Text

Odvaha muže a láska jeho psa (únor 2022)

Před lety jsme s přítelem zvěrolékařem vymysleli něco pro jeho klienty, kteří k němu přicházeli s nemocnými mazlíčky. Navrhl jsem seminář, ve kterém jsme stavěli konstelace na problémy s domácími zvířaty. Samozřejmě, že v rolích nemocných či problémy způsobujících zvířat stáli lidé – jako vždy vybraní z ostatních účastníků semináře. Takovéto konstelace jsou vždy nesmírně hluboké a dojemné. Psi, kočky, morčata, křečci, dokonce i koně nebo rybičky v akváriu se v rodinném systému, do kterého se dostanou, nachází úplně na spodním konci škály malý-velký. Naprosto ochotně, bez zaváhání, a dá-li se tak říci, s čistým srdcem a obrovskou láskou přejímají zátěže systému, těžké osudy nebo nemoci, často i rakovinu. Od malých dětí a dalších členů rodiny berou na sebe jejich rodinné zátěže, jejich zapletení se do rodinných vazeb, a bez váhání se obětují za celý systém.

Dneska chci vyprávět o jedné takové konstelaci, která na mě zapůsobila obzvlášť hluboce. Klientka, říkejme ji Jana, měla dva psy, ze kterých jeden před několika měsíci zemřel. Druhý, který se jmenoval Argo, měl čas od času vážné zdravotní problémy, ovšem když ho Jana podrobila „léčení svýma rukama“, jak to nazvala, pes se na chvíli opět uzdravil. Jana vyprávěla, jak si vždy představovala, že od psa bere zdravotní problém na sebe a tento problém pak rozpouští. Pouze na okraji se zmínila o tom, že její manžel je také už delší dobu vážně nemocný – podle jejích slov „obchází v našem systému smrt“.

Do konstelace jsme nejprve postavili čtyři zástupce: Klientku, kterou v konstelaci nazývám Žena, jejího Muže, Psa Argo a Smrt. Žena a Muž stáli na začátku blízko vedle sebe, před nimi stál Argo a ve vzdálenosti asi pěti metrů stála Smrt, která se na oba manžele a na psa dívala a po celou dobu konstelace se vůbec nepohnula. Pes zjevně čekal na pána a zároveň směřoval ke Smrti. Muž byl velmi neklidný, chvíli se pohyboval vedle své manželky, poté se za ni začal schovávat. Neustále se nervózně pohyboval – půl kroku dopředu, dozadu, dopředu – jako by se nemohl rozhodnout, co udělat.

Vzpomněl jsem si, že Argo bylo jméno lodě, která vezla řeckého hrdinu Jásona a jeho druhy Argonauty do bájné Kolchidy na cestě za Zlatým rounem. A tak jsem poprosil Alenu, moji tehdejší organizátorku seminářů, aby se do konstelace postavila coby Zlaté rouno. Byl jsem zvědavý, co se bude dít. Vše okamžitě ztichlo.

Zlaté rouno se začalo velice pomalu blížit ke Smrti, napjatě sledováno Mužem, který nyní vyšel ze zákrytu za svojí manželkou. Také Pes zpozorněl a ještě více se začal ohlížet směrem k Muži. V okamžiku, kdy se Rouno dostalo ke Smrti a postavilo se na její stranu, udělal Muž dva kroky vpřed, takže nyní stál vedle Psa. Žena zůstala tam, kde stála. Pes vzal Muže za ruku a vedl ho ke Smrti. Všechny pohyby byly vykonávány velice pomalu, téměř obřadně. Napětí v sále se dalo krájet.

Když Muž a Pes Argo došli ke dvojici Smrt / Zlaté rouno, Muž dlouho Smrt pozoroval. „Nyní vím, kam jsem musel“, řekl po chvíli. Otočil se, a zády ke Smrti se ruku v ruce se svým věrným Psem díval na Ženu. Té jsem po chvíli postavil do konstelace po její bok Život. „Takhle je to dobré,“ řekla Žena a vzala Život za ruku. Tady jsme konstelaci ukončili.

• • •

Možná, že se někomu tato krátká a působivá konstelace bude zdát zvrácená. Znamená to snad, že muž klientky by měl zemřít? Že ho má klientka nechat jen tak na pospas smrti? Že se má smířit s jeho podivnou poutí ruku v ruce s nemocným psem a sama zůstat tam, kde je živo a veselo?

Abychom pochopili, co se zde vlastně odehrávalo, musíme trochu odbočit do historie. Po tisíciletí byli muži připravováni na život skrze iniciace, rituály dospívání a přijetí mezi skutečné muže – bojovníky. Chce-li se stát chlapec mužem, musí se setkat se svými hranicemi, s limity, které ohraničují jeho fyzickou existenci. Tyto limity tvoří bolest, samota a smrt, a ne náhodou je nalezneme ve všech iniciačních rituálech. Vydal-li se dřívější muž na moře lovit ryby nebo do lesa za divokou zvěří, šel-li bránit svoji rodinu, vesnici či kmen proti nepříteli, musel počítat s tím, že se možná nevrátí. Položit život za něco, co přesahuje mužovu individuální existenci, je možné jedině tehdy, když se muž setká s tím, co je za hranicí právě jeho vlastního života. Když nahlédne přes onen práh smrti a spatří Celek, tedy to, co je za smrtí a co ji přesahuje. Co je větší než on sám. Teprve v uvědomění si tohoto prahu smrti se muž stává dospělým.

S vyvíjející se civilizací jsme na rituály, týkající se smrti a umírání, zapomněli. Se smrtí se dneska prakticky už nesetkáváme – naši milí umírají v izolaci na jednotce intenzivní péče, ponecháni na pospas technice. Umře-li někdo nečekaně na ulici, to první, co přijíždějící záchranáři udělají, je, že nebohého přikryjí plachtou nebo ještě hůře uzavřou do tmavého plastikového vaku. Jako by se smrt stala něčím neslušným, obscénním, nepatřícím na veřejnost.

Popření smrti má ovšem velice negativní dopad na kvalitu mužské energie. Muži dnes v mládí nedospívají a ke stáru se nestávají moudrými. Stále víc mužů se vyhýbá zodpovědnosti, chová se křivě, lže, stává se beznadějnými egoisty nebo se krčí ochromeni strachem ze smrti. Často se muži dostanou ke své substanci, k tomu, co dříme hluboko v jejich srdcích a co dává jejich existenci smysl, teprve v důsledku drastické životní krize.

 Ale ani ženám dnešní stav společnosti neprospívá. Jeden z „archetypálních“ úkolů ženy totiž spočívá v tom, muže láskyplně pustit. Ať už vyráží na moře, do hlubokého lesa nebo kamkoliv jinam. Pustit ho s vědomím rizika, že možná nepřijde zpátky. Jedině tehdy se totiž může skutečně vrátit, protože jinak zůstává k ženě stále připoután, tak jako malí chlapci k matkám, když se neosvobodili rituálním přechodem k otcům. To je také úkol klientky, na který ji upomíná nejen mužova nemoc, ale i stále stonající pes Argo: Pustit svého muže.  

Pes, jako věrný mužův společník, ho nejen následuje, ale přímo i vede tam, kam muž musí. Jenže mu to nemůže sdělit přímo – a tak se potácí se mezi životem a smrtí, stane se ne-mocným a vezme tak břímě toho, co muž neřeší, láskyplně na sebe. Janina konstelace pro psa Argo tedy ve skutečnosti byla konstelací pro jejího muže a pro ni samou. Zachraňování psa nepomůže. Existuje čas, kdy žena nemůže vyléčit ani mužova psa, ani pomoci jemu samému, leda tím, že ho pustí na širé moře, s láskou a definitivně. Jedině tehdy se dějí zázraky a hrdinové se, s trochou štěstí, vracejí se Zlatým rounem.

Převzato z mé knihy „Další osudy Popelky po svatbě“, Maitrea, 2016.

(Poznámka „pod čarou“: 5. a 6. března plánujeme po mnoha letech další seminář Konstelací problémů s domácími zvířaty v Praze. Přijďte!)