, Co konstelace nejsou, Konstelace.info

Co konstelace nejsou...

Aneb: Pověry a mýty ohledně konstelací

Občas se stává, že najdu v tisku nebo na internetu názor o konstelacích, při kterém se mi svírá žaludek, ježí vlasy na hlavě nebo se dějí jiné tělesné reakce…

Když jsem se sám učil konstelační metodu u mého učitele Ramateerthy a začal navštěvovat jiné lektory, i já jsem občas odlišnými způsoby používání této úžasné metody pohrdal: “takhle se přece nedělají konstelace … tohle nemůže vyjít … tady asi klienta odveze sanitka” a tak dále. S léty jsem zjistil, že do ráje vede mnoho cest a některé z nich mohou vypadat docela pekelně. Přesto mám občas nutkání říci, co konstelace nejsou. Čistě z mého privátního hlediska, aniž bych chtěl něčí práci kritizovat.

Takže začněme jedním citátem: “… a ti nejodvážnější otcové dokonce vezmou svoji manželku a děti k psychologovi, který provádí takzvané ‘konstelace’, kde se člověk dozví, jak k sobě členové rodiny pasují, anebo spíš nepasují.” (Nalezeno na serveru Moje Psychologie, autor Pavel Brycz.)

Ne. V konstelacích se definitivně nikdo nedozví, zdali pasuje k tátovi nebo mámě, dokonce ani ne, jak pasuje ke svému partnerovi. Díkybohu (pro někoho spíš želbohu) k tátovi a mámě pasujeme vždy a to na 100% (alespoň k těm skutečným), prostě proto, že nemáme jinou volbu. Naši rodiče zůstanou nadosmrti našimi rodiči a jakékoliv úvahy, zdali k nim pasujeme (nebo oni k nám) nemají význam. Totéž platí samozřejmě k ostatním příslušníkům rodiny, nějaké “ber nebo neber” zde není. Autor chtěl asi říci: “jaké k sobě členové rodiny mají (skutečné, podpovrchové) vztahy”. To by možná šlo.

Pokud jde o naše děti, platí totéž jako v předchozím bodě. Ačkoliv mnohý z nás měl dlouhá léta dojem, že jeho rodiče si mysleli, že nás děti, tak jak jsme vyrůstali, nutno “napasovat” abychom pasovali a tento postup přenášíme na své děti, konstelace napomohou spíše tím, že se nám coby rodičům uleví a tím se dostaneme do své síly. To děti kvitují s velikým povděkem – nemusí pak za rodiče dělat nic, co by nebylo jejich úkolem.

Pokud jde o manžely a manželky – vztah je neustálé znovu-repasování. Když dva zjistí, že k sobě opravdu stoprocentně pasují, tak ve vztahu zrovna “usnuli” (a spějí “lžičky”). Ve vztahu jde totiž o nalézání stálé (ne-)rovnováhy, o neustálé vyvažování dávání a přijímání. Více o tomto v mé druhé knize “Láska, vztahy, konstelace” zde.

Vezměme si další citát: “Populární jsou např. rodinné konstelace, které si kladou za úkol přivést klienta k přijetí svých rodičů bez výhrad (tedy vlastně k tomu, co se od nich očekávalo ve směru k nám, když jsme byli malí).” (Nalezeno také na serveru Moje Psychologie, autor PhDr. Adam Suchý.)

Sice už trochu chytřejší, ale také omyl. Co se očekávalo od rodičů, když jsme byli malí? Vezmeme-li to tak trochu ontologicky, pak se od nich očekávalo, že nám darují existenci. Což udělali. To je nutno uznat.

Pokud to vezmeme pedagogicky, tak se od nich očekávalo buď, že budou “dostatečně dobří” (viz pojem “dostatečně dobrá matka” což je psychologický pojem pro mámu, která na baby reaguje většinou pozitivně) a to byla většina rodičů. Nebo jsme očekávali víc (to očekávala většina dětí) a tady je kámen úrazu – byli jsme nespokojeni, začali jsme rodičům něco vyčítat (na což jsme samozřejmě na společenské úrovni měli právo) a začali jsme se stavět nad ně. Výsledek byl, že jsme se na energetické úrovni odřízli od toho, co skrze rodiče přichází – podpora předků například. Ale taky jak být mužem (skrze tátu) a jak být ženou (skrze mámu).

A do třetice: Konstelace smí (nebo by měli) vést jen psychologové nebo psychiatři. (To není citát, ale občas se vyskytující mínění jak u kritiků, tak i právě v psychoterapeutické obci.)

To by byla ale veliká škoda. Tím by se konstelace totiž zbavily svého potenciálu a staly by se “terapií”. Konstelace mohou sloužit jako terapeutická metoda, ale tato metoda má daleko širší záběr, než terapie. Záleží na tom, jak se konstelace používají. V mém pojetí nejsou konstelace terapie ve smyslu “opravy porouchaného”. Zde se neshoduji s mnohými mými kolegy a terapeuty, kteří dle mého soudu používají konstelace příliš z pozice, že oni (lektoři) vědí, co je správné a co ne. Opravuji-li něco, co je zjevně porouchané, mám vždy představu, jak to má správně fungovat. Tato představa mi brání vidět to, co je tak, jak to je, se všemi “výhodami” a “nevýhodami” pro klienta. V mém přístupu jsou konstelace spíše metoda osobního, spirituálního růstu.

Bert Hellinger, zakladatel metody a veliký filosof, hovoří v souvislosti s konstelacemi neustále o ustoupení (se svým egem a představami) do pozadí a přenechání iniciativy postavenému systému, aby se systém “mohl sám dostat do větší harmonie”. Lektor konstelace (nebo terapeut) tedy “nic nedělá”, nezasahuje svými představami aktivně do toho, co systém ukazuje. Jeho práce spočívá v nabízení alternativ systému, nebo, mám-li použít můj oblíbený obraz, v otevírání dveří systému klienta. Systém klienta pak určuje, co je pro něj nejpřijatelnější možnost, nikoliv vedoucí konstelace.