|
|
 O
vnitřním dítěti ("Inner Child")
Esence práce s vnitřním dítětem
podle
Johna Bradshawa
S
knihou Johna Bradshawa "Návrat domů"
(Gardenia 1990, beznadějně rozebráno) jsem se setkal poprvé před
deseti lety (četl jsem její překlad do Němčiny) a byl jí naprosto
nadšený. Uvědomil jsem si, že mnohé to, co jsem před lety zažil
na workshopech a "skupinách" vedených Oshovými terapeuty
v Pooně a v Německu a co mě pomohlo se vyrovnat s mnoha traumaty,
pocházejícími z mého dětství, má kořeny v Bradshawově práci (kniha
je napsaná v roce 1990).
Od
té doby jsem se mnohokrát vracel k tezím a cvičením, popsaným
Johnem Bradshawem, ať už skrze můj vlastní osobní rozvoj, nebo
v mé konstelační práci. Protože je kniha na českém trhu rozebrána
a protože jsem za roky konstelací dospěl k několika doplňujícím
poznatkům, rozhodl jsem se na této stránce podat stručný přehled
metody práce s vnitřním dítětem, a to tak, jak ho dnes chápu.
Děkuji tímto také panu Dujničovi (Gardenia), který mi poskytl
jeden z posledních výtisků českého překladu knihy.
Nejprve
však důležitá poznámka:
Proces uzdravování vnitřního dítěte může být velice bolestná,
namáhavá a dlouhodobá procedura, během které může ten, kdo ji
postupuje, potřebovat pomoc zkušeného terapeuta. Následující text
slouží pouze k orientaci čtenáře v problematice a nečiní si ani
v nejmenším nárok na jakýsi návod na sebe-uzdravování. Pokud u
klienta chybí dostatečně zpevněné ego, pokud je emočně nebo psychicky
labilní, či dokonce trpí psychickou poruchou, pokud je závislý
na chemických substancích nebo se u něj projevují jiné vážné závislosti,
je nutné před zahájením práce s vnitřním dítětem vyhledat radu
a pomoc odborníka.
Co
je vlastně "vnitřní dítě"?
Vnitřní
dítě
je zdroj hravosti, kreativity, zvídavosti a radosti v nás, pomáhá
nám v osobním růstu, poznání a objevování světa, vede nás k úžasu
a nadšení.
Zraněné
vnitřní dítě
je pak ta část našeho já, která se většinou v důsledku nezpracovaných
zranění a traumat, prožitých v dětství, odštěpila od naší vědomé
části psýchy. Zraněné vnitřní dítě "dřímá" v našem podvědomí
a "kazí" při každé příležitosti náš dospělý vztah k
okolí. Zraněné vnitřní dítě tak "znečišťuje" (Bradshaw:
contaminate)
naši dospělou komunikaci na mnoho způsobů:
• Máme paniku ze ztráty vztahové osoby
• Prožíváme nekontrolovatelné vlny zlosti a násilí
• Podezíráme a nevěříme tomu, co přichází z našeho okolí
• Jsme závislí na látkách, osobách či procesech
• Upadáme do depresí a stáváme se apatičtí
• Pociťujeme nutnost, mít vše pod kontrolou
• Trestáme sami sebe, chybí nám zdravá sebeláska a sebedůvěra
• Máme problémy s obranou vlastních hranic
• Věříme, že cosi "magického" nás "shůry"
zachrání
a na mnoho dalších způsobů.
Odborně
řečeno vede zraněné vnitřní dítě k nekontrolované,
spontánní věkové regresi, která je pak příčinou mnoha zkratových
jednání a vede k trvalým či opakujícím se problémům. Zraněné vnitřní
dítě se projevuje také zraněním jáství, oslabením zdravé části
ega a neukotvením ve středním "reálném" světě. (Viz
"Koncept tří světů")
Jak
je možné, se s vnitřním dítětem setkat?
Zraněné,
tj. odštěpené a neintegrované vnitřní dítě je dobře ukryto za
oponou racionálního vědomí. To znamená, že si většinu času jeho
existence a působení nejsme vědomi. Naopak - pokud nás někdo upozorní,
že se chováme "jako dítě", reagujeme agresivně nebo
uraženě (opět dětská reakce). Přitom je nutné pochopit, že skrývání
vnitřního dítěte je náš obranný mechanismus - a tím je naše neochota
se na dítě podívat zpočátku důležitá pro naši psychickou stabilitu.
Našemu
dítěti se "tenkrát" vedlo tak špatně, že se rozhodlo
utéci od "bytí dítětem". Konkrétně to znamenalo, že
se rozhodlo necítit (bolest, samotu,
zraňování, které mu způsobovali jiní), ale začalo namísto cítění
používat "dospělé" způsoby chování: racionální výklad,
potlačení nepříjemných vjemů, zapírání zranění, projekci (ne já
trpím, ale ty) a mnoho dalších "triků" dospělých.
Z
toho plyne, že se setkáváme se zraněným vnitřním dítětem právě
v okamžicích, kdy se nám vede podobně
(většinou bohužel podobně špatně), jako našemu vnitřnímu dítěti
ve chvílích jeho tehdejší bolesti.
Kdy nás například opustí milovaná bytost, když se cítíme docela
sami na světě, když vnímáme ohrožení násilím, když nám ten, koho
máme rádi, nerozumí, nebo nás neprávem obviňuje, "vzpomene"
si naše vnitřní dítě na tehdejší situaci a dostane se na povrch.
V těchto, většinou nepříjemných okamžicích máme k němu blízko
a můžeme s ním lehce komunikovat.
Je
jasné, že existuje nekonečně mnoho situací, které mohou vést k
"probuzení" zraněného vnitřního dítěte. Pozoroval jsem,
že v případech, kdy si podobné situace "nějak stále navozujeme
sami", se může jednat o jakýsi pokus našeho zraněného vnitřního
dítěte, upozornit na sebe, možná dokonce dát skrze takovou situaci
našemu vědomému já možnost opatrného znovuprožití
traumatu a tím i jeho možnému zpracování.
Samozřejmě
zůstává část našeho "dítěte" zdravá. S tou se setkáváme
v situacích a stavech, které jsou popsány v záhlaví odstavce "Co
je vlastně vnitřní dítě?".
Jak
lze vnitřní dítě uzdravit?
Zní
to jednoduše - skrze znovuprocítění a zpracování
(integraci) nezpracovaného psychického materiálu, tj. všech těch
zranění, které vedly k odštěpení a ukrytí zraněného vnitřního
dítěte. Jinak řečeno: během "léčby" se vracíme k dřívějším
vývojovým fázím a dokončujeme naše neukončené záležitosti, pláčeme
naše tenkrát potlačené slzy či "krmíme" naše hladové
vnitřní dítě láskou, které se mu tehdy nedostávalo.
První
krok zpravidla bývá, si uvědomit, co se "jemu" nebo
"jí" tenkrát dělo a co "jemu" nebo "jí"
chybělo. Při tom je nutné akceptovat fakt, že ti, kteří byli tenkrát
příčinou bolesti či neuspokojených tužeb a potřeb, dnes už nejsou
schopni to napravit. Pokud jsem například jako malý/á nedostal/a
od mé mámy pocit tělesného přijetí a lásky, není v moci mé "dnešní"
mámy, pokud vůbec ještě žije, mi tuto lásku dodatečně
dát. A ani její náhražky - ženy, které potkávám, mi to nemohou
trvale poskytnout. Ten jediný, který mé vnitřní dítě může "pochovat
a polaskat", jsem já sám. Jedině
já sám se můžu o vyléčení mého vnitřního dítěte postarat.
Bradshaw
pracuje s "čarodějem dobrodějem" - s naším dospělým
já, které je schopno "zázračně" uspokojovat potřeby
onoho malého v nás. Čaroděj může ho/ji vzít na Matějskou pouť,
koupit mu/ji sladkosti, slíbit, že já jako dospělý neodejdu ani
neuteču, že zůstanu. Můžeme nosit symbolicky naše malé zraněné
dítě po jistý čas stále u sebe např. ve formě panenky nebo plyšáka.
Můžeme s ní/m každý večer před spaním mluvit, zeptat se jeho/jí,
jak prožívala den, kde to bylo hezké a kde se nudil/a. Prostě
mu/jí dáme znovu prostor v našem životě. Zůstaneme s ním nebo
s ní v kontaktu, ve vnitřním dialogu. Znovu objevíme jeho nebo
její potřeby.
Rizika
při práci s vnitřním dítětem
Největším
rizikem při práci s vnitřním dítětem je retraumatizace, tj. nekontrolované
znovuprožití traumatu (například pocitů zneužití). Protože se
stává, že jsme během procesu odštěpování zraněného vnitřního dítěte
všechny vzpomínky na traumata a bolest, prožitou v dětství, vytěsnili,
nelze vyloučit, že se při práci s vnitřním dítětem nečekaně
setkáme s něčím, co je tak bolestné, že to sami prostě nezvládneme.
Proto je důležité, vyhledat odbornou terapeutickou pomoc* kdykoliv
se během práce s vnitřním dítětem začnou vynořovat nezvladatelné
či podivné pocity, stavy paniky nebo úzkosti, déle trvající nespavost,
vnitřní nervozita, změněné stavy vnímání. Jeden
z často se vyskytujících pocitů našeho zraněného vnitřního dítěte
je chorobný stud. Právě z tohoto důvodu se často zdráháme, vyhledat
ve výše uvedených případech pomoc. Pochopení tohoto mechanismu
a "donucení se k návštěvě odborníka" může být našemu
pokroku práce s vnitřním dítětem velice prospěšné.
Při
práci s vnitřním dítětem jsou podle C. L. Taylorové důležité tři
kroky, které je nutno učinit před započetím "sestupu"
k dítěti do naší minulosti.
1.
Nalezení a posílení zodpovědného a mocného
dospělého "já". Odtud můžeme k dítěti sestupovat
a sem se musíme vracet jako do bezpečného přístavu. Zajímavá technika,
kterou Taylorová navrhuje, je nalezení vzorů pro takovéto silné
a v reálném světě ukotvené "já". Hledat můžeme mezi
známými (příbuzní, sympatičtí přátelé, osoby, v nichž máme důvěru),
mezi osobami veřejného života (herci, charismatičtí politici)
či z řad zcela fiktivních osob (filmové postavy). Další úkol spočívá
v modelování sebe sama podle těchto vzorů. Pokud se nám nedaří
vytvořit nebo nalézt u sebe podobné vlastnosti, lze si alespoň
představit, že na chvíli jednáme jako oni. (Položíme si otázku:
"Co by ten a ten teď zrovna udělal...?")
2.
Druhý krok je vytvoření podoby (form)
pro "vyšší sílu", která by sloužila jako nádoba (container)
pro ty z našich pocitů, které během práce nejsme schopni sami
zpracovat. Sem můžeme odložit onu příliš velkou bolest našeho
zraněného vnitřního dítěte, zde se nám dostává podpory "shůry".
3.
Třetí krok je vytvoření vnitřní "zahrady naší minulosti",
kterou budeme postupně pročišťovat, zúrodňovat a zkrášlovat. Může
být, že na začátku naší práce nám připadá naše minulost chaotická,
zarostlá plevelem nebo tmavá a nevlídná. Postupnou prací (návštěvami)
se začíná tato zahrada čistit, upravovat a rostliny, květiny a
stromy v ní začínají opět žít.
Klíč
ke zdraví: slzy.
Bradshaw říká, že smutek a truchlení je ten správný pocit, který
vede k uzdravení vnitřního dítěte. Původní bolest dítěte je vždy
nevyjádřená. Právě protože jsme od ní utekli do dospělosti, je
důležité, se k ní na čas vrátit. Zraněné vnitřní dítě je jakoby
ztuhlé, jeho stud mu nedovoluje, projevovat svůj smutek. Slzy
a vědomé truchlení (německy "Die
Trauerarbeit"
- "smuteční práce") odplavují tento nahromaděný pocit
a vracejí dítě zpátky do kontaktu s dospělým.
Všechny
pocity, které v průběhu léčení vnitřního zraněného dítěte vyplouvají
na povrch, je třeba tělesně vyjádřit.
Proto je v pořádku, skutečně plakat
a nikoliv si smutek a pláč pouze představovat, skutečně se zlobit,
dupat, ječet a nespokojit se pouze se zjištěním, že je ve mně
zlost, stud nebo veliká chuť dělat něco, co tomu malému ve mě
zakazovali.
Rozumí
se ovšem, že tyto pocity nemají člověka
natolik ovládnout, aby ztratil kontrolu nad svým návratem
do "normálu". Když začnu v průběhu schůze managementu
v mé firmě dupat, křičet nebo dělat na zúčastněné grimasy, neprospěje
to ani mně (případný pobyt v Bohnicích) ani firmě (už zase nový
šéf) a proces uzdravování vnitřního dítěte se na jistý čas zastaví.
Pro chráněné vyjadřování pocitů může Oshova "Dynamická meditace"
udělat zázraky. Procházka lesem nebo křičení v autě na dálnici
také. Pokud chce dítě například nahlas křičet na nevhodném místě,
může mu dospělý láskyplně vysvětlit, že to tady nejde, ale že
jeho chuť řvát vnímá a že si brzy spolu zakřičíme. Kouzelná věta
k dítěti zde zní: "To, co cítíš, je v pořádku. Smíš to cítit".
V
průběhu uzdravování a postupného zapojení vnitřního dítěte do
života dospělého se dítě může začít projevovat ztřeštěnými nápady,
náhlými návaly radosti a skotačení, vyplazováním jazyka na sebe
do zrcadla a podobnými "pitominkami". Jiné děti, které
se "vracejí do života" (tj. do vědomého zapojení do
života dospělého) mají tendenci neustále mluvit, upozorňovat na
sebe různými zvuky, dovolují a dokonce vynucují si období lenosti
a nicnedělání, je jim lhostejné, jak prosperuje podnikání dospělého.
To vše je v pořádku, je-li zachována rovnováha mezi dospělým já
a vnitřním dítětem. Vnitřní dítě, které integrujeme do našeho
života, by nemělo přebrat řízení tam, kde je zapotřebí dospělého.
Jedině tak totiž může "čaroděj dobroděj" fungovat a
poskytovat dítěti to, co potřebuje.
Návrat domů
Fritz Perls říká: "Nic
se nemůže změnit, než se to stane tím, čím to je."
To znamená, že změna nastává až poté, co to, co je (nebo co bylo)
plně akceptujeme. Hellinger k tomu říká: "Zjednodušil jsem
psychoterapii na tři slova. 'Prosím', 'Děkuji' a 'Ano'."
Tyto tři slůvka jsou vyjádřením uznání toho, co je, přitakání
ke všemu, co se stalo a integraci tohotéž do mého života. Tyto
tři slova vyjadřují také návrat do původního pocitu, "smět
být opět malý", do pocitu léčivé pokory.
To poslední slůvko, "ano", je přitom to nejdůležitější,
zejména prosloveno k našemu vnitřnímu dítěti. Naše vnitřní dítě
je takové, jaké je, a přijmeme-li ho tak, a to bezvýhradně, uděláme
veliký krok k jeho plnému uzdravení. Návrat domů znamená vrátit
se tam, kde nemusím být nijaký výjimečný. Tady není nutné nic
speciálního vykonávat, abych dostal lásku, která mi právem náleží.
"Doma"
je tam, kde jsem já já, a to na sto procent. Tím je "doma"
pro každého z nás centrum světa, místo, kde máme největší sílu,
místo, odkud se můžeme vydat na další, dobrodružné výpravy. S
radostným, zvědavým, hravým a tvořivým, živoucím dítětem v srdci.
---------------------
*
Při vyhledávání odborné psychoterapeutické pomoci je dobré se
orientovat na takové terapeuty, kteří jsou s prací s vnitřním
dítětem obeznámeni. V tomto ohledu může být seznam doporučených
terapeutů zde nápomocný, i
když se primárně orientuje na terapeuty s konstelačními
zkušenostmi.
Tento
text je možné kopírovat, pokud uvedete autora (Jan Bílý) a odkaz
na stránky autora: www.konstelace.info
|
|
