Text

Polomrtvá kočka a esoterici (srpen 2021)

Znáte tenhle? Jede Einstein se Schrödingerem autem a přejedou kočku. Einstein zastaví, že se jde podívat, co s ní je. Schrödinger ho chytne za ruku: „Neblázni, chceš ji zabít?“
Pokud jste nikdy o Schrödingerově kočce neslyšeli – je to pokus názorným příkladem vysvětlit kvantový princip neurčitosti. Kočka je v bedně spolu se smrtícím plynem, který je uvolněn skrz rozpad jednoho jediného atomu a podle kvantové teorie není ani mrtvá, ani živá do okamžiku, než někdo bednu otevře a podívá se. A teď se ptáte, co má kočka nějakého fyzika společného s esoterikou. Hodně, jak se hned dozvíte.

V mém životě se vyskytovalo několik inteligentních a kritických žen. To může mít pro chlapa občasné nevýhody, ale pro mě to znamenalo obrovské štěstí – za to, čím jsem se stal, vděčím do velké míry jim a především jejich nesmlouvavému netolerování mých vytáček, nejasností a mlžení. Pamatuji se, jak taková první z nich, Iris, mě do běla vytáčela skrze: „Janíčku, nemluvíš k věci … neříkáš to přesně … zkus to formulovat tak, aby to sedělo“ atd. Tenkrát jsem byl v Německu poměrně nový, a když moje drahá korigovala moje texty, upozorňovala mě na nesmysle typu: „V tomto semináři se seznámíme s energií léčení, která k nám přijde skrze meditaci…“

„Hele, co je to energie léčení? A jak se dá změřit? A má nohy aby k nám přišla??“
„Ale to je přece takový jen obrat… Vždyť tomu rozumíš, ne?“
„Jo, ale nešlo by to říci trochu přesněji a tak, aby se člověk dozvěděl, co se tam bude opravdu dít?“
„Grrrrr … vzdych … jo, asi by to šlo.“
A tak jsem se vzdělával v tom, co mají ženy tak rády – když je muž jasný, zřetelný a přímý.

(Odtud pokračování z mailu)

Ve stejné míře, s jakou v Česku dochází k inflaci esoteriky, se množí i esoterní neurčitost. Nejen že každý dělá konstelace, léčí svá i cizí traumata, mapuje vagíny a anusy či koučuje jak divý, ale moje drahá Iris by v časopisech a na webových stránkách našla přehršel slovních slupek, za kterými není žádný, nebo jen ten Schrödingerův neurčitý obsah. S energií, šamanismem, tantrou, uzdravením všeho možného, osobním rozvojem a vymazáním ega se roztrhl pytel. A to říkám sebekriticky, neboť i já již roky nabízím výcvik, který nazývám transformační. Tato esoterní „nálepkovost“ pak způsobuje, že fanatičtí inkvizitoři té „pravé“ vědy mohou házet svými bludnými balvany na chudáky esoteriky, kteří se prostě jen opomenuli vyjádřit přesněji a tak slibují, co pan Grygar a spol. lehce roztrhají na cucky. A od začátku pandemie házejí politici i media do jedné té Schrödingerovy bedny esoteriku spolu s nácky či nějakými dost podivnými týpky od SPD. Je to obrovská škoda, ale možná že si za to trochu můžeme sami.  

Jak už jsem řekl, byly moje partnerky-učitelky docela kritické. A to bylo sice mnohdy bolestivé, ale pod čarou pro můj „rozvoj“ skvělé. Dodneška na svých seminářích vybízím ženy, aby riskovaly (třeba i rozchod), ale mužům nepromíjeli to, co vidí jako nedostatek. Nebo podle Deidy*: „Muž se učí skrz kritiku, žena skrz pochvalu a obdiv.“ Jenže v esoterní scéně jsme si zvykli, zásadně nekritizovat, neboť to je známka negativity a to přece nechceme. A tak skrze samou pozitivitu a touhu po harmonii to čas od času dojde tak daleko, že namísto abychom používali spojení hlavy se srdcem, mlžíme a věříme něčemu, co jsme jen tak zaslechli. Nebo co do nás někdo vpravil.

Dám vám takový malý příklad toho, o čem zde píšu. V semináři sedí vedle mne klient a začíná: „Tak já už na sobě léta pracuji…“
„A platíš si?“ přerušuji ho, za což si vysloužím zmatený pohled.
„Jako že se už léta snažím, najít sebe sama,“ dovysvětluje.
Beru ho mlčky za ruku a odvádím k náhodou v sále visícím zrcadlu: „Tak tomu můžeme teď hned, po těch letech, udělat konec – dovol mi, abych ti tě představil,“ ukazuji mu jeho obraz v zrcadle, „Petr.“
To ho ale ani v nejmenším neuspokojuje: „Ty si ze mě děláš legraci. Ale já to myslím vážně. Já prostě stále ještě nevím, kdo vlastně jsem a proč dělám to, co dělám.“
„A jak se to projevuje?“
„Tak třeba že se strašně na sebe zlobím, protože dělám věci špatně.“
„A kolik věcí tak děláš špatně?“
„Téměř všechno.“
„Takže dneska ráno jsi se probudil. Ano?“
„Jo.“
„A bylo to špatně?“
„No to ne.“
A pak jsi se nasnídal? To bylo špatně?“
„Ale ne, tyhle věci jsou prostě … každodenní a nedůležitý. Já dělám ty důležitý věci špatně. Třeba jsem se neměl oženit.“
„Aha. Takže neděláš téměř všechno špatně. A na kolik věcí, jakýchkoliv, který denně uděláš, přijde jedna, která je špatně?“ … a tak dál.

Vidíte, kam směřuji?
Slova mají obrovskou moc, protože skrz ně nálepkujeme naši realitu, náš okolní svět. Takže se vyplatí, používat je přesně. A je úplně jedno, jestli jsou pozitivní nebo negativní, jen musí „sedět.“ Právě současná media masivně manipulují, neboť používají pojmy nepřesně. Například ne každý, komu PCR-test vyjde pozitivně, je nemocný. 

Ale nechme koronu koronou. Chcete ještě jeden esoterní příklad? Hodně se poslední dobou mluví o mnohačetných vztazích a polyamorii (tedy partnerské lásce k několika lidem zároveň). I já jsem toto téma několikrát zmínil ve svých knihách i článcích. Jenže mnohdy se „svobodné partnerství“ používá, aby esoterně zahalilo něco, co je prostě lhaní si do vlastní kapsy. Jakýkoliv mnohačetný vztah má totiž jednu jednoduchou podmínku: Všichni tři, čtyři nebo kolik už lidí se na něčem takovém domluví, s tím musí být srozuměni. A to nejen tak, že „nemají jinou možnost“. 

Pokud například chlap ve svých pětačtyřiceti nechá (svou) ženu být nadále jeho ženou a najde si milenku (jakkoliv zamilovanou), tak se nejedná o nějaké pokrokově-volné partnerství, ale zcela jednoduše o jeho touhu po změně a její (tedy té jeho milenky) naivitu nebo vypočítavost. A obojí se může stát, to dozajista není nic špatného, jen by to neměli nazývat polyamorií, neboť jeho žena nemá, nechce-li se rozvést, moc té svobodné volby. Pokud má žena dítě s jiným mužem, než se svým manželem a ten zavře oči a dělá, že je vlastně-skoro-otec, tak to také není poly-něco, ale lež. A ta dřív nebo později poznamená všechny zúčastněné, a protože je naše doba vysoce transformační (smajlík), tak to bude spíš dřív, neboť na ten náš transformující vývoj už mnoho času nemáme.

Naše proměna tedy souvisí nejen s naší „prací na sobě“, s „otevíráním čaker“ či se „vstupem na vyšší vibrační úroveň“, ale především s tím, že si zvykneme věci nazývat pravými jmény. I když to bolí a uráží naše ego, které chce být stále lepší – třeba ohledně seberozvoje. Ego je jako mrak, to ano. Ale náš vnitřní zdroj, to esenciální v nás, není Slunce, který ten mrak rozpouští. To je myslím jeden ze základních esoterních omylů. Ať si říká kdo chce co chce, bez ega bychom nepřežili ani minutu. Pokud je ego mrak, tak ta naše esence je počasí. Je to něco, co zahrnuje modrou oblohu, ale i mraky, déšť, blesky, duhu i teplý jižní vánek. A pokud zrovna neustále prší nebo mrzne, je nesmysl říkat, jak příjemné to je.

A na závěr? Jeden starý zenový mistr, když byl dotázán na cestu k osvícení, odpověděl: „Když jím, tak jím. Když spím, tak spím. A když prdím, tak prdím.“ Jeho neosvícení žáci později tu třetí část škrtli. Škoda.

*David Deida: Cesta pravého muže.