězství opravdu tak blahodárné?

Dvě “nohy” naší psýché

Naše psýché se skládá ze dvou zásadních složek. Nebo, jak to často zdůrazňuji v seminářích – stojíme na dvou nohách. Ta jedna představuje tu logickou, racionální, prosvětlenou a „rozumnou“ část. Ta druhá nemá v současnosti žádné mocné loby. Je to ta magická, intuitivní, poněkud temnější a hlubší část našeho já. Není vždy jasně rozpoznatelná, ale sídlí v každém z nás. V pozitivním případě se tyto složky doplňují. Pokud ovšem jedna z nich masivně převládne, je zle.

(Odtud pokračování článku z mailingu)

Převládne-li ona magická, mytologická, dostaneme se do sféry fanatické víry, do stavu, který španělský malíř osmnáctého století Francisco Goya nazval „spánkem rozumu, jenž budí příšery“. Tehdy Španělsko ovládala občanská válka, inkvizice a chaos. I dnes se stává, že někdo začne preferovat pocit nad rozumem a pak šíří bludy a konspirační teorie. Jim věří, slepě a neochvějně, a je nesmírně těžké ho (nebo ji) přesvědčit o jakémkoliv jiném pohledu na věc.

Opačný případ není tak zjevný, ale pro společnost je stejně zhoubný. Lidé ovládaní jen tou první, „rozumnou“ nohou, se chovají tak, jak jim to velí chladná logika, věda, kalkul. Tím nejen že upadá morálka, ale vytrácí se i jakýkoliv jiný smysl života mimo dosažení materiálního blaha. Taková společnost se pomalu ale jistě stává rakovinovou buňkou, která má za cíl pouze vlastní růst a zcela ztrácí smysl pro celek a pro to, co je „větší“. Zachování vlastního života za každou cenu se stává nejvyšší hodnotou. A zábava tou jedinou životní radostí.

Buďme přeci rozumní!

Ale vraťme se k našim třem filosofům. V průběhu dvacátého století se ve společnosti prosadil konsensus o tom, že máme být rozumní. Ovšem vždy, když jeden princip převládne, se ten druhý stává „tajným“ proudem. Nikdy nebývalý nárůst esoteriky, ale i vzestup duševních chorob svědčí o této nerovnováze. Je ovšem nutné vidět i výhody „doby rozumné“.  Tak třeba věda a její technologické vymoženosti slaví obrovské (byť především materiální) úspěchy. Většině lidí na Zemi se výrazně zvýšil životní standard, prodloužila délka života, vzrostl komfort. Jsme ale šťastnější?

Osho se celý život snažil o propojení Západu s Východem, tedy oné vědecké a racionální „nohy“ lidstva (Západ), s onou magickou, spirituální, mytologickou (Východ). A po dvaceti letech „konstelování“ mohu zodpovědně prohlásit, že v malém se to děje v každé konstelaci. Hlava a srdce se zde propojují, neboť jsou sourozenci, nikoliv antagonisté. Ovšem většinová společnost přešlapuje na místě. Věda a racionalismus se staly jakousi oficiální ideologií.

Nezbytnost vlastní zkušenosti

Jak ale dál? Možná, že bychom konečně měli do připraveného záhonu zasadit růže. A tím se zbavit deprese a nihilismu. Tou další cestou je podle mnoha mystiků buď meditace nebo láska. Případně obojí. Každá z těchto cest vede k osvícení, tedy k plnému vědomí a žití v „tady a teď“. Každá z obou spojuje ony dvě nohy, na kterých stojíme. A především – obě tyto cesty jsou možné jen skrze vlastní zkušenost. To filosofie ani jakákoliv jiná ideologie, víra či přesvědčení neumožňují – z jednoho prostého důvodu. Nepramení totiž z vlastního prožitku, nýbrž operují s tím, co jsme dostali z druhé ruky, ať už ve školách a na univerzitách nebo skrze dogma církví, návody v esoterní literatuře nebo mínění naší sociální bubliny. Tyto „znalosti“ jsou sice někdy užitečné, ale brání nám v tom, čemu říkáme esence nebo vlastní, bytostný zážitek.

Právě o tento zážitek v meditaci a lásce jde. Meditace není o tom, sedět v nepohodlné pozici a pokoušet se „na nic nemyslet.“ Cesta meditace je o otevření se a o hlubokém akceptování toho, co je. Což je to, na co lidé, zvyklí na neustálou aktivitu, dělání a řešení zvyklí lidé nejsou připraveni. Právě pro tento druh lidí může meditace působit jako nesmírná úleva, jako lék a brána k zažití jednoty.

Láska jako gravitace

A láska? Tu bychom mohli přirovnat ke Slunci, které září a nestará se o to, zdali jeho světlo je reflektováno či „mizí“ v hlubinách vesmíru. Je-li meditace pasivní, pak je láska v jistém smyslu aktivnější, neboť, podobně jako gravitace, je silou, která kolem sebe zakřivuje prostor a strhává lidi. Ježíš a jemu podobní jsou pro tuto sílu krásný příklad.

A stejně krásný příklad lásky je uveden v Bhagavád Gitě, kde Krišna praví ke králi Ardžunovi:
„Já jsem se již mnohokrát narodil a ty také. Já si na mé životy vzpomínám, ty ale ne. Skrze moji kreativní sílu se vytvářím znovu a znovu. Kdykoliv pravda začne slábnout a lež zavládne, tehdy se opět zrodím. Vtělím se do člověka, abych skrze lásku uvedl srdce lidí do pohnutí. Vezmu na sebe viditelnou podobu, abych strhl ty, kteří mne poznají, a tak oslabil zlo a dal průchod dobru.“

Jan Bílý, červenec 2021

(Budu se těšit na vaše komentáře k článku: info(uzenáč)janbily.cz)