Janův konstelační rádce

Dřívější blog
se všemi články se dá stáhnout zde jako elektronická "kniha". (1,8 MB)

Janův Blog
se aktuálně přestěhoval na externí stránky: janbily.blogspot.com

Další otázky
a odpovědi ke konstelacím najdete zde.

Systemicko- konstelační poradce

Drazí přátelé, návštěvnící těchto stránek, vážení klienti...

Od 1.8.2011 funguje tato stránka jako "Janova systemická poradna". Zde se budu snažit na základě mých zkušeností s mnoha druhy konstelací odpovědět na Vaše otázky a "rozluštit" Vaše problémy. Prosím použijte k zasílání dotazů a námětů formulář na dolním konci této stránky. Pokud si výslovně nepřejete zveřejnění Vašeho dotazu a mé odpovědi zde, prosím zdůrazněte to v mailu.
Na Vaše dotazy se těší ... Jan.

Důležité: Tato poradna není a nemůže být náhražkou za psychoterapeutickou nebo lékařskou péči. Mé odpovědi jsou vždy ryze subjektivní a vycházejí z mých zkušeností na poli osobního rozvoje. Všem, kteří řeší jakýkoliv psychický nebo zdravotní problém doporučuji se obrátit na odborníka. Občas také dostávám dotazy, které nemohu zodpovědět, neboť se necítím být kompetentní. Prosím tedy o pochopení, že neodpovídám na úplně všechny Vaše otázky. J.B.

............................................................
Prosím použijte tento formulář.
Váši mailovou adresu (ať už skutečnou nebo fiktivní) samozřejmě nezveřejňuji. To, co napíšete do formuláře, většinou ano.

Pokusím se odpovědět co nejdříve.
............................................................

28.4.2013 Peněžní závislost.
Ahoj Jane, obracím se na Tebe s otázkou z oblasti závislostí. Závislosti na penězích a co s tím. V momentě, kdy mi na účet dorazí peníze, mám hroznou potřebu vše vybrat a jít si něco - cokoli (knihu, oblečení, kancelářské potřeby atd.) koupit. Děkuji, M.

Odpověď: Potřeba utratit hned všechna peníze může být následek peněžního přesvědčení, které působí přes generace a které říká, že peníze (jako takové, tj. platidlo) jsou bezcenné - jen věci nebo služby (které za ně kupuješ) jsou "reálné". Kromě toho, že v současnosti pozorujeme trend, penězům čím dál tím méně věřit (nejsou ničím kryté, finanční globální situace se zdá být nestabilní atd.), může takové přesvědčení pocházet třeba i od předka, kterému se hromada peněz přes noc proměnila v hromadu bezcenného papíru - např. v důsledku peněžní reformy. V takovém případě nelze vyloučit, že to, co předek zažil jako trauma, se předává skrze generace dál v podobě peněžního přesvědčení.
Co můžeme dělat, když něco podobného objevíme? K tomuto problému jsem napsal v několika svých knihách (přičemž v "Růžích pro Plúta" je přímo celá část knihy věnována různým peněžním přesvědčením) asi toto:
1. Alokace místa, odkud peněžní přesvědčení pochází. Tedy: Kdo prožil podobné pocity, spojené možná s traumatem?
2. Uctění tohoto předka. Rituálem, motlitbou, zasazením nějakého hezkého kamene do krajiny coby "pomníčku".
3. Prosba na předka, asi takto: "Milý... (milá...), to, co jsi zažil/a, to jsem cítil/a i já, neboť mé a tvé peníze byly dříve propletené. To jsem dělal/dělala z lásky k tobě a aby to, co jsi zažil/a, a co nebylo viděno, nebylo zapomenuto. Teď, když to vyšlo na povrch, bylo uctěno a může odejít, prosím o tvé požehnání, abych mohl/mohla jít dál životem s mými vlastními penězi.

Hezký den,
Jan

10.7.2012 Důležitost pohádek pro děti?
Pane Bílý, pracuji v mateřské školce, kde dětem vyprávíme pohádky (Popelka, Sněhurka atd.) Například u Popelky je bráno jako hodnotné, že je za všech okolností laskavá, obětavá, přehnaně pokorná, vše s ochotou snáší a odměnou je jí bohatý princ. Napadlo mě, jestli dětem nepodsouváme podivné modely, kde je brána role oběti jako ctnost. Co s tím. Číst pohádky- jako přínos archetypů nebo raději nečíst, abychom dětem nemotaly hlavu. Děkuji za odpověď. Barbora.

Odpověď: Krásná a důležitá otázka, moc děkuji. Máte úplně pravdu, moderními, upravenými pohádkami podsouváme dětem zkreslené archetypy. Právě píšu další, tentokrát velice útlou knížku o konstelacích pohádek a mýtů, kde je přesně vidět, které pohádky (a které jejich verze) "to mají" a které nás vedou pouze k poslušnosti a konformitě. Pohádky jsou extrémně důležité, zrovna tak pověsti, mýty a báje. Vedou nás do říše toho, co je větší než my a vzpírá se našemu racionálnímu uchopení. Jenomže pohádky, zrovna tak jako báje, musí (jak to jednou řekl Ranke-Graves) při předčítání nebo předříkávání vzbuzovat husí kůži. Že se "dětem" motá hlava (tedy že nerozumí všemu) je ok., problém je v tom, o čem mluvíte - že se Popelka líčí coby submisivní oběť okolností. Takže - zkuste vyprávět pohádky tak, jak se vám to zdá hluboké a pravdivé. Nebo jim čtěte bratry Grimmy. Nebo... přijďte na konstelace pohádek (vždy v prosinci).

2.7.2012 Stále potkávám "zadané" ženy
Dobrý den Jane, je mi 27 let a stále dokola potkávám "zadané" ženy. Ne, že by byly přímo vdané, ale většinou nemají vyřešený předchozí vztah a náš začínající vztah nemá šanci, protože se ty ženy vrací ke svým mužům. Rád bych to změnil, nevím jak to udělat. Můžeš mi prosím poradit? S.

Odpověď: Ahoj a díky za dotaz. Já samozřejmě takhle "na dálku" a bez konstelace nevím, co za tím může být. Z mé zkušenosti ale vím, že pokud "stále" potkáváme zadané partnery, může za tím vězet podvědomý strach se opravdu otevřít intimitě a hloubce dlouhodobého, "monogamního" vztahu. Se zadaným partnerem neriskuji, že by to mohlo jít opravdu do hloubky. Jde tedy (možná) o strach před svázáním se, před utvořením citového pouta.
Namísto tedy, abys hledal chybu v oněch ženách, které potkáváš, je potřeba se zamyslet nad tím, zdali někde hluboko v tvém podvědomí nevězí nějaký takový strach. Nejde o to,že nacházíš stále zadané, ale proč tě přitahují.
A ještě něco: Když se žena vrací k předchozímu muži (nebo když má nějaký vícečetný vztah), tak je to často proto, že jí něco v současnémvztahu chybí. Ženy ale mnohdy neumí racionálně a "deskriptivně" vyjádřit, co to je. Je tedy na muži, aby to pochopil, nalez a případně i se zamyslel nad tím, zdali to, co ženě chybí ji může a chce dát.
Moc zdravím,
Jan.

5.6.2012 Konstelace s manželem?
Posílám srdečný pozdrav z jižních Čech a mám jednu otázku. Je možné jít na rodinné konstelace s manželem, či to moc nedoporučuješ? Nechci to brát jako "manželskou poradnu", kdy si budeme řešit manželské problémy. Já jsem už na Tvých seminářích byla, ale u manžela by se jednalo o premiéru (zda bude ochoten jít???). Když se o konstelacích bavíme, líčím mu různé "příběhy", plno věcem nerozumí a nechápe. Jestli bude nakloněn se zúčastnit, či si postavit konstelaci, si netroufám vůbec odhadnout. Ale i do budoucna bych chtěla vědět, zda nevadí, když si manželé před sebou řeší své rodinné záležitosti. Děkuji za odpověď. Z.

Odpověď: Ahoj, je to určitě výborné, ale jen tehdy, bude-li mít opravdu chuť a zájem. Muži mají na začátku s konstelacemi (jako se všemi metodami rozvoje, při kterých hrají roli pocity) těžkosti. To je úplně normální a v pořádku. My muži jsme prostě "naučeni", moc těch pocitů nedávat najevo a po jisté době "neprojevování" tím trpí i schopnost si je (pocity) vůbec uvědomovat. Což sice muže uchrání od pochyb a nálad, k harmonickému vztahu to ale rozhodně nepřispívá. Obzvláště, je-li žena už "pokročilá" a pohybuje-li se nejen v ženském, ale i v mužském principu bez velkých obtíží. Potom začne totéž požadovat od muže. A právem, i když to nese s sebou riziko, že se muž v kontaktu se svými pocity nejdříve dostane do mlhy, nejasnosti a rozkolísání. Ale tím se musíme my muži prokousat. :-)

15.5.2012: Rozčarování z vytouženého dítěte.
Dobrý den, ráda bych se zeptala na Váš názor na mou situaci. Mám dvouletého synka, na kterého jsem se moc těšila, byl vytoužený, ale vlastně celou dobu jsem rozčarovaná. Tu očekávanou radost a naplnění pociťuji jen zřídka. Pravdou je, že jsem byla do svých 30let diktovaná rodiči a sama jsem to synovi chtěla připravit vše jiné. Ale někdy mám pocit, že se tak snažím, až je to daleko horší. V mém záchvatu vzteku ho plácnu, křičím a pak si to vyčítám, protože tak jsem to nechtěla. Při meditacích se tluču ... nerozumím tomu. Vždy jsem toužila po veliké rodině a teď mám pocit, že nezvládám jedno dítě. Stále nemám menstruační cyklus, v podbřišku nosím jakýsi těžký kámen. Dokázal byste mě, prosím, nasměrovat nebo povzbudit na další cestu? Děkuji za jakoukoliv Vaši odpověď. H.

Odpověď: Dobrý den, nedávno jsem četl článek o "rozčarovaných" matkách, které shodně tvrdily, že dítě je obrovská zátěž. Určitě má příchod miminka mnoho pozitivních aspektů a pro někoho to může být krásné, i ta zátěž a nová práce a změna pocitů. Ale je důležité si uvědomit, že se v dnešní, velice individualizované společnosti, stáváme po příchodu dítěte často otroky našeho způsobu "civilizovaného" života. Dříve (a v tak zvaných "přírodních" společnostech) se děti nechávaly samy sobě, případně se o ně starala celá skupina - ať už příbuzní nebo kmen. Na dnešní dítě (nebo děti) je většinou matka sama.
Kromě toho hrají po narození dítěte ještě značnou roli i projekce, které jsme do děcka vkládali. Sama píšete, jak jste byla pod kuratelou rodičů a jak jste se těšila na to, že vaše dítě to bude mít jiné. Nebude - podvědomě následujeme vzorce svých rodičům, a to především tehdy, když proti nim protestujeme. Co dělat? V konstelacích na to máme jednoduchou, "prostorovou" odpověď: Otočit se od dítěte tam, odkud pocházíte - k vašim předkům a speciálně k rodičům. Nekoncentrovat se až tak na dítě, neklást si stále dokola otázku, zdali jsem dobrá matka (být dostatečná matka stačí:-) a podívat se na svůj vlastní, vnitřní boj s rodiči. A ještě něco - právě když jsme se těšili na dítě, nedopustit, aby dítě zaplnilo celou moji pozornost a energii. I když už to nejde tak jako předtím, je asi důležité, věnovat stále část vašeho života partnerovi a především svému osobnímu rozvoji, svým zájmům. Prostě být tak trošinku egoista...

9.5.2012: Moje žena mě opustila, teď chce zpátky.
Dobrý den Jane, obracím se na Vás o radu, protože potřebuji pomoci. Před 4 měsíci mě moje žena, se kterou jsem 18 roků a máme dvě děti oznámila, že se zamilovala, že budeme děti vychovávat dál jako bratr a sestra, že už mne nemiluje, ale že mne má pořád ráda jako tátu našich dětí. Po 14 dnech, když jsem se probral s šoku a uvědomil jsem si, co se stalo, jsem ji požádal, aby odešla. Odešla. Zůstal jsem s dětmi sám, manželka k nám ale každý den dochází a stará se o nás. Měli jsme hezké manželství a alespoň z mé strany krásný vztah.
Po 3 měsících za mnou přišla a oznámila mi, že toho lituje a že udělala obrovskou chybu a že se chce vrátit. Řekl jsem jí, že kdyby se vrátila hned, vzal bych ji zpátky, ale teď, když se odmilovala a asi jí to tam prostě nevyšlo, tak už jí zpět nechci. Měsíc se nacházíme v bezvýchodné situaci a oba nevíme jak dál. Podotýkám, že to není poprvé, co se mi zamilovala, před 7 lety jsme to ale překonali. Teď jí prostě už nevěřím a bojím se, že pokud jí vezmu zpátky, nic se nevyřeší a za několik let budu řešit stejný problém. Podotýkám, že po celou dobu našeho rozchodu jsme se ani jednou nepohádali a komunikujeme zcela bez problémů, i když první dva měsíce byly alespoň pro mne nejhorší období mého života. Můžete mi doporučit, kam bychom měli s manželkou jít a kde bychom mohli najít pomoc v naší situaci. Myslím si, že by to byla škoda všechno zničit a zahodit. Zdravím a předem moc děkuji.

Odpověď: Dobrý den, nevím, zdali moje velice pozdní odpověď je vůbec ještě aktuální - podobné věci se mění ze dne na den a já teď delší dobu nebyl "v poradně".
Na vašem dotazu mě zaujal především jakýsi racionální postoj - obáváte se, že by vše bylo jako tenkrát a tak jste se "rozhodl" ji zpátky už nevzít. Jenže vztahy mají také i pocitovou složku, lásku, i jakousi přitažlivost, která buď funguje, nebo ne. Píšete, že jste se nikdy nehádali - a v tom to možná vězí. To, že se manželka čas od času "někde jinde zamiluje" a na čas odejde, může být výsledek toho, že ženy potřebují emoce, často i silné, negativní, někdy i hádku, dokonce i žárlivost, a pokud se řeší vše racionálně, něco jim chybí.
Ale k vaší současné situaci: Hlavní problém spatřuji v tom, že ji, jak píšete, "už nevěříte". To vás ale přeci zraňuje, nebo ne? Jak dáváte toto zranění najevo? Jste vůbec s vašimi pocity v kontaktu? Nebo jste se stáhl a žádné pocity si prostě nepřipouštíte?
Myslím si, že pokud chcete ještě dát vašemu manželství šanci, musíte si oba promluvit opravdu "od plic" - to znamená, připustit, že to, co říká (a kritizuje) ten druhý má své opodstatnění. Co chybělo vaší manželce, že odešla? Co chybí vám? Co potřebujete, abyste ji (opět) důvěřoval? A co potřebuje k důvěře ona?
Někdy se ovšem stává, že je vztah u konce. Že vzájemná zklamání a ztrátu důvěry už nejde "opravit". Pak je samozřejmě čas jednak na racionální řešení - jak se rozejít, aby okolí, tedy především děti trpěly co nejméně, a jednak je zde důležité vzít si čas na "truchlení". Neboť jedině když ztráty uznáme a s nimi i náš smutek, můžeme je opravdu překonat.
Zdravím a přeji vše dobré, Jan.

3.5.2012: Problém s dospělým synem.
Dobrý den pane Bílý. Před několika roky jsem se zúčastnil víkendu s vašimi rodinnými konstelacemi a od té příležitostně sleduji vaše aktivity a něco si i přečtu. Teď ale řeším problém se svým podle věku téměř dospělým synem (25 let), který má podle mého soudu určitý problém s hledáním sebe sama. Absolvoval průmyslovku zaměřenou na nábytkářství a již několik let pracuje - bohužel ne ve svém oboru. Bydlí na jihočeském venkově s babičkou, kterou do jisté míry využívá. Se svým příjmem není schopen hospodařit. V loňském roce jsme mu pomohli vyřešit dluh, který mu přerostl přes hlavu, a teď si znovu půjčil další peníze. Zdá se, že není schopen (nebo možná ani příliš ochoten) svoji situaci změnit (například najít si jinou finančně výhodnější práci). Napadlo mne zeptat se vás, zda by mělo smysl, aby se s vámi setkal, ať už individuálně nebo na nějakém semináři, a získal nějaký impuls ke změně svého vnitřního "programu". Budu rád za vaši odpověď nebo námět na nějaké řešení.
S pozdravem J.

Odpověď: Dobrý den a děkuji za dotaz. Já vidím za sebe hlavní problém v tom, že syn, pokud se nachází ve fázi jakési "puberty" (ta u některých lidí může trvat prakticky celý život), tak určitě nebude ochoten za nějaké řešení, které mu nabídnete vy jako rodič, převzít sám zodpovědnost. A to je předpoklad, aby se "impuls", o kterém mluvíte, zdařil. Ve své práci s muži se znovu a znovu setkávám s tím, že k posunu do další fáze (říkáme tomu přechodové rituály) je nutná opravdová krize. Jakákoliv "pomoc" a ulehčování ze strany rodičů zde může působit spíš kontraproduktivně. To určitě neznamená, že byste mu nemohli něco navrhnout. Ale "dostrkat" ho do toho, aby dospěl (a o tom to bude) asi nebude možné. To udělá, až bude MUSET. Tedy - až bude postaven sám na sebe. Možná, že by ho babička měla vyhodit...

25.4.2012: Odejít od nemocné ženy?
Dobrý den.
Mám problém s kterým si nevím rady. Jsem ženatý 32 let a před dvěma léty jsem potkal ženu, do které jsem se postupně zamiloval a začali jsme společně přemýšlet o společném životě. Zjistil jsem, že je to žena, kterou jsem posledních 10 let hledal. Má manželka je velmi hodná žena, ale já už nejsem schopen se s ní radovat z běžných věcí a život se mi s ní stal smutný a mám pocit vyhoření. Můj problém je v tom, že chci odejít z domova k druhé ženě se kterou se cítím dobře, ale pocit, že opouštím ženu se kterou jsem vychoval dvě děti a která je v invalidním důchodu, mě psychicky ničí. S přáním pěkného dne, A.

Odpověď: Dobrý den, děkuji za "odvážný" dotaz, na který je pro mě velice těžké odpovědět. Zde totiž neexistuje "dobrá rada" zvenčí - a to proto, že z Vás žádný rádce nesejme zodpovědnost za to, co uděláte. Je ovšem důležité, zvážit, za co máte a nemáte zodpovědnost. Prvoplánově to vypadá, že jste zodpovědný za to, zdali se Vaše manželka bude cítit dobře, nebo ne (t.j. opuštěná, zrazená atd.) Tak to ovšem podle mého mínění není. Zodpovědnost neseme pouze za sebe, nikoliv za to, jak se s námi daří druhým (pokud tito jsou již dospělé osoby, u dětí je to něco jiného). Podle Castanedy se bojovník odlišuje od "normálního" člověka tím, že v každé chvíli přebírá plnou zodpovědnost nejen za to, co dělá, ale i za svoji situaci, ve které je, případně do které se dostal.

Otázka tedy je, zdali je pro Vás lepší a přijatelnější řešení vzít zodpovědnost za to, že se chcete opět radovat - za cenu opuštění manželky, tedy se současným převzetím zodpovědnosti za to, že se budete cítit jako někdo, kdo ji zradil. Nebo naopak, zdali chcete zůstat, aby jste se vyhnul výčitkám svědomí. Vidíte za tím onu ještě důležitější otázku? Totiž: Čí blaho je Vám důležitější? Pokud Vaše, musíte unést výčitky. Pokud Vaší manželky, musíte "oželet" novou ženu. Neřešitelný problém?

Vzpomínám si, jak Bert Hellinger jednou řešil poněkud podobný problém, klientům ovšem bylo hodně let. Muž, téměř sedmdesátiletý, byl nespokojen se stavem věcí - jeho současná partnerka (kolem šedesátky) se stále ještě nerozvedla s jejím (bývalým) mužem. Bert postavil do konstelace pouze tři lidi - muže (který celý problém přednesl), ženu (která byla přítomna) a ještě jakousi další osobu, u které nikomu neřekl, kdo to je. Konstelace proběhla velice rychle - zástupce za muže se po chvíli otočil ke třetí osobě a beze slov se k ní začal přibližovat. Zůstal stát přibližně metr před ní, oba se na sebe usmívali. Zástupkyni za ženu, o kterou vlastně šlo, nechal stát bez povšimnutí. Bert zde konstelaci přerušil a poté, co zástupci vystoupili z rolí, se obrátil na muže (tedy klienta), který seděl vedle něho. "Víš, kdo byla ta třetí osoba?" zeptal se. "Nemám tušení", odpověděl muž. "To byla smrt", řekl Hellinger. Pak bylo dlouho veliké ticho.

V mnoha případech odchází starší muži od svých žen a hledají si "nové", mladší a přitažlivější. "Kam padne láska, tam tráva neroste", zní jedno německé pořekadlo, které tak naznačuje sílu "pudu". Jenomže - ono by to někdy vypadalo docela jinak, kdybychom nezavírali oči před smrtí. "Nejdůležitější setkání bojovníka je to s vlastní smrtí", říká opět Castaneda. To znamená, že muž si musí být vědom své konečnosti, tedy vlastní smrtelnosti, které neuteče. Teprve potom je muž-bojovník svobodný ve svém rozhodování.

A o to vlastně ve Vaší otázce jde, jak si myslím. Možná, že by bylo důležitější podívat se na Vašeho vnitřního bojovníka, než řešit možný odchod k ženě, se kterou byste byl (možná?) šťastnější. Je připraven zemřít? Když ano, pak půjde za tím, co si vybere jako správné a nebude se hroutit pod následky svých činů. Ať už to znamená zůstat nebo odejít. Držím palce. Jan.

19.2.2012: Vnitřní žena muže a vnitřní muž ženy a podobné spletitosti
Dobrý den Jane.
Nedávno jsem se seznámil s jednou příjemnou ženou. Po pár setkáních to mezi námi krásně jiskřilo, až pak jsem nějak začal cítit z její strany, že ji něco nevyhovuje. Když jsem se zeptal co se děje, řekla, že neví jak má se mnou komunikovat. Cítí v mé osobě silnější aspekt ženy než muže a připadá si proto jako "muž". Je faktem, že i mě připadala v porovnání se mnou více "jangová"... A je pravdou, že působím jako muž dosti křehce. Můj dotaz je, jestli je to problém v mé ženě, že mě ona nedokáže jaksi přijmout. Nebo se to týká jejího ženského aspektu? Jak s tímhle potom pracovat? Děkuji Milan.

Odpověď: Ahoj Milane a díky za dotaz. Pokud ti řekla, že neví, jak s tebou má komunikovat, řekl bych ji: "Drahoušku, jako muž se ženou. Třeba mi vysvětli, jak dochází k zatmění Slunce a já tě pak chvíli budu obdivovat." Což je samozřejmě žert. Nicméně by to možná celý "závažný" problém převedlo do lehčí oblasti. Pokud se totiž jedná jen o komunikaci, nevidím žádnou tragedii. Naopak by si měla vážit tvého přístupu k vnitřní ženě.
Jiná by ovšem byla, kdybychom její výrok převedli z typicky "mužské" roviny do řekněme všeobecné. Pokud muž řekne ženě: "Já nevím, jak s tebou mám komunikovat", většinou tím myslí buď: "Zrovna mi jdeš příšerně na nervy", nebo "Jsem úplně bezradný, protože ti nerozumím". Obojí je už závažnější. To bych se ji zeptal, který z obou významů platí.
Když ovšem žena řekne cosi podobného, vzláště, má-li silný jang, může to také znamenat, že tě necítí. Že touží po muži, ale dostává jen ženskou energii. A to by byl ten největší problém.
Není nic na tom, když muž je víc v ženské polaritě a žena v mužské. I tak jim to může výborně fungovat - napsal jsem na toto téma na svém blogu dokonce článek: ZDE. Ale je problém, když žena potřebuje "muže" a on je ve své "ženě". To by ses ho musel jít v sobě hledat. Přeju moc zdaru, J.

5.2.2012: Osud rodičů a osud dětí
Dobrý večer,
přemýšlím nad Vašim výkladem, že děti si nemohou přisvojovat osud rodičů. Chápu dobře, že když tak fakticky činí, jde u nich právě o ten problém a je třeba, aby se od přebírání osudu rodičů osvobodili, a nemohou-li jinak, tedy konstelacemi? Můj manžel za nahromaděný majetek, (který nezískal právě v potu poctivé tváře ale různými transakcemi,) vystavěl svébytné "sídlo" a nalajnoval si do budoucna, že synové časem přeberou štafetu a budou hradit provoz a jeho snad i živit. Mě, kterou zadlužením přidal k investicím do "rodiny", jaksi asi vynechal z kalkulací. A když pečlivě a poctivě nahlédnu do minulosti, musím přiznat, že synové dělají již řadu let vše, aby ho vlastně vyštvali, což se právě nyní realizuje. Utekli ze tří vysokých škol, mění zaměstnání, v pubertě se dopouštěli exesů na hraně se zákonem, většinu majetku zázemí a výbavy zničili...
Vlastně se jejich chování hodně zlepšilo od chvíle kdy asi před 2 měsíci řekl že odejde. Ale troufnu si jít ještě dál. Manžel měl svými rodiči naplánováno, že půjde ve šlépějích svého otce, známého lékaře, ale nedostal se na medicinu. Nikdy si vzájemně neodpustili. Tchán že manžel neudělal zkoušky a on rodičům, že mu nezajistili patřičnou protekci. Dnes již jsou tchán a tchyně na pravdě Boží, ale dodnes o nich manžel hovoří velmi zle a vím, že jim neodpustil. Může tedy být příčinou opakovaného selhávání synů, že si přivlastnili mimo jiné právě tuhle zátěž?

Odpověď: Děkuji za dotaz, který se mi zdá být "parádním příkladem", jak děti přebírají zátěže od rodičů. Ne, děti si nemají přivlastňovat osud rodičů, ale velice často to dělají. Důvody jsou prosté a dva. Zaprvé je to láska. Děti milují rodiče (podvědomě, tedy i tehdy, když jim hlasitě spílají) nade vše. Pokud rodiče nesou něco nevyřešeného (například zášť ke svým rodičům), děti si řeknou: Milý tati, já to ponesu za tebe (nebo aspoň s tebou). A začnou také nenávidět své rodiče. Začnou být také neúspěšní. I když to nevypadá jako totéž, je to totéž.
Ten druhý důvod, proč to dělají, je, že nevědí, že to dělají. Kdybychom my všichni v těchto věcech prozřeli, hledali bychom cestu, jak se z toho vymanit. Třeba tím, že rodiče uctíme. Ale protože to nevíme, jedeme ve stejných kolejích.
A na závěr ještě maličkost. Konstelace nás neosvobodí od napodobování rodičů. Pouze nám možná ukáží, že a proč se tak děje. A tím, že uznáme, že rodiče tvoří každý z nich 50% našeho "startovního" kapitálu, můžeme vykročit dál. J.

31.1.2012: Prázdnota v hlavě - trauma?
Zdravím Vás Jane, stalo se mi že jsem se dostal při postavení do role v konstelaci do stavu kdy jsem měl pocit, že nic necítím a v hlavě mám prázdno. Nenaskakovaly mi žádné myšlenky a byly to momenty absolutní nesoustředěnosti. Byl to stav určité strnulosti, zmatenosti, kdy jsem si obtížně zapamatoval kdo je kdo v rolích.
Typické moje reakce na stres jsou že se mi automaticky zhorší paměť.
Chtěl bych se zeptat na Váš názor, co to může způsobovat, snad nějaké trauma z dětství. Připadá mi, že jedu životem často se zataženou brzdou.
Cítím, že je pro mne klíčové zjistit, co to způsobuje. Na konstelacích jsem řešil partnerský vztah s manželkou, který se nachází ve velké krizi. Děkuji za odpověď. J.

Odpověď: Děkuji za dotaz. To, co se děje v rolích, neznamená ještě, že by to vždy mělo nějaký hluboký význam pro toho, kdo v takové roli stojí. Prostě je to role - a někdy se stává, že lidé prožijí v rolích dost traumatizující pocity, které ale zmizí, když z role vystoupí.
Pokud se Vám zdá, že ten pocit ovšem nepatřil jen k oné roli, ale také i k Vám, respektive že Váš pocit, který znáte, s tím rezonoval, podíval bych se na Vašem místě na okolnosti Vaší role. Koho jste zastupoval a v jaké situaci. Pokud jste "hrál" sám sebe (což je poměrně neobvyklý postup), může být "vymazání" myšlenek skutečně stopa k něčemu, před čím Vás Vaše vědomí chrání. V tomto případě bych byl opatrný s "dolováním" a spíše bych se obrátil na někoho, kdo pracuje s léčením traumat.
Zdravím, Jan.

18.1.2012: Rozdíl mezi "sparing-partnerem" a "JÍM"
Dobrý den Jane, včera jsem se zúčastnila Vašeho večera "Láska a vztahy" v Maitrei. Pak mě napadla ješte otázka, kterou jsem již na semináři nestihla položit. Tady je:
Pokud jsme přitahováni a hledáme si partnera, od kterého čekáme, že nám dá něco, co nám kdysi chybělo, a během našeho vztahu zjistíme, co je ten problém a začneme ho sami řešit (např. skrze uzdravení svého vnitřního dítěte), problém vyřešíme a tedy "prvotní důvod" proč jsme si vybrali onoho partnera jakoby "pomine", jak potom poznám, že tenhle partner mi neměl jen pomoci vyřešit tento problém, ale že je to skutečně "ON" - tedy, když pak máme ve vztahu nějaký problém - jak poznáme, že je ještě potřeba na vztahu pracovat, věnovat mu úsilí a energii na jeho záchranu, a kdy už to jednoduše nemá smysl a je potřeba ze vztahu odejit? (Zkráceno.)
Předem Vám moc děkuji - M.

Odpověď: Děkuji za výtečnou otázku. Musel jsem se hodně zamyslet, abych odpověděl tak, jak to cítím a i tato má odpověď mi připadá pouze jako přiblížení se problému, ne jeho vyřešením.
Ano, často je to, co nás k partnerovi/partnerce přitahuje, TAKÉ (někdy hlavně) to, co jsme jako děti nedostalia co nyní doufáme dostat od něho/od ní. Jenomže, to nikdy není jediný účel partnerství. Za každým vztahem je láska, ta ryzí energie, která přitahuje opačné póly k sobě, aby se vzájemně doplňovaly a vytvářely něco jako "tanec života". Šiva a Šakti.
Když vyřešíme problém našeho "nenasyceného malého dítěte", teprve tehdy si můžeme všimnout toho, co v partnerství zbývá. Jakobychom sudnali nějaké (růžové, modré...) brýle. Teprve nyní se objeví otázka, co je partner vlastně zač. Čím mi jaksi "opravdu" imponuje. A co mi u něj chybí. Nikoliv mně jako malému dítěti (za toto chybění on nemůže - a proto je nejen v konstelacích namístě věta: "Vidím v tobě někoho jiného"), ale mně jako dospělému člověku. Když zjistím, že se naše cesty rozcházejí, tak právě proto, že už nejsem na něm závislý, se můžeme v lásce rozejít.
Jenomže - ono to je složitější. Otázka není, zdali partnera opustit, když už jsem si "vyřešil" své závislé a hladové malé dítě, ale otázkou je, zdali jsem si to dítě opravdu vyřešil. Protože když jo, tak jsem skutečně volný - volný i k tomu, zůstat bez nároků, v upřímnosti, v zrcadlení toho druhého, zůstat, protože v něm vidím (tak jako ve všem, co nás obklopuje) cestu a nikoliv cíl.
Srdečně zdravím,
Jan.

17.1.2012: Nespokojenost a prázdnota
Dobrý den, Jane. Potřebuji poradit, protože se zřejmě nacházím v nějaké přechodové fázi. Jsem 13 let s jedním partnerem, nemáme děti, prošla jsem konstelacemi u paní V. a vyřešila si spoustu věcí. Zejména vztah k matce. Nicméně teď jsem v období, kdy jsem v podstatě dosáhla všeho, čeho jsem chtěla, ale nejsem spokojená. Mám hodného a tolerantního manžela, bezva práci, spoustu koníčků, ale cítím se sama. Opustili mě dlouholetí přátelé. Teď se kolem mne pohybuje několik mužů, kteří o mě mají zájem, ale já jim unikám. Je to rozumové - mám obavu o své jistoty a svůj klid. Tím ale stejně klid na duši nemám. Připadám si jako blázen chodící v začarovaném kruhu (mimochodem tato karta mi také pořád padá). Tak co dělám špatně? Nebo co to všechno znamená? Děkuji za odpověď. M.

Odpověď: Ahoj a díky za dotaz. Co se přesně děje nevím a ani nemohu vědět, takto na dálku a z mailu. Ale po přečtení mě napadlo, že ta tvoje krize souvisí možná i se smyslem naší existence - tedy s něčím hlubokým, co nutno vyřešit a co, speciálně v posledním čase, zjevně u mnoha lidí touží být vyřešeno.
Každý máme v sobě jakýsi "vnitřní-muž" a "vnitřní-žena" princip. Zatímco "vnitřní žena" plyne, tančí a neustále se mění, "vnitřní muž" potřebuje orientaci na něco, co přesahuje každodenní "plynutí". Kolem 25 - 35 let se v ženách většinou přihlásí vnitřní žena s tím, že by ráda dala život dál, že by ráda z těch zdrojů kolem sebe (například z materiálních zdrojů, z lásky atd.) vytvořila cosi živého - dítě. Když se ženě podaří otěhotnět, je její vnitřní muž na nějakých 15 - 25 let uspokojený - má smysl (tedy - vychovávat dítě).
Ne všem ženám je ale tato cesta dána (a není to žádná katastrofa, když jde žena cestou, na které ji nepotká dítě). V tomto případě si ale žena musí položit klasicky "mužskou" otázku: "Co je moje nejhlubší poslání, tady na Zemi?" Co mám životu přinést, když ne dítě? O co se mám podělit? Kam mě vede Bohyně, která je větší než já? Sloužím ji tak, jak mohu?
Protože esence těchto otázek je koncepční, těžko je může odpovědět vnitřní žena. Ta se chce líbit, být obdivovaná a především otevírat se lásce a dávat lásku. Tančit a zářit. Takže, po vyřešení vztahu k mámě (tj. předobrazu vnitřní ženy) se možná nyní obrátíš k tátovi (coby předobrazu vnitřního muže). Držím palce.
Jan.

1.1.2012: Podnikání mi nejde
Dobry den Jane, zdravim Vas novorocne. Rada bych se Vas zeptala, kde u mne muze byt v pracovni oblasti "zakopany pes", vim, ze delate take seminare pro manazery...
Minuly rok jsem v praci po 12 letech dala vypoved s tim, ze potrebuji zmenu, zkusila jsem podnikat, ale s zadnym vysledkem. Oba moji rodice byli hodne pracoviti, nevim, po kom jsem podedila velky kus lenosti (no, vlastne dedecek nejradeji chodil s flintou do lesa :-)... delam si trochu legraci, ted mam pracovni nabidku, ktera odpovida moji profesi, ale citim, ze mne tento druh prace nebude uspokojovat, podnikani mi nejde, tak mi treba Vasi odpovedi neco napovite... Moc Vam dekuji, P.

Otázky a odpovědi, zveřejněné zde v roce 2011, najdete zde.
Další (spoustu) otázek a odpovědí najdete zde.
Tzv. "palčivé otázky" z mužských seminářů najdete zde.