, Stocksitzen – sezení s holí, Konstelace.info

"Stocksitzen" - sezení s holí

Meditační technika pro mužský princip

V podstatě je každá meditace, spojená s “prázdnotou”, vhodná pro mužský princip. Jednou klasickou meditací, určenou především pro muže, je sezení s holí.

Muži potřebují rovnou dřevěnou tyč o délce přesně 107 cm (ženy 104 cm) a průměru mezi 2 a 4 cm. Různé druhy dřeva mají mírně různé účinky (experimentovat!), pro začátek je dobrá borovice nebo buk (většina kulatin z Bauhausu, Baumaxu atd. jsou právě z tohoto dřeva). Sedí se nejméně půl hodinu, doporučená délka meditace je hodina.

Tyč se drží obouručně vzpřímená před tělem, ruce na úrovni srdeční čakry. Sedět lze na židli (doporučeno), na pařezu, jiných vyvýšeninách nebo i na zemi (nepohodlné pro většinu Evropanů). Sedí se tak, aby se sedící zády o nic neopíral. Oči jsou otevřené a pokud možno bez přílišného mrkání hebce upřené na daleký horizont.

Za žádnou cenu se celou dobu nehýbat! Prostě … to vydrž!

• • • •

A tady mail, který poslal Ondra Šafránek po delší praxi:

Při popisu meditace sezení s holí jsem narazil na jednotlivé překážky, které bylo třeba překonat, nebo se s nimi vyrovnat (přijmout je).

Ke každé jsem napsal jak to vidím. Jednalo se o:
• Oči, vidění, únava
• Poloha sezení, nohy, záda (dech)
• Myšlenky, meditace

Oči, vidění, únava:

Při každém sezení jsem překonával krizi rozostřených očí. To znamená, že mi oči ujížděli do totálního rozostření, které se měnilo v neudržitelnou únavu. Toto kolísání jsem (cca po dvaceti minutách) vždy překonal a potom bylo vidění periferní – celý obraz v celku a zároveň jsem viděl každou podrobnost. Moje pozornost musela být akorát tak velká, abych vnímal celý obraz a energie v něm. Energií myslím světelné obrysy předmětů v zorném poli, které střídavě sílí a slábnou. Tato energie se občas měnila ve ztmavení předmětů samých. Hůl se při tom jevila rozdvojená, občas zmizela úplně. Ke konci sezení vždy nastal stav, kdy jsem měl pocit že můžu sedět donekonečna. Po posledním sezení čtrnáctidenního cyklu, jsem měl trochu problém ze zaostřováním blízkých předmětů.

Poloha sezení, nohy, záda (dech):

Na začátku jsem si vždycky hledal “nejlepší” polohu na sezení. Jenže žádná poloha vás neuchrání obtíží. V první polovině sezení jsem měl vždy potřebu vydýchávat a nadýchávat. Tímto jsem se vlastně vyrovnával ze všemi “věcmi” které na mě působily. Po nějakém čase mě vždy začali bolet záda, tak jsem se pomalu narovnával (rovné záda a vzpřímená hlava = větší zátěž na klouby nohou) a v této pozici mi bylo dobře. Toto proběhlo dvakrát, někdy třikrát, než jsem byl úplně rovný. S rovnými zády a vzpřímenou hlavou bylo všechno snadnější (vidění, myšlenky i prázdnota). Když jsem se narovnal moc brzo, bolely mě záda ještě víc. Budu se opakovat, ale když jsem počkal a po určité době překonal problémy s tělesnou polohou, s očima, když pominuly myšlenky – to vše samozřejmě za pomoci dýchání – měl jsem pocit že můžu sedět nekonečně dlouho.

Myšlenky v meditaci:

Na začátku sezení mi přicházely vzpomínky (co jsem udělal, neudělal, nebo co mi kdo řekl, přehrávání situací atd.). Po nějaké době (cca 15 min.), kdy jsem přestal zachycovat tyto vzpomínky, začaly stejným způsobem přicházet představy o budoucnu (co udělám, jak to udělám…). Při dalším neuchopování i těchto představ jsem zažíval stále se prodlužující intervaly prázdnoty (nikdy před tím jsem nemeditoval a když jsem to zkoušel, tak jsem se nedostal daleko). Byl to čas, kdy jsem třeba vůbec žádnou myšlenku neměl a jen tak tiše seděl. Můj dech byl už klidný, oči viděli periferně a zároveň detaily, které jsem vidět chtěl, poloha byla příjemná. V těchto stavech, kdy plyne čas opravdu podivně rychle, jsem měl jasno ve všech těch pochybnostech a věděl jsem že jsem na správném místě.

A co mě sezení přineslo?

Začal jsem mnohem víc dbát na svůj život. Začal jsem si víc uvědomovat co vlastně dělám a proč to dělám. Objevila se ve mně chuť a odvaha řešit věci, které jsem dlouho odkládal nebo dělal že nejsou. Paradoxně ke mně nutnost řešení těchto problémů doléhá i po sérii meditací stále víc a víc. Samovolně dělám věci důsledně a s menším odporem. A když něco nechci, už se nenechám tolik zneužívat, prostě to neudělám a mám chuť a sílu to dát najevo. Začínám se dívat na práci i zábavu z jiného úhlu pohledu. Víc toho stíhám a stále víc přemýšlím o tom, co jsi mi řekl, když jsi odjížděl: “Dej pozor na to, aby obal snesl přijatý obsah.” Vidím, že není proč otálet a zároveň nemám potřebu se za něčím, co mě “spasí”, hnát! Už tehdy, v tom semináři, jsem cítil, že se v této metodě skrývá klíč k tomu, jak v sobě vzkřísit sílu a vůli, které jsem na eastwick přišel hledat. Teď jde o to správně jí využít.

Ondra