Řecko v březnu

A tady něco "literárního" a úplně z jiného soudku. Během mých toulek v Řecku koncem března 2009 jsem napsal takovou čtvrtinovou knihu - na knížku příliš málo, na blog nebo článek v časopise zase příliš mnoho. Co s tím? I rozhodl jsem se můj "cestopis", který je zároveň hledání pojítek konstelací a mé práce s řeckou mytologií a "silnými místy" mezi Dodonou a Peloponésem, zveřejnit zde. Možná, že to někoho z Vás potěší.

Bohyně, Bozi, chrámy a hrozná zima
Březnová cestovní esej ve třinácti kapitolách od Jana Bílého

Den první

Tak - přistáli jsme. Někde vzadu tleskali a já se díval z okénka na občasně kvetoucí plevel na okraji ranveje a tušil oněch dvanáct stupňů venku. Vítr ještě nebyl vidět. Co tady proboha dělám - to byl převládající pocit, když "ta hezká" a "ta ošklivá" letuška otevíraly kabinové dveře. Vlastně průlez. Řecko v březnu, břecko v řeznu nebo nějak tak. To, před čím jsem utíkal z Prahy - šedé mraky - mě vítalo jen o pět stupňů teplejší než doma za okénky sedm-tři-sedmičky a já bych nejraději zůstal v letadle a odletěl zase zpátky, a to i když SkyEurope zadarmo nenabídla ani studenou vodu. Jednou jsme se dali na vojnu, musíme bojovat - říkal můj táta. Tak jo, jdeme na to.

Pronajaté auto nebyl objednaný Corza, ale kozu připomínající Swift; model to od Suzuki, což jsem netušil. Hodně poškrábaný, zrcátko poničené, ale jinak v pořádku. Dal se do požadovaného pohybu, hodný, spokojeně vrčící. Připadal jsem si tak trochu jako při mé emigraci před jéžíšmajrá kolika už třiceti šesti lety. Když člověk neví kam, je úplně svobodný v jakékoliv volbě směru. Všechno je v tom okamžiku naprosto rovnocenné. Když nevím kam, mířím intuitivně k jihu – za Sluncem. Z letiště to znamenalo směr na Kap Sunion s Poseidonovým chrámem, který je vždy vidět z lodí, mířících na ostrovy. Kdykoliv se každoročně plavím na Kyklady, představuje pohled na několik bílých mramorových sloupů rozlučku s pevninou, a někde tady se také loučí poslední rackové z Atiky a odlétají zpátky k pobřeží. Ještě nikdy jsem ale nestál na opačném konci tohoto pohledu. Vzhůru tedy skrze bezútěšnost okolí Athén na Sunio.

Cestou mi dochází, že je vše, ale úplně vše zavřené. Projíždím mimosezónovovu krizí, prašť jako uhoď. Urbánní pustina, přerušovaná jen zasmetištěnými kousíčky zeleně. Řecko miluji – tedy, víceméně a do nedávna. Když jsme se v létě ovšem dostali na sever Kréty (po úžasném čase na jižním pobřeží), bylo to poprvé, co moje panhelénská láska narazila na svůj limit. Míra otrhanosti, zadrátovanosti a zbídačení krajiny se v Irakliu stala nesnesitelnou. Poprvé se vynořila myšlenka, zdali nemá stupeň dopadu současné krize co do činění s mírou nějakého souhrnného vědomí národa, jako se například projevuje ve vztahu k životnímu prostředí, tedy konkrétně házení odpadků na palouček hned v sousedství. Rád bych věděl, zdali národy, které se nestarají o nic, co leží za hranicemi individuálního majetku, se také například nepřiměřeně nezadlužují, nebo neutrácí na „úkor celku“. Tuším zde souvislosti. Ale zpátky na silnici. Swift uhání striktní osmdesátkou (ještě jsem si na auto nezvykl a tudíž jedu podle předpisů) a je předjížděn řeckými offroady. Mraky se na chvíli protrhly. Aspoň něco.

Sunio je v obležení třech autobusů řeckých teenagerů, kteří se před chrámem fotografují polonazí (holky), bůhví proč. Kluci zase chodí v menších skupinkách kolem, dělají na „cool“ a mě napadá, že každá skupinka vypadá úplně stejně – stejný účes, stejné černé bundy, stejná aura. Je to jako by tady člověk potkal turisty z KLDR, oblečených do mono-uniforem – až na to, že Korejci nemají možnost výběru, proto ta stejnost. Skončíme v samo-zvoleném koncentráku? Kdo ví. Každopádně na vršku útesu, na kterém padesát metrů nad mořem stojí od roku 444 před Kristem Poseidonův chrám, je příšerná zima. Patnáct krásných dórských sloupů je hlavně na „mořské“ jižní straně ošleháno větrem tak, že se kanelování už téměř ztratilo. Přesto zbytek svislých drážek vyluzuje ve větru zvuk, který se nepodobá ničemu známému – jakoby tady úpěl sám Poseidon v duetu a bráchou vichrem. Proč jen je jižní vítr tak studený.

Sjíždím k hotelu Aegeon, který zvenčí vypadá betonově a úplně opuštěný. Ukazuje se, že jde o superluxusní hotel, který je nadto díkybohu v provozu. Zevnitř (90 Euro za noc, což je sleva z regulérních mimosezónových sto sedmdesáti) je nejen moc hezký, ale k vybavení pokojů patří i topení – jakási obrácená klimatizace. Jsem úplně happy, dávám si překrásnou horkou dlouhou sprchu. Teď v březnu, notabene když venku prší, nehodlám šetřit ani vodou ani energií. Přichází bouřka s lijákem a se skutečnými blesky a pravým hromobitím. Sykomory na břehu se zmítají jako před orgasmem a já děkuji Poseidonu, že nahoře na skále vyslyšel mé motlitby po teplém hotelu.

Den druhý

Ráno moudřejší ale hlavně krásnější večera. Po bouři a lijáku ani stopa, nebe jak vymetené, zima toho druhu, kterému se říká „bylo hodně čerstvo“. Při snídani mě napadá, že pro člověka, který se rozhodl žít zdravě a nepřekyselovat svůj organismus je Řecko prostě peklo. Včera k večeři jsem ze zoufalství snědl skopové (-36) s bramborami (+2,5), samozřejmě nadto ohřáté v mikrovlnce a zapil to retsinou (-16) a notnou porcí rakie (-38). Ta se nedala odmítnout – přinesli ji jako pozornost domu spolu se skvělou chalvou (což je prakticky čistý cukr, -17) posypanou skořicí. Alespoň u té skořice jsem doufal v nějaký ten zásadotvorný bodík. Taky mi bylo v noci hezky blbě. Dnes ráno v hotelu byl bílý toust (-10), sýr (-18), šunku (-37) jsem nechal, zato sněd bábovku (-19,5) a vypil černý čaj (namísto kafe, -27). Sečtěte si to sami – co je pod nulou, je kyselinotvorné. Zrovna tak jako stres, zlost, nenávist, strach. Jestli pak nejsme nějaká zakyslá civilizace?

Hned po snídani jsem zjistil, že jsem v Praze zapomněl ponožky. Kde se tady prodávají fusekle? Po omytí obličeje v moři před hotelem (na víc to nebylo, voda musí mít nějakých deset stupňů) jsem vyjel kolem poloostrova Atiky na sever, hledat mystická místa a krám s ponožkami. V nějakém městečku před místním supermarketem zavelela moje zlatá intuice „stop“, což se vyplatilo. Nakoupil jsem okurku (+33,8), citróny (+9,9) a měli také ponožky. V podstatě měli úplně všechno, i škrabku na okurku a pouzdro na škrabku a deset tisíc jiných nezbytností.

U Vravróny, nějakých 25 km vzdušnou čarou na východ od Athén, je jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy navštívil. Starověký Brauron byl centrem uctívání Artemidy, ochránkyně přírody, dětí, zvířat a tisíců rozkvetlých květin, které pokrývají v březnu tento kousek mystéria na zemi. Speciální dárek byl, že jsem na tomto místě pobýval celou dobu sám, spolu s hlídačem/vrátným, který mě sice stále „hlídal“, ale nikterak nevadil. Krása toho místa mě hned po vstupu vehnala slzy do očí a to se mi už dlouho nestalo. U paty bývalého Artemidnina chrámu, ze kterého se dochoval jen neúplný půdorys, vyvěrá pramen, který prý nevysychá ani v létě. Teď na jaře byl obklopen záplavou nějakých středozemních mini-kopretin a žlutých kvítků, ve sloupech a architrávech jižní části pantheonu švitořili vrabci – Její ptactvo a celé místo bylo lemováno ohromnými eukalypty a růžově kvetoucími stromy bůhvíčeho. Milovaná Artemis, Bohyně posvátné přírody, my s pokorou a láskou v našich srdcích prosíme, ochraňuj nás jako Své děti, které Tebe vzývají a tančí s Tebou.

Po hodině na tomto krásném místě jsem ještě neměl dost, i vylezl jsem na blízký vršek a díval se dlouho na Artemidnino údolí rozprostřené pod skalním útesem, který byl celý žlutý od kytek, v dálce sálala královská modř moře a pode mnou svištěla auta za nějakými efemérními cíly kdovíkam.

Zbytek dne jsem strávil trávením okurky (nevím nevím, zdali tato bazická dieta mně nějak pomůže), tankováním (Swiftík si pochutnal na třiceti litrech „unleaded 95“), blouděním kolem Maratónu (vše zavřené nebo málo spektakulární) a rozjímáním o lidském štěstí. Aneb co všechno vlastně k dotyčnému potřebujeme. Když jsem pak po 230 najetých kilometrů dojel ke „svému“ hotelu, bylo štěstí tady: Západním sluncem zalitý proteplený pokoj, pár hezkých esemesek z Česka, nakoupená tarama (salát z červených jiker a jogurtu) a pramenitá „Drosia“, voda v PET-láhvi, u které reklama tvrdí, že pochází z věhlasného pohoří Kaimaktasalan. Ať už to je kde chce. Co chci víc?

Den třetí

Nashledanou Poseidone, odjíždím směrem na starověkou Eleusis, místo asi nejznámějších evropských mysterií. Vzal jsem to přímořskou trasou, která počítá s průjezdem Atén a Pirea, což znamená asi tak největší dopravní chaos v Evropě. Když už mám být v Elefsině, jak se Eleusis nově jmenuje, zasvěcen, tak se sluší před tím projet peklem. Traffic-jam jako očistec.

Cestou mě napadá, že jsem se s Poseidonem nerozloučil. Stavím tedy u moře a házím mu velikou středomořskou oranžovou kopretinu, kterých tu roste celý lán a která se na vodě hned obrátí pestíkem dolů. Její stonek trčí do vzduchu a tak moje díkuvzdání mořskému bohu vypadá najednou jako malá lodička se stožárem pro plachtu. Ranní vítr vane stále ještě od pobřeží na volné moře a moje plachetnice uhání do modravých dálek. Modlím se k Poseidonovi a ke všem mým mužským předkům, k těm, kteří jezdili na koni a k těm, kteří jezdili autem a možná i k nějakým námořníkům mezi nimi a je mi moc dobře.

Průjezd Pireem byl velkolepý, pouze jsem se díkybohu stačil ještě předtím někde vyčůrat, jinak bych se musel asi… No, raději ne. Urbanizace a megalo-industrializace míst za Pireem směrem k Elefsině je prostě mimo veškeré líčení. K tomu se ještě přidávají díry do silnice, dále všudypřítomný bílý prach z blízké cementárny a černý prach z nevím čeho no a dva kilometry totální zácpy před nějakou křižovatkou, kde jsou směry napsané deset metrů před odbočkou, takže se všechny ty tahače a super-dlouhé vehikly vezoucí kontejnery z lodí na poslední chvíli přeřazují.

O eleusinských mysteriích se toho moc neví, protože obřady byly přísně tajné. V Aténách existoval dokonce zákon, podle něhož ten, kdo obřad vyzradil, propadl hrdlem. Jisté je, že mysteria vznikla někdy kolem roku 1500 před Kristem na oslavu bohyně Déméter a jejího hledání unesené dcery Persefony a zasvěcení do kultu zde probíhalo nepřetržitě až do roku 392 po Kristu, kdy posvátný okrsek nechal definitivně zbořit císař Theodosius. Zbytek faktů, domněnek a bájí lze nalézt na internetu nebo v mnohých knihách, které, hlavně ty esoterické, líčí mystéria do nejmenších podrobností. Nechme je si vymýšlet.

Jelikož si starověcí Řekové představovali Hádovu říši (nebo také Plutónovo podsvětí) jako něco pod povrchem Země, je možné únos Persefony Hádem a její každé jaro opakující se návrat na zem chápat jako vertikální pohyb – jako stoupání a klesání život dávající mízy, oné přírodní síly, která na jaře jakoby zázrakem stoupá ze zdánlivě mrtvé země a nechává klíčit semínka, růst trávu, kvést květiny a zelenat se stromy. Tento každoročně se opakující pohyb – stoupání Persefony jako dcery Velké Bohyně z „podsvětí“ na povrch – přináší úrodu a tím je základním předpokladem života nás všech, a to stále ještě i dnes, i když si už málokdo zázrak jara uvědomuje. Do té doby, než se definitivně začneme živit syntetickou potravou (asi z ropy, jako vše), je tedy mystérium mizení a návratu Persefony pro život na zemi docela zásadní.

Déméter po zprvu marném hledání své dcery usedla na okraj studny a plakala. Ta studna, obraz vchodu do podsvětí, symbol „spodní vody“, v Eleusis stále je. Je to tiché místo mimo plochu dřívějšího obrovského Telesterionu, kde se konala zasvěcení vedená Hierophantem a Diadochem, tedy muži se zvučnými tituly a důležitými funkcemi, které byly vyváženě rozděleny mezi dva starobylé Eleusinské rody. Také chybí Déméteřině studni pompa kolosálních sloupů a desítky tun vážících architrávů pozdějších staveb. Studna vypadá velice prastaře a jednoduše a slouží ke cti pozdějším řeckým a římským „politikům“ ovládajícím Eleusis (neboť mystéria byl úžasný kšeft a tím i politika), že ji nikdy „nezmodernizovali“. Je to krásné místo, místo velice hluboké, i když studna sama je již zaplněna nánosy tisíciletí. Někde tam dole, v hloubce, čeká to, co vždy přijde, ať již jako život nebo jako smrt. Jak říkají druidi: „Es kommt immer nach“. (Nad přiléhavým českým překladem si lámu již jedno desetiletí hlavu, marně. Nejlépe asi: „Nikdy to neustává“, nebo: „Má to pořád pokračování“.)

Nad všemi těmi kolosálními rozvalinami, ať už bombastickými nebo těmi, které se dotýkají srdce, vystavěl někdo malou řeckou kapličku se zvonicí. Konfrontace křesťanství a „nového“ kultu s kultem Bohyně působí na tomto místě obzvláště zvláštně. Tak trochu jako když sprejeři počmárají nějakou úžasnou stavbu: „My jsme tady také, heč!“ Později, hned vedle Apollónova Delphi, v hotýlku se všemi těmi řeckými nevýhodami (beton, hluk, skrovné zařízení) a výhodami (dám-vám-dobrou-cenu 25 Euro) slyším z nedalekého kostela bohoslužbu, přenášenou navenek reproduktorem. A ačkoliv bylo Delphi již zavřeno, procházkou po okolí posetém koberci jarních květů, růžovými mandlovníky a sloupy černých cypřišů, jsem nasál do sebe tolik básnicko-apolónské energie, že neumělý eunochovitý zpěv černých řeckých popů mně připadá jako rouhání se na jaru, na lásce, na životu. Jsme opravdu vyšší civilizace? Kam jako, vyšší?

Pokračování ZDE.