Ariadna byla dcera krétského krále Mínoa a jeho manželky Pasifaé. Jenže na Krétě se vše točilo kolem posvátných býků, a tak, když její manžel odmítl jednoho neobyčejně krásného obětovat, rozhodli se bozi, že Mínoa za jeho neposlušnost potrestají. A to nejlépe skrze jeho zářivě krásnou ženu, na kterou seslali neodolatelnou touhu právě k tomuto zvířeti. Pasifaé se do zvířete zamilovala a výsledkem byl Minotaurus, jenž byl prý napůl člověkem a napůl býkem. Pozdější řecké zdroje uvádějí, že kult Minotaura vyžadoval lidské oběti. Ať už tomu bylo jakkoliv, každoročně připlouvala na Krétu loď se sedmi mladými muži a sedmi pannami z podrobených Athén, kteří se z vyspělé země do tehdy ještě velmi zaostalých Athén nevraceli. Asi neměli proč. Nakonec poslali Athény svého hrdinu Thésea, aby „udělal pořádek“. Ten Minotaura zabil a tím skončila nejen nadvláda Kréty nad Athénami, ale i rovnováha mezi mužským a ženským principem, na kterou v mínojské Krétě tak dbali. Když Théseus pak vyrazil na další cestu, vzal s sebou také princeznu Ariadnu, kterou však na ostrově Naxu zanechal.

…A když dopluli na Naxos a ubytovali se v malém hotýlku, jehož majitele jako obvykle Theseus před tím zabil, promluvila Ariadna k Theseovi takto:

„Víš, můj milý, tady já končím. Asi to byla chyba, hned od začátku, ale já se do tebe prostě zamilovala. Když jsi přišel na Krétu, tak jsem si řekla – konečně chlap. Jak si se objevil v Knossu, v té naleštěné přilbici, tak jsem dostala takové to šimráni v podbřišku, to si nedovedeš představit, ale byla to nádhera. Jako kdyby se na horizontu vynořil nový život. Oni ty krétský chlapi moc chlapi nebyli, víš? To asi tím, že tam tak dlouho vládli ženy. A to klubko jsem ti dala, abys tuhle starou, zamotanou věc konečně rozmotal. Aby ses nechal vést tím červeným vláknem do hloubky věcí, a tam poznal, o co tu jde.

„Ale namísto toho ty zabiješ toho posvátného býka. Jako nějaký kretén. To jsem si ještě říkala, no, nějak mu to ujelo, něco nedal, dáme mu druhou šanci. Jenže, můj milý, ty máš sice opravdu velký kyj, ale docela ti chybí mozek. Vždyť ty umíš jen zabíjet. Sám jsi mi to vyprávěl, jak mi bylo blbě na lodi, z těch vln, abys mě rozveselil. Jo, myslím, že se jmenoval Periftes, v Epidauru to bylo. To byl ten první, kohos zabil. Prý to byl zlý lupič, no jo… Sínis byl další, jehož dceru jsi pak následně oblažil, jak jsi to pojmenoval. Aby prý bez tatínka nebyla smutná. Pak ta divoká bachyně Faia, která byla zasvěcena Bohyni. Skyron, Kerkyron, Prokrustes. A to všechno jen na tvé první cestě do Atén.

(Odtud pokračování z mailu)

„Vždyť vy Dórové kam přijdete, tam naděláte spoušť. A to ve jménu nějakých bohů, kteří jako by vám z oka vypadli. Samé války, vraždy, boje, násilí, jen abyste pak mohli vyprávět za večerů po hospodách o svých hrdinských činech. Ale, můj milý, to není hrdinství. To je prostě blbost malých kluků. Kluků, kteří mají strach ze tmy, a tak si pořád pískají, vyprávějí hloupé vtipy o ženách, perou se a pak se opijí tak, že upadnou a ztratí vědomí. To aby se té vlastní tmy v jejich duších nelekli.

„A já, hloupá husa, na to skočím. Jasně, měla jsem zprvu pocit, že mě ochráníš, až to budu potřebovat. Až ti třeba budu rodit dítě. U těch našich chlapů jsem si tak jistá nebyla. Oni raději pásli kozy a počítali hvězdy, hulili trávu a byli – nějak moc milí. Spíš na domluvu než na ránu. Trochu jsem se tam nudila, přiznávám. Knossos a celá Kréta, to byl takový úl. Královna a trubci. A spousta pilných včeliček, které stále dokola, už dva tisíce let, sbírají tentýž med. Takže se něco muselo změnit. A tu se – trará trará – objeví se můj hrdina. S kyjem, ale bez mozku. A jako na potvoru, zemětřesení. Já si fakt myslela, že je to znamení od Bohyně, že se věci musí rozsypat, aby se znovu složily, jinak, správněji. A ono to možná i tak bylo, ale to já teď, tady na tomhle ostrově, nedohlížím. To asi bude na dlouho. A tak tě opouštím.

„Já vím, že to takhle nenecháš na sobě sedět. Nemůžeš. A tak se bude vyprávět, že ty jsi opustil mne, protože to musíte být vždy vy muži, kteří jednají. To bys nedal, přiznat před svými kumpány, že jsem to byla já, která tě nechala, protože vy ze severu nás vidíte jako pasivní husy, které umí jen brečet a rodit děti. Ale to mi je jedno. Jdu za Dionýsem. Je úplně jiný než ty. Nemá žádný obrovský kyj, občas holduje vínu a taky prý se už miloval s klukama. Ale, můj milý, je to bůh a myslí mu to. A cítí. Cítí, že žena jako já – víš, bývala jsem princezna – nepotřebuje jen chlapa v posteli, ale taky partnera.

„Víš, já vlastně chci někoho, s kým můžu mluvit a koukat do hvězd a chodit do divadla, kde on je schopný to, co se hraje, pochopit, a který nevtrhne uprostřed na jeviště a nezmlátí toho herce, který hraje lotra. Který má radost z toho, že je to jeho žena, jež si vybírá muže a ne naopak. A který není chorobně žárlivý a zároveň chorobně nevěrný. Byly chvíle, kdy jsem tě opravdu měla ráda. Měli jsem krásné momenty. Za ty ti děkuji. A přeju ti… přeju ti, ať zmoudříš. Ať dospěješ a najdeš nějakou ženu, která ti ukáže cestu. Budiž ti Ona milosrdná. Pa.“

A takto mluvíc k Theseovi, jenž si občas pochrupnul ze spánku, sbalila si Ariadna svůj malý kufřík, políbila Thesea na opocené čelo, snažíce se při tom nevdechovat jeho alkoholový odér, a vytratila se z pokoje. Na břehu jemně se vlnícího Egejského moře, jež tou dobou bylo ještě plné delfínů, ryb a chobotnic, pak udělala magické znamení a zmizela.