Text

"Měsíční" články: Slyšet, vidět, chápat (březen 2021)

Ve středu 3.3. se uskutečnil pod hlavičkou pražské Maitrei komunikační webinář na téma „Být slyšen, být viděn, být pochopen“. Záznam si brzy můžete zakoupit na webu Maitrei. Následující rozhovor je shrnutí a doplnění toho, o co ve středu šlo.

Ánanda: Jane, měl jsi někdy trému?
Jan: Já jsem dříve byl naprosto katastrofický trémista. Na gymnasiu jsem nemohl přečíst referát před třídou, aby z toho nebyla – pro mě – obrovská ostuda. Třída se samozřejmě úžasně bavila. To se pak postupně změnilo, ale dodneška, když stojím před mnoha lidmi, tak cítím pořád takové to šimrání v břiše, a na začátku si třeba nemohu vzpomenout na to, co jsem ještě před chvílí věděl.

Ánanda: Jak jsi se z toho dostal, co ti pomohlo?
Jan: Až v Německu se mi někdo zeptal, jak to vypadá, když mám trému. Odpověděl jsem, že se potím, třesou se mi ruce, zrudnu, tluče mi srdce… „No vidíš,“ řekl mi ten člověk, „to jsou všechno příznaky toho, že žiješ.“ Tehdy jsem se začal poprvé zabývat tím, že cokoliv nás trápí, jakýkoliv symptom, je vlastně něco bytostně „naše“. A že, namísto abychom s tím bojovali, se k tomu máme obrátit a zeptat se, co to vlastně chce. A moje tréma, tak jako téměř každá, se kterou jsem se setkal u svých klientů, mi řekla, že je to můj protest proti tomu, muset být perfektní, funkční, strukturovaný a nedělat chyby.
(Odtud číst dál – odkaz v mailu)

A tak jsem v těch „trémistických“ situacích začal přiznávat, že prostě perfektní nejsem. Že mám trému. A že jsem půlku z toho, co jsem si připravil, právě zapomněl, ale že si možná někdy v průběhu mého vystoupení na to vzpomenu. Takže to taky třeba všechno nebude mít hlavu ani patu. To mi moc pomohlo.

Ánanda: K tomu je ale potřeba mnoho odvahy, protože od malička jsme trénovaní k tomu, abychom bylo dobří, výborní, abychom vyhovovali a uspěli.
Jan: Ano, v tom vidím jeden z největších potíží současné komunikace, která stojí ve znamení Merkura. My jsme fascinovaní Merkurem, který původně byl posel bohů, ale postupem času se z něho stal šmelinář, jehož největší zájem je se dobře prodat. Sebe a svůj byznys. A namísto, aby inspirovaně tlumočil TO NEVYSLOVITELNÉ, a tím šířil boží moudrost, se zaprodal informacím, zisku, úspěchu. Mimochodem trochu ho následuje i současná věda. Hromadíme znalosti a ignorujeme fakt, že tím ztrácíme moudrost.

Ánanda: Znalost a moudrost – nejsou to náhodou jména dvou kabalistických Sefirotů, které stojí na Stromu života těsně pod tím nejvyšším – pod Ketherem?
Jan: Přesně, Znalost nebo také Pochopení, tedy hebrejsky Binah, je vlevo, Moudrost, Chokmah, vpravo. A ta cesta, která vede od toho nejvyššího k Binah je právě pod vládou Merkura a v tarotu pak Mága. Jenže my tu magii této cesty pomalu ztrácíme, protože se topíme v informacích. Takže, abych se vrátil k trémě, ta může jednoduše znamenat protest citlivých, a ne úplně racionálních lidí proti nadvládě rozumu. Protest proti tomu drilu, který začne první třídou základky, a který nás nutí fungovat tak, jak si pančelka představuje vzdělání.

Ánanda: Existuje i jiný způsob komunikace, než ten merkuriánský?
Jan: Můj první spirituální učitel, Osho, nám vždy zdůrazňoval, že ačkoliv pořád mluví, to, co nám potřebuje říci, není ve slovech, ale mezi nimi, v těch pauzách. V tom tichu mezi nimi. V tom prázdném prostoru mezi řádky. Poslední planeta je Neptun, tedy když škrtneme Pluto, tak jako to nedávno udělali astronomové. Neptun je vlastně takový pravý opak Merkura. Je to spíš mystik než komunikátor. Pán nekonečného moře, Okeánu. Velice intuitivní. Takže když hledáme to, co Merkuru chybí, najdeme to u Neptuna. Mimochodem je to planeta, kterou Crowley přiřazuje právě již zmínění Sefiře Chokmah, tedy Moudrosti. A k ní vede od Nejvyššího úplně jiná cesta než ta racionálního vysvětlování.  

Ánadna: No ale když se někdo rozhodně doplnit svou komunikaci o neptunský způsob, budou mu ostatní vůbec rozumět?
Jan: Určitě, ale asi tak, jako „rozumíme“ básni, nebo hudební skladbě. Já si pamatuji, jak jsme ve škole rozebírali Vltavu od Smetany. A mně už tenkrát bylo divné, jak náš pan učitel přesně věděl, jaké tóny znamenají co, a co přesně tím Smetana chtěl říci. Zeptal jsem se, proč se tedy Bedřich namáhal to napsat jako hudbu, a ne jako vědecký článek. A dostal jsem důtku za drzost. Ale samozřejmě že si budeme rozumět i skrze intuici, poezii, hudbu, nebo jen když se dlouho podíváme tomu druhému do očí. Ale nezkoušejte to na toho policistu, který vás chce pokutovat za rychlou jízdu. Ledaže byste byla krásná žena.

Ánanda: No to nejsem. Ale zpátky k tématu. Jaký je tedy ten nejlepší způsob být slyšen, viděn a pochopen?
Jan: I tady se ten klíč skrývá v obrácení směru. Abych byl slyšen, musím nejprve umět naslouchat. Abych byl viděn, je třeba se pozorně dívat. A aby mi lidé rozuměli, tak na to potřebuji nejprve porozumět jim. Jenže to vás nenaučí v žádném komunikačním rychlokurzu. Na to potřebujete čas a především to, co se v naší době stalo téměř hříchem. Totiž zastavit se.

Ánanda: Jak je to ve vztazích? Co když mám už delší dobu pocit, že mi partner nerozumí, nebo že mě vlastně vůbec neslyší? Někdy dokonce ani nevidí?
Jan: Tak to je špatné, ale jen z padesáti procent. On totiž vztah a všechny problémy, které se k partnerství váží, je vždy na padesát procent u mě a na padesát procent u partnera. Ale protože jsme si ho nebo ji vybrali, abychom na něho nebo na ni mohli úspěšně projektovat to, co bylo v dětství a co stále ještě nemáme vyřešeno, tak se nám zdá, že chyba je na té druhé straně. A tu svou část nevidíme. Často pak, když se objeví problém, používáme stále tutéž taktiku, jak se ho „zbavit“, tedy jako bychom ho chtěli vyřešit. Já mám v sousedním baráku lidi, kteří se častěji hádají. A protože slyším jen toho muže, neboť řve, tak se vždy divím, jak dokáže půl hodiny opakovat stále totéž. Ale když se zasekneme v hádce, tak to děláme my všichni. Moje rada je, vyměnit si místa. Nebo změnit role. Změnit ty převleky, do kterých se nevědomky oblékáme, protože si myslíme, že tak je to správné, protože ty převleky jsem my. Ale ve skutečnosti jsme nazí a ty šaty jsme zdědili po našich rodičích a prarodičích a tak dál. Jsou už proto hodně děravé. Lépe je svléknout a být na chvíli zase nahý. A budeš se smát, ale když se pár hádá a skutečně, reálně se oba svléknou, tak téměř vždy hádka ustane. Hlavně protože udělali něco úplně nového.

Ánanda: Moje poslední otázka se nemůže netýkat té obrovské změny, která v komunikaci nastala s příchodem pandemie. Jak to vidíš ty?
Jan: Je to na jednu stranu mnohem horší, než to vnímáme. Esence komunikace vězí ve fyzickém setkávání. A to nyní téměř úplně ustalo. Divadla nehrají, semináře se, aspoň legálně, nekonají, lidi se nescházejí v hospodě nebo na rynku. To bude mít mnohem horší následky než těch dvacet, třicet, možná padesát tisíc mrtvých, které vůbec nezlehčuji, a u kterých vím, že každý z nich je obrovská ztráta. Nasadili jsme si v pravém slova smyslu náhubky, masky, za které nevidíme. To tu snad takto ještě nikdy nebylo. Je to opravdu nová totalita, to by si nevymyslel ani Orwell. Na druhé straně to povede, jako každý extrém, k nějakému oživení, k návratu do něčeho, co jsme dosud opomíjeli. Možná – k návratu k tomu, že budeme akceptovat nejistotu života, nemožnost vše kontrolovat, vrtkavost a ne-bezpečí. A ten návrat bude krok někam jinam, do nového prostoru. A jsem si jistý, že ten prostor nebude, nemůže být virtuální. Zrodí se nová skutečnost, nějaká nová upřímnost a hloubka mezi lidmi, alespoň v té části lidí, kteří se nezblázní nebo nezaniknou. Bude to návrat od hlavy k srdci.