Thorwald Dethlefsen: Oidipus a hádanka života

Kapitola I: Úvod

D. rozvíjí tezi, že minulé kultury nepotřebovaly psychoterapii, neboť byly ještě zakotveny v mýtu a kultu. Speciálně řecká tragédie je geniální způsob, jak zpracovávat individuální i kolektivní psychické pnutí. Lze tedy říci, že mýtus léčí. Dnes je mýtus synonym pro cosi nevěrohodného, lživého, vymyšleného, zatímco v řečtině „mythos“ znamenal „slovo“ (podobně jako „logos“), pouze s tím rozdílem, že „mytologein“ znamená „líčit pravdivé skutečnosti“, zatímco pod pojmem „logos“ rozumíme líčení (s)myšlené, konstruované.

Mýtus je spojen s posvátným, rituálním, pravdivým ve smyslu přímého vhledu/prožitku, nikoliv výkladu. To je přesně to, co dnes chybí – prožitek posvátného.

Terapie jednotlivých osob/problémů začíná mělce a individuálně, jdeme-li však do hloubky, týká se to, co se v hloubi každého problému objevuje, stále více lidí. Je to jako s fyzickým zjevem lidí: Na povrchu jsou velké rozdíly, ale podíváme-li se například na orgány, jsou si srdce už velice podobná.  Hloubka tedy působí více základně, archetypálně.

Lineární vývoj (Darwinismus) a s ním přicházející domněnka, že jsme nejvyspělejší, nejvíc vyvinutí je HYBRIS (troufalost, pýcha), která je stejnou měrou typická pro křesťanství (všechny předchozí náboženství jsou pohani) a pro přírodní vědy (vše, co není dokazatelné je méněcenné). Oba dva spojuje odmítání jiného mýtu, než toho „jejich“.

„Ve světle těchto skutečností bychom se proto neměli spokojit s vysvětlením, že psychoterapie je výsledkem pokroku a prohloubení našich znalostí. Můj názor je, že lidé dřívějších epoch žádnou psychoterapii nepotřebovali, protože měli jiné metody, které uspokojovaly potřeby lidské duše mnohem geniálnějším způsobem…. Máme tedy co do činění s regresivním vývojem. Nejsme v této oblasti lepší než naši předkové, ale podstatně horší…. Psychoterapie je tedy vlastně pouze nezbytnou reakcí na ztrátu, kterou naše kultura utrpěla. Téměř se ostýchám vyslovit, v čem tuto ztrátu spatřuji; naše moderní vědomí je totiž na tento druh ‚ztrát‘ spíše hrdé a odvozuje od nich svůj pocit nadřazenosti. To, co jsme ztratili je totiž mýtus a kult, tyto dvě významné hnací síly minulosti.“

Mýtus

Mýtus je to, skrze co k nám hovoří bozi (tj. to, co je větší než lidské) a kult je naše odpověď na toto. Jde tedy o dialog mezi božstvem (tím větším) a člověkem. Proto nemůže materialismus porozumět mytologickému vnímání, neboť vše redukuje na nejnižší úroveň – materiální, praktickou, racionální. Nerozumí symbolické řeči mýtů. Mezi tím, co přesahu­je lidské chápání, totiž není možná komunikace na úrovni racionality (tj. porozumění), ale pouze skrze symboliku. Symbol je jediný prostředek překlenutí propasti mezi člověkem a bohem. To, že lidé naslouchají tomu, co je větší (D. používá namísto „větší“ vždy „bůh“), má za následek, že tomu také ve svém nitru (duši) odpovídají. To je podle D. jádro skutečné odpovědnosti.

„Moderní člověk zodpovědnost vůbec nezná, protože žádné odpovědi nedává.“
„Mýtus je pravdivý způsobem, jakým vědecký poznatek nikdy pravdivý být nemůže; vztahuje se totiž na jiný řád věcí, který naši realitu dalece přesahuje.“

Také písmo je původně „posvátné“, neboť vzniklo jako symbolika pro něco, co přesahuje každodennost.

Mýtus a kult jsou dva aspekty téhož, z toho je jasné, že nemůže existovat mýtus bez kultu a kult bez mýtu. Díky mýtu a kultu přetrvává spojení člověka s transcendentním světem, tvoří se religiozita v původním smyslu slova, totiž jako spojení s prvopočátkem. A přesně to nás chrání před psychickými problém, pocitem vyhoření, ztrátou smyslu.  

„Jen okrajově bych se chtěl zmínit o tom, že bez výjimky všechny problémy moderního člověka vyvztávají v oblastech, které dříve patřily do oblasti kultu, zatímco dnes jsou prožívány zcela profánně (alkohol, drogy, sex, extáze).“
„Kult a rituál jsou určitým řádem, jsou obrazem kosmu, který umožňuje prožitky i takových stavů, jakými jsou chaos, divokost, opojení, šílenství a extáze – tedy dimenzí bytí, jež dřímají v každém z nás…“ (Jen se jich dnes velice obáváme – pozn. Jan.)

Iniciace

Základem je zrození – initium (počátek). Iniciační rituály se vyskytují především ve dvou formách: Dospívání (vývoj, změna postavení/úkolu) a zasvěcení. Dospění je důležité, neboť se rodíme „nehotoví“. D. vyvozuje, že v důsledku vymizení přechodových rituálů žijeme vlastně v kultuře dětí.  Akademici, jak poukázal Campbell v knize, zůstávají v důsledku své životní dráhy navždy dětmi – viz „alma mater“, jak se říká univerzitám. I společnost tím trpí – neustále hledáme ochranu, bezpečí, podporu či pochvalu a uznání. – tedy někoho, kdo nás zachrání, povede, komu můžeme slepě důvěřovat.

„Kdo chce dorůst do duchovního obrazu světa, musí se s naprostou vážností zabývat všemi tématy, která se moderní západní člověk ve své dětinskosti snaží sprovodit ze světa, jako jsou nemoc, utrpení, bolest, hrůza, strach či smrt.“

Dospělost podle antických kritérií nastává teprve tehdy, když člověk pochopí duchovní rozměr své existence a svůj původ v transcendentním světě.

„Jako kultovní událost se (tragedie) odpoutává od roviny dění, vymaňuje se ze světa lidského konání a vstupuje do roviny nahlížení, aby zjevila to podstatné, co se skrývá pod vnějšími formami našich skutků. Tragédie tedy zviditelňuje neviditelné a zjevuje hlubší smysl událostí.“
„Mytologické příběhy o usmrcení a zmrtvýchvstání bohů jsou duchovními praobrazy spirituálních prožitků. … Tento přístup nemá nic společného s útěkem před realitou, mysticizmem, askezí nebo ezoterikou. Duševně probuzený a tím pádem dospělý člověk žije v tomto světě, který pro něj ovšem nikdy není jen profánní realitou, nýbrž vždy prosycen svátostí.“  

Kapitola II: Atická tragédie

V této kapitole nás D. zavádí do hlubokého porozumění jinakosti starověké tragédie od novověkého dramatu. Aniž se samozřejmě zmiňuje o metodě konstelací, líčí prakticky hlavní pilíře jak tragédie, tak i konstelací: Tak třeba u obou neexistuje dramatický děj. Oběma chybí jakýkoliv úmysl, něco předvádět. Proto nelze dobře mluvit o „hercích“, neboť se zde nehraje.

Jejím hlavním tématem je rozpor mezi svobodným jednáním (individuální vůlí) a božím (tj. systemickým) řádem. Jenže pro antického člověka nebyla individuální svoboda (vůle) ideálem – připisování svých činů vlastnímu já bylo nazýváno hybris. Ideál bylo zapojení se do vůle boží, tedy do CELKU. Bozi ještě nebyli vzdáleni ve „svém“ rajském/božím světě, jenž mohl člověk dosáhnout teprve po smrti skrze „bohu-libý“ život, ale náš svět bal chápán jako jejich projev, zjevením božím (teofanie).

Původ tragédie

je v dionýském kultu. Tragikos choros = sbor kozlů (proměněných uctívačů Dionýsa, boha nejen života, ale i smrti, nejen světla, ale i stínů: boha (také) temného, rozkladného, vilného, perverzního. Viz kozel = ďábel. (Podoba Háda a Dionýsa!) „Postava kozla – od nepaměti symbol vilnosti – je výrazem démonických sil v člověku, zvěstovatelem skryté říše, která člověku zajatému ve vlastním já chybí k celistvosti, a tak též způsobuje jeho rozpolcenost. Naše kultura má z této oblasti patologický strach a proto se všude – od teologie po psychiatrii – prosadil názor, že je nutné tyto aspekty vytěsnit, potlačit, nejlépe úplně vymýtit…. Naproti tomu tvořil antický kult legitimní rámec pro tento prožitek, který člověku umožnil navázat kontakt s temnými stránkami jeho bytí, konfrontovat je a nakonec – přinejmenším částečně – je integrovat.“

Dnes je ovšem vše psychicky „tmavé“ a strašidelné (např. psychóza) chápána jako něco špatného; výraz temných sil je tedy opět potlačován, tentokrát terapií.

V tragédii vystupuje hlavní postava nikoliv jako jednající, ani ne jako vítěz, ale v situaci svého pádu.

„Brutální“ pravdu lidského bytí ukazuje tragédie ve třech základních rovinách: První téma krouží kolem viny, kterou (každý) člověk na sebe nakládá skrze své jednání (karma, řekla by východní filosofie). Druhé téma je nevyhnutelné ztroskotání lidské existence – každý rozvoj vlastního já představuje hybris a přivolává neodvratný pád (řekli bychom téma marnosti). Třetí téma je téma osvícení, tedy splynutí s božským řádem, smíření.

Kapitola III: Tragická vina

Zde se D. věnuje zcela rozdílnému chápání viny skrze rozličné společnosti: Zatímco křesťanství (s výjimkou původního a mystiků) chápe vinu jako cosi špatného, jako důsledek nesprávného chování „proti bohu“, antika a Kristus vidí vinu jako důsledek rozlišování, tedy „vypadnutí“ z jednoty boha – tao – unio mystico. Vina je tedy neodvratná. Hřích je dědičný. Smysl existence je po prožití rozlišování (tedy po vině) se navrátit k původní jednotě.

Tři fáze života: 

Toto putování z jednoty (kde jsou zvířata a děti, kde je také rodinná duše ve smyslu nevinnosti – viz také Hellinger!) do rozpolcenosti rozlišování (kde se nalézá boj kmenové duše a utrpení, které patří k procesu uznávání této viny) do míru esenciální duše, jež je buď návratem = osvícením, nebo přípravou na návrat = smrt) je smysl lidského života. Přičemž toto nelze nastudovat – poučky působí pouze na mysl, je nutné to prožít.

Jednota, tj. tao nebo „nic“ není něco, co neexistuje, ale je to stav před existencí (lat. existere = vystupovat, zjevovat se).

„Právem je tento krok ven z rajské jednoty spojen s tématem poznán (jablko ze stromu poznání), neboť veškeré poznání předpokládá rozštěpení na subjekt a objekt, na poznávající a poznávané. Povšimněme si, že toto rozštěpení lze překonat zase jenom aktem poznání, pročež v procesu pravého poznání mizí rozdíl mezi objektem a subjektem; to je zřetelné na dvojím významu, v němž je starozákonné „poznání“ používáno – totiž že označuje i splynutí ve smysl pohlavního spojení: ‚poznal svoji ženu…‘“

„Slovo ‚chyba‘ a ‚vina‘ (a tím i ‚hřích‘, kteréžto slovo (amartía) je totéž, jenž používá Aristoteles pro tragickou vinu a bible pro hřích) se původně vztahovalo na nevykonané, nikdy na něco, co bylo již učiněno. Chyba je to, co chybí (k úplnosti).“
„Pojem hříchu prostě nesouvisí s nějakými morálními nebo mravními normami. Spojování hříchu se zlem, které v křesťanství zdomácnělo, je velice nebezpečným nedorozuměním. Ta úporná snaha určité věci dělat a jiným se zase důsledně vyhýbat pouze prohlubuje nerovnováhu a jednostrannost a tím i hřích.“

Utrpení: 

Tragédie, která slouží pochopení (ale především prožití – katharsis) těchto souvislostí nemá vůbec nic společného s „teátrem“. Je krajní formou přitakání životu, neboť nevylučuje smrt. Ví, že toto přitakání musí být vykoupeno utrpením, že utrpení je cesta k nalezení původní jednoty. (Viz Buddha).

„Zrození člověka je smrtí boha, zrození boha je smrtí člověka – kolem tohoto mystéria se točí všechny mytologie a všechny náboženství.“

To je cesta k celistvosti a tím i k uzdravení – ne náhodou jsou u velkých antických divadel vždy také chrámy Asklépia.

„Co modernímu člověku chybí je metanoia, která doslova znamená ‚obrácení smyslů nebo myšlení‘ a v Novém zákoně je příznačně překládána jako ‚pokání‘.“

Přesně tento významový posun charakterizuje to, co se během křesťanství dostalo na scestí – když dnešní člověk uslyší „čiňte pokání“, spojuje to s proviněním a něčím, co udělal špatně. Dřívější ‚metanoia‘ však znamenala radostnou proměnu, evangelium = radostná zvěst.

„Křesťan se na základě pojmu tragické viny může naučit nově chápat pojem hříchu. Může rozpoznat, že hřích znamená vyčlenění se (z jednoty) a tím nutně patří k lidské existenci, že ji dokonce svým způsobem zušlechťuje, neboť je zástavou jeho osobní svobody.“

Kapitola IV: Mýtus o Oidipovi

O historii mýtu a předcích Oidipa

Kapitola V: Král Oidipus

Mýtus (a to přesně příběh o králi Oidipovi je) pracuje podobně jako pohádky se symbolickou řečí. Symbolon = dát (diváka, posluchače) dohromady s transcendentnem, s tím, co nelze logicky a racionálně pochopit. Řeč totiž je logická a závislá na polaritě, právě na onom dělení světa na to a ono. Symbol je „meta-logický“.

Pohádku, zrovna tak jako tragédii (a též i konstelaci) nutno prožít. Proto se pohádky vyprávějí, tragédie „hraje“ a konstelace staví. To podstatné se odehrává v přímém kontaktu, ve vystavení se tomu, co je větší, nikoliv v pochopení nebo analýze. Zajímavá je podoba karmy s osudem. Zatímco ale karmu východní národy vnímaly jako něco, co nejen vytváříme, ale co je také spojeno s naší minulostí (čistíme svoji vlastní karmu), je osud přenášen u Řeků dopředu, na děti. Oidipus to tak „schytá“ za otce Láia, který unesl Chrysippa – syna Pelopse, jehož měl vyučovat vozatajství a do kterého se zamiloval. Za to byl Pelopsem proklet: Nikdy nesmí zplodit syna, jinak ho tento zabije. Dítě je tedy jakýsi karmický plod (nikoliv já v příštím životě). Oidipus je jako novorozeně pohozen a jsou mu probodnuty nohy (oidaleos = oteklý, pous = noha), což připomíná rituální (iniciační) poranění (Chromý bůh/král). Ztráta mobility (neutečeš!) je tak opět symbolickým výrazem mýtu. (Souvislost s obřízkou… podle D. znamená odstranění obalu a obnažení jádra.) 

Putování skrze fáze života

Oidipus vyrůstá v „nepravé“ rodině, v nevinnosti leč omylu. Jeho první přechod nastává, když se dozví, že možná není syn těch, které považuje za své rodiče. Vyhledává delfskou věštírnu, jejíž věštbě ovšem neporozumí (stále se domnívá, že jeho rodiče jsou praví). Toto je přechod z rodinné duše do druhé třetiny života – do kmenové duše. (Zde je otázka, byť marná, „Co je pravda?“) A zároveň svým rozdělováním na „správné a špatné“ upadá stále hlouběji do viny. Hádanka Sfingy pak symbolicky ukazuje tři stádia: 4 (úplnost) 2 (polarita, boj) a 3 (sloučení, nalezení vyvážení).

„V další významové rovině představuje incest s matkou vývojový krok mužského vědomí ve vztahu k velké matce. I toto spojení mezi vědomím a matérií (světem, ženským principem) lze rozdělit do tří fází, analogicky k třem fázím naší hádanky (a třem duším života – pozn. já). V první fázi je mateřský princip (žena, matérie, svět, nevědomí) dominantní jakožto mateřský prazáklad bytí. … Ve druhé fázi se ženský princip stává protějškem, rovnocenným partnerem – z matky se stává manželka. To ovšem znamená posílení mužského vědomí na úkor nevědomí, tedy na úkor principu ženského. V průběhu této druhé fáze dochází ke skutečné konfrontaci, která nebyla možná, dokud byla žena vnímána jako matka. Když se muž ‚zmocňuje‘ ženy, je v tom vždy prvek přemožení, překonání. … Se třetí fází je spojeno zabití draka (usmrcení Iokasty) a tedy osvobození se z pohlcujícího obětí velké matky. Tím se uvolňuje cesta, hrdinovo vědomí je nyní natolik koncentrované a vykrystalizované, že se bez obav může svěřit do rukou ženského elementu (Oidipus na Kolónu).“

(To je zajímavý názor, ale, alespoň podle mě, sporný.)
Zabití otce, vyřešení hádanky sfingy a pojetí Iokasty za ženu se Oidipus dostává na vrchol 2. kvadrantu (kmenové duše). Vypuknutí moru v Thébách znamená krizi – blížíme se přechodu do 3. kvadrantu (esenciální duše). Oidipus pátrá po příčinách – a neví, že pátrá po sobě.

Krize: 

„Vlastní stín nutí člověka jít směrem, který jej dovádí k integraci tohoto stínu a tím k celistvosti, k jednotě. Já se odvážně vydává na cestu sebepoznání a neuvědomuje si, že poznání, odhalení vyššího já znamená jeho smrt.“  (Krásná definice krize, skrze kterou procházíme během například výcviku.)

„Člověk totiž není povolán k tomu, aby změnil svět, nýbrž k tomu, aby jej prohlédl.“

Kapitola VI: Oidipus na Kolónu

„Kdo má srdce / ať odhodí oko / a stane se vidoucím (Hussain Al Halladž)

Sobeckost maskovaná vývojem: „Psychologicky to můžeme vyložit tak, že já si ve své megalomanii nejprve namlouvá, že může vládnout samo. S postupem času si však uvědomí, že bez vyššího já nemůže existovat. Já totiž žije světlem vyššího já podobně, jako Měsíc žije světlem Slunce. A tak se já najednou začne ucházet o přízeň vyššího já. Ne však proto, aby se vzdalo vlády, nýbrž proto, aby mohlo prostřednictvím vyššího já dál panovat.“
„I když jsou dnešní společenské struktury zřetelně patriarchální, je náš obraz světa silně matriarchální; tím je kompenzováno navenek výrazně mužsky působící spol. uspořádání.“

O. na Kolónu končí jakýmsi „nanebevzetím“ Oidipa (tedy spíše opakem: Mírumilovně ho pohltí Země do své náruče, v háji Erinií.