Text

"Měsíční" články: Losnu nebo Mažňáka? (Září 2021)

Pepíček: „Paní učitelko, víte, co proletí mouše hlavou v momentě nárazu do předního skla auta?“
„Ne, copak Pepíčku?“
„Prdelka.“

Nacházíme se ve světě, kteří některý označují jako post-moderní, čímž naznačují, že vše nové je pouze slepenina toho, co už tady jednou bylo. Ale nejen to. V postmodernismu, jehož jedna z charakteristik je i nesmírně zbytnělá produkce informací, je prakticky nemožné určit, co je pravda a co lež. Cokoliv může být pro jistou skupinu lidí („bublinu“) pravdivé a cokoliv odlišného lze pak označit dehonestujícím výrazem „fake-news“. Pokud se ovšem ptáme, zdali to tedy je skutečně pravdivé – alespoň pro onu bublinu – narazíme na jakousi zvukovou bariéru, kterou není snadné překonat. Na rozdíl od faktického totiž v našem stále virtuálnějším světě ztrácí „to skutečné“ stále víc svůj význam.

(Odtud pokračování z mailu)

Není asi náhoda, že právě na začátku postmoderní éry, tedy v osmdesátých letech minulého století, vznikla metoda, kterou i po dvaceti letech jejího používání považuji za nanejvýše vhodnou pro náš svět – systemické konstelace. V nich prožíváme různé „pozice“ jednotlivých členů systému (rodiny, firmy, státu, našeho těla či psýché) aniž bychom jednomu z nich dali za pravdu. Pokud dokážeme udržet tuto naši neutralitu úsudku, je výsledkem řešení, které se nachází na jiném, vývojově vyšším stupni, než na kterém vznikl počáteční problém. Je to často spojené s překvapením, s naprosto nečekaným pohledem na věc, s humorem a salvami smíchu. A zároveň s hloubkou.

V mých konstelačních výcvicích však vidím, jak je to těžké. Jak je nezvyklé – dokonce i pro nás „postmoderní“ lidi – vystoupit z pasti Pravdy a Lži, Dobra a Zla; záměrně psáno s velkými počátečními písmeny. Jsme totiž od malička vychováváni v tom, zaujmout správný postoj, udělat tu správnou věc, odpovědět paní učitelce tou jedinou (!) správnou odpovědí. Dvě a dvě jsou vždy čtyři a ani o trochu více nebo méně. Buď volíš Losnu, nebo Mažňáka, pokud odpovíš „Bahňáka“, musíš utíkat o život, a to před oběma tábory.

Přitom se mi schopnost holistického, tedy celostního pohledu na svět zdá být pro naše přežití tím zásadním předpokladem. Tento přístup ovšem nemá nic společného s nerozhodností, s oportunismem nebo nějakou esoterní rozměklostí. Jak již jsem napsal – schopnost vidět celek a akceptovat každou jeho část vede k míru v duši a k rozhodnutí, za které pak mohu převzít odpovědnost. Důležitý orgán takového „pokročilého“ rozhodování není hlava (tedy argumenty), nýbrž srdce.

Srdce ovšem nikdy nevolí mezi Losnou a Mažňákem. Buď-a-nebo je typicky hlavový přístup, záležitost našeho mužského principu, na kterém je mimochodem také vybudován celý digitální svět. Srdce jde po tom, co je skutečné, po spojení s hloubkou, životem a přírodou, s hvězdami nad námi (i ty se poslední dobou nějak ztrácí). Proto je srdce jakási protiváha nebo dokonce antidot, lék na digitální zblbnutí.

V této podivné době, kdy se nám přímo před očima hroutí zažité zvyklosti, svobody a ideály, je řeč srdce a schopnost spojovat to, co je protichůdné a co se někdy jeví jako nesmiřitelný protiklad, nesmírně důležitá. Pozoruji to v každém svém semináři. A můj objev z poslední doby je, že konstelacím, tedy pohledu na celek nesmírně pomáhá, když jsme obklopeni přírodou, když věci – tedy i konstelační proces – necháme plynout, když věříme své intuici. Všechno tak trochu „ženské“ vlastnosti, kterým se nyní otevírají nejen muži (aspoň ti vědomější), nýbrž – světě div se, firmy, instituce, a dokonce i univerzity. 

A někdy, v těch případech, když je hlava příliš důležitá a plete se nám i tam do života, kde opravdu není moc užitečná, může být i ten pořádný náraz docela prospěšný. 🙂