Texty

Toto se mi zdá být jeden z nejdůležitějších textů o fenomenologickém přístupu, možná dokonce o konstelacích vůbec, který jsem v poslední době četl. Se svolením Wilfrieda jsem ho přeložil a jsem velice šťastný, že ho mohu uveřejnit, protože se mi nepochopení tohoto hlavního principu v naší systemické konstelační práci jeví jako základní problém jak zdejších, tak i německých lektorů konstelací. (JB.)

Wilfried Nelles: Fenomenologie a věda v konstelacích

Nedávno jsem u snídaně debatoval s jedním manželským párem, který mě pozval do jejich seminářního centra na venkově, o celostní vědě. Výchozí bod bylo stanovisko hostitelky o tom, co ji nejvíce na konstelacích zajímá - totiž otázka, co se za fenoménem vnímání v zastoupení v konstelacích skrývá, jak lze tento jev vysvětlit.
"Vůbec nijak" jsem odpověděl, "to nejde vysvětlit."
"No jistě," odvětila na to, poněkud znejistěná mojí rázností, "ale přeci existuje tahle teorie morfických polí a tou lze vysvětlit alespoň část těch jevů."
"Ne," řekl jsem, "to je jen teorie, která nám dává pocit, že něčemu rozumíme. Ve skutečnosti nerozumíme vůbec ničemu.. Morfogenetické pole je jen jiný výraz pro to, že ničemu nerozumíme. Tyto teorie neshledávám moc užitečnými, oni nám svoji užitečnost pouze namlouvají."
Natomto bodě se do řeči přidal její muž, velice úspěšný lékař, který z klasické medicíny přestoupil na alternativní celostní medicínu a diskuze se vydala od Sheldrake přes takzvanou celostní novou fyziku k Descartovi za zase nazpátek a byla ukončena mým statementem: "Věda nemá s realitou nic společného. Věda je logicky správná v sobě samé a jako takovou ji je možné použít na realitu, k užitku nás všech. Ale skutečnost sama zůstává vně vědy, věda je její část a nemůže ji vysvětlit. Jak by také mohla část něčeho vysvětlit celek? Celostní věda je nesmysl. Věda by se měla pohybovat v rámci svých hranic a uznat, že existují věci, které nelze jejími metodami vysvětlit, ale které jsou skrz na skrz reálné."
Tím naše diskuze u snídaně skončila - musel jsem na seminář. Ale rád bych v mé úvaze pokračoval a svůj postoj více objasnil, protože toto téma má pro způsob, se kterým provozujeme konstelace, klíčový význam.

Před nějakým časem jsem se zabýval tématem, zdali terapie, aby se mohla zabývat tím, co se děje v "duši", musí být vědecky podložená. Při tom jsem zastával stanovisko, že se ji to může podařit pouze tehdy, když se nenechá vědou omezit. Rodinné konstelace, tak, jak nás je Bert Hellinger učí, jsou příkladem pro velikou působivost mimo-vědeckého postupu ve věcech duševní skutečnosti. Abych to řekl úplně jasně: Bert Hellinger pracuje mimo-vědecky, a všechny pokusy, konstelace zvědečtit, jim ubírají na síle. Fenomenologický přístup, srdce rodinných konstelací, předpokládá postoj, který je přímým protikladem postoje vědeckého. "Protiklad" neznamená, že by tento postoj byl proti-vědeckým, je pouze úplně jiný, protože se úplně jinak dívá na skutečnost. V následujících úvahách k fenomenologickém přístupu vycházím převážně z díla Wolfganga Giegericha, na jehož zajímavou knihu o "psychologii atomové pumy" Bert také poukázal. *

Když se věda setká s fenoménem, který potřebuje vysvětlení, pozoruje tento fenomén z venčí. V jistém smyslu ho obklíčí, aby ho mohla ze všech stran analyzovat. To znamená, věda je to obsáhlejší, to, co je větší - a je jedno, zdali pozoruje mravence, atomové jádro, člověka nebo celé Universum. Dokonce tváří v tvář nezměrným hloubkám vesmíru se staví věda (ačkoliv vynález maličkého človíčka) jako obsáhlejší. Tato výchozí pozice je vědeckému pozorování imanentní, o tomto se nedá diskutovat, to je neměnné a bez této pozice vědu opouštíme. Mimochodem tento postoj není omezen pouze na vědu, podle Giegericha je základem moderního "lidství", přesně řečeno je to základ křesťansko-západní kultury, která ve vědě vrcholí a to nezávisle na náboženském nastavení jednotlivých vědců.

Giegerich nazývá tento postoj "arénovou situací" nebo také "obklíčením bytí". Zrovna tak jako diváci v aréně, kde sedí publikum v kruhu a všechny pohledy jdou zvenčí dovnitř, zrovna tak se dívá moderní věda na svět.** A přesně tak se dívá vědecký psychoterapeut na svého klienta a jeho problém. A zrovna tak by se dívala vědecky zaměřená konstelace na rodinu případně na duši klienta. Bert Hellinger však neúnavně zdůrazňuje, že nejen že nemáme naši duši v nás, ale ani se nenalézá duše klienta před námi, ale že existujeme v duši, že duše je něco, co nás obsahuje. Když ale toto vezmeme vážně, znamená to, že nemůžeme dělat, jako kdybychom byli mimo duši, jako kdybychom ji mohli pojmout, uchopit nebo obsáhnout. My se můžeme pouze nechat obsáhnout nebo uchopit jí, neboť, abych použil jeden v konstelacích hodně používaný výrok, ona je větší, my jsme menší. Mohla by toto říci věda o předmětu svého zkoumání? Nemohla, protože její celé úsilí směřuje a priori k tomu, se zkoumaného objektu zmocnit. To jediné, co by mohla v tomto směru k předmětu zkoumání říci by bylo: "V okamžiku jsi pro nás ještě příliš velký, ale my tě už zmenšíme!" (analyzujeme, rozložíme, rozkouskujeme, pozn. překl.)

Fenomenologický přístup je něco úplně jiného. Zde se my vystavujeme pohledu a působení fenoménu. Namísto abychom se snažili se dívat za kulisy, prozkoumat fenomén, odhalit ho, vezmeme ho jako skutečnost. Skutečnost je to, co se ukazuje. Giegerich mluví o divadelním postoji. Tento spočívá v tom, že se člověk nechá fenoménem uvidět, že se fenoménu vystaví. Já se duši klienta, jeho systému nebo naší společné duši otevřu. Já se nechám jejich bleskem zasáhnout. Tak jako v antickém divadle, kde diváci stáli oproti jevišti a nechali se unést maskami herců. Tito lidé byli podobně uchváceni, jako se to dneska děje v konstelacích.

Fenomenologicky pracující terapeut je ten, který se nedívá na klienta a jeho problém z venku, nýbrž ten, který se nachází uvnitř a který dovolí, aby ho zasáhlo vyzařování fenoménu. Hellinger popisuje tuto práci často jako pasivní konání nebo aktivní ne-konání. Fenomenologický postoj je pasivní, pozorování (klienta nebo konstelace) je spíše nechání se dívat nebo nechání dívat se na sebe, nechání se pozorovat tím, co se chce ukázat. Něco přijímám, co se mě ukazuje a nechávám se tím v tom, co dělám nebo co říkám, vést. To neumí a vlastně ani nesmí dělat žádný vědec. Ten nutí fenomény do své teorie, a když teorii konfrontuje z empirií a případně ji pozmění nebo zavrhne, tak to dělá zas a jen proto, aby empirii (skutečnost) lépe ovládal. Skoro se udře, aby urval realitě její tajemství. Konstelačně řečeno ji tím ovšem také trochu musí "uznat". Mimochodem - takové uznání reality je vlastní přírodovědcům, konstruktivistická psychologie popírá dokonce i svou vlastní realitu a přesunuje vše do subjektu. Tím, že vědec realitu uznává se ovšem vůči realitě nezmenšuje. Jak to Hellinger nazývá, nepostaví se do služby reality nebo systému. Kdo se chce v konstelaci "postavit do služby skutečnosti" (výraz Hellinger), ten musí přinést jako oběť vědeckost svého konání. ...

Výše uvedené platí také pro teorii morfické rezonance, velmi oblíbenou právě mezi konsteláři. Obávám se, že nadšení, se kterou Shaldrakeova teorie byla přijata, souvisí také i s tím, že si ti, kteří konstelace dělají, slibují jakousi vědeckou základnu svého počínání a tím i jistotu a určitý respekt. Zaprvé není člověk tak úplně ztracený, když se ho vědecky založení lidé ptají na teoretické základy jeho práce a zadruhé se dá stálá konfrontace s "nevysvětlitelným" fenoménem těžko vydržet dokonce i těmi, kteří se o mínění vědecké komunity nestarají. Vždyť to znamená pracovat v stálé nejistotě. Ovšem právě to je to, na čem záleží. Právě v tom spočívá "Hellingerovská revoluce". Ta nevězí v konkrétních rodinně-terapeutických vhledech a poznatcích, ani v práci se zástupci nebo v systemickém myšlení. To vše nalezneme v té či oné formě i u jiných i když je jasnost a síla řešení u Hellingera bezprecedentní. To, co je u Hellingera jedinečné - a patrně je to i to, co onu sílu a jasnost vyvolává - je vystavení se nezpochybňované skutečnosti. Toto je obrat v terapii, skutečná revoluce. A nejen obrat v terapii, ale i obrat v našem postoji ke světu kolem nás. Jen a jen proto je diskuze okolo Hellingera tak emoční, protože opouští loď vědecko-západně-křesťanské filosofie, na jejíž plachtě stojí: "Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi. (Gen 1:29)" Hellinger zaujímá postoj, který je od vědeckého přístupu diametrálně rozdílný: Namísto si svět podmanit, nechá se jím podmanit, namísto ho obklíčit, nechá se jím ozářit a poučit. Nikoliv jako mnohý esoterický a ekologický nadšenec, který chce zachraňovat "Matku Zemi" a tím se již od začátku staví nad ni. Tajemství Hellingerova přístupu je, že ctí Tajemství.

Přes všechen respekt k jeho hlubokém vědomostem a brilantnímu teoretickému vhledu se mi zdá být Rupert Sheldrake zajatcem křesťansko-vědeckého pojetí světa (nebo, v řeckém smyslu: aréna-pohledu). Zajisté je teorie morfických polí model, který je schopen uspokojivě popsat procesy v rodinách na všeobecné, evolučně-teoretické úrovni. Jeho teorie (aplikovaná na konstelace, pozn. překl.) dokládá, že v evoluci existuje jakási nutnost opakování, která tvoří řád a formu, a že tato nutnost opakování existuje ve formě informačního pole. Sheldrake označuje toto pole jako "Paměť přírody" a vyvozuje ze svých pozorování, že paměť není pouze funkce našeho mozku, nýbrž něco, co existuje mimo nás - právě jako pole. Formy se vyvíjejí tím, že se dostávají do rezonance s tímto polem. To se mi zdá, pokud to mohu posoudit, z hlediska přírodní vědy skutečně revoluční. Pokud jde o konstelace, mohla by tato teorie přijatelně vysvětlit, proč zástupci v rolích vnímají věci, které sami neprožili a o kterých ani nevědí - právě proto, že se dostávají do rezonance s polem přítomného klienta. Nemyslím ale, že by na základě těchto paralel bylo vhodné, Sheldrakeovu teorii a názvosloví převzít pro rodinné konstelace.

Předně má teorie morfické rezonance coby vědecká teorie (za kterou se vydává) jednu zásadní slabost: Nevysvětluje totiž, jak to, co se opakuje, vůbec vzniklo. Sama o sobě nemůže vysvětlit vývoj. Kdyby existovalo pouze morfické pole, musel by se svět nacházet ve stagnaci - vše by se neustále opakovalo, tj. svět by vůbec nevznikl. Aby vysvětlil i vývoj, potřebuje Sheldrake nejen druhý sloup své teorie, nýbrž vyšší princip. Tento je podle Sheldrake tvořivý DUCH (spirit), který se ale vymaňuje jakékoliv vědecké teorii. Máme zde tedy vědeckou teorii, která funguje jen s přijetím něčeho, co stojí mimo vědu, co je ale zároveň jejím centrálním postulátem. Tento centrální pilíř teorie připomíná docela našeho starého dobrého křesťanského Pánaboha, který je ovšem redukován na "Tvořivost" a tím se stává poměrně roztomilým.

Problém není ovšem v tom, zdali je Sheldrakeův princip (spirit) křesťanský bůh, nebo absolutně postavený kreativní princip, provbém leží v jeho inkorporování, vložení do vědecké teorie. Tímto si ho totiž, aniž by o jeho fungování činil nějaké závěry, podmaňuje. (Ve smyslu výše řečeného strká Sheldrake tento princip zrovna tak do "arény" vědeckého pohledu, jako vědec pozoruje mravence pod mikroskopem - pozn. překl.) V souvislosti s konstelacemi vysvětluje teorie informačních polí zdánlivě, proč mají zástupci přístup k pocitům cizích osob, které nejen že neznají, ale které jsou například i roky mrtvé. Říkám "zdánlivě", protože co je to za vysvětlení, když mně někdo řekne, že toto je možné, protože informace existují jako pole, se kterými moje vlastní pole rezonuje? Co to vysvětluje? Rozumíme tomu lépe? Je tím ono tajemství odkryto? Nebo si spíš myslíme, že tomu rozumíme, takže nás to nemusí déle znepokojovat?

---------------------------
* Wolfgang Giegerich: "Die Atombombe als seelische Wirklichkeit", Schweizer Spiegel Verlag, 1988
** Patrné je to v pořadech jako jimi jsou například "Vyvolení". Pokud vycházíme z Giegerichových tezí, pak je tento pořad nejen vrcholem špatného vkusu producentů a diváků, ale jakýsi logický důsled