Řecko v březnu

Pokračování...
První díl najdete ZDE.

Den čtvrtý

Dneska začíná jaro. V noci ve tři se přihnal liják s bouřkou, takže to chvíli vypadalo, jako kdyby se bozi rozhodli spláchnout vesničku Delphi když ne z povrchu zemského, tak aspoň s povrchu té hory, na kterou je visíce nad strašným srázem přilepena. Ráno se probudilo do šeda a deště. Posnídal jsem yaurti ke meli – jogurt s řeckým medem, který chutná i v té nejlacinější formě – a jako za odměnu vysvitlo sluníčko. Za jakou odměnu, ptá se logicky vybavený čtenář, leč marně. Namísto odpovědí na pitomé otázky jsem se vydal do nedalekého svatostánku (tedy spíše svatoruiny) Apollóna.

Anemické páry se vznášely všude kolem, z černých cypřišů kapala voda, dórské, jónské a korintské ruiny se fotogenicky zrcadlily v loužích a všude panoval až na debilní (ale ne příliš častá) auta z blízké silnice klid. Možná že někde dokonce kvetly i asfodely a tekl božský nektar – nevím - ale na blízkých horách se stoprocentně bělel jarní sníh. Scénicky viděno si člověk stěží může představit působivější místo, než si mediálně perfektní Apollón pro svoji svatyni vybral. Věřím, že mu při tom pomáhala nějaká skutečně drahá reklamka, řízená pravděpodobně kámošem Merkurem, tak to aspoň zůstalo v rodině. Ale moc štěstí neměl. V roce 560 mu spadla při velkém zemětřesení na hlavu část onoho skalního útesu, pod kterým Delphi stojí, o sto let později zase hořelo. Do dnešního dne není místo moc jisté – našel jsem nejméně tři tabule s nápisem „Vstup není kvůli padajícímu kamení povolen“. Protože nesnáším, když se o mé zdraví starají nějaké instituce, dal bych raději přednost cedulím „Vstup na vlastní nebezpečí“ – ale nějak sem, do Delft, ta infantilizace naší společnosti patří.

A propos infantilizace – přesto že už zase začalo krápat, místem se táhnou mraky mládeže; školní výlety švitořících, povykujících a pózujících náctiletých, vedené učiteli pravděpodobně dějepisu, které své svěřence zaplavují vědomostmi. Nějak je zde nápadné, jak mnoho ukecaná a na informace orientovaná kultura my jsme. Nejlépe na tom jsou Francouzi, jejich zvučná řeč se na archeologických nalezištích vyrovná každému repu: La ba la ba lá la, depui ne pa isi lá. Promiňte fonetičnost. Vládne nám aliance oněch negativních aspektů Apollóna, Merkura a Plúta, aliance mezi oslňujícím, leč prázdným hrdinou, prospěchářským obchodníkem a manipulujícím tyranem, jak tvrdil Ranke-Graves?

Římané (kteří si této politické triády také cenili) sice kultovní místo nejen uchovali, dokonce se snažili o další rozkvět přistavováním různých chrámů, úřadů a jiných turistických atrakcí, ale po pádu Řecka to už nějak nebylo ono. I když nemovitost stála v opravdu hezké krajině, byla přeci jen z Říma nějak z ruky, a tak putovaly nejobdivuhodnější dary Apollovi „za malou louži“ přes iónské moře do města, kam stejně vedly všechny cesty. Korunu celému úpadku pak nasadili moderní inženýři, když naplánovali hlavní silnici z Lamíi přes horskou vesničku Arachóva přímo skrze posvátný okrsek. Rychleji, racionálněji, perfektněji. Nejsou to právě atributy zářivého boha Slunce, patrona nejen básníků, ale i sportovců, vědců a manažerů?

I když se upřímně modlím, nějak se stále víc zatahuje až se spustí (opět) slejvák. První hodinu a půl trávím v místním artefakty opravdu bohatě požehnaném museu, pak utíkám do vesnice, kde při nechutných špagetách pozoruji proudy vody padající shůry na řeckou zeleň. Pro dnešek to stačí.

Den pátý

Už dlouho nezapršelo. Je večer, krátce před devátou a zase lije. Dneska po třetí. Zvuk bublající vody po střechách a skrze okapy už patří k mému březnovému Řecku tak jako cikády k zářijovému. Ráno jsem se vydal na „Hausberg“ (to je něco jako domácí vršek, ale hezčeji) a pochodoval jsem dvě hodiny až za hranici sněhu. Ten je tu všude sněhobílý, asi to dělá poměrně silné březnové světlo. Stopy divoké kočky byly asi jen stopy kočky domácí, protože poté, co jsem vylezl „nahoru“ jsem se ocitnul na normální planině s nepořádnými řeckými boudami (domy to určitě nejsou). Civilizaci ohlásil zrezivělý plechový stůl, který ležel v „řečišti“ – malém údolíčku, které sbírá vodu pro Delfi.

Jak je vlastně možné, že ačkoliv mají Řekové jednu z nejkrásnějších krajin, které znám, tak si ji tak hrozně málo váží. Kamkoliv vede cesta, tam najde člověk nejen obligátní plastikové lahve a plechovky od soft-drinků, ale i matrace, pneumatiky, polyuretanové isolační panely a nevím proč, ale často také zpuchřelé a rozkládající se divany. Je to pokračování starořeckého házení rozbitých nádob a keramických střepů z hradeb? Byly třeba hrdé Mykény obklopeny jedním velkým smetištěm? Ležely v Delftech pod orákulem staré slamníky?

Když potkávám na silnicích fešné limuzíny a offroady, nedovedu si představit, že tito korektně oblečení lidé jednoho dne popadnou matraci, divan nebo vysloužilou almaru a mrsknou ji někam do příkopu. To je prostě absurdní myšlenka, ale nějak tak to asi bude fungovat. Titíž seladoni a navoněné slečny házejí za jízdy odpadky z okna auta – to jsem viděl. Vůbec se civilizačně dostáváme nějak do úplného ofsajdu k přírodě. A to tím víc, čím víc jdeme na jih a východ. Proti Řekům, Italům a Francouzům jsou Němci vrchol ekologického vědomí. Je to tou láskou k řádu (Němci) naproti lásce k jeho nedodržování? Řecká míra nedodržování omezené rychlosti by tomu nasvědčovala. Na druhé straně stojí německé (a například švýcarské) stání pěších na červené i když daleko široko nic nejede...

Chci příliš, pokud toužím po výhodách obou dvou pólů a štvou-li mě jejich nevýhody? Musíme vždy upadat do extrémů? Dimitris ve své knize „The Return“ píše o prastarém konfliktu mezi božským řádem a lidskou individuální svobodou. Odtud se odvíjíí látka starořeckých dramatiků a také zapletení se do systemických osidel, které řešíme v novodobých konstelacích. V řeči konstelací lze přeložit „božský řád“ jako zákony celku, nebo podle Hellingera „skrytou symetrií lásky“. Tento řád není identický s právním kodexem té které společnosti, nýbrž představuje něco jako archetypální pravidla lidství. Nebo možná i celé přírody, kdo ví. Proti němu se individuálně prohřešujeme – nechceme například uznat „vinu“, když „zato subjektivně nemůžeme“. Saháme po hvězdách nebo po zakázaném ovoci, ať to stojí co chce. Koukáme se tajně na koupající se Dianu, protože jsme prostě zvědaví. A tak za naše provinění, ať se nám to líbí nebo ne, platíme. Buď my sami, nebo naše děti.

Mezi těmito dvěma extrémy – řád a svoboda – se definuje každá civilizace, ať už extrémně konzervativní, jako byla například staroegyptská kultura, nebo extrémně inovativní, jakou je ta naše. Pokud se budeme držet bigotně „řádu“, nic nového neobjevíme. To je základní dilema všech fundamentalistických směrů v náboženství. Sice působí jejich neměnný řád na „polis“, na společenství lidí konzervativně a upevňuje soudržnost tím, že potlačuje jakoukoliv individualitu (viz čador a jiné náboženské „uniformy“), na druhou stranu taková společnost zastarává a přešlapuje na místě.

Naproti tomu působí absence řádu na společnost rozkladně – mezi lidmi roste egoismus, sobectví a „bezbožnost“ jako výraz chybějícího spojení s „větším“ celkem. Čím více je jedna společnost individualistická (tj. bez řádu), tím více lidí bude mít depresi, bude se utíkat k drogám, budou se množit incidenty typu „patnáctiletý vystřílel školu“. Mimochodem - v sousedství takové společnosti se bude dobře dařit nábožensky fundamentalistickým hnutím jako přirozenému vyvážení přespřílišné „svobodomyslnosti“. Tyto „kontra-společnosti“ budou produkovat fanatické bojovníky za pravou víru, jejichž cílem bude zničení „bohapusté“ společnosti. Teroristi nejsou tedy nějakou chybou nebo poruchou, ale nutným výsledkem extrémně individualistické společnosti.

Výše uvedenou tezi nutno chápat jako velmi schematický nástin možného původu jistých jevů. V praxi existuje určitě mnoho nuancí a variant. Tak například je řecká společnost v jistém směru hluboce nábožensky založená, lze říci doslova „pravověrná“. Nemohu se ale ubránit dojmu, že co se týká zbožnosti, jde zde více o zvyk než cítění. Nebo, možná že je to jinak – že totiž (speciálně pravoslavné) křesťanství zrovna tak jako islám v sobě skrývá podprahovou nenávist – nebo spíše pohrdání – přírodou, krásou a veškerou „jingovou“ to znamená ženskou energií. Viz mé úvahy na mém blogu o poušti jako výraz extrémního yangu. A házení sporáků do krajiny by tedy v tomto případě znamenalo totéž, jako zabíjení draka svatým Jiřím, zákaz vzdělávání pro ženy u Talibánů a vyřezávání klitorisu v jistých arabských zemích v severní Africe. Prostě znásilnění.

Každopádně jsem slezl okolo půl jedné z hory a začalo pršet. Tím jsem vyjel o hodinu později s umytým Swiftem. Jel jsem a jel, ale vlastně nikam nedojel. Archeologické místo u Andikiry se ukázalo být jen několik kamenů, o nichž hlásala tabule že jde o městské hradby a Athénin chrám. To je asi standardní hláška archeologů, vykope-li se něco, o čem nemá nikdo ani potuchy, co by to mohlo být. Pak jsem si dal nejtvrdší kalamáry ve středomoří (zato také nejlevnější) a jel jsem nějak zdeptaný domů. Páté dny jdou na nervy.

Den šestý

Jedeme (já a Swift) do Dodony. A ačkoliv to je jen nějakých tři sta padesát kilometrů se zajížďkami, cesta zabere od devíti do čtyř celý den. Takže vlastně není o čem psát. Vyjma pár emočních zážitků. Například o tom, jak jsem poprvé pustil nějakou hudbu, kterou jsem si přivezl, tušíc, že Swift bude obsahovat přehrávač. „Nějaká hudba“ v tomto případě znamenala Čtyři poslední písně (Vier letzte Lieder) od Richarda Strausse – to byl ten druhý, ten, co nepsal jen valčíky. Zpívá Lucia Popp, řídí Claus Tennstedt a hudbu tu mi objevila Vismaya, která asi Strausse zrovna moc neposlouchá, protože vychovává sama dvojčata. Popisovat hudební vjem je v tomto případě opravdu beznadějné, nicméně představte si, že jste anděl s dlouhatánskou temně modrou vlečkou a sjíždíte alpskou sjezdovku šusem. Svítí slunce a kolem na sněhu kvetou asmodely. Teď víte, proč jsou Čtyři písně horký kandidát na moji pohřební hudbu.

Druhý emoční zážitek byl výborný vepřový steak na nějakém skutečně ohňovém grilu v restauraci cestou. Menší problém je v tom, že mi maso fakt už nedělá moc dobře a steaku bylo přes celý talíř. Vedle u stolu seděla společnost osmi řeckých důchodců a když já nechal polovinu své porce na talíři, oni snědli každý nejméně tři porce všeho možného. Pokud není stůl úplně plný, nevypadá to v Řecku prostě na jídlo.

Dodona leží v plochém údolí, vede k ní nová dálnice (jak by taky ne) a je ze všech čtyř stran obklopená dvoutisícovkami, které jsou alespoň dnes večer úplně zasněžené. Teď, když to píšu, sedím v jakémsi architektonicky-designérově plnohodnotném hotýlku (mám zase výhled na plac) před obrovským oválným zrcadlem a vypadám docela vyschle a staře. Buď se stávám moudrým starcem v důsledku mnoha konstelací a usilovného přemýšlení o věcech mezi nebem a zemí (něco jako Homér, ale ten byl ještě ke všemu slepý), nebo mi zimní suchý vzduch nedělá dobře. Jak to suchý – vždyť jsem si ještě včera stěžoval na lijáky! Byl jsem se projít v lese nad hotelem a vrátil jsem se promrzlý asi za hodinu a zděsil jsem se mého žlutého obrazu v zrcadle. Krve by se v Janíčkovi nedořezali, takříkajíc.

Třetí emoční zážitek bylo po cestě před Ioanninou kaňonem říčky Louros. Částečně ve vodě stojí podivně zkroucené a ještě holé stromy, které jakoby zrovna vyšly z podsvětí. Procházet touto cestou sám a v noci by musel být výjimečný psychospirituální zážitek. Ale asi přestanu jezdit autem a začnu chodit krajinou tam, kam se auta nedostanou – toto úžasné místo je opět jediná velká hromada odpadků. Navrhuji sebrat nějaké pionýry a udělat týdenní brigádu – a vyčistit celý kaňon. Jenomže to by se ještě museli dít v Řecku zázraky.

Den sedmý

Dodona fungovala jako věštírna a svatyně nejdříve Matky Země, Gái a teprve později „převzal“ vedení Zeus. Hned vedle pozůstatků Diova chrámu stál starší a mladší chrám Diony, Velké bohyně, která se v Mykénské kultuře stala nejprve ženou Boha aby se později nějak vytratila z oficiálního businessu. Dodona je údajně nejstarší řecké orákulum, ještě starší než Delfy. Věštilo se ze zvuku tří kotlů, z šustění listí posvátného dubu a z letu ptáků. Nejprve stál posvátný dub pod širým nebem – jak učí i druidi, lidé vnímali jako nejposvátnější místo to, které se nacházelo pod hvězdnou oblohou. Později přistavěli kolem stromu sloupořadí, pak přišel chrám, vodovody, kanalizace a elektřina. Nezapomeňme na isolační okna proti hluku. Ještě před tímto vrcholem civilizace nechal Theodosius první (ano, to byl ten, co zničil Eleusii) dub vyvrátit. Jednak se onen strom příčil jeho náboženskému pojetí světa (byl horlivým křesťanem), jednak prý očekával nalézt pod jeho kořeny poklad. V tom druhém se dočkal zklamání, poklad vězel ve stromě, ne pod ním.

Na místě není kromě mě a několik archeologů vůbec nikdo. Archeologové pijí někde kafe, a tak přelézám ohraničení Diova chrámu a pokládám pod znovuzasazený dub olivovou ratolest jako pozdrav delfského Apollóna dodonskému Diovi. Můj zrak padá na mezi rozvalinami ležící minci – je to stará řecká stodrachmovka (tedy z dob před 2001 před zavedením Eura) a ačkoliv je hlava na minci označená jako „Megas Alexandros Vasileus Makedonon“, je podle beraního rohu, který mu trčí z hlavy jasné, že je to Pan. Ptám se orákula, zdali si minci mohu nechat, a Zeus přitakává, ale dává najevo, že pro ni musím ještě jednou přijít tím hlavním chrámovým vchodem. Přelézám tedy podruhé ohrazení, archeologové stále v nedohlednu. Pak ještě hraji na moji kalimbu všem bohům a bohyním a obdivuji hluboko zasněžené hory hned vedle.

Venku z „místa“ (jak by se dalo přeložit „archeologic site“?) se ptám orákula podruhé, kam že to mám jet? Jsou dvě hlavní varianty – přes hory a doly směrem k Olympu, nebo nechat všeho harcování se zasněženou krajinou a odjet k moři na západ k Igumenitse. Bohové zřetelně hlasují pro pohodlí. Jsem jim docela vděčný.

Na mém mapě je Nekromanteion u městečka Mesopotamo na poloviční cestě mezi Igumenitsou a Prévezou označen podobně jako oněch pár kamenů u Andikiry (viz pátý den) nezakroužkovanými třemi tečkami. Nečekal jsem tedy nic moc. Na malém vršku však stojí v záplavě bílých a růžových kvítků skutečná mystická perla – před-mykénská věštírna vystavěná „kyklopskou technikou“- nepravidelně polygonálními kamennými bloky, které do sebe precizně zapadají. Do spáry mezi tunovými kameny se nevejde ani žiletka – proto takovéto zdi takřka nevětrají a jsou odolné zemětřesením i barbarům.

Nekromanteion znamená věštění za pomoci mrtvých, a k tomuto účelu se nachází pod hlavní budovou úplně zachovalá krypta, ve které se poutníci setkávali s dušemi mrtvých. Je to i dnes neobyčejně působivé místo, do kterého se ze světa vchází příkrými úzkými železnými schody, místo vlhké a neproniknutelné. Na čelní stěně, osvícené instalovanými lampami visí malé tělíčko netopýra označující tak hranici mezi životem a smrtí. Zdí my neprojdeme, ještě ne... Zahrál jsem pro duše mrtvých, pro ty, které znám i pro ty, které neznám pár tónů na kalimbu, která zde zněla podivně nezněle, jakoby bez života a přes to hluboce. Tak trochu jako když se díváte do prázdných očí lebky. A zajímavé bylo, že ještě dlouho byly cítit mé prsty oním železem, ze kterého jsou jednotlivé znějící jazýčky. Tento efekt jsem nikdy jinde nezaznamenal. Opět setkání s Persefonou a Hadem – a se smrtí.

Vystoupil jsem opět mezi živoucí a zatoužil jsem po malém hotýlku někde u moře, v jižní zátoce třeba poloostrova Levkady. Což je vlastně celoostrov, s pevninou ho pojí jen jakýsi do moře nasypaný val na který postavili cestu. A i ten je na jednom místě přerušený zvedacím mostem. Po jistém zprvu neúspěšném hledání se mi dostalo pod vesnicí Poros přesně vytouženého. Nakoupil jsem v nejbližším otevřeném supermarketu (15 km!) zeleninu, špagety a Mavrodafne (hutné sladké řecké víno), udělal si večeři – nikde ani živáčka, žádní turisti, žádné taverny, žádné obchody, žádná televize, nikdo ničím nikam nejezdí. Pod okny mi šplouchá moře, jediná známka civilizace (kromě elektřiny) byl kdosi, kdo proplaval už za úplné tmy v potápěčském obleku a se silnou lampou podél nábřeží – na lovu chobotnic? Kdo ví.

Pokračování ZDE.