Náš – řekněme postmoderně demokratický – svět je založen na jednom důležitém předpokladu. Totiž na pocitu, že máme vždy možnost volby. Je jedno, jestli se jedná o volbu banální (co si udělám k snídani, jakého psa si nakonec pořídím nebo na jaké téma napíši tento článek), nebo o volbu tak zvaně důležitou. Třeba kdo vyhraje volby, případně zdali se nechám či nenechám očkovat. Nemít volbu pociťujeme jako téměř urážku; každopádně to insultuje náš pocit svobody.

Když se ovšem setkáme s nějakým skutečně drastickým spirituálním mistrem – napadá mi Gurdjev nebo Osho – slyšíme od něj, že všechna naše volba je pouze iluzorní. Naopak, že mít volbu vyživuje náš mind, tedy onu rozumovou část naší psýché a tím nás to oddaluje od probuzení. Speciálně ve všech oblastech, které se týkají společenského života, a tedy nějak souvisí s polis (obcí) a politikou (tedy s věcmi veřejnými), nám mistři kladou na srdce, se prostě do toho nemíchat.

Pojďme se tedy – tak trochu konstelačně – podívat, zdali volit či nevolit a proč. 

(Odtud číst dál – viz odkaz v mailu)

Přiznám se, že ohledně nadcházejících voleb jsem docela rád, že volit nemohu. Mám pouze německé občanství, a tak jsem ušetřen rozhodování, koho volit a zdali vůbec. Jenomže pocházím z rodiny, ve které její nesporně nejdůležitější autorita – můj táta – byl člověk velice politický. Prakticky hned po konci války, když se vrátil z „Rajchu“, kam byl odvelen na nucené práce, vstoupil do KSČ, kde ve sjednocených odborech udělal politickou kariéru. Pak ho v devětašedesátém z partaje vyhodili, ale až do konce života se o politiku aktivně zajímal – zprvu jako topenář a později jako důchodce. Po něm jsem zdědil přesvědčení, že pokud se nebudeme společensky angažovat, přijde diktatura.

Moje druhá půlka ovšem namítá, že již dlouho je opravdu jedno, kdo volby vyhraje. Neboť téměř žádný z kandidátů nejde do voleb za sebe a své niterné přesvědčení. Kandiduje s nějakou stranu nebo ideologií, se kterou doufá, že ve volbách uspěje a tím získá moc. Tím ovšem nedělá to, co si doopravdy myslí, co je v jeho (nebo jejím) srdci, ale čím to, o čem je přesvědčen, že osloví dostatečný počet voličů, a tím volbu vyhraje. Nebo se alespoň zviditelní. V jistém slova smyslu nemůže být upřímný – to jsme koneckonců zažili během nedávné diskuze u pirátů, kteří rozcupovali svého kandidáta Dostála, když prohlásil, že jestli je nebo není očkovaný, je jen jeho věc.

Osho dokonce tvrdil, že být politikem znamená nejen nebýt osvícen, ale dokonce to znemožňuje jakýkoliv duchovní pokrok. Zdálo by se, že politika se nesnáší se seberozvojem. Opravdu? V něčem jsou politici opravdu zvláštní – nechodí na semináře. Aspoň na ty mé. Za těch dvacet let v ČR jsem měl mezi více než pěti tisíci klienty jen jednoho lokálního politika z Jihočeského kraje a pak jednu pirátku.  A přesto vždy v den sčítání visím na internetu a sleduji, komu se to podařilo a komu ne.

Vysvětluji si to mojí milovanou teorií „dvou noh“.

Abychom se úspěšně pohybovali vpřed, používáme je obě. Jinak řečeno – moje „spirituální“ noha opravdu k volbám nejde. Nemá totiž koho by volila. To je mimochodem docela zajímavý fenomén – odhaduji, že v této malé, spirituálně-anarchistické zemičce existuje minimálně desetiprocentní potenciál pro někoho, kdo by vystoupil s nějakým rozumným, na rozvoj vědomí zaměřeným programem. Koneckonců tu kdekdo hulí matroš, pije áju a oblizuje různé obojživelníky ve snaze, byť na malou chvilku zažít pocit osvícení.

Mám ovšem ještě jednu nohu, nazval bych ji „světskou“. A té není jedno, zdali tu vládne Bureš nebo Rusové skrze polomrtvou loutku. Tato moje noha se sice nechce míchat do politických hrátek, ale protože žije ve světě, který je zčásti politikou determinovaný, platí v něm daně a vcelku se i řídí jeho zákony, má zájem na tom, aby ti, kteří tyto zákony vydávají, nebyli přímo psychopati. Abych nedopadl jako moje (buržoazní) babička, které (komunističtí) psychopati všechno sebrali.

A tak nakonec poprosím, abyste k volbám šli. I ta postmoderní demokracie (která už dávno žádnou není) žije ze změny. Vládnoucí garnitura by se nejpozději každých osm let měla změnit – už z toho důvodu, aby bylo možno zavřít ty, kteří se v předchozím opojení mocí dopustili nějakých zločinů. Hoďte to někomu, kdo těch posledních osm let nevládl, hoďte jim to s úsměvem na rtech a s jistotou, že se toho zase až tolik nezmění. Hoďte jim to i za mne, abych nemusel potřetí emigrovat, třeba do Bhútánu. A pak si jděte zameditovat.

Přeji krásný den.
Váš Jan Bílý