Nedávno jsem v tramvaji seděl vedle krásné ženy. Přiznám, že i ve svých šedesáti sedmi se necítím jako člověk, který – jak říkával Osho – by už měl mít období fascinace druhým pohlavím za sebou. A tak jsem pokukoval, co ona rusovlasá Artemis vedle mne dělá. Koukala do mobilu, ze kterého se co chvíli ozývaly podivné zvuky. Tu radostné cinkání, tu zvuk řítících se zdí či kvákavý hlas, podobný mimozemšťanu Alzákovi. A tak jsem nakoukl… a zjistil, že hraje jakousi počítačovou hru. Něco jako Osadníky. A přesto, že i já měl období, kdy jsem si také zahrál Prince of Persia nebo Packmany (pamatuje to ještě někdo vůbec?), tak mě to nějak deprimovalo.

Ona kráska se samozřejmě mohla zrovna odreagovávat po namáhavé schůzce se svými podřízenými managery nebo prostě potřebovala přesměrovat myšlenky, které ji trýznili, někam jinam. Jenže ono to přibývá jak lavina – utápíme se ve zdětinštění, v infantilní reklamě, naše komunikace se stále častěji dostává na úroveň teenagerů, ne-li malých děcek. Pomalu ale jistě se stáváme nástroji v rukou (ne)umělé inteligence, která plíživě, ale neustále přebírá nad našimi mozky vládu a začíná si hrát s námi. A tak bych se tentokrát chtěl zamyslet, co se za stále infantilnější společností skrývá a zdali máme z tohoto procesu možnost úniku. Nebo, a to také nechci opomenout, co nám tato dětinskost přináší.

Ztráta síly

„Neberte to tak vážně!“ radím v mých seminářích lidem, kteří se rozčilují nad světem, hádají se s partnerem nebo lamentují nad svou rolí coby obět okolností. Takže probuzení vnitřního hravého dítěte by mělo být v souladu s tím, co se v mnoha konstelacích ukazuje jako cesta z utrpení, nebo snad ne?

To jistě. Jenže naše tendence si (stále víc) hrát je jen jednou stranou mince. Tou druhou je můj návrat do dospělosti, nezbytný návrat po výletu do hravého dítěte. Je to proto, neboť jedině můj „dospělý“ je schopen mému vnitřnímu, hravému a kreativnímu dítěti poskytnout tu oporu, kterou každé dítě potřebuje. Pokud v dítěti zůstávám, začnu podporu, toho „velkého dospělého“ hledat stále víc mimo mne, v partnerovi, v nadřízeném a především – ve státě. Ten, jako každá po moci toužící instituce, se do této role bude velice rád stavět.

Pokud se stávám dítětem, ztrácíme nejen samostatnost a zodpovědnost za sebe a za má rozhodnutí, ale nakonec i sílu a s ní i to, co je poslední dobou tak důležité – imunitu. To je schopnost, bránit svůj vnitřní svět proti invazi a manipulaci zvenčí. Je zajímavé, že v průběhu současné pandemie se jasně ukazuje, jak stát a jeho „nemocní mocní“ záměrně neuznávají naši vlastní, individuální imunitu a nutí nás, ji nahradit imunitou umělou, přicházející zvenčí ve formě očkování.

Stát jako velký otec

Je tedy nasnadě se domnívat, že je pro stát velmi výhodné, abychom se stále víc stávali dětmi, neboť děti jsou – závislé. Stát pak může za nás přebírat nejen důležitá rozhodnutí, omezovat naše svobody, nutit nás dělat věci, které se nám příčí, a peskovat nás za neposlušnost. Může také do nekonečna nafukovat byrokratický aparát regulátorů a „vychovatelů“. Ale především, jako každý rodič, získává nad svými občany-dětmi moc.

Na rozdíl od dřívějších autoritativních států ovšem ten současný hlásá, že to vše dělá pro naše dobro. Že nás chrání před různými hrozbami, že nám pomáhá v nesnázích. Že se za nás bude „rvát do roztrhání těla“, samozřejmě aniž by se nás zeptal na názor. Když si novodobí vládci nasazují před kamerami roušky, činí to s podobným výchovným záměrem, jako když rodiče trpělivě čekají na přechodu přes zcela prázdnou ulici na zeleného panáčka, neboť „my bychom sice mohli přejít, ale pro vás, milé děti, je dobré vidět, že vám jdeme příkladem“.

Strach z dospělosti

Proč ale tohle všechno děláme? Jeden velký důvod vidím v našem strachu, někdy přímo děsu před převzetím zodpovědnosti. Zodpovědnost je ovšem trojí. Ta první je přirozená zodpovědnost velkých za malé – tedy například rodičů za své děti. Ta druhá, pervertovaná, je ta, kterou cítí (lépe řečeno do které se staví) děti za své rodiče. Například když malý kluk, který vyrůstá s maminkou, jí chce za každou cenu pomoci, a tím za ní přebírá část její zodpovědnosti. To je vždy nesmírně vysilující a pro další život v dospělosti zatěžující.

Třetí, ta dospělá zodpovědnost je za sebe sama. Ta je ovšem velice nepohodlná, neboť nám nedává možnost, svalovat vinu na kohokoliv jiného. Hellinger několikrát řekl, že dospělým se stáváme v okamžiku, když se postavíme čelem ke své vině. Jak jsem nedávno psal v článku „Takové malé, ale důležité prohlášení“ na svém blogu: „Abych život žil naplno, je nutná nejen láska k těm a zodpovědnost za ty, které miluji, ale i možnost, že je zraním. Možná dokonce i to, že skrze mou existenci mohou dojít smrti.“

Smrt a život

A tady se možná dostávám k pravé příčině naší touhy zůstat dětmi, vrátit se do dětství. V dobách, kdy se stáří a smrt staly největšími tabu, kdy se umírá nikoliv ve válce, v kruhu rodiny, či v osamění přírody, jak to dělávali indiánští stařešinové, ale v naprosté izolaci na jipce, je náš děs před smrtí ten největší. Už jsme si zvykli téměř na vše, na tání ledovců, plastik v mořích, na korupci kdekoliv, zvykli jsme si lhát a podvádět. Ani pornografie, homosexualita či nevěra nás už nevzrušuje. Ale na smrt jsme si nezvykli, naopak, v důsledku absence násilí a válek – a zde říkám díkybohu – jsme se stali citlivými, slabými, úzkostnými.

Toto „zjemnění“ však zároveň přináší obrovské nebezpečí. Je to nebezpečí ztráty něčeho, co bych v nedostatku patřičného pojmu nazval „chlapstvím“ – podotýkám, že se to týká i žen. Prostě se bojíme smrti a tím si nedovolujeme žít. Žít naplno, dospěle, s vědomím, že nádech a výdech, život a smrt jsou neustále přítomni. Žít s pocitem, že strach je sice neustálý společník bojovníka – neboť bez něho by byl rychle mrtvý – ale nikdy ho nesmí ovládnout. Že riziko je součást dospělosti.

A tak prcháme do virtuality, do věčné hry na život, do „Osadníků“, kteří ovšem nic neriskují, neboť je vždy možné, začít znovu. Stáváme se závislí nikoliv na alkoholu, na kterém byli závislí naši drsní otcové, ale na televizi, počítači, na seriálech, na ne-skutečných, digitálních světech. Koukáme do mobilů namísto po ženských (a chlapech) a věříme pohádkám, které nám vypráví omnipotentní Ministerstvo Zdraví. A to až do chvíle, kdy náš systém, ať už ten počítačový nebo ten skutečný, totiž naše tělo, podlehne nějakému viru.

Aby se to nestalo, vám přeje
Jan Bílý