Rozhovor pro časopis "Studánka", Jaro 2006
Rubrika: Představujeme
Jan Bílý o rodinných konstelacích: Systém hledá nového dědečka

Po mnoha letech se Jan Bílý vrátil do Čech. Práce prý změnila jeho vztah k domovině: "Pro mě bylo důležité znova nalézt vlastní kořeny, přineslo mi to pocit vyrovnanosti." Působí jako lektor systemických konstelací.

Jste organizátorem 2. konference systemických konstelací, která se koná pod záštitou primátora 12. -14. května v Praze. Té otázce se zřejmě nevyhneme, takže jí začněme: co jsou to systemické konstelace?
Poměrně nová metoda poznání, která nás učí pohlížet na jednotlivce jako na součást většího celku. Všichni jsme přece členy nějakého systému - rodiny, partnerského vztahu, pracovního týmu. V systemických konstelacích se snažíme řešit problémy jedince tím, že zkoumáme vztahy v celém jeho systému. V době výrazné atomizace společnosti představuje konstelační metoda vlastně jakousi otočku směrem k celku.

Dejme tomu, že se na vás obrátí klientka, která má hyperaktivního synka: k čemu jí bude vaše otočka k celku, co tím změní?
Rodiče i učitelé v podobných případech často pohlížejí na dítě jako na jediného původce a nositele problému. Hyperaktivního chlapce pošlou na vyšetření k psycholožce; dítě může být posléze umístěno do zvláštní školy, anebo dostane tablety "na zklidnění". Nechci polemizovat s dětskými psychology, navrhuji pouze jinou možnost - podívat se na problém dítěte v širším kontextu, prozkoumat celý jeho systém, jeho okolí ve škole i v rodině. Přitom pojem "rodina" nezahrnuje pouze rodiče či sourozence, ale také třeba už nežijící babičky a dědečky, příslušníky minulých generací.

Kámen úrazu tudíž nespočívá v dítěti, ale v našem vztahu k vlastním rodičům?
Zpravidla tomu tak bývá. Chcete jednoznačný příklad? Známe rodiny, kde se po celé generace nepřátelí matky s dcerami; důležité je ten řetěz konečně přerušit. Žena by si měla uvědomit: "Dokud se já budu nesnášet s vlastní matku, do té doby bude má dcera nesnášet mě." Co nedokážu změnit vůči dítěti, mohu pozměnit ve vztahu ke svým rodičům. Ta zázračná věta zní: "Mami, vždyť já to dělám jako ty."

Zabýváte se v rodinných konstelacích také otázkami dědičnosti?
Dědičnost je dána geneticky, my hledáme jiné souvislosti. Jeden ze systemických zákonů praví, že systém má cosi jako vědomí celku. I ve smečce přece plní každé zvíře svou úlohu; pokud zahyne, systém se snaží jeho roli co nejrychleji obsadit.

Stejný zákon podle vás platí v lidské společnosti?
Pokud někoho z daného systému vyřadíme, snaží se systém přesunout jeho úlohu na dalšího člena. Ten pak nahradí například dědečka, který byl alkoholik, dávno už se o něm nemluví a nechodí se ani na jeho hrob.

Chcete říct, že systém potřebuje nového alkoholika, a ten mu doroste jak ještěrce ocas?
Spíše to znamená, že některý z potomků, aniž by si byl změny vědom, začne přebírat cosi z dědečkových názorů, postojů i problémů.

Pouze proto, aby se památka dědečka, jeho úloha a pocity do systému vrátily..? To je hodně dobrodružná teorie.
Máte pravdu, před zakladatelem rodinných konstelací B. Hellingerem nikdo podobnou myšlenku nevyslovil. Právě Hellinger si v 80. letech uvědomil, že přebírání rolí je jakýsi druh dědičnosti bez genetického pozadí.

Byla už jeho teorie vědecky ošetřena z hlediska psychologie a teorie systémů?
Přísně vědeckými pokusy teorii dosud ověřují psychologové v Německu; a profesor logiky Matthias Varga von Kibéd, jinak velice živelný a extrémně vynalézavý pán, zkoumá logickosyntaktickou stránku konstelací. Systemické teorie se ve vědeckých kruzích vyskytují dvacet - třicet let. Hellingerovi vytýkají, že o teorie příliš nedbá, protože se zaobírá především praxí. Hellinger zase namítá, že nemusíme přesně vědět, proč to funguje, když už to funguje.

Dobrá, jak tedy systemické konstelace fungují?
Běžně pracujeme ve skupině. Ten, kdo hledá nějaké osobní řešení, v krátkosti představí svůj problém. Pak mu navrhnu: "Vyber si z účastníků semináře zástupce sebe a ostatních postav!" Následuje důležitý krok, při němž klient rozestaví všechny zástupce do prostoru podle své vnitřní představy. Matthias Varga von Kibéd předpokládá, že prostorové postavení systému je určující podmínkou pro výsledek.

Cožpak se rozmístění figurantů neliší případ od případu?
Řekněme, že můj otec nikdy nebýval doma, proto postavím jeho zástupce stranou a nechám ho pohlížet jiným směrem. Matka se o všechno starala, zůstane tudíž někde ve středu všeho dění. Tak vypadá má vnitřní představa. Pokud váš otec nebýval nikdy doma, může být vaše vnitřní představa úplně jiná.

Co se děje dál?
Fenomén konstelací spočívá v tom, že lidé rozestavění podle klientova vnitřního obrazu začnou záhy cítit silné ztotožnění s tím, koho představují. Projevuje se dynamika systému, kdy lidé obsazení do určité role začínají tento úkol prožívat pocitově i fyzicky. Stává se, že během konstelace se i dva nejlepší kamarádi začnou potýkat s nečekaným pocitem: "S tímhle člověkem tu prostě nemohu zůstat!" Ale podotýkám, že stejně dobře lze postavit i teoretický systém, který ve skutečnosti vůbec neexistuje: například postavy filmového scénáře, chceme-li si ověřit věrohodnost jejich jednání a vztahů.

Někdy prý v konstelacích necháte zosobnit i určitý problém, třeba peníze. Jak si to představit? Škemrá pak zástupce peněz - "Zvedni nás, nenechávej nás tu ležet" - ? Anebo přímo nařizuje: "Získej nás a utrať, vždycky jsi přece toužil po koženém kabátě..!"
Tak jednoduché to obvykle nebývá, zato se mohou projevit netušené spojitosti. Na rozdíl od češtiny má třeba němčina pro dluh a vinu jedno slovo, die Schuld. Pokud někdo v rodině nese vinu, která byla v systému potlačena, já jako potomek mohu jeho vinu převzít a učinit z ní cosi, co dlužím ostatním, tedy dluhy. Občas při seminářích nastávají situace, že i přes dlouholetou zkušenost s konstelacemi na výsledek jen zírám: v životě by mě nenapadlo, že právě tohle může souviset!

Sigmund Freud v rámci psychoanalýzy zkoumal podvědomí jednotlivce; vy se zřejmě snažíte propracovat k jakémusi kolektivnímu podvědomí. Používáte při tom hypnózu stejně jako Freud?
Pokusy v oblasti hypnózy konal Milton Ericson, od něhož převzal Hellinger některé věty, kterými lze uvolnit zablokované vztahy. Když se dva partneři rozcházejí, stavějí své zástupce v prostoru obvykle zády k sobě. My bychom se ale měli rozcházet tváří k sobě, jinak mi ten druhý zůstane - jak to říct..? - navždy v batohu. Rituál rozchodu činíme v konstelacích tak, že partneři vysloví: "Všechno, co bylo mezi námi krásné, zůstane v mém srdci." A pokud spolu mají děti, nabízí se jim věta: "Když se podívám na naše děti, vidím v nich všechno, co mezi námi bylo krásné." To jsou hypnotické věty, které člověka skutečně uvolňují.

Je obtížné přesvědčit bývalé partnery, aby spolu po rozvodu nebojovali prostřednictvím vlastních potomků. Haní se navzájem, některé matky dokonce říkávají: "Jste hrozné děti, připomínáte mi otce!"
Přesně tak. Děti ale nemohou zapřít podvědomou reakci, která je táhne k oběma rodičům, jinak pocítí vnitřní rozpolcenost. Proto bazírujeme na zmíněných hypnotických větách.

Sám o sobě tvrdíte, že jste klasický příklad pro systemické konstelace. Proč?
Před třiceti roky - jako jednadvacetiletý - jsem odešel do Německa, kde jsem vystudoval Akademii výtvarných umění, věnoval se grafice, později reklamní agentuře a poradenství... Teprve postupem času mi došlo, že pravým důvodem mého útěku nebyla prostě jen cesta za svobodou, protože daleko důležitější příčinu představovaly mé neshody s otcem. Celý život jsem si myslel, že se rodiče měli raději rozejít, a až nedávno jsem zjistil, že k sobě měli zřejmě úžasný vztah..! Dnes už tatínek nežije, vlastně jsem se k němu začal v konstelacích vracet. Což je proces, který by si měl jednou prodělat každý. Te? mluvím systemicky: rodiče jsou "větší", představují pro nás bránu, kterou jsme přišli na svět. Tím, že jsou větší, zůstávají trvale na jiné úrovni než my. Klidně je můžeme kritizovat, proč nás bili nebo kde byli, když s námi měli být..! Přesto pořád zůstávají našimi rodiči, dali nám život a my jim ho nemůžeme vrátit, abychom si byli kvit.

Rozhovor: Jakub Fatalista