Jsou konstelace terapie, rozvoj osobnosti nebo spirituální praxe?
(Dosud nepublikováno)

Tento článek je inspirován myšlenkami Davida Deidy (USA) a mojí vlastní činností jako osobní a podnikový poradce a lektor systemických konstelací.

Mluvíme-li o terapii, rozvoji osobnosti a spirituální praxi, jsme v podivné situaci. Na jedné straně je mezi těmito třemi oblastmi práce s klienty veliký rozdíl. Tento rozdíl je nejlépe patrný na naprosto chybějící komunikaci klasické psychoterapie, psychiatrie a medicíny s "esoterickými" směry rozvoje osobnosti jako je NLP, kinesiologie, holotropní dýchání, systemické konstelace a jiné metody. V podstatě mluvíme o oborech, které spolu na jisté úrovni nic, ale vůbec nic nemají společného.

Na druhé straně však přibývá poradců a poskrovnu také psychoterapeutů, kteří svojí prací a svým přístupem ke klientům tento rozdíl stírají. To má zase jistou ohraničující reakci "klasické" psychoterapie za následek. V zemích jako je Německo, kde psychoterapeuti patří k velmi dobře vydělávající skupině obyvatel a tím mají i značné lobby u zákonodárných orgánů, je cítit vzrůstající tlak na omezení činnosti těch poradců, kteří nemají státně uznané terapeutické vzdělání. Argumenty předkládané ze strany psychoterapeutů zní na první pohled rozumě - nevhodné praktiky a nebezpečné techniky mohou klientovi způsobit potíže, ne-li újmu na zdraví.

Zároveň však příliv klientů k "alternativním" poradcům a "terapeutům" neustává. Dokonce se zdá, že sečteme-li různé kurzy, workshopy a semináře, které se zabývají jakoukoliv formou zlepšování života kleintů a řešení jejich problémů, ať už zdravotních, psychických nebo duševních, je obrat těchto "necertifikovaných" poradců v současné době vzrůstající a již teď přesahuje obrat státně uznaných psychoterapeutů - alespoň je tomu tak v důsledku nevalných výdělků českých terapeutů a lékařů.

Jak je vidět na příkladu "pokročilejších" zemí západní Evropy, tento problém není možné řešit zákazy a zákony, a to (kromě jiných důvodů, o nichž ještě bude řeč) jednoduše proto, protože za tímto jevem stojí trh. To znamená, že ve společnosti existuje touha čím dál tím větší skupiny populace po jiných formách poradenství a "vedení", než jaké dosud poskytuje psychoterapie. Pro porozumění tomuto jevu je nutné prozkoumat rozdíly mezi výše uvedenými třemi oblastmi zasahování do lidské psychiky a podívat se detailně na mechanismus, který za popsaným vývojem stojí.

Začněme terapií. Ačkoliv existují terapeuti, kteří se zabývají celkovým (holistickým) přístupem k lidské psyše a ke klientovi, v podstatě znamená terapie léčení nefunkčních nebo nevhodně funkčních stavů. Je to totéž, jako klasická medicína: pokud je něco rozlámáno, poroucháno, něco nepracuje tak jak má, je nutno toto napravit, zlepšit, vyléčit. Základ tohoto přístupu terapie je předpoklad, že je možno určit, co je "funkční" a co je "nefunkční". To znamená, že pacient a terapeut srovnává stav pacienta s jistou normou "normálnosti" a podle míry a směru odchylek stanovuje diagnózu a vybírá vhodnou terapii.

Tento přístup je absolutně na místě, jedná-li se o akutní tělesné poruchy nebo o vážná psychická onemocnění. Zde je "rodičovská" role terapeuta, jako pomocníka při slepování toho, co se rozbilo, jako důvěrného a opatrného pečovatele o klienta nejen klientem (většinou) chtěna, ale pomoc terapeuta je také žádoucí. Takový terapeut se musí velmi dobře vyznat v popisech nemocí a procesech, jak s těmito zacházet - už proto, protože každé "slepování" nebo "oprava" je vážným zásahem do celistvosti kleinta, podobná chirurgickému zákroku. Terapie v tomto smyslu je tedy normativní a jako taková má nárok na to, být i normovaná zkouškami, certifikáty a zákony. Je nezbytně nutné, aby tato terapie probíhala obezřetně, v důvěrném prostředí a hojivě.

Docela jinak vypadá situace na poli "rozvoje osobnosti." Na rozdíl od terapie je rozvoj osobnosti dopředná činnost, která objevuje naprosto neznámé oblasti lidské psychiky a duše. Zde není nic, co bychom mohli vzít za měřítko "normálnosti". Zde jde o pokrok, o posun někam, odkud uvidíme realitu lépe, jasněji, kde ji budeme v její komplexnosti hlouběji rozumět nebo s ní lépe vycházet. Což vůbec neznamená, že zde nebudeme mít žádné problémy - pouze to nebudou naše "staré" problémy ale "nové" (často ještě obtížnější) úlohy. Kvůli této dopřednosti a v důsledku touhy klientů "se tam už konečně dostat" (přičemž většině není na začátku tohoto procesu jasné, kam se vlastně chtějí dostat) jsou metody, které jsou zde usídleny, většinou velmi "drastické". "Čím rychleji, tím lépe" zní deviza mnoha klientů - a to je právě ona potíž, se kterou se zde setkáváme. Příliš velké skoky zde mohou vést k jakémusi zahlcení množstvím nezpracovaného psychického materiálu, který se zde v důsledku osobního vývoje objevuje.

Lidský vývojový potenciál je (bohužel?) stále ještě závislý na výzvách. Jinak řečeno, bez "normálních" problémů, které nás pálí v našem každodenním životě, nemáme žádnou velkou motivaci se někam vyvíjet. To je přírodní jev - každý vývoj od počátku života na zemi je způsoben tlakem prostředí, ať už nedostatkem potravy, touhou po rozmnožování, změnami klimatu atd.

To ovšem znamená, že se v naší druhé zkoumané oblasti - ve vývoji osobnosti - setkáváme většinou se zakázkami, které jakoby patřily do první oblasti - do oblasti terapie. Jak všichni ze zkušenosti s naším osobním vývojem víme, dopředu nás postrčily právě ty nepěkné, často traumatické, bolestné události a stavy, které nás dovedly k tomu, udělat pár kroků vpřed, někam úplně jinam, než kde jsme byli předtím. Přesto většina z nás v tomto vývoji dostala pomoc (zdali vůbec) od někoho, kdo nebyl státně uznaný psychoterapeut. Mnoho z nás se v těchto fázích obrací na spirituální učitele, na "mistry", a ačkoliv je později zase opouštíme (většinou po objevení toho, že jsou taky "jen lidé"), v průběhu vývoje a změn nám mohou prokázat velikou službu. Tito učitelé však skoro nikdy nemají ukončené psychologické vzdělání nebo státně certifikovaný "glejt" na poradenství, a to hlavně proto, protože se jejich osobní vývoj ubíral jinými směry - většinou prošli životními zkušenostmi a krizemi, o kterých se jiným lidem ani nezdálo. Tím jsou experty pro osobní vývoj, který je praktickou a ne teoretickou záležitostí.

Osobní vývoj není tedy slepování rozbitého (podle představy, jak to rozbité má vypadat), ale jakési odstranění střepů. Představme si, že stojíme v místnosti a díváme se skleněnými dveřmi do světlem zalité krajiny. Rozbijí-li se tyto dveře, zavoláme většinou sklenáře - terapeuta. Možná, že si ale uvědomíme, že ačkoliv jsme utrpěli v okamžiku rozbití docela pěkný šok (všechno řinčelo a třeba jsme i trochu pořezáni), sklo vlastně nepotřebujeme. Naopak - projdeme-li nyní prázdným rámem, přiblížíme se té hezké krajině mnohem více, než když jsme zůstávali v místnosti. Venku je sice "povětří", ale zato je to "dobrodružnější" a prožitek je zde přímější než vevnitř. Kromě toho - jako boční efekt - je pro toho, kdo prošel rozbitými dveřmi do krajiny za nimi většinou už nedůležité, budou-li tyto dveře spraveny nebo ne.

Jediné nebezpečí, které zde existuje, je touha dostat se tak rychle ven, že rozmlátíme vše na cimpr campr a to, aniž bychom byli už připraveni na krajinu venku. Jak jsem se již zmínil, mnoho klientů této druhé, "rozvojové" skupiny se snaží dostat se z místnosti v důsledku velikého nepohodlí teď, hned a nejkratší možnou cestou. Psychospirituální krize, dekompenzace a podobné jevy provázejí potom tento vývoj - ale tomu patrně nelze předejít, protože parametry osobního rozvoje jsou individuální a v případě vývoje do nové, neprozkoumané oblasti mého já nikdo nemůže vědět, co mě tam čeká. (Už vůbec ne psychoterapeut, který tuto zkušenost nemá, to spíše onen spirituální mistr.) Proto osobně vidím vzrůstající smysl a nutnost zařízení jako je DIABASIS, které pomáhají lidem, kteří se někam, kam sice chtěli, ale co neznali, dostali příliš rychle. Případně poskytují pomoc i těm, kteří se tam dostanou "jakoby do toho bez vlastní viny spadli".

Zůstaňme však v obraze. Zbývá spirituální praxe. Zde jde o něco ještě individuálnějšího a vzácnějšího. Jde o to, si uvědomit, že já a ona světelná krajina za dveřmi jsme jedno a totéž. Pravá spirituální praxe je vždy zaměřena na sjednocení duality "já" a "ne-já". Zážitky této jednoty v současném světě přibývají a přibývá i lidí, kteří začínají od ojedinělého zážitku této ne-duality hledat cestu k jejímu trvalému prožívání. Tato skupina lidí je ještě malá, ale vše nasvědčuje tomu, že "čas vodnáře" se vyznačuje právě vzrůstajícím počtem lidí, kteří hledají v tomto směru.

Takový zážitek ne-duality nemusí být (a dokonce většinou není) výsledkem dlouholetého sezení v meditaci, vegetariánské stravy nebo religiózních praktik. Při seskoku padákem, v okamžiku přežití vlny tsunami, v hluboké bolesti, při pohledu na vycházející Měsíc někdy ve snech a někdy pod vlivem drogy prožíváme chvíli tzv. "satori" tj. náhlý vhled do ne-duality, do vše spojující jednoty našeho bytí.

Spirituální praxe nechává naše individuální problémy rigorozně nepovšimnuté a neřešené. Pod úhlem ne-duality také není co řešit. Zažiji-li pocit jednoty se vším, nemohu "doopravdy" pociťovat cokoliv jako problém, který je nutno zlikvidovat (tj. vyřešit). Jednota je buď absolutní, nebo není vůbec. Druhá fáze osobního růstu je pro třetí fázi - spirituální praxi - dobrou průpravou, je jí ovšem na hony vzdálená. Integrativní a meditační techniky mi však mohou pomoci v nalezení cesty k tomuto okamžiku jednoty. Takto viděno je spirituální praxe stav, není to proces v čase. Není to terapie, která se odehrává v rámci terapeutického plánu ani vývoj, který může jít rychle nebo pomalu. Přesto je to stav, který léčí - ve smyslu rozpuštění všech problémů a poznání toho, co je "za vším pozemským".

Spirituální praxe tak získává zajímavé místo v terapeutickém kontextu. Zde se uzavírá výše zmíněný kruh od terapie k rozvoji osobnosti a další cesty "vzhůru", kterýžto vývoj by mohl zkvalitnit a prohloubit terapeutickou práci tím, že terapeut ví o smyslu své existence a tento vhled "vyzařuje" tj. poskytuje dál, aniž by se nutně stával guru. Systemické a hlavně rodinné konstelace můžou, jsou-li vedeny skutečně "z vnitřní prázdnoty", sjednotit všechny tři aspekty v jedné formě. To je to, co Bert Hellinger, který je sám fascinujícím příkladem "někoho, kdo stojí mezi poradcem, psychoterapeutem a guru", nazývá "pohyby ducha". Tato "nová" forma konstelací je po "pohybech duše" mnohdy nepochopena. To je tím, že kde nám chybí zkušenosti, naskakují interpretace a doměnky. I já sám se mohu o Bertových "pohybech ducha" pouze domnívat - koneckonců jsou to také pohyby jeho ducha a ne mého. Přesto vidím osobně v konstelační práci skvělou možnost, začít terapeuticky, pokračovat (brzo po začátku) rozvojově a skončit u jednoty a přijetí všeho - to je ve spirituální praxi.

Vás Jan Bílý