|
|
Vítejte
na "šamanských stránkách".
Na těchto stránkách naleznete formou nepravidelně
se rozrůstajícího blogu informace o šamanských rituálech, starých
zvycích našich předků, o místech, která jsou zajímavá a o možnostech
slavit svátky v souladu s přírodou.
Roční
cyklus svátků
Samhain
- začátek temné doby
Pohybujeme-li
se v kruhu (což pohanské svátky dělají), je těžké, někde "začít".
Kterýkoliv bod takového cyklického pohybu se definuje jako pokračování
z předchozího a předzvěst následujícího. Pro Kelty byl Samhain
coby přechod od světlé půlky roku k temné podle
některých pramenů*
zároveň i začátek roku nového a tak jsem tento svátek zařadil
na začátek cyklu i zde.
Samhain
se slavil původně v noci jedenáctého úplňku (někdy také novu)
v roce, dnes v noci ze 31. října na 1. listopad. Alternativní
názvy jsou Halloween (z angl. All Hallows Eve), Svátek všech svatých
a Dušičky. Tento den je hranice mezi světy (tj. mezi světem lidským
a světem zemřelých) otevřená. Je to tedy svátek, kdy zemřelí předci
navštěvují svět žijících, což nebylo vnímáno (především křesťanskou
kulturou) vždy v "konstelačně poztivním smyslu". Proto
je prý důležité se maskovat a přestrojit, aby duše zemřelých žijící
nepoznaly, případně je světly (lampióny) nebo vydlabanými maskami
z tykví zastrašit a odradit od přílišné dotěrnosti. Podle jiné
(např. neopohanské) tradice je naopak světlo v tykvi pro "duchy"
znamením: zde jste vítáni.
Krásný
zvyk bývalo rozdělání společného ohně. Ve vesnici byly pak všechny
hořící ohně uhaseny a každý obyvatel si u společného ohně zapálil
louč, kterou pak přinesl domů a podpálil jí domácí oheň v krbu
nebo kamnech či lampičku.
Se
Samhainem jsou spojeny Plejády, otevřená hvězdokupa v souhvězdí
Býka, které byly jedím z důležitých kalendářích objektů starověku.
Jejich s východem Slunce souběžný západ (tzv. heliaktický západ)
připadá přibližně na 1. listopad.
Samhain
je svátek, kde se setkáváme se smrtí a s tím, co je mezi smrtí
a znovuzrozením. Podle pohanské tradice touto dobou putuje Bohyně
(Příroda) do podsvětí hledat svého usmrceného muže a počne zde
také svého syna, vládce dalšího roku. Ten se rodí se Slunečním
světlem o zimním Slunovratu na Vánoce (Jul). Podle této tradice
je tedy mužský princip smrtelný (proto je také smrt pro něj důležité
téma) a ženský princip stále (se a jiné) obnovující.
V
egyptské mytologii vypráví o tomto cyklu smrti a znovuzrození
mytus o Osiridovi, Isis a Horu. Osiris byl svým bratrem Sethem
zabit, rosekán na 14 dílů a tyto díly byly rozneseny do všech
částí země. Isis, Osiridova žena se vydala tyto díly hledat a
podařilo se jí je všechny (až na Osirův fallus) nalézt a s pomocí
šakalího boha Anubise složit dohromady. Ovšem Osiridovi tím život
nemohla navrátit. Osiris se tak stal bohem mrtvých, vládcem podsvětí.
Alespoň s ním mohla stvořit syna Hora - slunečního boha.
Tento
velice starý mytus (případně jeho části) nalézáme v podobné formě
u mnoha kultur. Patrně vychází z pravěkého každoročního rituálu
obětování krále (král musí zemřít, aby byla země - příroda dále
plodná). Přitom je zde ještě pozoruhodné dělení "muže"
na jeho světlou část, která je obětována, a na temnou část, která
tuto oběť provádí. (Bratrovrah, Seth, Kain atd.) Temná část mužského
principu pak "vládne" na zemi až do nástupu nového "syna
Slunce" - Hora.
*
Tato teorie (o začátku keltského roku prvním dnem temné periody)
pochází od Johna Rhyse z roku 1886. V současné době se mnoho historiků
přiklání k názoru, že toto bylo způsobeno zkomolením názvů keltských
měsíců, a že počátek keltského roku padá na Beltane.
Jul
- zimní slunovrat a Vánoce
Kolem
21. prosince se dostává Slunce na nejnižší (vlastně nejjižnější)
bod své dráhy. Od tohoto okamžiku přibývá opět světla, tma se
krátí. Je jasné, že tím tento svátek stojí již od pravěku ve znamení
zrození. Světlo se rodí jako malé dítě (Ježíš) nebo jako sokol
(Horus). Křesťanské náboženství spojuje s tímto svátkem vtělení
Boha do Syna, právě do Ježíše Krista.
 Na
Vánoce strojíme vánoční stromeček. Tradičně by to měla být jedlička,
dnes jsou ovšem časté i jiné jehličnany. Zvyk "strojení"
vánočního stromečku je velice mladý - v Německu se masově šíří
přibližně od začátku 19. století, v českých zemích ještě později.
Původ má v uctívání stálezelených stromů jako symbol života a
"přetrvání" temného období. Původně byla "svatým"
stromem Keltů stálezelená Tinne. To ovšem není německé "Tanne"
- jedle. Keltské Tinne byla Cesmína, Ilex aquifolium (obrázek
vedle). Ta také nesmí chybět v žádném vánočním věnečku (a na žádné
reklamě irského piva)! Protože "Tinne" je rozšířená
pouze v mírném podnebí, byla na severu na jejím místě na vánoce
použita "Tanne" - právě jedle. Ta ovšem pro Kelty moc
posvátná nebyla...
Rauhnächte
Rauhnächte
- přeloženo
něco jako "drsné noci" jsou starodávné svátky, které
se slavili mezi 24. prosincem a 5. lednem - mezi Vánocemi a tzv.
Nocí Perchty", která předcházela svátku Tří Králů (6. 1.)
Je tedy patrné, že se jedná o 12 nocí, během kterých se pokud
možno nepracovalo, pouze se lidé věnovali pozorování toho, co
se děje. Rauhnächte se
počítají vždy od půlnoci k půlnoci, první tedy začíná 24. 12.
v 24:00, poslední končí 5.1.v 24:00.
Původ
mají Rauhnächte v jedenácti "přebytečných" dnech, které
zbývají mezi dvanácti lunacemi (tj. mezi dvanácti měsíci podle
měsíčního kalendáře, tj. od novu k novu nebo od úplňku k úplňku)
a slunečním rokem. "Měsíční" měsíc (odborně se mu říká
synodická perioda) je 29,53 dní dlouhý. Vynásobíme-li synodický
měsíc dvanácti, obdržíme 354 dny (a kousek). Do 365 dnů tedy zbývá
právě jedenáct dnů nebo, chceme-li, dvanáct nocí.
Naši
předkové používali Rauhnächte jako orákulum k věštění průběhu
nadcházejícího roku. Tím je první Rauhnacht signifikantní pro
leden, druhá pro únor atd. Dále existovaly vzláštní noci - 28.
12. a 5. 1.. Toto byly "mazací" nebo "obracející"
noci - když například bylo 24. - 27. hrozné počasí, nebo se rodina
hádala, během noci 28/29 bylo možno koncentrací na to, co se stalo
a za pomoci představy, že se to vše "obrací v dobré"
a že vše je zalito barevným světlem (otázky pro šamany - jaké
barvy musí být toto světlo?), učinit nápravu.
 Rauhnächte
jsou také spojovány s "divokou jízdou" ("wilde
jagd") Odina a jeho spolulovců. V mracích bouří tohoto času
se objevují jezdci, divoce uhánějící nad krajinou - duše zemřelých
válečníků, provázení vlky, kanci a jinými divokými zvířaty a vedené
nordickým bohem Odinem. Při tom oplozuje pěna odlétající od huby
Odinova osminohého koně Sleipnira matku zemi - všude, kam tato
pěna spadně, bude devět měsíců později růst posvátné věštecké
muchomůrky (Amanita muscaria). Před těmito "dušemi zemřelých"
je nutno se podle pověstí chránit a pokud se s nimi člověk setká,
jim bez bázně říci, aby táhli dál. V domech se věšelo jmélí jako
ochrana proti démony, vykuřovalo se myrhou a olibanem a pořádaly
se procesí ke cti Perchty (Brechty) a paní Holle.
(Podle neměcké Wikipedie,
Margret
Madejsky a Moniky
Pilipp)
Imbolc
- svátek světla
Na
nový rok o slepičí krok, na Hromnice o hodinu více... se říká
o světlu Slunce, které je na Nový rok v našich zeměpisných šířkách
o čtyři minuty déle nad obzorem, než v den zimního slunovratu.
Na svátek Hromnice, který připadá na 2. února trvá den již podstatně
déle. Katolický svátek "Uvedení Páně do chrámu" nebo
dříve "Očišťování Panny Marie" má ovšem, jako skoro
všechny křesťanské svátky, svůj pohanský původ - Imbolc,
Imbolg, Oimelec, Candelmas nebo také svátek Brigity, který se
slaví 1. nebo také 2. února.
Podle
druidské tradice je v tyto dny "otevřeno nebe" a spirituální
světlo, které proudí do našeho světa nás očišťuje a připravuje
na nový cyklus života, na nový rok Matky Země. Imbolc je svátek
přechodu mezi počatým světlem (Zimní slunovrat) a prvními příznaky
vracejícího se života v "reálném" světě - narozeném
na začátku jara. Tento čas je tedy možno využít k přerodu z jednoho
"stavu" do druhého - to znamená i k iniciacím, k zasvěcení,
k očistě od všeho toho, co již nepotřebujeme, nebo úplně "přízemně"
ke změně zaměstnání. Je zajímavé, že v dřívějších dobách mohl
knecht změnit svého hospodáře právě a pouze v období tohoto svátku.
Také úklid domu, vykuřování a vnášení slámové figury Brigity -
která představovala ženský aspekt nebo životadárnou trojjedinou
Bohyni - do domu byly zvyky a rituály, konané v této době.
 V
této době jsou ovce mnohdy březí, případně už kojí novorozeňata
- k tomuto se váže překlad názvu Oimelc jako oi = ovce a melc
= mléko. I Matka Země je v této době těhotná - život přírody se
ještě neprojevil, je dosud schován v jejím lůně. Obrazně by se
dalo říci, že spirituální světlo v této době přichází k dítěti
jara v lůně Země a vdechuje mu duši. Sbírání mléka, smetany a
másla byly další zvyky, které Imbolc na venkově dříve provázely.
To zase poukazuje na bílou barvu (světla nebo sněhu) a na žluté
světlo Slunce, barvy, zasvěcené tomuto svátku. Znovuzrozená Bohyně
v jejím bílém aspektu přichází touto dobou mezi nás a proměňuje
zasněženou krajinu v rašící louky.
A
ještě maličkost. Na Hromnice se vysvěcují svíčky, tzv. hromničky,
které se zapalovaly při bouřkách na ochranu proti blezku. Krásný
příklad lidové homeopatie - similis similibus curentur - stejné
léčí stejné.
|
|
