Systemické konstelace jsou úžasná metoda, kterou lze nejen použít snad ve všech oborech lidské činnosti, ale která se také nabízí k rozšíření, kombinování s jinými metodami a jako živná půda svého vlastního dalšího vývoje. Jako u každé relativně nové metody existují ovšem i tendence jakéhosi synkretismu, bezhraničného rozšiřování termínu „systemické konstelace“ na jiné druhy práce s lidmi. Proto bych rád v tomto článku definoval pár základních předpokladů konstelací, které z mého hlediska jsou pro tuto práci nezbytné a ji samou definující.
 

Definice
Dovolím si zde nabídnout jistou obecnou definici systemických konstelací, jejíž části dále rozvedu:
Systemické (v užším smyslu slova rodinné) konstelace je metoda osobnostního růstu či terapie, která pracuje s postavením prostorového modelu klientova systému (rodinného, vztahového, pracovního, firemního atd.) za pomoci zástupců (většinou lidí, ale i značek), se kterým pak vedoucí konstelace (tzv. konstelář *) za pomoci dotazování, přeskupování a dalších postupů pracuje. Klient tuto práci zpravidla pozoruje zvenčí. Konstelář při své práci využívá zatím neprobádaného informačního pole, které vzniká skrze vytvoření modelu systému.
 

Základní předpoklady systemických konstelací  
a) Pracuje se vždy se systémem, jehož klient je součástí.
Důvod: Tento předpoklad je velmi důležitý, neboť jen svou příslušností k dotyčnému systému vnáší klient do konstelačního pole informace zevnitř systému. Konstelace jiného systému, než jehož je klient členem, jsou v omezené míře možné jedině tehdy, pokud klient individualizuje tento systém svou emoční či kreativní vazbou. To se týká například pohádek či mýtů, kde klient staví svou verzi příběhu, konstelací scénářů (zde musí být klient minimálně součástí tvůrčího týmu) či například konstelací rodin významných lidí (Franz Kafka), kde ten, kdo klienty vybírá a staví do rolí musí mít nějakou hlubší vazbu na osobu. I tak je nutné tyto konstelace brát s rezervou, neboť se do nich často promítá obraz toho, kdo konstelace vede.
 

b) Klient vybírá zástupce (popřípadě značky) a staví z nich svůj individuální vnitřní obraz.
Důvod: I když v dalším procesu se konstelace často dostávají do archetypální hloubky a tím mají schopnost oslovit i ty, kteří nejsou součástí klientova systému (např. účastníky semináře), je nutné se odrazit od konkrétního obrazu. Proto například konstelace pohádek a mýtů vychází k toho, co je pro klienta, který takovou konstelaci staví, v mýtu či příběhu důležité. Pokud vedoucí konstelace klienta v tomto počátečním obraze manipuluje (např. „postav tátu sem“) nebo používá strnulé schéma stavění, nemůže se rozvinout informační pole dotyčného systému. Jak Bert Hellinger říkal, systém pak nemá možnost se svobodně ukázat a pro konsteláře se uzavře.
 

c) Klient sleduje konstelaci minimálně v jejím začátku zvenčí.
Důvod: Pokud stojí klient od začátku v konstelaci, vnáší do ní své interpretace, čímž konstelaci manipuluje. Druhým důvodem neúčasti v konstelačním obraze je, že jen tak si klient může všimnout celku a zapletení sebe sama do systému. Třetí důvod vidím ve zmenšení rizika retraumatizace, kdy se klient může dostat do přímého kontaktu s tím, co ho ohrožovalo a co ještě nemá zpracované.
Poznámka: Při práci se značkami, kde se klient v jedné verzi této práce může sám stavět do různých pozic/rolí je třeba dbát na toto nebezpečí a nezvětšovat ho například tím, že se terapeut postaví do pozice (na značku) někoho, kdo klienta ohrožuje či ke komu má klient nevyřešený vztah. Toto pravidlo samozřejmě lze porušit vědomě v terapeutickém procesu, v tomto případě by konstelář měl mít terapeutické zkušenosti, popřípadě výcvik.

***********

Kromě těchto tří zásadních předpokladů konstelací existuje ještě mnoho okolností, procesů a úskalí, které by konstelář měl znát a ovládat. To je ovšem už otázka kvality výcviku a nepřísluší mi, je zde uvádět.

Na závěr chci zdůraznit, že existuje mnoho výtečných terapeutických metod a technik osobnostního rozvoje, které lze s konstelacemi kombinovat. Účelem tohoto článku není tu či jinou metodu kritizovat (a už vůbec ne jejich představitele), nýbrž definovat vnitřní předpoklady úspěšné konstelační práce jako takové, tak, jak je po dvaceti pěti letech práce s nimi vnímám. Pokud kombinujeme různé techniky, je na uváženou, zdali výsledek nebude jakýsi všeobjímající „mišmaš“. Neboť, jak tvrdil můj druidský učitel Anton, „kouř se nemíchá“.  (Totéž mimochodem platí i pro užívání různých vědomí rozšiřujících látek.)