Zpátky
na úvodní stránku

Dřívější blog
se všemi články se dá stáhnout zde jako elektronická "kniha". (1,8 MB)


Janův Blog
se aktuálně přestěhoval na externí stránky: janbily.blogspot.com

Další otázky
a odpovědi ke konstelacím najdete zde.

Systemicko- konstelační poradce

Drazí přátelé, návštěvnící těchto stránek, vážení klienti...

Od 1.8.2011 funguje tato stránka jako "Janova systemická poradna". Zde se budu snažit na základě mých zkušeností s mnoha druhy konstelací odpovědět na Vaše otázky a "rozluštit" Vaše problémy. Prosím použijte k zasílání dotazů a námětů formulář na dolním konci této stránky. Pokud si výslovně nepřejete zveřejnění Vašeho dotazu a mé odpovědi zde, prosím zdůrazněte to v mailu.
Na Vaše dotazy se těší ... Jan.

Důležité: Tato poradna není a nemůže být náhražkou za psychoterapeutickou nebo lékařskou péči. Mé odpovědi jsou vždy ryze subjektivní a vycházejí z mých zkušeností na poli osobního rozvoje. Všem, kteří řeší jakýkoliv psychický nebo zdravotní problém doporučuji se obrátit na odborníka. Občas také dostávám dotazy, které nemohu zodpovědět, neboť se necítím být kompetentní. Prosím tedy o pochopení, že neodpovídám na úplně všechny Vaše otázky. J.B.

19.2.2012: Vnitřní žena muže a vnitřní muž ženy a podobné spletitosti
Dobrý den Jane.
Nedávno jsem se seznámil s jednou příjemnou ženou. Po pár setkáních to mezi námi krásně jiskřilo, až pak jsem nějak začal cítit z její strany, že ji něco nevyhovuje. Když jsem se zeptal co se děje, řekla, že neví jak má se mnou komunikovat. Cítí v mé osobě silnější aspekt ženy než muže a připadá si proto jako "muž". Je faktem, že i mě připadala v porovnání se mnou více "jangová"... A je pravdou, že působím jako muž dosti křehce. Můj dotaz je, jestli je to problém v mé ženě, že mě ona nedokáže jaksi přijmout. Nebo se to týká jejího ženského aspektu? Jak s tímhle potom pracovat? Děkuji Milan.

Odpověď: Ahoj Milane a díky za dotaz. Pokud ti řekla, že neví, jak s tebou má komunikovat, řekl bych ji: "Drahoušku, jako muž se ženou. Třeba mi vysvětli, jak dochází k zatmění Slunce a já tě pak chvíli budu obdivovat." Což je samozřejmě žert. Nicméně by to možná celý "závažný" problém převedlo do lehčí oblasti. Pokud se totiž jedná jen o komunikaci, nevidím žádnou tragedii. Naopak by si měla vážit tvého přístupu k vnitřní ženě.
Jiná by ovšem byla, kdybychom její výrok převedli z typicky "mužské" roviny do řekněme všeobecné. Pokud muž řekne ženě: "Já nevím, jak s tebou mám komunikovat", většinou tím myslí buď: "Zrovna mi jdeš příšerně na nervy", nebo "Jsem úplně bezradný, protože ti nerozumím". Obojí je už závažnější. To bych se ji zeptal, který z obou významů platí.
Když ovšem žena řekne cosi podobného, vzláště, má-li silný jang, může to také znamenat, že tě necítí. Že touží po muži, ale dostává jen ženskou energii. A to by byl ten největší problém.
Není nic na tom, když muž je víc v ženské polaritě a žena v mužské. I tak jim to může výborně fungovat - napsal jsem na toto téma na svém blogu dokonce článek: ZDE. Ale je problém, když žena potřebuje "muže" a on je ve své "ženě". To by ses ho musel jít v sobě hledat. Přeju moc zdaru, J.

5.2.2012: Osud rodičů a osud dětí
Dobrý večer,
přemýšlím nad Vašim výkladem, že děti si nemohou přisvojovat osud rodičů. Chápu dobře, že když tak fakticky činí, jde u nich právě o ten problém a je třeba, aby se od přebírání osudu rodičů osvobodili, a nemohou-li jinak, tedy konstelacemi? Můj manžel za nahromaděný majetek, (který nezískal právě v potu poctivé tváře ale různými transakcemi,) vystavěl svébytné "sídlo" a nalajnoval si do budoucna, že synové časem přeberou štafetu a budou hradit provoz a jeho snad i živit. Mě, kterou zadlužením přidal k investicím do "rodiny", jaksi asi vynechal z kalkulací. A když pečlivě a poctivě nahlédnu do minulosti, musím přiznat, že synové dělají již řadu let vše, aby ho vlastně vyštvali, což se právě nyní realizuje. Utekli ze tří vysokých škol, mění zaměstnání, v pubertě se dopouštěli exesů na hraně se zákonem, většinu majetku zázemí a výbavy zničili...
Vlastně se jejich chování hodně zlepšilo od chvíle kdy asi před 2 měsíci řekl že odejde. Ale troufnu si jít ještě dál. Manžel měl svými rodiči naplánováno, že půjde ve šlépějích svého otce, známého lékaře, ale nedostal se na medicinu. Nikdy si vzájemně neodpustili. Tchán že manžel neudělal zkoušky a on rodičům, že mu nezajistili patřičnou protekci. Dnes již jsou tchán a tchyně na pravdě Boží, ale dodnes o nich manžel hovoří velmi zle a vím, že jim neodpustil. Může tedy být příčinou opakovaného selhávání synů, že si přivlastnili mimo jiné právě tuhle zátěž?

Odpověď: Děkuji za dotaz, který se mi zdá být "parádním příkladem", jak děti přebírají zátěže od rodičů. Ne, děti si nemají přivlastňovat osud rodičů, ale velice často to dělají. Důvody jsou prosté a dva. Zaprvé je to láska. Děti milují rodiče (podvědomě, tedy i tehdy, když jim hlasitě spílají) nade vše. Pokud rodiče nesou něco nevyřešeného (například zášť ke svým rodičům), děti si řeknou: Milý tati, já to ponesu za tebe (nebo aspoň s tebou). A začnou také nenávidět své rodiče. Začnou být také neúspěšní. I když to nevypadá jako totéž, je to totéž.
Ten druhý důvod, proč to dělají, je, že nevědí, že to dělají. Kdybychom my všichni v těchto věcech prozřeli, hledali bychom cestu, jak se z toho vymanit. Třeba tím, že rodiče uctíme. Ale protože to nevíme, jedeme ve stejných kolejích.
A na závěr ještě maličkost. Konstelace nás neosvobodí od napodobování rodičů. Pouze nám možná ukáží, že a proč se tak děje. A tím, že uznáme, že rodiče tvoří každý z nich 50% našeho "startovního" kapitálu, můžeme vykročit dál. J.

31.1.2012: Prázdnota v hlavě - trauma?
Zdravím Vás Jane, stalo se mi že jsem se dostal při postavení do role v konstelaci do stavu kdy jsem měl pocit, že nic necítím a v hlavě mám prázdno. Nenaskakovaly mi žádné myšlenky a byly to momenty absolutní nesoustředěnosti. Byl to stav určité strnulosti, zmatenosti, kdy jsem si obtížně zapamatoval kdo je kdo v rolích.
Typické moje reakce na stres jsou že se mi automaticky zhorší paměť.
Chtěl bych se zeptat na Váš názor, co to může způsobovat, snad nějaké trauma z dětství. Připadá mi, že jedu životem často se zataženou brzdou.
Cítím, že je pro mne klíčové zjistit, co to způsobuje. Na konstelacích jsem řešil partnerský vztah s manželkou, který se nachází ve velké krizi. Děkuji za odpověď. J.

Odpověď: Děkuji za dotaz. To, co se děje v rolích, neznamená ještě, že by to vždy mělo nějaký hluboký význam pro toho, kdo v takové roli stojí. Prostě je to role - a někdy se stává, že lidé prožijí v rolích dost traumatizující pocity, které ale zmizí, když z role vystoupí.
Pokud se Vám zdá, že ten pocit ovšem nepatřil jen k oné roli, ale také i k Vám, respektive že Váš pocit, který znáte, s tím rezonoval, podíval bych se na Vašem místě na okolnosti Vaší role. Koho jste zastupoval a v jaké situaci. Pokud jste "hrál" sám sebe (což je poměrně neobvyklý postup), může být "vymazání" myšlenek skutečně stopa k něčemu, před čím Vás Vaše vědomí chrání. V tomto případě bych byl opatrný s "dolováním" a spíše bych se obrátil na někoho, kdo pracuje s léčením traumat.
Zdravím, Jan.

18.1.2012: Rozdíl mezi "sparing-partnerem" a "JÍM"
Dobrý den Jane, včera jsem se zúčastnila Vašeho večera "Láska a vztahy" v Maitrei. Pak mě napadla ješte otázka, kterou jsem již na semináři nestihla položit. Tady je:
Pokud jsme přitahováni a hledáme si partnera, od kterého čekáme, že nám dá něco, co nám kdysi chybělo, a během našeho vztahu zjistíme, co je ten problém a začneme ho sami řešit (např. skrze uzdravení svého vnitřního dítěte), problém vyřešíme a tedy "prvotní důvod" proč jsme si vybrali onoho partnera jakoby "pomine", jak potom poznám, že tenhle partner mi neměl jen pomoci vyřešit tento problém, ale že je to skutečně "ON" - tedy, když pak máme ve vztahu nějaký problém - jak poznáme, že je ještě potřeba na vztahu pracovat, věnovat mu úsilí a energii na jeho záchranu, a kdy už to jednoduše nemá smysl a je potřeba ze vztahu odejit? (Zkráceno.)
Předem Vám moc děkuji - M.

Odpověď: Děkuji za výtečnou otázku. Musel jsem se hodně zamyslet, abych odpověděl tak, jak to cítím a i tato má odpověď mi připadá pouze jako přiblížení se problému, ne jeho vyřešením.
Ano, často je to, co nás k partnerovi/partnerce přitahuje, TAKÉ (někdy hlavně) to, co jsme jako děti nedostalia co nyní doufáme dostat od něho/od ní. Jenomže, to nikdy není jediný účel partnerství. Za každým vztahem je láska, ta ryzí energie, která přitahuje opačné póly k sobě, aby se vzájemně doplňovaly a vytvářely něco jako "tanec života". Šiva a Šakti.
Když vyřešíme problém našeho "nenasyceného malého dítěte", teprve tehdy si můžeme všimnout toho, co v partnerství zbývá. Jakobychom sudnali nějaké (růžové, modré...) brýle. Teprve nyní se objeví otázka, co je partner vlastně zač. Čím mi jaksi "opravdu" imponuje. A co mi u něj chybí. Nikoliv mně jako malému dítěti (za toto chybění on nemůže - a proto je nejen v konstelacích namístě věta: "Vidím v tobě někoho jiného"), ale mně jako dospělému člověku. Když zjistím, že se naše cesty rozcházejí, tak právě proto, že už nejsem na něm závislý, se můžeme v lásce rozejít.
Jenomže - ono to je složitější. Otázka není, zdali partnera opustit, když už jsem si "vyřešil" své závislé a hladové malé dítě, ale otázkou je, zdali jsem si to dítě opravdu vyřešil. Protože když jo, tak jsem skutečně volný - volný i k tomu, zůstat bez nároků, v upřímnosti, v zrcadlení toho druhého, zůstat, protože v něm vidím (tak jako ve všem, co nás obklopuje) cestu a nikoliv cíl.
Srdečně zdravím,
Jan.

17.1.2012: Nespokojenost a prázdnota
Dobrý den, Jane. Potřebuji poradit, protože se zřejmě nacházím v nějaké přechodové fázi. Jsem 13 let s jedním partnerem, nemáme děti, prošla jsem konstelacemi u paní V. a vyřešila si spoustu věcí. Zejména vztah k matce. Nicméně teď jsem v období, kdy jsem v podstatě dosáhla všeho, čeho jsem chtěla, ale nejsem spokojená. Mám hodného a tolerantního manžela, bezva práci, spoustu koníčků, ale cítím se sama. Opustili mě dlouholetí přátelé. Teď se kolem mne pohybuje několik mužů, kteří o mě mají zájem, ale já jim unikám. Je to rozumové - mám obavu o své jistoty a svůj klid. Tím ale stejně klid na duši nemám. Připadám si jako blázen chodící v začarovaném kruhu (mimochodem tato karta mi také pořád padá). Tak co dělám špatně? Nebo co to všechno znamená? Děkuji za odpověď. M.

Odpověď: Ahoj a díky za dotaz. Co se přesně děje nevím a ani nemohu vědět, takto na dálku a z mailu. Ale po přečtení mě napadlo, že ta tvoje krize souvisí možná i se smyslem naší existence - tedy s něčím hlubokým, co nutno vyřešit a co, speciálně v posledním čase, zjevně u mnoha lidí touží být vyřešeno.
Každý máme v sobě jakýsi "vnitřní-muž" a "vnitřní-žena" princip. Zatímco "vnitřní žena" plyne, tančí a neustále se mění, "vnitřní muž" potřebuje orientaci na něco, co přesahuje každodenní "plynutí". Kolem 25 - 35 let se v ženách většinou přihlásí vnitřní žena s tím, že by ráda dala život dál, že by ráda z těch zdrojů kolem sebe (například z materiálních zdrojů, z lásky atd.) vytvořila cosi živého - dítě. Když se ženě podaří otěhotnět, je její vnitřní muž na nějakých 15 - 25 let uspokojený - má smysl (tedy - vychovávat dítě).
Ne všem ženám je ale tato cesta dána (a není to žádná katastrofa, když jde žena cestou, na které ji nepotká dítě). V tomto případě si ale žena musí položit klasicky "mužskou" otázku: "Co je moje nejhlubší poslání, tady na Zemi?" Co mám životu přinést, když ne dítě? O co se mám podělit? Kam mě vede Bohyně, která je větší než já? Sloužím ji tak, jak mohu?
Protože esence těchto otázek je koncepční, těžko je může odpovědět vnitřní žena. Ta se chce líbit, být obdivovaná a především otevírat se lásce a dávat lásku. Tančit a zářit. Takže, po vyřešení vztahu k mámě (tj. předobrazu vnitřní ženy) se možná nyní obrátíš k tátovi (coby předobrazu vnitřního muže). Držím palce.
Jan.

1.1.2012: Podnikání mi nejde
Dobry den Jane, zdravim Vas novorocne. Rada bych se Vas zeptala, kde u mne muze byt v pracovni oblasti "zakopany pes", vim, ze delate take seminare pro manazery...
Minuly rok jsem v praci po 12 letech dala vypoved s tim, ze potrebuji zmenu, zkusila jsem podnikat, ale s zadnym vysledkem. Oba moji rodice byli hodne pracoviti, nevim, po kom jsem podedila velky kus lenosti (no, vlastne dedecek nejradeji chodil s flintou do lesa :-)... delam si trochu legraci, ted mam pracovni nabidku, ktera odpovida moji profesi, ale citim, ze mne tento druh prace nebude uspokojovat, podnikani mi nejde, tak mi treba Vasi odpovedi neco napovite... Moc Vam dekuji, P.

Odpověď: Děkuji za dotaz, ale obávám se, že Vás moje odpověď neuspokojí. Otázka (aspoň pro mne) totiž je, co vlastně chcete?
Chcete to dělat jako rodiče? Píle, práce, možná i dost namáhavá...? Pokud ne, nutno přijmout, že budete mít "špatné svědomí" - to je prostě svědomí rodiny a rodičů, proti kterému se "leností" prohřešujete. Pokud to nebudete řešit jako dědeček (byl pytlák nebo myslivec?), tak jedním z výsledků takového prohřešování se vůči duši rodiny je, že Vám Vaše podvědomí nedovolí komfort - tedy nebudete vydělávat moc peněz.
Pokud se usmíříte s rodiči a s jejich cestou (to může trvat roky), zjistíte, že úspěch pro Vás závisí na práci a ne na štěstí (i to je výraz oné "duše rodiny, v jiných rodinách to může vypadat jinak). V mnoha rodinách je "práce" spojena se "závislostní prací", tedy s prací kdesi v soukolí systému, nikoliv se svobodným podnikáním. I tady platí - pokud půjdete jinou cestou, nejdříve se musíte vypořádat se svým podvědomím, které Vám říká: "Ale takto se přece nevydělávají peníze!"
Ve skutečnosti jsme opravdu svobodní a můžeme zvolit jakoukoliv cestu. Ale nejdříve musíme uzavřít mír s našimi předky, kteří znají (mnohdy jen) jinou cestu a tak se na tu naši dívají s nevolí. A jak se uzavře mír? Tím, že uznáme, že byli (a jsou) prostě větší, protože šli svou cestu před námi. Takže jejich cesta byla, i když se nám to možná nezdá, ta správná. Hellinger k tomu říká: "Když mluvíme s někým, kdo je opravdu větší, máme pouze tři slova: 'Prosím', 'Děkuji' a 'Ano'".
Jan.

17.12.2011: Otec se mnou nemluví
Ahoj Jane, ráda bych znala Tvůj pohled na rodinou situaci - vztah s otcem.
Moji rodiče spolu žili, ne příliš šťastně téměř 45 let. Maminka zemřela na rakovinu před 10 lety. Jsme 2 sestry, samozřejmě dospělé. Máma rodinu držela, byla velkou autoritou. Snažili jsme se najít nový řád, zdálo se, že konečně s tátou k sobě nacházíme cestu. Táta měl po smrti mamky přítelkyni (zřejmě i za jejího života nějaké byly). V tom období zemřela tátova matka, na které byl velmi závislý. Pak odjel do lázní a tam si ho ulovila přítelkyně nová. Taťka byl jako puberťák zamilovaný. My příliš nadšené nebyly, protože paní po necelém měsíci známosti bez jakýchkoliv ohledů vtrhla do domu a myslela, že se vše bude točit podle ní. Prosila jsem je, aby na nás nespěchali...Dopadlo to tak, že otec prohlásil, že pokud neuznáváme jeho přítelkyni, končí s námi. A také ano, odstěhoval se, začal nás pomlouvat, stěžoval si na obecním úřadě, vyhrožoval soudy. Teď (po 6 letech) stále komunikace 0, neznáme na něj kontakt. Když je v domě (má celý byt jako výměnek), schovává se před námi. Mrzí mě to, ale nějak se neumím vypořádat s tím vším. Táta mi chyběl celý život, když teď se zase vzdálil...
Můžeš prosím napsat na to svůj názor? Díky předem, L.

Odpověď: Ahoj a díky za dotaz, i když toto je spíše na konstelaci, než na psaní.
Ale vezmu to jednoduše - mám pocit, že hledáš to, co bys mohla otci vyčítat. Prosím, zamysli se nad tím. Chceš vzít svého otce tak, jaký je, se vším všudy? Nebo chceš, aby Ti někdo potvrdil, že máš pravdu?
V rodinných vztazích existují dvě úrovně. Ta jedna je právně-morálně-faktická. Na této úrovni se často děje, že rodiče nejednají tak, jak by si to člověk přál, někdy dokonce jednají "nespravedlivě", občas i "trestuhodně". Jenomže, tato úroveň nás od rodičů dělí, je to dozajista úroveň společenského styku dvou nezávislých, dospělých osob, která je řízena konvencemi, zákony případně všeobecně rozšířenou morálkou. Problém je v tom, že když jsme vůči rodičům v právu, nic nám to nepomůže. Protože to, co každý z nás potřebuje, je (také) ona druhá úroveň.
Zde jsou rodiče větší (protože nám dali život) a my menší (protože jsme ho od nich dostali a nemůžeme jim ho dát zpátky, abychom se s nimi jednou pro vždy vyrovnali). Tady nemá smyslu hledat, kde jsme či nejsme v právu. To jediné, co zde lze říci, je: "Táto (nebo mámo), já jsem malý (malá) a ty jsi velký (velká) a tak, ať děláš co chceš, tak já to beru jako něco, co k tobě patří. A nechávám to tak, jak to je."
Jistě - toto nevyřeší žádný problém, který máme s rodiči na oné "první úrovni". A také, a to je důležité, to neznamená, že bychom se neměli bránit, když jeho nová partnerka vtrhne do našeho domova. Každé dítě má právo na to, zůstat samo sebou a dospělé děti mají právo na to, nenechat si rodiči do života mluvit. Ale "stát se opět malou" nás vrátí někam, kde rodiče můžeme akceptovat. A to i tehdy, když nám celý život chyběli a my je za to celý život obviňovali. Protože - smysl rodičů není, že tu pro nás celý život jsou, nebo že se chovají podle našich představ, ale že skrze ně (a jen skrze ně) k nám přišel "zdaleka" (jak říká Hellinger) zázrak života.
Jan.

21.12.2011: Citový chlad manžela
Dobrý den, pane Bílý,
zúčastnila jsem se rodinných konstelací v našem městě, ve snaze vyřešit svůj vztah s rodinou mého muže. Sestavila jsem svůj model a "matka" mého muže řekla, že jsme jí lhostejní, já a moje původní rodina, její vlastní děti i můj syn, tedy její vnuk a že snad jediný cit, který chová je ke svému manželovi, kterého také nezajímáme. Pochopila jsem, že mi nezbývá než to prostě přijmout tak jak to je a nesmírně se mi ulevilo. Ale to co mě trápí je citový chlad ze strany mého muže (nejen vůči mě), při konstelaci jsem pochopila, že se ho vlastně bojím. Zdá se, jakoby měl raději smrt než život, jakoby ho přitahovala či dokonce fascinovala, mě to děsí...a je pro mě složité v tom žít.
A tak se ptám, zdali je možné najít příčinu blokace energie lásky či její obrácení na druhý pól pomocí konstelací, nebo tuto blokaci pomocí konstelace vyléčit? Děkuji Vám za odpověď a přeji krásné Vánoce a mnoho radosti v novém roce. O.

Odpověď: Na svých seminářích i ve výcviku vždy varuji před tím, brát to, co se ukazuje v konstelaci, jako nějakou "správnější" pravdu a věřit tomu více, než tomu, co zažíváme mimo konstelaci. Konstelace pro mě je jakási alternativní realita, a takto pojatá nám může otevřít oči pro něco, co jsme dosud neviděli nebo co jsme vidět nechtěli. Ale konstelace nikdy neznamená, že "tak to je". To na úvod.
Pokud máte dojem, že Váš muž skutečně (nehledě na to, co se ukázalo v konstelaci) JE citově chladný, tak jako první bych s ním o tom promluvil. Muže, tedy mužský princip jako takový, samozřejmě přitahuje smrt, to je normální. Boje, války, ale i dobrodružství, cesty do neznáma a nasazení života je toho výraz. To patří k "mužům" (ale i k mužskému principu v ženách, i když je v nich většinou tato stránka mužského principu od dob Amazonek potlačena).
To by ovšem nemělo působit jako blokáda lásky. Nicméně někdy se stává, že ženy nerozumějí plně mužům (a speciálně v tomto bodu - doporučuji výtečnou knihu Davida Deidy "Cesta pravého muže") a očekávají lásku tak, jak by si ji přály - což pak muž mnohdy "nedá", protože to není to, co ho láká. Zde je důležité, nezatrpknout a mluvit s mužem o tom, co Vám chybí.
Co ovšem nefunguje, je touha muže nějakou konstelací změnit - myslím tím, postavit sama konstelaci na to, aby se odblokoval. To je manipulace (neboť jeho původní systém není Váš a Vy tam nemáte co dělat) a jako každá manipulace se i tato může zle vymstít.
Jan.

17.12.2011: Je terapeut součástí systému?
Dobrý den, Jane,
ráda bych se zeptala na to, zda se může stát součástí konstelačního modelu i školitel či terapeut, např. tím, že sáhne na člověka, který do modelu vstupuje. Děkuji Vám za odpověď. O.

Odpověď: Pokud terapeut nebo školitel staví konstelaci klientovi, není součást jeho systému. Pouze tehdy, zaplete-li se do jeho systému například tím, že by chtěl klientovi mermomocí pomoci, nebo jinak vezme klientovu zátěž na "svá ramena", stane se (i když většinou ne úplně významnou) součástí systému. Takové případy se dobře dají rozpoznat (a řešit) v konstelační supervizi. Zde nechá supervizor postavit terapeuta zástupce za klienta (případně další zástupce za jeho systém) a zástupce za sebe (tj. za zapleteného terapeuta).

7.11.2011: Mým třem dospělým sysnům se nedaří
Ahoj Jane, velmi ráda bych se s Vámi poradila. Mám tři syny. Dokud byli v dětském věku, byli veselí, sportovali, vše se jim dařilo přirozeně. Mám pocit, jak se stali mladými muži, nějak se jim přestalo dařit. Jsem z toho velmi smutná. Co by jste poradil? Jak mohu jako jejich matka pomoci? Velmi pěkně děkuji, Eva.

Odpověď: Ahoj Evo, děkuji za dotaz.
Od jistého období ve vývoji dětí je pro rodiče velice těžké, pro ně něco udělat - ať to s nimi myslí jakkoliv dobře. Děti, kteří dospívají, se staví na vlastní nohy, mají "vlastní rozum" a berou svůj život do vlastních rukou. K tomu patří také, vyrovnat se (nebo nevyrovnat) s "rodinným" či "systémovým" zatížením.
Z toho, co píšete, by se mohlo opravdu jednat o něco, co "vězí" v rodině (důraz je na "mohlo", ne na to, že tomu tak skutečně je), ale to, jak se Vaši synové s tím poperou, musíte přenechat jim. Dokonce obyčejně ani nefunguje, jim nabízet pomoc, posílat je na nějaké semináře - protože v jisté fázi vývoje (která může trvat i desetiletí) děti přirozeně odmítají rady rodičů.
A tak je pro matku, jako jí jste Vy, nejlepší, se stát trochu "egoistickou" a postarat se o to, aby se Vám dařilo dobře. Tak trochu se od dětí "odříznout" (vím, že je to nesmírně těžké) a podívat se znovu, možná po letech, na kvalitu Vašeho vlastního života. Co Vám dělá dobře, co Vy potřebujete. Když děti vidí, že se rodičům daří dobře, mohou se "bezstarostně" zabývat svými problémy.
V tom Vám držím palce, Jan.

10.10.2011: Mužský chaos a zmatek
Zdravim Ta Jane, mám v sebe chaos a zmatok. Neviem na aku cestu sa vydať.
Citim sa ako dvojročný chlapec; ten svet okolo mňa je tak veľký a ja neviem, kde začať, ako začať a prečo vobec začať. Pritom si zúfalo uvedomujem mrhanie energiou na TV, jedlo, ležanie-zabíjam čas. Na opačnej stane zasa zúfalo hľadám, skúšam, snažím sa tu moju energiu niekde dať- tvoriť. Ten moj vnutorny muž sa trasie od toho ako by rád niečo tvoril, ukázal sa že vie, ale skor stagnuje. Ďakujem, J.

Odpověď: Ahoj, zdravím tě také. Tedy - mluvíš o mnoha příznacích deprese. A tu je potřeba léčit. K tomu ale já zde nemohu přispět, takže ti napíšu jen něco, co pozoruji kolem sebe a co vím z konstelací.
Mnoho mužů, čím dál tím víc, zdá se mi, upadá do podobných stavů, jaké ty líčíš. Včera jsem v Maitrei vedl večer na téma "Deepest purpose" - ten nejvnitřnější smysl života, který každý muž zoufale nutně potřebuje. A na začátku večera to vypadalo katastroficky - muži se vůbec neshodli, kterým směrem by se měli/mohli ubírat, aby to našli. Dokonce nebylo ani jisté, zdali smysl života není jen v tom, užívat si, koupit si, co se člověku líbí a vykašlat se na všechny "vzešené smysly života".
Ale pak jsme se, krůček za krůčkem, dostávali dál. Možná, že první fáze v hledání léku na současnou "mužskou" depresi spočívá v tom, uvědomit si jak je tento náš okolní svět stále ještě mega-mužský (růst, rychlost, moc, agrese, reklama, politika) a jak tím mužský princip vnitřní jistoty, smysluplného poslání a cílů upadá, jak je tím vyčerpaný.
Nedávno jsem se vrátil z Řecka, kde jsem byl s Barborou měsíc. Plavali jsem v moři, jedli málo a zdravě, nebyla tam televize ani příliš počítačů (občas jsme vyjeli na kopec do internetové kavárny a odeslali pár mailů). Uvědomil jsem si, jak velice jsme se vzdálili tomu, co je "esenční". Bill Plotkin to popisuje ve svých knihách - a chodí se svými pacienty (z měst) po horách a skrze kaňony, přespává s nimi pod hvězdami a plave v jezerech kdesi uprostřed divočiny. Zatímco my sledujeme ceny zlata a pády akcií, zabýváme se politikou nebo profitem.
Včera v Maitrei si pár mužů sáhlo na to, jak těžké je, se znovu stát mužem, který má poslání. Ale ukázalo se, že na cestě existují spojenci: Nespokojenost, námaha, samota a sounáležitost mužů, kteří hledají. A určitě ještě i jiní spojenci. Ale, jak se zdá, počítače, televize, a naše civilizace moc nepomáhají.
Jan.

6.10.2011: Mlčení žen
Milý Jane, už dlouho si lámu hlavu tím, co budu jednou říkat svojí dceři (dcerám). Všude se od Tebe člověk doslechne, či si přečte, co mají říkat muži, ale co ženy? Nejdřív jsem si říkala, že na to vždycky v zápalu mužského tématu zapomeneš :-) A ejhle, konečně se na to někdo zeptal. Odpověď mě nejprve trošku zaskočila, jak jako že neříkají nic?! Teď mi to přijde naprosto geniální! V práci se "starám" o 150 lidí. A když se na chvíli zastavím, tak najednou cítím, že i když neříkám nic, tak slyším odpověď. Wou! Alžběta.

Odpověď: Ahoj Alžběto, díky - vztahuješ se na mou odpověď na dotaz z 1.8.2011. Nedávno jsem vedl mužskou skupinu a poté, co jsem pronesl, že zatímco muži mluví (diskutují, přou se, tvoří filosofické teorie), ženy cítí. A bylo mi řečeno, že tedy asi neznám ženy, neboť ty (tedy jejich) mluví neustále. Ale já, jak určitě víš, jsem nemluvil o "mluvení", nýbrž o "rituálních větách", tedy o způsobu, jak dosahují muži a ženy změn. Zatímco muž k tomu potřebuje "logos" (tedy slovo, řeč a myšlenku, ideu), žena coby opatrovatelka ohniště (které dříve tvořilo střed domova) mění věci skrze "nomos" (zákon) a to ještě skrze "nomos locii", zákon místa. Ten netřeba logicky vysvětlit, odvíjí se z tradice a často beze slov. A zatímco svět muže uhání vpřed, svět ženy je cirkulární. Proto jsou to především ženy (a ženský princip v mužích), které jsou uchovatelky tradice a proto je tradice v dnešním (mužském) světě tak málo ceněna.
Tak asi takhle... Zdravím, Jan.

5.10.2011: Vztek na rodiče
Dobrý den Jane, zúčastnila jsem se jednoho konstelačního víkendu u Vás a jedné přednášky. Získala jsem zde dojem (snad správně), že by člověk neměl hodnotit a zasahovat do života svých rodičů, neměl by se dělat větší. To bych ani nechtěla, ale ve svých 34 letech (a v těhotenství) jsem začala pociťovat k nim neúnosnou nenávist. To se mi před tím nikdy nestávalo. Vyrůstala jsem od 6ti let jen s otcem - byl to těžké (alkoholik, několik let mě zneužíval - nikomu jsem to neřekla), k tomu šikana ve 2. třídě ze strany učitelky. Matka se 30 let léčí s psychózou (střídavě pobývá v léčebnách, u svého bývalého přítele, občas i u mě). Nyní pro ní hledám vhodné trvalé umístění. Oboum rodičům jsem do svého těhotenství celý dospělý život pomáhala (finančně, zájmem o ně apod.), nyní bojuji s nenávistí, chutí je i zprovodit ze světa - hlavně otce. Do vězení se mi nechce, ještě v době, kdy se mám stát sama matkou. Tuším také, že by se tím problém nevyřešil, ale nevím moc KUDY KAM - začínám před nimi utíkat. Oni samozřejmě mojí změnu v chování nechápou a o to víc mě oba kontaktují. Ráda bych šla na indiv. konzultaci k Vám, ale budu ráda třeba i ("jen)" za Váš vhled, názor - co s tím??? Velké díky M.

Odpověď: Zdravím a děkuji za dotaz - i když patří k "těm těžkým" k zodpovězení. Ale pokusím se :-)
"Zabít" rodiče rozhodně nepomáhá, protože jsou "v nás". Nejen geneticky, ale i systémově - možná, že je důležitější si uvědomit, že často bojujeme s tím, co máme nějak sami, i když se to neprojevuje. Ale nechci odpovídat ve směru: "Musíme vše snášet", to vůbec ne. Možná, že klíč k vašemu trápení leží v tom, že "jste celý život pomáhala". Rodičům, aspoň z pohledu konstelací, se nedá pomáhat. Pokud to děláme, je výsledkem právě buď vámi popisovaný vztek, nebo vyčerpání, zufalství, deprese - často vše najednou.
Někdy, po letech, kdy jsme fungovali a byli "hodní" se stane, že už to nejde. Že se za ta léta nahromaděná agrese vyvalí ven a my dostaneme "smrtelný" vztek. Možná, že se to děje u vás právě nyní, když jste se stala sama matkou a už nemůžete s rodiči "fungovat" jako dříve. V takové situaci je dobré, vzít na pomoc nějakou dobrou psychterapeutku - ani ne tak kvůli terapii, jako kvůli sdílení toho, čím člověk prochází. Druhá věc, která může pomoci, je být na sebe hodný - dovolit si tedy mít ony negativní pocity, aniž by s nimi člověk musel něco dělat, proti nim bojovat. A klidně načas nebýt (na rodiče) hodná.
V případě zneužívání radil Bert Hellinger (zakladatel konstelací) si představit, že to, co se dělo (a co dítě prožívalo), dělalo dítě s láskou k rodině a pro její záchranu. Že je tedy dítě nevinné. Potom může dítě říci: "Táto, ty jsi můj táta, to je jediné, co vím. Všechno ostatní nechávám u tebe, já s tím nemám nic společného". Což ovšem může být dost dlouhý a bolestný proces. Ale na konci stojí vnitřní usmíření s rodiči a tím i získání velké síly pro svůj současný život.
Zdravím a přeji hezké dny, Jan.

30.9.2011: Otec se mnou nekomunikuje
Dobrý den Jane, ráda bych si udělala jasněji v tom, co jsem už zažila a tím se snad i vyrovnala s některými záležitostmi, zbavila se nepříjemných pocitů, které mě sem tam přepadnou.Mám to své klubko nějak moc zašmodrchané a potřebuji pomoc, abych to měla šanci rozmotat. Nejvíc ze všeho mě mrzí, že nemohu být v kontaktu se svými dětmi a normálně komunikovat se svým 75 letým otcem, tam už mám jen velmi mizivou naději, že se to snad před jeho smrtí ještě obrátí. Jeho dcera (moje mladší nevlastní sestra) mu namluvila společně se svým přítelem - shodou okolností otcem mých dětí, že jsem psala na ně všechny anonymy.
Připadám si jak v začarovaném kruhu, z kterého se nedá vyjít ven nebo já nevím kudy. Možná je šance, že bych něco pochopila na konstelacích, ale potřebuji se poradit, který seminář by byl pro mě vhodný nebo spíš čím začít. Samozřejmě mě zajímá i cesta královny a přesvědčení o penězích, v tom asi taky plavu. Konstelací jsem se nikdy neúčastnila, ted čtu tvou poslední knihu, články a poslouchám zde uvedené přednášky. Jinak žádné zkušenosti. Můžete mi poradit, kterým seminářem začít? Děkuji H.

Odpověď: Dobrý den, vzájemné výčitky a přidělování viny nikdy nic nepřinesou. A to ani tehdy ne, je-li člověk skálopevně přesvědčen, že má pravdu. Pokud rodiče nebo rodinní příslušníci s vámi nekomunikují, je důležitý první krok k dalšímu vývoji to přijmout s tím, že "oni mají svoji pravdu". Tady se s tím nejprve nějak smířit, ustoupit z pozice "oběti", z pozice poškozené(ho). Moje zkušenost je, že konflikty v rodinném systému pramení právě z přesvědčení jediné, vlastní pravdy.
Konstelace zde můžou výborně pomoci, neboť člověk v nich vidí (a to nejen ve vlastní konstelaci), jak relativní jsou tyto naše pravdy. A jeho srdce se může otevřít. Ať si kdo chce tvrdí, co chce, když se podaří, říci například svým rodičům "táto (mámo), chybíš mi", nebo ještě jednodušeji: "mám tě rád" a to bez podmínek, bez "vyřizování účtů", většina problémů se rozplyne jako mlha po ránu. Takže vlastně ani nejde o to, který seminář je nejvhodnější, protože tento základní pohyb, posun směrem k vyjádření toho, co člověk cítí, přímo a bez okolků, je přítomný v každé konstelaci.
Moc zdravím - Jan.

30.9.2011: Doporučení v Brně
Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit, koho byste mi doporučil na skupinové kostelace v Brně? Popř. máte někdy přednášky nebo nějáké akce v Brně?

Odpověď: Dobrý den, bohužel žádná doporučení nedávám. Na mém webu (http://www.konstelace.info/links.html) je uvedeno pár kolegů, ale vyhledání "toho svého" lektora či lektorky je tak individuální proces, že zde nelze nikoho doporučovat. Prostě se podívejte na kvalifikaci, zdali vás to, co on/ona o sobě píše přitahuje a zkuste nejprve navštívit nějakou "ochutnávku" její/jeho práce.
Moc zdravím - Jan.

16.9.2011: Úmrtí maminky a vina/nevina
Dobry vecer, chtela bych se zeptat na moznost rodinne konstelace pro objasneni zivota a smrti nasi maminky, ktera zemrela pred dvema dny, a tim take cele nasi rodiny. Maminka mela velmi traumaticky zivot, maminka ji zemrela velmi zahy, macecha i otec ji v podstate tyrali, ona se pokusila spachat sebevrazdu ve veku deseti let. Mela se lecit, ale otec ji to nedovolil, neumoznil. Pozdeji nesmela vystudovat, ucila se na zamecnici z donuceni. Svatbou s mym otcem resila svuj neuteseny zivot, laska to ale nebyla. Uz po roce se chtela rozvest, nepovedlo se. Meli spolu tri dcery. V rodine byly stale boje, konflikty. Ja jako nejstarsi dcera jsem byla vzdy na strane maminky, otec me nesnasel. Dalsi dve sestry byly v podstate nerozhodne mezi obema rodici. Otec byl mamincin mazanek, konflikty resil uteky k ni, sve zeny si nevazil. Maminka se cely zivot lecila na vysoky tlak, na bolesti zad. Presto svym dceram vzdy pomahala, kladla jim na srdce nutnost vystudovat, zit sporadane. Vnoucata byla jejim potesenim. Ovsem my dcery jsme zily ponekud daleko, takze maminka mela pocit, ze nas ztraci. Jeji nejmladsi dcera zila sice blizko, ovsem jeji partner, s nimz ma vlekle spory, a ktereho nemiluje, maminku nesnasel, a zakazoval ji pristup do domu. Maminka si pote postupne vytvorila jakousi nutkavou neurozu a fobii z hadu. Nesnesla byt nikde sama. Po dvou letech snah o pomoc ji sestra prinutila k nastupu na psychiatrii, pote byla prevezena k lecbe do Petrohradu, kde ji podavaly leky na schizofrenii. Maminka leky i lecbu velmi spatne snasela, hubla a chatrala. Po trech mesicich lecby ji sestra vzala k sobe domu a pecovala o ni, castecne spolecne se mnou. Doslo ke zlepseni stavu, byly jsme s maminkou a vnuckami na dovolene v Recku. Maminka byla stastna, ze je s nami. Pred ctyrmi dny prohlasila, ze ji stipnul had a ze ona do dvou dnu tise zemre. Po dvou dnech prodelala v noci mozkovou mrtvici takoveho rozsahu, ze do dvou dnu zemrela. Velmi se trapime, obvinujeme a hledame cestu, jak cele nase zivotni trauma osvetlit, pochopit. Mohl byste nam poradit, pripadne napsat, kde hledat pomoc? R.

Odpověď: Dobrý den, děkuji za obsáhlý mail, na který ovšem nemohu jednoduše (a partně ani pro vás uspokojivě) odpovědět. Hlavní problém vidím ve vašem velikém zapletení se do rodinného osudu, speciálně do osudu vaší maminky.
Děti nikdy nemohou být zodpovědní za osudy rodičů, toto břímě jim prostě nenáleží, a také ho nemohou unést. Děti dostali od rodičů život a pokud byl život rodičů těžký, to jediné, co jim děti mohou říci, je: "Mámo, táto, děkuji za život. Já ten život od tebe beru, úplně a zcela. A to i za cenu, kterou jsi za to musel/musela zaplatit". Jakékoliv jiné hodnocení života nebo osudu rodičů a přemítání o vlastní vině/nevině nemá smysl, neboť vůči rodičům jsou děti malé. A tak děti nikdy nemohou rodiče zachránit.
Pokud se o to snaží, pokud si dělají výčitky nebo neužívají toho života, který jim byl předán rodiči, povyšují se tak v jistém smyslu nad rodiče, nad osud a nad běh věcí. A tím pak také trpí.
Rodiče odcházejí z života před dětmi, tak je to normální. A to i tehdy, když jsou okolnosti jejich odchodu tragické, nebo nepochopitelné. Děti jim v tom, i když třeba chtějí, nemohou zabránit. To jediné, co mohou udělat, je přijmout dar života a případně tento dar dávat dále.
Moc zdravím - Jan.

19.9.2011: Homosexualita, nepřiznané rodičovství
Ahoj Jane, při čtení tvé knížky Láska , vztahy, konstelace mne napadly dva dotazy?
1. Kde a proč se v rodinném systému objevuje homosexualita? Pokud se to dá nějak zobecnit.
2. Můj tchán se nedávno manželovi přiznal, že před 30let vyhověl přání své kamarádky a "na zakázku" ji přivedl do jiného stavu, jelikož se jí toto s vlastním manželem nedařilo. Součástí dohody bylo, že dítě nikdy nevyhledá a tajemství nemá být prozrazeno. To tchán dodržel, jen nedávno dotyčnou potkal a od ní se dozvěděl, že je od dcery dědečkem, proto se manželovi pochlubil. Zajímá mne zda se tato neznámá manželova sestra může v systému nějak projevit.
Předem děkuji za odpověď a přeji krásné dny, J.

Odpověď: Dobrý den, děkuji za (docela těžké) otázky. Ale pokusím se je zodpovědět z mé konstelační praxe.
1. Sexuální přitažlivost stejného pohlaví je dnes nazírána jako něco naprosto normálního (u mnoha živočichů se homosexualita v jistém procentu běžně vyskytuje) a tak bych nechtěl budit dojem, že homosexualita je cosi, co je důsledkem jisté systémové patologie. Nicméně je možné, že se jistý druh homosexuality může vyskytnout tehdy, když dítě (potomek) přebere jakoukoliv zátěž od předka opačného pohlaví. Například, když babička v systému nemá místo, do systému se ale rodí stále kluci - jeden z nich přebere v přeneseném smyslu "památku" babičky a to může (zdaleka nemusí) mít vliv na jeho sexuální orientaci.
2. Pokud tomu rozumím, je tvůj tchán ocem nevlastní sestry tvého manžela. Pokud k narození sestry došlo před narozením tvého manžela, je případ podobný, jako když má jeden z rodičů vztah před vztahem, z něhož potom náš předek (či manžel v tomto případě) pochází. Toto je závažnější, než když se nevlastní sestra narodila po narození manžela. Tebe (coby někoho, kdo přichází z jiné rodiny) se to netýká. Týkat by se to mohlo vašich dětí - hlavně to tajemství. Cokoliv nevyřčené může (i když nemusí) ovlivnit ty, kteří jsou v systému, kde se to stane.
Moc zdravím, Jan

30.8.2011: Nepamatuji si nic z dětství
Jane, jsem moc ráda, že jsi založil toto diskuzní forum, že vlastně i po skončení semináře má člověk možnost si určité situace ujasnit. Na semináři samotném jsem měla tolik zážitků a vjemů nejen z mé vlastní konstelace, ale i z konstelací ostatních ůčastníků, že teď marně pátrám v paměti, jaký byl výsledek nebo poznání nebo odpověď na můj problém. A protože vím, že si píšeš poznámky k jednotlivým konstelacím, chtěla bych tě moc poprosit o radu, o Tvůj pohled. Nepamatuji si na své dětství a ani po rodinné konstelaci (6.a 7.8.) si nejsem schopná uvědomit PROČ. Vadí mně to už dlouho a po přečtení Prvotního výkřiku jsem ještě víc přesvědčená, že to je důležité vědět (podle Janova spíš cítit). Jak Ty píšeš v jiném blogu - dospět znamená pochopit souvislosti ve vývoji, ale jak se mám probourat mým ochraným systémem a rozpomenout se? (terapie podle Janova jsem nenašla). Má podle tvého názoru smysl "Rückführung"? Těším se na odpověď a přeji Tobě i nám hodně úžasných seminářů! Š.

Odpověď: Ahoj,, ano, jeden z důvodů založení "poradce" bylo vytvoření možnosti pro účastníky kurzů se na něco zeptat, sdílet to, co se dělo po kurzu atd. Takže - díky za dotaz.
Když se na něco nepamatujeme (vědomě), neznamená to, že to nepůsobí. To platí pro dětství zrovna tak, jako pro konstelaci. V případě dětství to za jistých okolností může znamenat, že naše "nevzpomínání" nás chrání před něčím, co pro nás nebylo dobré a - stále ještě není dobré. V případě konstelací tomu může být zcela naopak - v konstelaci se něco odehraje, co má pozitivní vliv na naše podvědomí a to onen "vhled" ochrání tím, že klient hned po konstelaci zapomene to, co se tam dělo. Já jsem velice pro ctění tohoto "ochranného" mechanismu, ať už nás chrání před něčím, na co (ještě) nejsme připraveni, nebo chrání něco důležitého, aby to náš rozum opět nerozemlel a neudělal z toho intelektuální "srozumitelnou" kaši.
Proto bych nikdy nedoporučoval, "páčit" z podvědomí něco, co se neukazuje samovolně. Proto také neposkytuji klientům záznamy z konstelace v případě, že konstelaci nahrávám.
Chápu tě, když říkáš, že bys chtěla se na své dětství rozpomenout se vším všudy - a když vyvozuješ, že by to mohlo být pro tvoji práci (např. Janovova terapie) přínosné. Jenže já se setkal v mnoha konstelacích s tím, že když nám něco v něčem brání (například závislosti, špatné návyky, amnesie atd.) má to význam a je třeba to považovat za "spojence". A to do té doby, než se něco změní (tedy většinou my sami) a to, co nás "chránilo" ale s čím jsme někdy dost zuřivě bojovali, se může stáhnout. To neznamená, že bychom neměli pátrat, co takový spojenec ukrývá. Ale toto pátrání by mělo probíhat v souladu se spojencem, ne v boji s ním. Rozumíš mi?
Moc zdravím - Jan.

5.8.2011: Proč chci stále být lepší?
Milý Jane, ...
... při komunikaci s muži (naplno jsem si to uvědomila včera večer), že se mi do všeho promítá to, jak moc mi někdo chybí. Jak moc mi nejspíš chyběl táta. Že ho hledám se taky ukázalo v nějaké loňské konstelaci, kdy jsem se rozhodovala mezi dvěma muži, nejsem ani s jedním. Do té komunikace se promítá, jak moc jsem se snažila být lepší (asi i než máma), aby mě táta viděl (?). Snažím se být lepší, aby mě muži viděli. Moc to bolí, nejspíš mám strach jít do dalšího vztahu (taky proto možná žádný ještě nemám), i když Já jako bytost po tom toužím. Uvědomuji si ten strach, že to budu muset znovu prožívat, znovu prožívat tu bolest, když se mi nepovede být lepší a oni mě nebudou chtít. Nevím, co mám dělat...
Říkat té malé Ladě, neplač, to bude dobré, to spolu zvládneme, já Tě už nenechám samotnou? Těším se na odpověď. Lada.

Odpověď: Ahoj Lado,
doufám, že mně nebudeš mít za zlé, že jsem tvůj mail trochu zkrátil - na to nejdůležitější, jak já to vnímám.
Pro mě je klíč v Tvé větě: "když se mi nepovede být lepší a oni mě nebudou chtít." To malé dítě v nás věří, že můžeme přivolat chybějícího tátu (mámu, zemřelého sourozence nebo kohokoliv, kdo nám chybí) tím, že něco uděláme, nějací budeme. Lepší, hodnější, výkonnější, když dokážeme něco mimořádného...
Dítě v nás má velice vyvinuté magické myšlení, jenomže to není ono mýtotvorné (termín Junga) či mytologické (termín můj) myšlení, které získáváme v rituálech či v konstelacích, ale právě ono magické myšlení, o kterém mluví psychologie jako o "prvotním" a "primitivním". Je to víra v to, že něčím můžeme ovlivnit či zvrátit to, na co ve skutečnosti nemáme vliv. Když budu šlapat jen na bílé dlaždičky a ne na černé, tak se máma uzdraví... Znáš to?
Ovšem že to nefunguje. Ani u táty, ani u mužů. A to pak strašně bolí, protože na to, že na začátku toho všeho někdo chyběl, nenapravitelně, není lék. A nebyla to ani naše chyba, ani jsme proti tomu nemohli nic dělat - byl to prostě jen náš osud. Pochopit a přijmout to (a nezbláznit se z toho) - to nazývám "dospět". To se někomu může podařit ve třiceti, jiný na to potřebuje celý život a dosáhne toho třeba krátce před smrtí. Nebo taky ne.
Moje zkušenost je, že když hledáme partnery, tak se (především v současné individualistické době) bojíme toho, že se na nás někdo "pověsí". Tedy, máme (většina z nás, myslím) nesmírně vyvinutý čich na to, pokud do nás někdo projektuje někoho, kdo mu v dětství zásadně chyběl, neboť se automaticky obáváme, že se na nás dotyčný stane závislým. To je také důvod, proč je v jistých fázích života, kdy "někoho opravdu, nutně potřebujeme" tak těžké, někoho nalézt. A často až v okamžiku, kdy to obrovské hledání vzdáme, se vše promění.
Tak doufám, že jsem Ti trochu něco pomohl pochopit a ne že jsem vše udělal ještě víc komplikované. Díky moc za mail.
Jan.

3.8.2011: Účast na semináři když beru antidepresiva
Dobry den Jane,
mám na Vás dotaz: Myslíte, že bych se mohla účastnit vašeho kurzu i když beru Seropram z důvodu psychiatrem diagnostikované úzkosti? Beru jej od od roku 1999 po tragické události mého otce.
Nyní máme s manželem v 50 letech hlubokou krizi, kdy před čtyřmi měsíci přišel a řekl, že chce být sám a dokonce se chce rozvést. Máme dvě dospělé děti a jim se tato situace také nelíbí. Manžel je podnikatel, jednu firmu má v ČR a druhou v Belgii. Žijeme již 18 let v Bruselu a teď nevím, jak situaci řešit. Došlo i velkému citovému ochladnutí jak z jeho, ale i z mé strany. Navštěvuje terapeuta, ale výsledek není žádný a vše je daleko horší. Motá se v začarovaném kruhu a díva se za sebe, nejde kupředu.
Děkuji Vám za Vás názor či radu. Srdečné pozdravy Anna.

Odpověď: Dobrý den Anno,
je velice těžké něco na Váš mail napsat, neboť píšete hlavně o manželovi, méně už o Vás. Což je sice při krizích ve vztahu obvyklé (my se často díváme na toho druhého - co on/ona dělá špatně), řešení to ale nepomůže.
Navštěvujete Vy nějakého terapeuta? Ptám se z jednoduchého důvodu - pokud berete 12 let (!) Seropram, tak bych se na Vašem místě spojil s nějakým dobrým psychoterapeutem, a optal se, zdali se nedá něco dělat, abyste mohla pomalu s medikací skončit.
Také bych na Vašem místě o záměru, podívat se na Váš vztah konstelační metodou, hovořil nejdříve s nějakým odborníkem (ať už jím je psychiatr, který Vám léky předepisuje, nebo nějaký "nový" psycholog/psycholožka), protože účast v konstelacích může být zatěžující.
Ale o to možná ani tak v první řadě nejde. Především je totiž nutné si uvědomit, že pokud se na Vaše vztahy (nejen s manželem) hodláte podívat metodou osobního růstu (tam patří konstelace), měníte tím jaksi základní směr Vaší léčby. Od medikace (která může být v akutních stádiích nutná a prospěšná) a případné terapii se posouváte k pokusu o odstraňování hlubokých příčin poruchy. Což je určitě zdlouhavý a možná i hodně bolestný proces. Proto také nedoporučuji konstelace v akutních fázích krize - ať už manželské či jiné. Takže bych na Vašem místě s konstelacemi počkal a případně bych vyhledal radu a pomoc psychoterapeuta, ke kterému (nebo které) máte důvěru.
Děkuji za Váš dotaz a držím palce.

PS.: A ještě moje zcela laická (nejsem psycholog!) zkušenost s úzkostnými stavy: Několikrát jsem pozoroval, že se masivní úzkost objeví po ztrátě důležité osoby (úmrtí, rozchod), jenž nebyla zpracována. Jakákoliv ztráta je téma, které souvisí ze smrtí - s odevzdáním, s nenávratností, s koncem. Toto téma naše společnost permanentně vytěsňuje. Pokud i my nejsme z jakéhokoliv důvodu schopni ztrátou vědomě akceptovat (a skrze ni se setkat i s vlastní smrtí), mohou se zjevně objevit úzkostné stavy jako "zamrzlé téma smrti".

1.8.2011: Co mají říkat matky dcerám?
Ahoj Jene,
nejprve musím poděkovat za tuto stránku, podle mne je to výborný nápad. I když tu moc dotazů zatím není, Tvá odpověď na Mirkův dotaz trefila další cíl. Rozplakalo mne to, protože jsem od táty (který už bohužel nežije), slyšela jen "Jsem na tebe hrdý" (to sice bylo fajn), ale "sluší ti to" nebo "važ si své mámy" bych bývala slyšela mnohem radši, jak píšeš, pro holky jsou tyhle věty vhodnější :o)
V reakci na toto mne napadá další dotaz, jaké věty mají říkat mámy svým dcerám a synům? Je to stejné?
Díky moc za tuhle stránku Jana.

Odpověď: Ahoj Jano,
díky za pochvalu :-)
Tvým výborným dotazem jsi mě trochu přivedla do rozpaků a tak jsem musel pátrat ve své konstelační paměti. A asi po pěti minutách (marného) pátrání jsem na to přišel: Mámy prostě nic neříkají. Jen pevně dítě (a je jedno, zdali dceru nebo syna) obejmou - tedy pokud to skutečně tak cítí. Mimochodem - to platí i pro ty věty, co tátové říkají - i ty musí být cítěny, jinak budou děti zmatené, neboť budou ten rozpor vnímat.
Proč mámy "nemluví"? Protože nepotřebují mluvit. Pouto dětí na mámu není pouto ducha (jako na mužský princip otce), ale pouto těla. Pouto citu, který se obejde beze slov. Je tam ten druh lásky, který pochází z toho, že máma je ve svém ženském principu zdroj života. Stále se ještě rodíme z matek (a doufám, že to tak i zůstane), ale otce musíme objevit. Přitom je verbální komunikace částí mužského principu. A slova jsou také, jako i otcovství samo, zpochybnitelná. Zatímco mateřství ne. Tak asi proto musí otcové říkat věty a matky můžou mlčet. A dívat se na své děti s "mateřskou" láskou. Není to vlastně úlevné?
A ještě maličkost. Je zajímavé, že se k matce (k Matce Zemi) navracíme v okamžiku smrti. Alespoň ta naše část, která je mater-iální, spojená s ženským principem. Mimochodem i Bert Hellinger se, čím je starší (a tedy blíže smrti), stále více zabývá ve své práci energií matky. :-)

25.7.2011: Rozhádaní bratři
Dobrý den,
absolvovala jsem už několik konstelací a znepokojuje mě jedna věc - chtěla jsem si postavit konstelaci na své dva rozhádané bratry - ale mám na to vůbec právo? Zasahovat jim takto do života, měnit jejich osud, aniž by o tom věděli, mohli se k tomu vyjádřit... Na konstelace by určitě nešli... Je to vůbec etické?

Odpověď: Dobrý den,
děkuji za důležitou otázku. V konstelacích je důležitá nejen jasná zakázka, ale i záměr. Pokud chci konstelací někoho "obšťasnit", tj. pokud leží účel konstelace někde mimo mne, jde o jistý druh manipulace. Klient by se primárně měl tedy dívat na svůj díl v systému.
Jenomže - má to samozřejmě háček. Systém je propojený velice podobně jako mobile - zde také nemůžu pohnout jednou částí, aniž bych nerozhýbal ostatní. Když se tedy změním já, změní se nutně celý systém.
Takže bych si na Vašem místě postavil konstelaci na Vás vztah k oběma bratrům (koneckonců se to Vás týká, že jsou rozhádaní) a uviděl bych, co se vlastně v rodině děje. Téměř nikdy není člen rodiny na tom, co se v ní děje, bez vlastního vlivu.

25.7.2011: Co by měla slyšet dcera?
Ahoj Jane,
na semináři jsem slyšel jednu krásnou větu, kterou bychom jako otcové měli alespoň jednou říci synům (od mého táty jsem ji nikdy neslyšel...): "Jsem na tebe hrdý." Co by měl říci otec dceři? Totéž?
Mirek.

Odpověď: Ahoj Mirku,
i když je věta použitelná i pro dceru, napadá mě ještě jiná věta: "Sluší ti to." A možná jako dodatek: "Važ si své mámy, jsi opravdu krásný výsledek naší lásky."

Tou první větou vyjadřuje táta obdiv dceři a tím uctívá ženu v ni. Tou druhou větou (ta je samozřejmě obměnitelná, ta moje varianta je třeba trochu kostrbatá) vytváří zároveň jakousi bariéru, "bezpečnostní zónu" mezi sebou jako mužem a dcerou jako (budoucí) ženou. Neboť je nebezpečné, když je dcera pro svého tátu příliš ženou. Pak se rychle dostane na místo jeho manželky...

Tou druhou větou se tedy táta vrací vůči dceři tam, kde je jeho místo: Do role otce, do role "většího". Zároveň odkazuje dceru do role dítěte, do role, kde je dcera menší a tím v bezpečí.

23.7.2011: Konstelář nemá kvalifikaci.
Dobrý den,
setkala jsem se s človekem, který pořádá systemické konstelace. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem s tímto člověkem téměř v každodenním styku, vím, ze nesplňuje to, co Vy píšete: "být neutrální a nenechat se zápletkou klienta ovlivnit, ustoupit se svým egem do pozadí". Nejsem si ani jista, zda-li tento člověk má výcvik v systemických konstelacích. V každém případě nemá vystudovanou žádnou pomahajicí profesi, ani psychoterapeutický výcvik. Vzhledem k tomu, že já sama jsem frekventatnka psychoterapeutického výcviku, jsem znepokojena, že tento člověk může dělat konstelace.
Můžete mě, prosím, nějak poradit, jak s timhle dále nakládat? Vím, že určitě není zařazen mezi lektory ČASKu, protože prakticky nesplňuje ani jednu z podmínek, ani pokud jde o praxi.
Předem děkuji za věnovaní času, Dagmar (jméno změněno)

Odpověď: Dobrý den, děkuji za mail.
Obávám se, že s tím, co popisujete, se moc dělat nedá, snad kromě toho, že pokud jde o člověka Vám blízkého, mohla byste mu Vaše výhrady přímo sdělit. Jak určitě sama víte, je psycho-eso-trh v naší zemi prosycen různými léčiteli-neléčiteli, kteří z pohledu klasické psychoterapie pracují víc než obskurně. To ovšem je i jistá výhoda - tak například v Německu je vše v tomto ohledu podřízeno jakési "terapeutické cenzuře", která také není ideální.

Když jsem zde začínal pracovat se semináři osobního rozvoje, také mi vadilo, že zde neexistuje víc sebezodpovědnosti. Pak jsem (a musím přiznat že s jistým překvapením) zjistil, že i ty z mého pohledu nejbizardnější "mastičkáři" mají své publikum, které si jich váží a zjevně je potřebuje.

Tak například ke člověku, kterého jsem poznal jako opravdu hrozného manipulátora chodili lidé, kteří zjevně onu manipulaci potřebovali. A nebyl jen jeden... A tak jsem zanechal snahy o nápravu něčeho, co vlastně nikdo napravit nechce. A spíše jsem začal zkoumat, proč mě existence takových lidí znervózňuje. Což je určitě prospěšnější činnost než s nimi bojovat, alespoň ohledně mého vlastního vývoje.

A k Vaší poznámce o vystudování "pomáhající profese" nebo o psychoterapeutický výcvik, který Vašemu známému chybí - ani vystudováním deseti studijních oborů se z Vás nestane člověk, který dobře pomáhá. Docela jednoduše, kritéria dobré pomoci se prostě nedají naučit na univerzitě, možná dokonce, že vůbec neexistují. Žádný z mých šamanských učitelů nevystudoval psychologii. To pouze naše moderní, na "vědomosti" koncentrovaná civilizace se opíjí nadějí, že existují objektivní (tedy pravdivá) kritéria toho, co je dobré a co je špatné.

Takže jsem Vám asi nepomohl... prostě se s počínáním Vašeho známého budete muset nějak vyrovnat. Krásný den Vám přeje
Jan Bílý

A tady ještě reakce na tento thred:
Ahoj Jane,
ráda bych Ti poděkovala za tyto pro mě inspirující stránky a za Tvou úžasnou práci.
Prošla jsem mnoha Tvými skvělými semináři a ráda bych teď možná trochu reagovala na mail paní Dagmar. Tady v Čechách jsme zvyklí (nevím jestli je to i někde v zahraničí), že musíme mít na vše ,,papír" a musím souhlasit s Tebou, že ,, šamani" žádný psychoterapeutický výcvik nemají a přesto jsou to velmi moudří lidé, alespoň ti, s kterými jsem se setkala. Myslíme si, že ten ,,papír" nám dá jakousi jistotu, ochranu, oprávnění vykonávat tu určitou práci a že jsem se s tím skutečně setkala, ale tak to opravdu není. Po roční pauze se pouštím znovu do podnikání i když v jiné oblasti. Já tomu říkám takové ,,Feng-shui v nás a kolem nás" a po 12leté práci na sobě sama jsem pochopila, o čem Feng-shui vlastně je a že tak, jak ho dělám, na to opravdu žádná škola neexistuje. Jde o to pochopit a přijmout, že je něco většího, jak říkáš na seminářích. Přeji Ti a i všem ostatním z celého srdce hodně úspěchů a štěstí v životě. Určitě zase na nějaký seminář přijdu.
Velké děkuji. Zuzana V.

............................................................

Reakce? Dotazy? Náměty do diskuze?
Prosím použijte tento formulář.
Váši mailovou adresu (ať už skutečnou nebo fiktivní) samozřejmě nezveřejňuji. To, co napíšete do formuláře, většinou ano.

Děkuji. Pokusím se odpovědět co nejdříve (a zašlu Vám mailem zprávu, že jsem zde odpověděl).
............................................................

Další (spoustu) otázek a odpovědí najdete zde.
Tzv. "palčivé otázky" z mužských seminářů a mé komentáře k nim najdete zde.