Primární terapie a konstelace

Na matraci uprostřed kruhu přihlížejících se kroutí a svíjí Hubert, jeden z deseti účastníků osmidenního workshopu primární terapie s kanadským terapeutem Paulem Vereshackem. Muž ve středu řve na plné plíce: "I hate you, I hate you, mom!" (nenávidím tě, matko) a mlátí pěstmi kolem sebe. Paul ho povzbuzuje: "Ukaž jí svůj obličej, udělej k tomu grimasu!". Hubert to dělá a řev se mění v chroptění, smíšeného se slinami, slzami, potem a hlenem. Nebude to trvat dlouho a všechen jeho vztek, všechna léta nastřádaná zloba a bezmoc malého dítěte, na kterého si matka - kvočna prostě při "zahřívání svých potomků" sedla s přílišnou vervou, se z Huberta vyvalí jako proud exkrementů. Primární terapie není nic pro jemné nátury.

Tento druh hlubinné emoční terapie, za jehož praotce je považován Arthur Janov (česky vyšlo: "Prvotní výkřik", Pragma), vychází z přesvědčení, že někde hluboko v našem dětství existuje zapomenutý okamžik, kdy se malé dítě vzdá svých skutečných pocitů. Ať už traumatickým prožitkem (zneužití, bití, deprivace), soustavným potlačováním pocitů dítěte ze strany rodičů ("paní doktorka to s tebou myslí dobře, tak nebreč!"), nebo jejich nezájmem o cítění dítěte ("neotravuj tady!") se dítě ocitne v prostoru, kde je odkázáno pouze na sebe a na svoji schopnost, vyhnout se cítění toho, co ho neustále zraňuje. Začne se přizpůsobovat rozumnému světu dospělých a chybějící pocity, především ty negativní, začne promítat na své okolí. "Můj šéf si na mě zasedl" potom není nic jiného, než podvědomá vzpomínka na původní bolestnou konfrontaci s všemocným otcem či matkou. Dokážeme-li z našich pocitových projekcí obrazně řečeno sestoupit po stezce dospívání dítěte do okamžiku zlomu, tj. do okamžiku, kdy dítě svůj primární (tj. původní) pocit vzdalo, můžeme klienta přivést k jeho vlastnímu, individuálnímu, vitálnímu cítění, které bylo nezlomenému dítěti vlastní a které je studnicí kreativity a životní síly. Tolik povrchní popis primární terapie zhuštěný do pěti vět. Jaký je vztah mezi tímto druhem terapie a konstelacemi?

Z hlediska primární terapie jsou rodinné konstelace povrchní záležitost - je přeci nutno projít pocitem odmítání toho, co nás omezovalo (a to byli většinou rodiče) až na samé dno a ne se zastavit u pár prolitých slz a obrátit se do všeobjímající (pseudo-)harmonie. Podle teorie primární terapie je teprve procítění skutečné a původní - primární - bolesti osvobozující. To, co procítíme pak již s sebou nemusíme vláčet zbytek života. Z hlediska systemické konstelační terapie jsou primární negativní pocity především vůči rodičům a sourozencům čistý jed. Vždyť každý ví, že matka i otec jsou jako dárci života nedotknutelné veličiny, které nutno ctít. Mlátím-li matku nebo otce (ve svých představách, rozumí se), zraňuji především sebe samého. Přes tuto zdánlivou neslučitelnost se tyto dva druhy terapií mohou výtečně doplňovat. Pouze je nutné vědět, kde mohu dostat co a nechodit kupovat chleba k Baťovi.

S postulátem o potlačeném primárním pocitu nelze polemizovat. V mnoha zažitých primárních seminářích a sezeních jsem se přesvědčil, že prakticky u každého z nás tento neblahý zlom, který způsobuje neautentičnost cítění, existuje. Otázkou je, zdali je pro KAŽDÉHO nutné, se k tomuto zlomu dostat a především, zdali neexistuje vhodnější metoda řešení, než jeho sice uvolňující, ale duši drásající znovuprožití. Domnívám se ovšem, že existuje skupina lidí, pro které je primární terapie nevyhnutelným úsekem jejich cesty k průlomu do autentičnosti. Jsou to zpravidla klienti, kteří se velice ochotně podřizují pokynu o uznání rodičů. "Ano, nic jiného jsem si celý život nepřál, než uznat rodiče" - tato reakce může být charakteristická pro klienta, jeho celoživotní potlačování agresivity vůči rodičům je najednou uznáváno jako správné. Tyto klienty bych nejraději hned položil na matraci a nechal chvíli křičet "Nenávidím tě, matko!" Konstelační harmonie totiž u takových klientů působí jako náplast na hnisavou ránu. Navenek to chvíli vydrží, uvnitř to hnisá čím dál tím víc. Pokud jsme nikdy naši podpovrchovou agresivitu vůči zraňujícím nebo nepřítomným rodičům neprojevili, je načase, si to ještě před konstelačním řešením uvědomit a něco s tím udělat.

Na druhé straně existuje mezi terapeuty jedna velice populární kritika primární cesty. Tato často slyšená výtka pojednává o tom, že do uvolňování negativních pocitů mohu stále a stále chodit tak jako si návykový pacient chodí pro svoji drogu. Cítím se přece po "zmlácení" dominantní matky vždy tak skvěle. Nutno poznamenat, že tato kritika je možná proto tak populární, protože dává mnohým terapeutům možnost se utéci k jiným formám terapie, které je samé jako terapeuta tak neohrožují. Paul Vereshack ve své na internetu v angličtině a němčině publikované knize "Help Me - I'm Tired of Feeling Bad" (www.paulvereshack.com) píše v úvodu kriticky: "Začal jsem podezřívat psychoterapii, že je zabydlená v neobyčejně komplexní teoretické věži, která je zkonstruovaná nikoliv za účelem účinné pomoci klientům, ale spíše na obranu těch, co v ní bydlí." Na rozdíl od primární terapie nemusí terapeut při analýze, kognitivních a behaviorálních terapiích nebo i třeba Gestaltu tak často "nasazovat vlastní krk", být každý okamžik přítomen a koneckonců ani nemusí snášet přívaly výše uvedených emocí.

Je ovšem skutečně možné, že klient, který se bude svých hlubokých zranění stále jen dotýkat, aniž by je uzdravil, zůstane fixován na jistou opakující se formu primární terapie. Po pátém sezení již takový klient bude schopen dokonale zahrát "zoufalou deprivaci" nebo "bezmezný, skutečně ošklivý vztek" a to, aniž by si sám své hry všiml. To vše se stupňuje "hledáním" onoho hlubokého zranění. Zde podle mně leží skutečný kámen úrazu - a s tím i možná kritika primárního procesu, která samozřejmě nechce negovat užitek pro již zmíněnou skupinu klientů s potlačenou nebo deformovanou agresivitou. Ať už totiž v mé psyše hledám cokoliv, samý proces hledání mě rozděluje na tu část, která něco hledá (a tudíž to samé postrádá) a na tu část, kde se toto hledané má nalézat, ale která mi dosud uniká. "Hledej zranění!" je příkaz mému vnitřnímu ohaři, který se vydává hledat něco, co bych v rámci primární terapie MĚL najít. Jsem tedy neúplný, musím nalézt (a zneškodnit) své zranění. Tato moje zdánlivá nedokonalost, neúplnost mě svádí z cesty "tady a teď", z cesty akceptování toho, co jsem se vším všudy, to znamená včetně přijetí mého ještě nenaleznutého nebo nezpracovaného zranění.

Abych poskytnul příklad z praxe: Klient již po několikáté leží na matraci. Jeho cíl je průlom v jeho neustálém strachu z otce. Křičí, pláče, zuří a nadává svému imaginovanému tátovi, ale nic nepomáhá. Stále to není to, co by si klient - a terapeut - představoval coby "primární pocit". "Já bych dal všechno za to, se TAM dostat", říká na konci sezení, zcela vyčerpán. Jistě - jako každá terapie, i primární práce se řídí upraveným pořekadlem: Se džbánem se musí mnohokrát jít pro vodu, než se ucho utrhne". Ale to, co u klienta alespoň já slyším, je jeho nesmírná touha se dostat někam, kde není. Proč? Jak ví, že je to tam lepší? A není právě tato touha být konečně někde jinde (tj. někým jiným) právě ta největší překážka v tom, být tím, kým už vždy byl? Není to ona "touha po osvícení", která je, jak víme, největší a finální překážkou na cestě k osvícení?

A ještě jiný příklad. Klient je přesvědčený o tom, že stále hraje divadlo. "Nikdy a nikdo mě nezná takového, jaký ve skutečnosti jsem", říká sklíčeně. Paul, coby mazaný primární lišák-terapeut mu hází návnadu:
"Tak dobře. Ukaž nám jak hraješ divadlo. Zahraj si tady před námi!" (Trik: když klient hraje, že hraje, přestává být jeho hra smysluplná a pro ego výhodná.)
Klient sedí na matraci: "Ale to já už hodnou chvilku dělám. Jen jak jsem řval, tak to na chviličku nebyla hra." (Proti-trik: já právě VÍM, že hraji a to je ten pravý problém)
Paul: "Tak něco zahraj SKUTEČNĚ." (Proti-proti-trik: zkus i z toho vědění udělat hru!)
Klient: "A co?" (Proti-proti-proti-trik: Ty jsi terapeut, tak mi řekni, co mám dělat, abych na to mohl nalézt proti-trik). A tak dále ještě chvíli.

Co zde v tomto šachovém souboji podobném dialogu uniká, je to, že každý z nás prostě většinu doby něco hraje. Hra sama o sobě není špatná, problémy dělá pouze naše neuvědomělost této hry. Namísto, aby klient hledal, kde je "pravý" (v jeho podání pouze tehdy, řve-li), jaké by to bylo, kdyby připustil, že je někdy "pravý" a někdy hraje divadlo a ve spojení těchto dvou krajních bodů a jejich všech mezi-bodů leží jeho hlubší pravost, jeho celistvá skutečnost? Čím je jeho hra "nepravá"? Tím že se necítí, když ji hraje? To je stejná logika, se kterou bychom mohli tvrdit, že ve spánku neexistujeme, protože o sobě nevíme.

Přesto tedy, že primární terapie je podle mého vědomí jedna z nejúčinnějších cest dostat se k našim zapomenutým pocitům a tím i k možnosti cítit znovu a naplno to, co si v životě cítit netroufáme, je nutné mít na zřeteli několik věcí.

1. Primární terapie vyžaduje průběžnou terapeutickou péči během několika dnů, většinou však týdnů až měsíců. Objevit své zamrzlé pocity traumatizovaného dítěte může být pro někoho tak ohrožující zkušenost, že se jeho ego-struktura a s ní vše, co mu dodává funkcionalitu (byť i na nízké, "zamrzlé" úrovni) jednoduše rozsype.

2. Primární terapie se pro jistý druh klientů jeví být předpokladem úspěšné konstelace. Integrace chybějících složek systému je mnohdy podmíněna předcházející integrací mých odštěpených pocitů, jako jimi jsou agrese, nenávist, strach a podobné, v dětství často prožívané a posléze potlačené emoce.

3. Spirituální nebo také meditativní techniky akceptace sebe sama takového, jaký jsem, a to s fokusem na nyní a zde ("now and here"), by měly být v průběhu primární práce vyvažovacím elementem onoho "mlácení rodičů gumovou hadící", protože toto je v podstatě ubližování své vlastní části mého já. "Mom I hate you!" znamená na nejméně padesát procent "I hate myself!".

Jan Bílý, březen 2008

• • • • • • • • • •