Text

Rozhovor s Klárou Marušincovou na téma "Druidi, šamani a konstelace"

Jane, ty jsi v Čechách již docela známý a to díky konstelacím. Menší okruh lidí tuší o tom, že jsi měl i své šamanské a druidké učitele. Jaká byla vlastně v tomto tvoje cesta? 


Po Oshovi, několik měsíců poté, co 1990 zemřel, jsem se dostal k rakouskému druidovi Antonovi. Což byl pro mne šok… Nebe se spojilo se opravdovou zemí. Jeho učení spočívalo především ve vhození adepta do rybníka, kde se buď utopil, nebo se naučil plavat. A tak jsem se nejdřív s Antonem rozešel, a pak jsem se několik let učil plavat. O mnoho let později, to už jsem dělal konstelace, jsem se 2003 setkal s Daanem van Kampenhoutem a absolvoval u něj takový malý šamanský výcvik. Ale pokud definujeme šamana jako toho, co „putuje mezi světy“, tak to se člověk nenaučí ve výcviku, s tím se musí narodit. No a já prakticky od začátku mé existence v Německu neustále putoval na nějaká „megalitická“ místa, přespával ve stínu menhirů, v různých hájích, obklopených golfovým hřištěm, kde jsem teprve ráno zjiostil, že je to prastarý posvátný okrsek, nemeton.

 

Co tím myslíš, když říkáš – druidská tradice/ šamanismus – co to obsahuje?

 

Ono o tradici se dnes vlastně moc nedá mluvit. I Wicca je vlastně „nová“, někteří z mých přátel pobývali u kazachských nebo sibiřských šamanů a šamanek a to je vlastně něco hodně jiného, než jak si my tady šamanismus představujeme. Totéž platí i o druidech – Anton vždycky říkal, že ti bíle oddění „druidi“, kteří se producárují například ve Stonehenge, jsou prostě idioti. On se s tím nepáral. Takže to, co my tady děláme, s tradicí moc nemá co společného. Pokud vůbec, tak je to to obrácení se k přírodě jako k něčemu většímu.
 

Co mají pro tebe společného rodinné konstelace a rituály/šamanismus?

 

Tak konstelace jsou prostě druh rituálu (kruh, koncentrace, rituální úkony jako je vybírání zástupců, věty v „magické“ podobě, práce s předky, jež už nežijí) a zároveň je to hledání spojení s celkem. Uvědomování, že tu existuje něco, co nás přesahuje, a co kontroluje nás a ne my to. To v nás budí cosi jako kdysi tak účinnou posvátnou úctu, někdy i hrůzu. Což je velice dobře, neboť ten DĚS nás limituje, omezuje to naše hypertrofované ego, které chce vládnout všemu a vše kontrolovat.

 

Proč může být přínosné v dnešním světě znovu objevovat tuto druidskou/šamanskou moudrost? Co tobě osobně to dává?

 

Já bych vůbec nepoužíval takové formulace jako „může být přínosné“. My si musíme uvědomit, že lidstvo v té formě, v jaké existovalo tisíce, možná desítky tisíc let, prostě nepřežije. Jsme na konci. Je to jako kdyby někdo vypadl z mrakodrapu a když letí kolem prvního patra, tak se ho novinář ptá: „A co si myslíte, že by pro vás bylo přínosné?“ No asi mít padák, ale na to už je pozdě. Nebo se pomodlit a krátce ještě před tím nárazem na beton „přijít k sobě“, probudit se. Protože to, co umírá, co se řítí z toho devadesátého patra, není esence lidí, je to forma žití, je to „kultura“. Nebo „civilizace“, což je pojem odvozený od latinského „civis“ – týkající se občanů. A my už dávno nejsme občané, ale banda individualistů. Takže ona druidská či šamanská moudrost je prostě NUTNOST se probudit a to je možné jen skrze prožitek sounáležitosti. Tedy jinak řečeno, skrze hluboké pochpení toho, že ODDÉLENOST je iluze. A to samozřejmě mohu mít i na Václaváku, ale v přírodě, pod hvězdným nebem, ve spojení se zvířaty, s florou, se Zemí-Gaiou to jde snadněji.

 

Hodně mluvíš o přírodě, napojení na přírodu. Co tím vlastně myslíš/ co pro tebe za tím je?

 

Existuje španělský film od Almodovara, který se jmenuje „Mluv s ní“. Jde o příběh dvou žen, které leží v komatu a dvou mužů, kteří k nim mají vztah. Ale logická, racionální komunikace vázně, protože ženy prostě nemluví. Ale žijí. A to úžasné na tom filmu je ten prvek lásky, který vede ty muže tak nějak překročit svou racionalitu a s těmi ženami přesto „mluvit“. To je hezký příklad napojení na přírodu, která s náma taky samozřejmě nemluví „logicky“. Ale – když ji miluješ, není co řešit.

Na tvé konstelační práci mám ráda tu kombinaci hloubky a zemitého humoru. Jak říkáváš – pravou i levou nohu. Jak tedy i tady zůstat při zemi a neulítnout? Tak, aby to pro mne v moderním světě bylo žitelné a pouŽÍTELNÉ? 

 

Nedávno jsem mluvil s člověkem, který prožívá zrovna takovou spirituální krizi. Křesťané tomu říkali, že se o duši pokouší ďábel, který ti našeptává, že nic nemá smysl. Takový malý nihilista. A ten člověk se mě ptal, jak se toho „ďábla“ může zbavit. A já mu řekl, že podle mne existují dva výtečně se doplňující způsoby. Ten první je nehodnotit, pozorovat. Nebo ještě lépe – Osho vždy říkával „be a witness“, buď svědek. No a to druhé je samozřejmě humor, Osho ho měl a Gurdjev také a určitě i Ježíš a Buddha, ale ti jeho učedlníci to v evangeliích vynechali. Ty jeho vtipy. 

Tak asi takhle…

 

A teď ti, co nás poslouchají si mohou říkat, dobrý, to mi dává smysl, to mne zajímá. Jak se jako běžný člověk s prací/rodinou…dostanu k napojení na to, co je větší? Co mne přesahuje?

 

No právě. Prostě začít tam, kde jsem. S rodinou a prací. U rodiny je to jasné – je to prostě systém, jehož jsem součást a ne naopak. A s prací je to taky jednoduché – pokud je to poslání, tak je vždy větší, než já. Dřív se tomu říkalo „dílo“.