Příští kurz "Konstelací vnitřního dítěte - Inner Child" se koná 18.-20. 5. 2012
Informace zde.

Další
transformační
články:

Transformace

Horská dráha

Článek o primární terapii:

Primární terapie a konstelace

 

 

 

 

 

O vnitřním dítěti ("Inner Child")
Esence práce s vnitřním dítětem podle
Johna Bradshawa

S knihou Johna Bradshawa "Návrat domů" (Gardenia 1990, beznadějně rozebráno) jsem se setkal poprvé před deseti lety (četl jsem její překlad do Němčiny) a byl jí naprosto nadšený. Uvědomil jsem si, že mnohé to, co jsem před lety zažil na workshopech a "skupinách" vedených Oshovými terapeuty v Pooně a v Německu a co mě pomohlo se vyrovnat s mnoha traumaty, pocházejícími z mého dětství, má kořeny v Bradshawově práci (kniha je napsaná v roce 1990).

Od té doby jsem se mnohokrát vracel k tezím a cvičením, popsaným Johnem Bradshawem, ať už skrze můj vlastní osobní rozvoj, nebo v mé konstelační práci. Protože je kniha na českém trhu rozebrána a protože jsem za roky konstelací dospěl k několika doplňujícím poznatkům, rozhodl jsem se na této stránce podat stručný přehled metody práce s vnitřním dítětem, a to tak, jak ho dnes chápu. Děkuji tímto také panu Dujničovi (Gardenia), který mi poskytl jeden z posledních výtisků českého překladu knihy.

Nejprve však důležitá poznámka:
Proces uzdravování vnitřního dítěte může být velice bolestná, namáhavá a dlouhodobá procedura, během které může ten, kdo ji postupuje, potřebovat pomoc zkušeného terapeuta. Následující text slouží pouze k orientaci čtenáře v problematice a nečiní si ani v nejmenším nárok na jakýsi návod na sebe-uzdravování. Pokud u klienta chybí dostatečně zpevněné ego, pokud je emočně nebo psychicky labilní, či dokonce trpí psychickou poruchou, pokud je závislý na chemických substancích nebo se u něj projevují jiné vážné závislosti, je nutné před zahájením práce s vnitřním dítětem vyhledat radu a pomoc odborníka.

Co je vlastně "vnitřní dítě"?

Vnitřní dítě je zdroj hravosti, kreativity, zvídavosti a radosti v nás, pomáhá nám v osobním růstu, poznání a objevování světa, vede nás k úžasu a nadšení.

Zraněné vnitřní dítě je pak ta část našeho já, která se většinou v důsledku nezpracovaných zranění a traumat, prožitých v dětství, odštěpila od naší vědomé části psýchy. Zraněné vnitřní dítě "dřímá" v našem podvědomí a "kazí" při každé příležitosti náš dospělý vztah k okolí. Zraněné vnitřní dítě tak "znečišťuje" (Bradshaw: contaminate) naši dospělou komunikaci na mnoho způsobů:
• Máme paniku ze ztráty vztahové osoby
• Prožíváme nekontrolovatelné vlny zlosti a násilí
• Podezíráme a nevěříme tomu, co přichází z našeho okolí
• Jsme závislí na látkách, osobách či procesech
• Upadáme do depresí a stáváme se apatičtí
• Pociťujeme nutnost, mít vše pod kontrolou
• Trestáme sami sebe, chybí nám zdravá sebeláska a sebedůvěra
• Máme problémy s obranou vlastních hranic
• Věříme, že cosi "magického" nás "shůry" zachrání

a na mnoho dalších způsobů.

Odborně řečeno vede zraněné vnitřní dítě k nekontrolované, spontánní věkové regresi, která je pak příčinou mnoha zkratových jednání a vede k trvalým či opakujícím se problémům. Zraněné vnitřní dítě se projevuje také zraněním jáství, oslabením zdravé části ega a neukotvením ve středním, reálném a dospělém světě. (Viz "Koncept tří ego-stavů")

Jak je možné, se s vnitřním dítětem setkat?

Zraněné, tj. odštěpené a neintegrované vnitřní dítě je dobře ukryto za oponou racionálního vědomí. To znamená, že si většinu času jeho existence a působení nejsme vědomi. Pokud nás někdo upozorní, že se chováme "jako dítě", reagujeme agresivně nebo uraženě (což je samozřejmě právě dětská reakce). Přitom je nutné pochopit, že skrývání vnitřního dítěte je náš obranný mechanismus - a tím je naše neochota se na dítě podívat zpočátku důležitá pro naši psychickou stabilitu.

Našemu dítěti se "tenkrát" vedlo tak špatně, že se rozhodlo utéci od "bytí dítětem". Konkrétně to znamenalo, že se rozhodlo necítit (bolest, samotu, zraňování, které mu způsobovali jiní), ale začalo namísto cítění používat "dospělé" způsoby chování: racionální výklad, potlačení nepříjemných vjemů, zapírání zranění, projekci (ne já trpím, ale ty) a mnoho dalších "triků" dospělých.

Z toho plyne, že se setkáváme se zraněným vnitřním dítětem právě v okamžicích, kdy se nám vede podobně (většinou bohužel podobně špatně), jako našemu vnitřnímu dítěti ve chvílích jeho tehdejší bolesti. Kdy nás například opustí milovaná bytost, když se cítíme docela sami na světě, když vnímáme ohrožení násilím, když nám ten, koho máme rádi, nerozumí, nebo nás neprávem obviňuje, "vzpomene" si naše vnitřní dítě na tehdejší situaci a dostane se na povrch. V těchto, většinou nepříjemných okamžicích máme k němu blízko a můžeme s ním lehce komunikovat.

Je jasné, že existuje nekonečně mnoho situací, které mohou vést k "probuzení" zraněného vnitřního dítěte. Pozoroval jsem, že v případech, kdy si podobné situace "nějak stále navozujeme sami", se může jednat o jakýsi pokus našeho zraněného vnitřního dítěte, upozornit na sebe, možná dokonce dát skrze takovou situaci našemu vědomému JÁ možnost opatrného znovuprožití traumatu a tím i jeho možnému zpracování.

Samozřejmě zůstává část našeho "dítěte" zdravá. S tou se setkáváme v situacích a stavech, které jsou popsány v záhlaví odstavce "Co je vlastně vnitřní dítě?".

Jak lze vnitřní dítě uzdravit?

Zní to jednoduše - skrze znovuprocítění a zpracování (integraci) nezpracovaného psychického materiálu, tj. všech těch zranění, které vedly k odštěpení a ukrytí zraněného vnitřního dítěte. Jinak řečeno: během "léčby" se vracíme k dřívějším vývojovým fázím a dokončujeme naše neukončené záležitosti, pláčeme naše tenkrát potlačené slzy či "krmíme" naše hladové vnitřní dítě láskou, které se mu tehdy nedostávalo.

První krok zpravidla bývá, si uvědomit, co se "jemu" nebo "jí" tenkrát dělo a co "jemu" nebo "jí" chybělo. Při tom je nutné akceptovat fakt, že ti, kteří byli tenkrát příčinou bolesti či neuspokojených tužeb a potřeb, dnes už nejsou schopni to napravit. Pokud jsem například jako malý/á nedostal/a od mé mámy pocit tělesného přijetí a lásky, není v moci mé "dnešní" mámy, pokud vůbec ještě žije, mi tuto lásku dodatečně dát. A ani její náhražky - ženy, které potkávám, mi to nemohou trvale poskytnout. Ten jediný, který mé vnitřní dítě může "pochovat a polaskat", jsem já sám. Jedině já sám se můžu o vyléčení mého vnitřního dítěte postarat.

Bradshaw pracuje s "čarodějem dobrodějem" - s naším dospělým já, které je schopno "zázračně" uspokojovat potřeby onoho malého v nás. Čaroděj může ho/ji vzít na Matějskou pouť, koupit mu/ji sladkosti, slíbit, že já jako dospělý neodejdu ani neuteču, že zůstanu. Můžeme nosit symbolicky naše malé zraněné dítě po jistý čas stále u sebe např. ve formě panenky nebo plyšáka. Můžeme s ní/m každý večer před spaním mluvit, zeptat se jeho/jí, jak prožívala den, kde to bylo hezké a kde se nudil/a. Prostě mu/jí dáme znovu prostor v našem životě. Zůstaneme s ním nebo s ní v kontaktu, ve vnitřním dialogu. Znovu objevíme jeho nebo její potřeby.

Než se ovšem vydáme na cestu uzdravování, ještě jeden
Citát Bradshaw
:
Jedním ze způsobů, jak se dospělé dítě vyhýbá legitimnímu utrpení, je, že si vše ponechává v hlavě. Projevuje se to posedlostí po analýzách, diskuzích, čtení a člověk používá spousty energie ve snaze mít všeho výčet (a rozumět všemu). Existuje příběh o místnosti de dvěma dveřmi. Na prvních je napsáno "Nebe" a na druhých "Přednáška o nebi". Všechny chorobně závislé dospělé děti stojí frontu před druhými dveřmi". J.Bradshaw, Návrat domů.

Rizika při práci s vnitřním dítětem

Největším rizikem při práci s vnitřním dítětem je retraumatizace, tj. nekontrolované znovuprožití traumatu (například pocitů zneužití). Protože se stává, že jsme během procesu odštěpování zraněného vnitřního dítěte všechny vzpomínky na traumata a bolest, prožitou v dětství, vytěsnili, nelze vyloučit, že se při práci s vnitřním dítětem nečekaně setkáme s něčím, co je tak bolestné, že to sami prostě nezvládneme. Proto je důležité, vyhledat odbornou terapeutickou pomoc* kdykoliv se během práce s vnitřním dítětem začnou vynořovat nezvladatelné či podivné pocity, stavy paniky nebo úzkosti, déle trvající nespavost, vnitřní nervozita, změněné stavy vnímání. Jeden z často se vyskytujících pocitů našeho zraněného vnitřního dítěte je chorobný stud. Právě z tohoto důvodu se často zdráháme, vyhledat ve výše uvedených případech pomoc. Pochopení tohoto mechanismu a "donucení se k návštěvě odborníka" může být našemu pokroku práce s vnitřním dítětem velice prospěšné.

Při práci s vnitřním dítětem jsou podle C. L. Taylorové důležité tři kroky, které je nutno učinit před započetím "sestupu" k dítěti do naší minulosti.

1. Nalezení a posílení zodpovědného a mocného dospělého "já". Odtud můžeme k dítěti sestupovat a sem se musíme vracet jako do bezpečného přístavu. Zajímavá technika, kterou Taylorová navrhuje, je nalezení vzorů pro takovéto silné a v reálném světě ukotvené "já". Hledat můžeme mezi známými (příbuzní, sympatičtí přátelé, osoby, v nichž máme důvěru), mezi osobami veřejného života (herci, charismatičtí politici) či z řad zcela fiktivních osob (filmové postavy). Další úkol spočívá v modelování sebe sama podle těchto vzorů. Pokud se nám nedaří vytvořit nebo nalézt u sebe podobné vlastnosti, lze si alespoň představit, že na chvíli jednáme jako oni. (Položíme si otázku: "Co by ten a ten teď zrovna udělal...?")

2. Druhý krok je vytvoření podoby (form) pro "vyšší sílu", která by sloužila jako nádoba (container) pro ty z našich pocitů, které během práce nejsme schopni sami zpracovat. Sem můžeme odložit onu příliš velkou bolest našeho zraněného vnitřního dítěte, zde se nám dostává podpory "shůry". Konstelačně viděno může převzít tuto práci "anděl", Bůh či Bohyně, nebo také "léčící krystal", "bílé světlo" atd.

3. Třetí krok je vytvoření vnitřní "zahrady naší minulosti", kterou budeme postupně pročišťovat, zúrodňovat a zkrášlovat. Může být, že na začátku naší práce nám připadá naše minulost chaotická, zarostlá plevelem nebo tmavá a nevlídná. Postupnou prací (návštěvami) se začíná tato zahrada čistit, upravovat a rostliny, květiny a stromy v ní začínají opět žít. A především - pročišťováním této zahrady svého vnitřního malého dítěte se vytváří opět pocit důvěry, nejprve k sobě samému a poté i k okolnímu světu.

Klíč ke zdraví: slzy.

Bradshaw říká, že smutek a truchlení je ten správný pocit, který vede k uzdravení vnitřního dítěte. Původní bolest dítěte je vždy nevyjádřená. Právě protože jsme od ní utekli do dospělosti, je důležité, se k ní na čas vrátit. Zraněné vnitřní dítě je jakoby ztuhlé, jeho stud mu nedovoluje, projevovat svůj smutek. Slzy a vědomé truchlení (německy
Die Trauerarbeit - smuteční práce) odplavují tento nahromaděný pocit a vracejí dítě zpátky do kontaktu s dospělým.

Citát Bradshaw: "Práce s prvotní bolestí zahrnuje skutečné prožívání prvotních potlačených pocitů. Říkám tomu odkrývací proces. Je to jediná věc, která navodí změnu vyššího řádu, hlubokou změnu, která pocity opravdu rozpustí. Při změnách nižšího řádu pouze nahradíte jedno nutkání druhým. J.Bradshaw, Návrat domů.

Všechny pocity, které v průběhu léčení vnitřního zraněného dítěte vyplouvají na povrch, je třeba tělesně vyjádřit. Proto je v pořádku, skutečně plakat a nikoliv si smutek a pláč pouze představovat, skutečně se zlobit, dupat, ječet a nespokojit se pouze se zjištěním, že je ve mně zlost, stud nebo veliká chuť dělat něco, co tomu malému ve mě zakazovali.

Rozumí se ovšem, že tyto pocity nemají člověka natolik ovládnout, aby ztratil kontrolu nad svým návratem do "normálu". Když začnu v průběhu schůze managementu v mé firmě dupat, křičet nebo dělat na zúčastněné grimasy, neprospěje to ani mně (případný pobyt v Bohnicích) ani firmě (už zase nový šéf) a proces uzdravování vnitřního dítěte se na jistý čas zastaví. Pro chráněné vyjadřování pocitů může Oshova "Dynamická meditace" udělat zázraky. Procházka lesem nebo křičení v autě na dálnici také. Pokud chce dítě například nahlas křičet na nevhodném místě, může mu dospělý láskyplně vysvětlit, že to tady nejde, ale že jeho chuť řvát vnímá a že si brzy spolu zakřičíme. Kouzelná věta k dítěti zde zní: "To, co cítíš, je v pořádku. Smíš to cítit".

V průběhu uzdravování a postupného zapojení vnitřního dítěte do života dospělého se dítě může začít projevovat ztřeštěnými nápady, náhlými návaly radosti a skotačení, vyplazováním jazyka na sebe do zrcadla a podobnými "pitominkami". Jiné děti, které se "vracejí do života" (tj. do vědomého zapojení do života dospělého), mají tendenci neustále mluvit, upozorňovat na sebe různými zvuky, dovolují a dokonce vynucují si období lenosti a nicnedělání, je jim lhostejné, jak prosperuje podnikání dospělého. To vše je v pořádku, je-li zachována rovnováha mezi dospělým já a vnitřním dítětem. Vnitřní dítě, které integrujeme do našeho života, by nemělo přebrat řízení tam, kde je zapotřebí dospělého. Jedině tak totiž může "čaroděj dobroděj" fungovat a poskytovat dítěti to, co potřebuje.

(Další, ve fázi práce s prvotní bolestí docela vhodná kniha je "Prvotní výkřik" od Arthura Janova, nakl. Pragma, 2007)

Návrat domů

Fritz Perls říká: "
Nic se nemůže změnit, než se to stane tím, čím to je." To znamená, že změna nastává až poté, co to, co je (nebo co bylo) plně akceptujeme. Hellinger k tomu říká: "Zjednodušil jsem psychoterapii na tři slova. 'Prosím', 'Děkuji' a 'Ano'." Tyto tři slůvka jsou vyjádřením uznání toho, co je, přitakání ke všemu, co se stalo a integraci tohotéž do mého života. Tyto tři slova vyjadřují také návrat do původního pocitu, "smět být opět malý", do pocitu léčivé pokory.

To poslední slůvko, "ano", je přitom to nejdůležitější, zejména prosloveno k našemu vnitřnímu dítěti. Naše vnitřní dítě je takové, jaké je, a přijmeme-li ho tak, a to bezvýhradně, uděláme veliký krok k jeho plnému uzdravení. Návrat domů znamená vrátit se tam, kde nemusím být nijaký výjimečný. Tady není nutné nic speciálního vykonávat, abych dostal lásku, která mi právem náleží.

"Doma" je tam, kde jsem já já, a to na sto procent. Tím je "doma" pro každého z nás centrum světa, místo, kde máme největší sílu, místo, odkud se můžeme vydat na další, dobrodružné výpravy. S radostným, zvědavým, hravým a tvořivým, živoucím dítětem v srdci.

---------------------

* Při vyhledávání odborné psychoterapeutické pomoci je dobré se orientovat na takové terapeuty, kteří jsou s prací s vnitřním dítětem obeznámeni. V tomto ohledu může být seznam doporučených terapeutů zde nápomocný, i když se primárně orientuje na terapeuty s konstelačními zkušenostmi.

Tento text je možné kopírovat, pokud uvedete autora (Jan Bílý) a odkaz na stránky autora: www.konstelace.info

 

 

impresum zde