| Vítejte
na stránce pohanských svátků.
Na
těchto stránkách naleznete formou nepravidelně se rozrůstajícího blogu informace
o starých zvycích našich předků a o možnostech slavit svátky v souladu s přírodou.
Roční
cyklus svátků 
Samhain
- začátek temné doby Pohybujeme-li
se v kruhu (což pohanské svátky dělají), je těžké, někde "začít". Kterýkoliv
bod takového cyklického pohybu se definuje jako pokračování z předchozího a předzvěst
následujícího. Pro Kelty byl Samhain coby přechod od světlé půlky roku k temné
podle
některých pramenů*
zároveň i začátek roku nového a tak jsem tento svátek zařadil na začátek cyklu
i zde. Samhain
se slavil původně v noci jedenáctého úplňku (někdy také novu) v roce, dnes v noci
ze 31. října na 1. listopad. Alternativní názvy jsou Halloween (z angl. All Hallows
Eve), Svátek všech svatých a Dušičky. Tento den je hranice mezi světy (tj. mezi
světem lidským a světem zemřelých) otevřená. Je to tedy svátek, kdy zemřelí předci
navštěvují svět žijících, což nebylo vnímáno (především křesťanskou kulturou)
vždy v "konstelačně poztivním smyslu". Proto je prý důležité se maskovat
a přestrojit, aby duše zemřelých žijící nepoznaly, případně je světly (lampióny)
nebo vydlabanými maskami z tykví zastrašit a odradit od přílišné dotěrnosti. Podle
jiné (např. neopohanské) tradice je naopak světlo v tykvi pro "duchy"
znamením: zde jste vítáni. Krásný
zvyk bývalo rozdělání společného ohně. Ve vesnici byly pak všechny hořící ohně
uhašeny a každý obyvatel si u společného ohně zapálil louč, kterou pak přinesl
domů a podpálil jí domácí oheň v krbu nebo kamnech či lampičku. Se
Samhainem jsou spojeny Plejády, otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka, které byly
jedím z důležitých kalendářích objektů starověku. Jejich s východem Slunce souběžný
západ (tzv. heliaktický západ**) připadá přibližně
na 1. listopad. Samhain
je svátek, kde se setkáváme se smrtí a s tím, co je mezi smrtí a znovuzrozením.
Podle pohanské tradice touto dobou putuje Bohyně (Příroda) do podsvětí hledat
svého usmrceného muže a počne zde také svého syna, vládce dalšího roku. Ten se
rodí se Slunečním světlem o zimním Slunovratu na Vánoce (Jul). Podle této tradice
je tedy mužský princip smrtelný (proto je také smrt pro něj důležité téma) a ženský
princip stále (se a jiné) obnovující. V
egyptské mytologii vypráví o tomto cyklu smrti a znovuzrození mytus o Osiridovi,
Isis a Horu. Osiris byl svým bratrem Sethem zabit, rosekán na 14 dílů a tyto díly
byly rozneseny do všech částí země. Isis, Osiridova žena se vydala tyto díly hledat
a podařilo se jí je všechny (až na Osirův fallus) nalézt a s pomocí šakalího boha
Anubise složit dohromady. Ovšem Osiridovi tím život nemohla navrátit. Osiris se
tak stal bohem mrtvých, vládcem podsvětí. Alespoň s ním mohla stvořit syna Hora
- slunečního boha. Tento
velice starý mytus (případně jeho části) nalézáme v podobné formě u mnoha kultur.
Patrně vychází z pravěkého každoročního rituálu obětování krále (král musí zemřít,
aby byla země - příroda dále plodná). Přitom je zde ještě pozoruhodné dělení "muže"
na jeho světlou část, která je obětována, a na temnou část, která tuto oběť provádí.
(Bratrovrah, Seth, Kain atd.) Temná část mužského principu pak "vládne"
na zemi až do nástupu nového "syna Slunce" - Hora. *
Tato teorie (o
začátku keltského roku prvním dnem temné periody) pochází od Johna Rhyse z roku
1886. V současné době se mnoho historiků přiklání k názoru, že toto bylo způsobeno
zkomolením názvů keltských měsíců, a že počátek keltského roku padá na Beltane. **
Heliaktický
západ (např. hvězdy nebo zde hvězdokupy) nastává tehdy, když je možné pozorovat
dotyčnou hvězdu těsně nad obzorem, než zmizí v raním svítání. Protože se Slunce
mezi hvězdami s postupujícím rokem posouvá směrem na východ, blíží se hvězda,
jejíž heliaktický západ chceme určit, než ráno "zmizí" čím dál tím více
k horizontu. Naši předkové měli výhodu - nebylo pouliční osvětlení a vzduch byl,
pokud nebyly mraky, docela čistý... Heliaktické západy a východy sloužili např.
ve starém Egyptě k určování kalendáře.
Jul
- zimní slunovrat a Vánoce Kolem
21. prosince se dostává Slunce na nejnižší (vlastně nejjižnější) bod své dráhy.
Od tohoto okamžiku přibývá opět světla, tma se krátí. Je jasné, že tím tento svátek
stojí již od pravěku ve znamení zrození. Světlo se rodí jako malé dítě (Ježíš)
nebo jako sokol (Horus). Křesťanské náboženství spojuje s tímto svátkem vtělení
Boha do Syna, právě do Ježíše Krista.  Na
Vánoce strojíme vánoční stromeček. Tradičně by to měla být jedlička, dnes jsou
ovšem časté i jiné jehličnany. Zvyk "strojení" vánočního stromečku je
velice mladý - v Německu se masově šíří přibližně od začátku 19. století, v českých
zemích ještě později. Původ má v uctívání stálezelených stromů jako symbol života
a "přetrvání" temného období. Původně byla "svatým" stromem
Keltů stálezelená Tinne. To ovšem není německé "Tanne" - jedle. Keltské
Tinne byla Cesmína, Ilex aquifolium (obrázek vedle). Ta také nesmí chybět v žádném
vánočním věnečku (a na žádné reklamě irského piva)! Protože "Tinne"
je rozšířená pouze v mírném podnebí, byla na severu na jejím místě na vánoce použita
"Tanne" - právě jedle. Ta ovšem pro Kelty moc posvátná nebyla...
Rauhnächte Rauhnächte
- přeloženo
něco jako "drsné noci" jsou starodávné svátky, které se slavili mezi
24. prosincem a 5. lednem - mezi Vánocemi a tzv. Nocí Perchty", která předcházela
svátku Tří Králů (6. 1.) Je tedy patrné, že se jedná o 12 nocí, během kterých
se pokud možno nepracovalo, pouze se lidé věnovali pozorování toho, co se děje.
Rauhnächte se
počítají vždy od půlnoci k půlnoci, první tedy začíná 24. 12. v 24:00, poslední
končí 5.1.v 24:00. Původ
mají Rauhnächte v jedenácti "přebytečných" dnech, které zbývají mezi
dvanácti lunacemi (tj. mezi dvanácti měsíci podle měsíčního kalendáře, tj. od
novu k novu nebo od úplňku k úplňku) a slunečním rokem. "Měsíční" měsíc
(odborně se mu říká synodická perioda) je 29,53 dní dlouhý. Vynásobíme-li synodický
měsíc dvanácti, obdržíme 354 dny (a kousek). Do 365 dnů tedy zbývá právě jedenáct
dnů nebo, chceme-li, dvanáct nocí. Naši
předkové používali Rauhnächte jako orákulum k věštění průběhu nadcházejícího roku.
Tím je první Rauhnacht signifikantní pro leden, druhá pro únor atd. Dále existovaly
vzláštní noci - 28. 12. a 5. 1.. Toto byly "mazací" nebo "obracející"
noci - když například bylo 24. - 27. hrozné počasí, nebo se rodina hádala, během
noci 28/29 bylo možno koncentrací na to, co se stalo a za pomoci představy, že
se to vše "obrací v dobré" a že vše je zalito barevným světlem (otázky
pro šamany - jaké barvy musí být toto světlo?), učinit nápravu.  Rauhnächte
jsou také spojovány s "divokou jízdou" ("wilde jagd") Odina
a jeho spolulovců. V mracích bouří tohoto času se objevují jezdci, divoce uhánějící
nad krajinou - duše zemřelých válečníků, provázení vlky, kanci a jinými divokými
zvířaty a vedené nordickým bohem Odinem. Při tom oplozuje pěna odlétající od huby
Odinova osminohého koně Sleipnira matku zemi - všude, kam tato pěna spadně, bude
devět měsíců později růst posvátné věštecké muchomůrky (Amanita muscaria). Před
těmito "dušemi zemřelých" je nutno se podle pověstí chránit a pokud
se s nimi člověk setká, jim bez bázně říci, aby táhli dál. V domech se věšelo
jmélí jako ochrana proti démony, vykuřovalo se myrhou a olibanem a pořádaly se
procesí ke cti Perchty (Brechty) a paní Holle.
(Podle něměcké Wikipedie,
Margret Madejsky
a Moniky Pilipp)
Imbolc
- svátek světla Na
nový rok o slepičí krok, na Hromnice o hodinu více... se říká o světlu Slunce,
které je na Nový rok v našich zeměpisných šířkách o čtyři minuty déle nad obzorem,
než v den zimního slunovratu. Na svátek Hromnice, který připadá na 2. února trvá
den již podstatně déle. Katolický svátek "Uvedení Páně do chrámu" nebo
dříve "Očišťování Panny Marie" má ovšem, jako skoro všechny křesťanské
svátky, svůj pohanský původ - Imbolc, Imbolg, Oimelec,
Candelmas nebo také svátek Brigity, který se slaví 1. nebo také 2. února. Podle
druidské tradice je v tyto dny "otevřeno nebe" a spirituální světlo,
které proudí do našeho světa nás očišťuje a připravuje na nový cyklus života,
na nový rok Matky Země. Imbolc je svátek přechodu mezi počatým světlem (Zimní
slunovrat) a prvními příznaky vracejícího se života v "reálném" světě
- narozeném na začátku jara. Tento čas je tedy možno využít k přerodu z jednoho
"stavu" do druhého - to znamená i k iniciacím, k zasvěcení, k očistě
od všeho toho, co již nepotřebujeme, nebo úplně "přízemně" ke změně
zaměstnání. Je zajímavé, že v dřívějších dobách mohl knecht změnit svého hospodáře
právě a pouze v období tohoto svátku. Také úklid domu, vykuřování a vnášení slámové
figury Brigity - která představovala ženský aspekt nebo životadárnou trojjedinou
Bohyni - do domu byly zvyky a rituály, konané v této době.  V
této době jsou ovce mnohdy březí, případně už kojí novorozeňata - k tomuto se
váže překlad názvu Oimelc jako oi = ovce a melc = mléko. I Matka Země je v této
době těhotná - život přírody se ještě neprojevil, je dosud schován v jejím lůně.
Obrazně by se dalo říci, že spirituální světlo v této době přichází k dítěti jara
v lůně Země a vdechuje mu duši. Sbírání mléka, smetany a másla byly další zvyky,
které Imbolc na venkově dříve provázely. To zase poukazuje na bílou barvu (světla
nebo sněhu) a na žluté světlo Slunce, barvy, zasvěcené tomuto svátku. Znovuzrozená
Bohyně v jejím bílém aspektu přichází touto dobou mezi nás a proměňuje zasněženou
krajinu v rašící louky.
A
ještě maličkost. Na Hromnice se vysvěcují svíčky, tzv. hromničky, které se zapalovaly
při bouřkách na ochranu proti blezku. Krásný příklad lidové homeopatie - similis
similibus curentur - stejné léčí stejné.
Jarní
rovnodenost / Velikonoce Na
jaře se setkáváme hned se dvěma svátky. Každý z nich pochází z trochu jiného okruhu
pohanské tradice. Ale možná že také ne. Jarni
rovnodennost (někdy 19., většinou 20. někdy 21.3.) patří mezi takzvané "sluneční"
svátky, zatímco čtyři "hlavní" svátky (Samhain, Imbolc, Beltane a Lughnasad)
jsou svátky, které se slavily v návaznosti na úplněk. V nové tradici se ovšem
i tyto svátky slaví na pevné datum. Jarní
rovnodennost nastává tehdy, když Slunce na své pouti překročí nebeský rovník z
jižní polokoule na severní. Pokud Slunce stojí přímo na rovníku, trvá den a noc
stejně dlouho - přesně 12 hodin. Tento okamžik je také začátkem astronomického
jara. Asi netřeba dodat, že okamžik přechodu Slunce přes nebeský rovník není nikterak
závislý na měsíční fázi. Na obrázku dole je tato situace znázorněná. 
O
významu začátku jara nemusím mnoho vykládat. Mně osobně se už desetiletí děje,
že na Sylvestra "nějak" nic nového nezačíná. Zatímco někdy v březnu
vyjdu ven, nasaji vzduch a něco ve mně udělá "klik!". A já vám, že s
příchodem jarního vzduchu začíná další cyklus... Křesťané
slaví mezi 22. březnem a 25. dubnem svátky velikonoc. Tento svátek je mimochodem
jediný křesťanský svátek, při jehož určování hraje roli Měsíc - velikonoce se
slaví vždy o víkendu (tedy v neděli a pondělí) po jarním
úplňku. Zde cítíme ještě zbytky pohanské tradice a měsíčního kalendáře.
Velikonoce
byly samozřejmě už před příchodem křesťanství významným svátkem, který prý zaštiťovala
bohyně Ostara* (z toho také německy Ostern, anglicky Eastern). Žel bohu (tedy
spíše žel křesťanským kněžím, kteří chtěli oslabit pohanství) se v důsledku výpočtu
datumu Velikonoc slaví velikonoční neděle a pondělí vždy při ubývajícím
Měsíci (tedy po úplňku). To je asi tak smysluplné, jako byste chtěli pořádat tantrický
rituál na hřbitově.  Mnohé
staré zvyky a rituály připomínají o velikonocích pohanský svátek. Patří k nim
především oheň, který se v některých krajích ještě na velikonoce zapaluje. Také
pálení velikonočního kola, někdy spojené s jeho pouštěním ze svahu do údolí je
pohanského původu. Na plodnost spojovanou s jarem upomínají velikonoční vajíčka.
V mnoha zemích (např. Řecku, Rusku) ještě vědí, že "jediná barva, která se
na vajíčka hodí, je temně rudá" (citát jedné Řekyně).
Rudá
krev (menstruační) je symbolem pro plodnou ženu (vajíčko také) a tím se červená
barva patří k svátkům plodnosti. I "velikonoční zajíček", Osterhase,
je původně symbol rozmnožování a plodnosti (tedy - podle jistých okřídlených výrazů
typu "šukal jak králík" jde spíš o jeho menšího bráchu). V Polsku se
lidé vzájemně na Velikonoční pondělí postříkávají vodou. Zdali jde o symbol svěcení
v kostele nebo o něco úplně jiného přenechávám vaší fantazii :-) Další
důležitý zvyk je šlehání žen a dívek pomlázkou z vrbového proutí. Pověst praví,
že ta mladá žena, která je na Velikonoce vyšlehána, zůstane po celý rok zdravá
a plodná. Každopádně jsou Velikonoce pevně spojené s novým životem a tím i se
vztahem mezi mužem a ženou. Můj učitel Anton říkal, že "na Velikonoce muž
za ženou běží, ale až na Beltaine spolu leží". Což není tak úplně přesné,
protože vezmeme-li průměrnou délku těhotenství nějakých 270 dní, pak aby se jim
dítě "kalendářně správně" narodilo na zimní slunovrat, musí žena otěhotnět
kolem 1. dubna. Takže, nezbývá než popřát hezký začátek jara a - ať se Vám (to
z)daří. *
Ostara není historicky doložena. Tuto bohyni zmiňuje poprvé roku 738 benediktský
mnich Beda Venerabilis. Její jméno pravděpodobně souvisí se
starořeckou bohyní ranních červánků Éós (latinsky Aurora). Beltine  (také:
Beltane nebo Beltaine) je další z řady pohanských svátků, který připadá na noc
z 30. dubna na 1. květen. Původně se Beltine slavil o úplňkové noci nejblíže 7.
květnu - tedy přesné polovině mezi začátkem jara a léta. V lidové tradici je znám
pod pojmem "Čarodějnice" nebo "Pálení čarodějnic" případně
"Valpuržina noc". Zdá se, že tento svátek byl církví považován za tak
magický, že se na rozdíl od jiných svátků (např. Vánoce, Dušičky...) neodhodlala
Beltine "pokřtít" tím, že by vedle něho postavila nějaký jiný významný
církevní svátek. Tento krok udělala až jiná velká ideologie - totiž II. Inetrnacionála,
která 1889 přijala 1. máj jako "Svátek práce".
Na
Beltine bych ovšem neradil, oslavovat práci. Jméno "Beltine" pochází
pravděpodobně od boha Belena (nebo bohyně Beltis či Belit), a v Keltštině má význam
"jasný oheň" (Bel - jas, Tine - oheň). Tradice praví, že se na tento
svátek má uhasit starý oheň, udržovaný v centru obydlí a za pomocí křesadla rozdělat
oheň nový. Jak víme, je oheň médium, které na svůj způsob velice silně čistí.
Skrze dva ohně zapálená blízko sebe se prováděl dobytek, přes oheň se skákalo,
do vzduchu se vyhazovaly hořící pochodně nebo březová košťata, kolem ohně se noc
protančila a prozpívala a od ohně se do temné a vlahé noci vytráceli k ránu páry,
aby rozžehly svůj vnitřní oheň vášně a lásky. Beltine
je
čas spojení Rohatého Boha s Paní ze Zelených Lesů, kteří tím zahajují období tepla,
které v létě a na podzim přinese hojnost plodů. Do této tradice patří též stavění
májek - vztyčení zeleného stromu (lingam), který proniká kruhem/věncem (joni),
který je na tradiční májku zavěšen. Jak je vidět, jedná se o svátek, který je
možná nejvíce spojen se sexualitou, tedy s "vnitřním" ohněm. Pamatuji
se, jak Anton "Druide" jednou říkal svou nezaměnitelnou Rakouštinou:
"Na Velikonoce se to jen zkouší, ale opravdové píchání je na Beltine."
(Omlouvám se všem citlivkám, on to říkal ještě drsněji.) Děti, počaté na Beltine
pak patřívaly celému kmenu a prý to byly šťastné děti Velké Matky :-) Na tento
svátek se také uzavírala "zkušební manželství" na "rok a den".
Z
uvedeného je jasné, že původní tradice Beltine představovala pro církev přímo
esenci toho, co se snažila potlačit. Proto byl tento svátek spojen s představou,
že se na kopce (na kterých dříve planuly "jasné ohně") slétaly čarodějnice,
které třeba pálit až upálit. Že se to církvi nepodařilo, vidíme na vzrůstajícím
zájmu o pohanskou tradici, nejen na Beltine. Pokud chcete vědět o tomto svátku
ještě více, podívejte se nejlépe na stránky "Druidova
Mystéria".
| 
