“To je důvod, proč lidé na Zeměploše berou pohádky vážně. Protože pohádky jsou důležité. Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla.”
(Terry Pratchett v Čarodějky na cestách)

V tomto již tradičním předvánočním semináři se společně pustíme do hloubky mytologického vnímání reality. Seminář představuje novou formu sebepoznání a řešení problémů, které se vyskytují v našem životě jako provázející jevy, nebo jako následky našeho celoživotního scénáře.

Určitě to znáte: někdy si člověk připadá, jako by žil podle nějakého utajeného scénáře, následoval pravidla, která sám neurčil. Ohlédneme-li se zpátky do minulosti, tušíme jakési “červené vlákno”, které se táhne celým naším životem, ale nevíme, kde se vzalo a kdo ho utkal.

A přeci jsme to my sami, kdo stáli na jeho zrodu: Jako děti jsme si za pomoci našeho okolí utvořili něco jako osnovu našeho života. Stali jsme se zakletou princeznou, která čeká na vysvobození. Vklouzli jsme do role  “hloupého” Honzy, který musí zabít draka. A báli jsme se vlka, který si zasloužil “spravedlivý” trest poté, co sežere Karkulku.

Síla pohádek

Naše oblíbené pohádky, které jsme slyšeli v dětství, zrcadlí v netušených rozměrech náš “životní scénář”, tak jako ho popisuje například Eric Berne. Červená karkulka, Princ Bajaja nebo pohádka o hloupém Honzovi, který se vydal do světa přemoci draka a osvobodit princeznu – to jsou příběhy plné archetypů a iniciačních rituálů. 

Ale nejen to. Jejich osobní forma, to je to, jak je známe a vyprávíme dál, popisuje velmi přesně hlubiny naší duše. Konstelace vaší osobní verze pohádky vám může objasnit hlubší souvislosti vašeho života i váš skrytý potenciál.

“V mnoha konstelacích, jmenovitě v konstelacích na archetypální náměty a pohádky, se velice často objevuje jakási mytologicko-filosofická hloubka, kterou zpravidla cítí všichni účastníci semináře. Průběh konstelací pohádek bývá nezřídka velmi emotivní. Rozehrávají se dramata, o kterých v původní pohádce nebylo ani ponětí, ale která zjevně svojí pravdivostí a hloubkou vtahují všechny zúčastněné do děje. Prožití takového “pohádkového” dramatu v konstelaci je srovnatelné s “katharsis” řeckého antického dramatu. Katharsis zde označuje očistu divákovy duše, která následuje emoční spoluprožití bolesti a soustrasti s postavami tragédie.” 
(Z knihy Jana Bílého “Láska, vztahy, konstelace“)