Poslední dobou se setkávám s úžasnými muži, kteří jsou v krizi. Chlapsky řečeno vězí (někdy mohu po pravdě napsat i „vězíme“) až po krk ve sr..kách – jinak se to těžko dá vyjádřit. Příčiny jsou různé. Buď jsou někdy konkrétní – vztah či nevztah, různé zdravotní potíže, hroucení práce či podnikání, nebo difuzní – bezvýchodnost, pocit oddělenosti od života, závislosti, deprese či nepříčetné, hluboké bolesti bez zjevné příčiny. Chybí nejen radost z činů, z „dělání“, což je hlavní zábava muže, ale i smysl jakékoliv činnosti. Co se to děje s pány tvorstva? A existuje nějaký způsob, jak z toho ven?
Návrat Bohyně na její trůn (o tom jsem psal zde) a zároveň světová krize „mužského principu“ spolu se stále se stupňujícím transformačním tlakem má za následek, že se všem těm, kteří se spoléhali na mužský princip* drolí svět pod rukama. Stává se tekutým, neuchopitelným, nepochopitelným a prázdným. Po tisíciletích přehlížení se Bohyně vrací v podobě Kálí** či Éris*** a zapříčiňuje ekonomické krize, bankroty, mlhu a chaosu, rozbroje, konflikty a války, chaos v počasí a na burzách jakož i v názorech mužů a v jejich srdcích. A aby toho nebylo málo, hlásí věda u mužů rok od roku klesající množstvím spermií (viz zde).
Ačkoliv mám dojem, že návrat ženského principu a s ním pro nás muže spojené turbulence prostě musíme „jen“ vydržet, shromáždil jsem deset jednoduchých návrhů, které nám mužům (doufejme) usnadní těch údajně sto chaotických let, které prý vždy provázejí přechod mezi jednotlivými eony – věky lidstva. Je naprosto očividné, že se v jednom takovém přechodovém období právě nacházíme.
1. Nalézt disciplínu a řád
Ačkoliv to zní paradoxně, je právě v dobách chaosu a plynutí důležité, zachovávat jistou disciplínu. Pravidelný spánek, jídlo a především optimálně nejméně jedna hodina denně věnovaná meditaci (nebo jinému duchovnímu cvičení) nás muže ukotvuje v našem „zdravém“ mužském principu víc než cokoliv jiného.
2. Neutíkat
Zoufalí muži často utíkají do alkoholu, tabáku, marihuany (případně tvrdších drog), sexu, informací (internet!), výkonu (sport, práce…) nebo jednoduše jen „pryč“. Zoufalí muži utíkají od žen (a dětí). Zoufalí muži utíkají ve chvíli, kdy by jim prospělo, se zastavit. Zastavení bolí víc než útěk. Ale zatímco útěk rapidně (a celkem překvapivě) snižuje šanci na změnu, zastavení ji zvyšuje.
3. Nepít
Alkohol je zkratka k Bohu a Duchu. Zároveň působí jako narkotikum. Bolesti se jen tak nezbavíme a zkratky nefungují. Pokud používáš alkohol jako způsob, jak uhasit onen „spalující oheň“ v sobě, přestaň pít a už se alkoholu ani nedotkni. Pravý bojovník raději zemře detox-bolestí, než aby svůj život vzdal ještě před koncem.
4. Uctít tátu
Naši mužští předci jsou ti jediní, kteří nám mohou pomoci, když se nám nedostává sil. Podívej se detailně na všechny tvé „ale“, na ten skrytý odpor vůči tátovi. Nebo na tvé zbožnění táty. Obé není uctění. Věta zní: Milý táto, tys byl takový, jakýs byl a já tě tak beru. Ani já nejsem dokonalý.
5. Uzavřít mír s prázdnem
Konzum, hromadění věcí kolem sebe, naparování se a chvástání tím, co „máme“ slouží k tomu, abychom nebyli konfrontování s prázdnotou. Vnitřní prázdnotu, která nás ve společnosti, zaměřené na výkon a hojnost děsí, překrýváme vnějším plněním. Prázdnota je ale vždy zde, je ji jen potřeba objevit, přijmout, uznat. Vnitřní prázdno není nepřítel, je to průvodce k naší esenci. A tak může pomoci, udělat čas od času kolem sebe prázdno. Vnější prázdnota nám pak může pomoci vyrovnat se s vnitřní prázdnotou – do doby, než objevíme to, co je důležité.
6. Chodit do přírody
Příroda je Velká Matka – z ní jsme vzešli a do ní se po smrti navrátíme. Ne náhodou putuje moudrý americký terapeut a kouč Bill Plotkin (doporučuji česky vydanou knihu: Soulcraft-Síla duše, Maitrea, 2011) se svými „rozsypanými“ klienty dny a týdny skrze divočinu. Buď v přírodě přes noc, dny, lépe ještě celý týden. Hory jsou pro nás muže skvělé. Les je náboženství vlků a mužů.
7. Uznat toho v sobě, koho odmítáš
Ta tvoje část, která se vzteká, která je agresivní a zlá, nedostatečná a nedokonalá, zbabělá, ta, která „nevyhovuje“ – i tato část patří k tobě. Pochop, že vnější agrese je pouze projekce tvé zloby na tuto vlastní „temnou část“, uznej ji a přijmi ji do svého srdce. Patří k tobě a má svoje místo. Nesnaž se být hodný, správný, dobrý. Teprve přijetí vlastní agrese, zloby a nesnášenlivosti dává muži sílu, která mu možní nemuset být agresivní směrem do okolí.
8. Začít s rituály
Seznam se s rituály pro muže. Dělej někde častěji a sám oheň. Modli se, i když to neumíš, nevěříš nebo ti to připadá trapné. Modli se k Bohu nebo k Bohyni, k Heliu-Ra- Slunci, k Luně, ke větru, ke skalám a stromům, ke Královně Máb a Velikému Manitou, mluv s mraky, hvězdami či divou zvěří. Oslavuj kruh roku: Seznam se s tzv. pohanskými svátky.
9. Scházet se s podobnými muži
Když kolem tebe není žádný mužský kruh, začni s ním sám. Mužský kruh je jednoduchý: Každý, kdo si vezme slovo (talking stick nebo řečnický kámen), vypráví o tom, co se mu děje. Ostatní naslouchají, nekomentují a neradí. Uprostřed leží meč – pokud se mluvící ztratí v mlze, začne „fabulovat“, blábolit nebo bavit ostatní, někdo z kruhu povytáhne meč. Je to přátelské a silné upozornění: Ztratil jsem tě. Necítím tě. Vrať se k substanci! Když sdílející skončí, meč se zase zasune. Smí se delší dobu mlčet i reagovat na to, co řekl někdo jiný, ale vždy jen, vzal-li si muž slovo.
10. Nebát se
Jak to říká Deida a Castaneda/Don Juan: Bojovník ví, že už je mrtev. Nemá tedy z ničeho strach. Především nemá strach z toho, že neobstojí, nebojí se pádu, dna, odsouzení, nemá strach, že se bude bát. A není hrdý na to, že obstál. Prostě jde dál po cestách, které mají srdce a dělá, co dělat musí. Krom svého srdce není nikomu ničím povinován.
• • • • • • •
* Stručně řečeno spočívá tento v plivnutí si do rukou a máknutí, v růstu, expanzi, přímočarosti a cílevědomosti.
** Kálí je aspekt trojjediné Bohyně v její ničící a smrtící podobě. Zároveň ovšem nejen bere, ale způsobuje i nutné obnovení. „Kde voda hnije, tam protrhnu hráze“, praví Bohyně, „leč s láskou je protrhnu.“ (Ranke-Graves)
*** Éris je starořecká bohyně sváru a sporů. Na svatbě Pelea s Thétis, ke kterou nebyla pozvána, hodila mezi hosty zlaté jablko, do kterého bylo vyryto „Té nejkrásnější“. Okamžitě se o toto jablko rozhořela hádka mezi Afroditou, Athénou a Hérou. Jak víme, bohyně rozsoudil až mladý Paris, který přiřkl jablko Afrodítě, jenž mu za jeho hlas slíbila nejkrásnější ženu světa, Helenu. Jak to dopadlo, by měl vědět každý, kdo dával v dějepise pozor.