Text

"Měsíční" články: Vina, nevina a sebeláska (únor 2021)

Kdysi jsem stavěl dvě konstelace. Na Američany a Indiány a na Němce a Židy. Obě nadmíru zajímavé, neboť ukázaly jeden opravdu přehlížený fakt: Pachatelé se nemají rádi. U obětí by to člověk nějak předpokládal. Koneckonců mají důvod, se litovat. Jenže konstelace ukázala opak. Pokud se podíváme hlouběji pod povrchní samolibost pachatelů a sebelítost obětí, zjistíme, že pachatelé mají větší problém se sebepřijetím. A tak jsem u praotce konstelací Hellingera pátral po nějakém vysvětlení. A našel ho v pojmu „vina“.

Vina, respektive nevina je lepidlo každého systému. Pokud se staneme členy nějakého systému – ať už je to rodina nebo třeba fotbalový klub přátel Slávie, dává nám vše, co děláme v souladu s tímto systémem, pocit neviny. Ne nadarmo se říká „kdo nekrade, šidí rodinu“. A skutečně – když si například nějaký politik ve funkci nakrade, tak mu to, že to nedělá jen pro sebe, ale pro ty „své“, může zprostředkovat pocit neviny. Nebo takový voják klidně může zabít stovku nepřátel a je za to dokonce vyznamenán. Cítí se dobře. Je nevinný. Pokud ovšem oddělá jen jednoho „svého“, poškodil tím svůj systém a je shledán vinným. A podobně, když vyznavač Slávie přejde ke Spartě. Aby jako zrádce necítil pocit viny, musí sám sebe přesvědčit, že Slávie byl omyl, a že jeho skutečná domovina je Sparta. Většinou se pak, aby přehlušil své svědomí, stane velice fanatickým přívržencem To je ostatně vysvětlení pro přísloví, totiž že „poturčenec horší Turka“*.

Vidíme, že ohledně viny a neviny má naše psýché nesmírně silnou „samočisticí“ schopnost. Je mistr v nalézání ospravedlnění, že to, co děláme, je v pořádku. Už jste si toho určitě všimli – ovšemže většinou u druhých. Pokud někdo něco provede, začne jeho psychický aparát pracovat na konstrukci, která nejen okolí, ale především jemu samému „dokáže“, že on žádnou vinu nenese. S ní se totiž žije docela těžko.

Tato schopnost stát se sám před sebou nevinným a osočovat ty druhé je vlastní především psychopatům, jichž najdeme hodně například mezi politiky. Na druhé straně škály jsou depresivní a anxiózní lidé, kteří budou hledat ospravedlnění v osočování sebe sama: Stalo se to, protože jsem neschopný, špatný, zlý. To ovšem s přijetím viny také nemá nic společného. Mimochodem – jak první, tak i druhá skupina dává často vinu za to, jací jsou, svému okolí, rodičům, výchově nebo „nepříznivým okolnostem“.

Vypadá to, že vina a nevina jsou jako dvě strany téže mince, které jsou navzájem nerozlučně spojeny a tvoří základní stavební kámen každého systému. Jakkoliv se snažíme být nevinní (podobně jako toužíme po čistotě, světle, lásce, pravdě a zavrhujeme špínu, tmu, nenávist a lež), neustále jsme zákonem rovnováhy nuceni propadat pocitu viny, ze kterého se pak skrze často násilně pokoušíme dostat. A tak se stáváme malými či velkými pachateli. A abychom se opět cítili nevinní, hledáme si systém (rodinu, ideologii, nebo jinou „domovinu“) kvůli které jsem udělali to, co jsem udělali a tak pořád dokola. 

Jak ale tedy z křeččího kolečka viny a neviny ven? Klíčový pojem při tom je přijetí sebe sama, nebo také sebeláska. Někdy mi ovšem připadá, že sebeláska je v esoterní scéně chápána velice zjednodušeně. Něco jako odmítnutí veškeré zodpovědnosti, smíchané s trochou egoismu a sluníčkového pocitu „vždyť je vše prima, užijme si toho“. Existují kurzy sebelásky, které, alespoň svým popisem, připomínají kuchařku pro vegetariány. Pak je zde také ona již naznačená psychopatická sebeláska – já jsme ten nejlepší a nejsprávnější, a mám vždy pravdu, ale nějak mě někteří za to nenávidí. Ale to je kampááň! Tento postoj samozřejmě se sebeláskou nemá nic společného, to je spíš narcismus.

Opravdová sebeláska je jen tehdy možná, pokud koncept viny a neviny necháme za sebou. Pokud vystoupíme z této dichotomie a připustíme, že jsme vždy trochu vinni, i když – opět trochu – za to vlastně moc nemůžeme. Teprve pak můžeme přiznat, že nejsme dokonalí; ani neviňátka, ani zloduši.

A především si teprve v tomto uvolněném stavu můžeme uvědomit, že pokud nám bozi dovolili ocitnout se na chvíli na vrcholu potravinového řetězce, pokud nám dali ten neskutečný dar, že si můžeme užívat zimy (byť nám jiní, kteří si na bohy hrají, hory zakázali) či brzkého sluníčka kdekoliv v přírodě, měli bychom s tímto darem svobody něco udělat. Po milionech let jako bakterie, trilobiti, hlavonožci, dinosauři a drobní hlodavci totiž máme takový jeden vrchol našeho bytí na dosah. Zanechat všech předsudků, obav, hádek a vzájemného osočování. Takové malé české osvícení. Prostě se mít, i navzájem, rád.
———–

*Přísloví „poturčenec horší Turka“ vzniklo na základě krutosti Janičárů, elitní jednotky osmanské říše, kteří byli rekrutování z neislámských, většinou slovanských křesťanů žijících na Balkáně.   

 

Hezké dny vám přeje

Jan Bílý a Esme, která vám též doporučuje opravdu poutavou knihu…

Esme doporučuje knihu