Pohádka3

Astrologická pohádka pro děti a jim podobná zvířata

Pohádka pro félixe (tato stránka)

Pohádky

Pohádka pro Félixe

Byla jednou jedna kočka, jeden člověk a jeden dům.

Ta kočka byla vlastně kocour a tak černý, že člověk jednou řekl, že ten kocour je jako díra v Univerza, skrz kterou se Nebytí dívá do našeho Bytí. Ve tmě byly vidět pouze dvě fosforeskující oči, žlutá světla, která se sunula po zemi ve výši průměrné kočičí hlavy. Když se člověk do těch očí díval, cítil se stahován do podivného víru, začínal jakoby ztrácet půdu pod nohami a musel se rychle zasmát nebo myslet na něco banálního, neboť měl strach, že by se mohl v těch očích a té tmě úplně ztratit. Kocour se jmenoval Mephisto. Člověk zase Jan, bydlel ve starém domě na okraji malé vesnice v horách a byl malíř.

Dělalo mu dobře vstávat dost pozdě, jít do sousední vesnice koupit mléko, víno a sýr a potom pomalu a dlouho snídat. Moc rád při tom pozoroval nebe se Sluncem, které po něm putovalo, chomáče mlhy v údolí a také rád naslouchal bzučení mušek a štěkání psů někde hluboko pod ním dole ve světě. Po snídani vzal svoje plátna a pomalovával je květinami a stromy a zelenou trávou a oním hluboko modrým nebem. Nezřídka ale byl s tím, co namaloval, nespokojen, neboť se mu zdálo, že ta průzračnost a chvění vzduchu, který ho obklopoval, a ta jasnost a zářivost barev jeho světa v obrazech chyběla. A ještě více tam chyběla ta krásná jednoduchost dnů, které prožíval. A tak raději vařil pro sebe a pro Mephista oběd, potom společně pozorovali venku vlašťovky a jiřičky a jakpak se všichni ti ptáci jmenují. A tu ho mnohdy napadlo, že kdyby vzal tužku a za každým ptákem, který kroužil ve vzduchu nakreslil jeho stopu, vzniklo by klubko jemné vlny, ze které by pak někdo mohl uplést veselý svetr.

Večer sedával u stolu v domě u okna a kreslil na papír všelijaká zvířata a také lidi, psal dopisy nebo jen tak přemýšlel. Skrz otevřené okno mu do osvětleného domu létaly nespočetné mušky a můry, noční motýli a brouci, sedali si na stůl a na stěny, chodili špacírovat po jeho papírech a skicách a on se divil, co všechno to v noci venku lítá. Občas zahlédl venku Mephista, vlastně jen jeho dvě žluté oči, které mu připadaly jako dvě hvězdy na procházce. Tak žil Jan své dny a byl šťastný. Skoro šťastný, protože občas, sice zřídka ale přes to, mu něco chybělo. Jakoby nějaký kousek jeho sebe sama chyběl, nějaký kousek, který by tady měl být ale nebyl. A Jan nevěděl, co to je.

Jedné noci (byla to neobyčejně teplá noc, neboť vrcholilo zrovna léto) seděl jako jindy v domě a kreslil, co viděl - nádobí na dřezu, které večer umyl a které teď schlo. Vedle stolu, na zdi seděl veliký pavouk, tak veliký, že si Jan pomyslel - to mě nikdo nebude věřit, že jsou tu tak velcí pavouci. Vstal a začal pavouka vedle něho kreslit na stěnu, takže to brzy vypadalo, jako by na stěně seděli dva pavouci - jeden skutečný a jeden namalovaný. Sedl si zase ke stolu - odtuď vypadali oba pavouci stejně skuteční nebo neskuteční - takže po chvíli nevěděl, který z nich je namalovaný a který mu stál modelem. Najednou dostal pocit, jako by ho někdo pozoroval. Otočil se - a v tmavém obdélníku otevřeného okny spatřil Mephista. Nebo, přesněji řečeno, uviděl tam, kde má normální kocour oči, dvě žlutá světla, která se na něj dívala. Zbytek kočky úplně zmizel v temnotě noci, která začínala hned za oknem.

Malíře napadla stará hra, kterou dřív hrával s lidmi. Při té hře se dva dívají vzájemě do očí, až to jeden nevydrží a odvrátí zrak. Takže se začal dívat klidným pohledem do těch zářících žlutých kocouřích hvězd. Hned poté se dostavil známý pocit lehké závratě nebo spíš víru, ale malíř to tentokrát překonal a díval se dál. Mephisto také. Najednou se začalo malíři zdát, jako by slyšel tichou hudbu, melodii, kterou nebyl schopen opakovat, která ho ale celého pronikala, houpala, uklidňovala, se kterou se vydával na cestu, nebo spíš kamsi vyplouval, rozplýval se, rozpouštěl v melodii, ve vzduchu. Ano - teď mu bylo, jako by letěl teplým, hebkým a černým vzduchem, a ten vzduch byl plný hluboké a vzláštní lásky, která byla zároveň vše a zároveň nic. Pochopil, že to je přesně to, co vždy postrádal, ten zapomenutý, ztracený kousek jeho vlastního bytí. Najednou si připadal úplný a úplně šťastný.

Tu se uviděl, sám sebe, jak sedí za stolem v osvětleném domě a třeští zrak ven, do tmy. Podivné bylo, že se uviděl jakoby zvenku, očima kočky, jak sedí v teplém světle staré lampy, obklopen papíry a kreslicími potřebami, již trochu starý a možná i trochu sám. Zároveň vnímal kočičí oči, ve tmě okna, a věděl, že on - malíř - a on - kocour - jsou nyní jeden a tentýž, spojeni pohledem, a že nemá smyslu mezi oběma rozlišovat. Ten "já", který byl Mephistem, věděl, že ten "já", který byla malířem, nyní vidí něco tak krásného a důležitého, že se na to sám o sobě nikdy nepřestane dívat. Jako kočka věděl, že ukazuje malíři noc, svoji noc a svoji neobyčejnou temnotu, tu krásu kterou vidíte jen, když vám svítí oči. A věděl, že je to nebezpečné, protože malíř se nechce vrátit, ale tady nebylo malířovo slunce a tady také nebyly žádné barvy a žádné vlašťovky. Jako Mephisto měl malíře rád a nechtěl, aby zůstal někde, kam nepatří...

Jako malíř toho nyní moc nevěděl, pouze cítil bezmezné štěstí a také lásku ke kocourovi, najednou ho miloval celým svým srdcem a také vše ostatní, a přál si, aby to nezkončilo, nikdy, nikdy... A věděl, že se do těchto očí bude dívat až do konce.

Tu kočka zavřela oči.

V tom samém okamžiku se malíř stal zase on sám, sedíc za svým stolem, odkud v pozdní noci civěl do černého obdélníku tmy, která se zdála být nyní prázdná. Po chvíli mechanicky vstal a přistoupil k oknu. Mephisto tam nebyl. Pouze teplý a hebký závan větru se mu jako pohlazení kočičím ocasem otřel o obličej. Zdálo se mu, že na chvíli ucítil slabou vůni elektrizované srsti... Zavolal Mephistovo jméno, nalil do misky trochu mléka a postavil misku na okno. A šel spát. Brzy usnul a nemohl si vzpomenout, že by se mu něco zdálo.

Příští den bylo mlíko v misce nedotčené, jen v něm plavalo pár mušek a okřídlených mravenců. Náhle napadlo malíře, že kocour již nikdy nepřijde, jeho srdce mu to řeklo, a ačkoliv to jeho hlava ihned popřela jako nesmysl, srdce vědělo své. Říkalo malíři, že se Mephisto v předešlé noci rozpustil ve tmě, že tím, že zavřel oči, přestal sám existovat, neboť jeho oči byly to jediné, co Nebytí spojovalo s Bytím. A také mu jeho srdce říkalo, že Mephisto mu tím zachránil život, alespoň život mezi barvami a vlašťovkami, a že by měl být rád. Ale on byl smutný.

Přešlo pár dní, ve kterých vstával, snídal, maloval a vařil, kladl večer každý den misku s mlékem na okno, a každé ráno ji vyléval s hmyzem pryč. Večer co večer seděl u okna a myslel na Mephista. Už zase mu něco chybělo - pouze teď věděl, co to je. Ale nemohl to nalézt ani ve svých barvách, ani v hlubokém nebi a ani v letu ptáků nebo ve štěkotu psů v údolí. Přestal malovat - protože mu jeho barvy ve srovnání s tou jemnou hudbou, kterou jednou slyšel, připadaly ještě víc tupé a matné. Přestal i kreslit, jen seděl u stolu, díval se z okna a občas psal pohlednice, na kterých stálo: "Daří se mi dobře a počasí je výborné". A když je dopsal (což trvalo jen chvíli), tak se zase díval z okna, jestli náhodou neuvidí dvě hvězdy ve výši průměrné kočičí hlavy. Ale venku byla jen tma.

Tak to šlo dny a týdny, přišel podzim a vše jakoby se ponořilo do jasného žlutého, oranžového a červeného světla. Bylo to ono světlo, co zbarvovalo stromy a keře a plody, ale to moudří druidi poznali již před mnoha tisíci lety. A světlo se změnilo ještě jednou a přišli podzimní bouře a větry a plískanice, že vše bylo šedé. A malíř musel opravovat střechu. V polovině listopadu přišel náhle přes noc sníh a příští ráno bylo vidět kolem domu spoustu stop, od divokých králíků a psů a ptáků - ale otisky Mephistových tlapek mezi nimy nebyly.

Krátce před Vánocemi se najednou udělalo teplo. Nejdřív přišly rozcuchané cáry mraků, z údolí se potom hnal suchý, teplý vítr a sníh roztál během dvou dnů. Malíři to připadalo, jako by se chtělo teď před Slunovratem vrátit léto. Na Štědrý den svítilo Slunce z vymeteného nebe a ptáci začali zpívat. Venku se dalo chodit jen v košili. Večer se nebe sice zatáhlo, vítr však nepřestal vát, dokonce se ještě oteplilo. Malíř zavřel dům a vydal se cestou k horskému pasu, který spojoval dva kopce nad vesničkou. Když tam došel, byla už tma, teplý vítr se dral z jednoho údolí přes pas do druhého a šelestil ve stromech, jejichž obrysy se matně odrážely od tmy zatažené oblohy.

Malíř rozdělal oheň, sedl si k němu a díval se do divoce poskakujících plamenů. Cítil se najednou strašně starý, velice sám, nevěděl, co má dělat, co by vůbec mohl dělat, a jak. Věděl, že umí malovat, ale nikterak k tomu necítil chuť. Taky věděl, že umí dobře vařit, ale nikdo tu nebyl, kdo by to, co uvařil, také jedl. A jeho vlašťovky už také odlétly a on si toho tento rok ani nevšiml. Takže jen seděl a díval se do plamenů. Ani nezpozoroval, že usnul.

Zdál se mu podivný sen: Byl Slunce, které kroužilo kolem Země, nebo snad byl Zemí, která obíhala Slunce, to nevěděl. Svůj pohyb vnímal jako tanec, jako vlny, pohybující se po nekonečném moři, jako stále se opakující příliv a odliv. Také byl Měsíc, Luna, plnící se životem, cítil, jak roste jeho břicho, jak se kulatí a zase zmenšuje, až nebyl vůbec. A zase znovu... Byl rok, nejdříve mladý a plný klíčících rostlin, potom byl létem, s hlubokým modrým nebem, pak se přes vše přelila jiná brava a zase jiná, a tak stále do kola. Hrozně moc se mu to líbilo, nahoru, dolů, kruh, jako na matějské pouti, když byl malý.

A najednou tady byla i ta hudba, kterou již jednou slyšel. Hudba, která to všechno nějak spojovala, která znamenala jediné velké "ano", kde nebylo místa pro nic, co bylo oddělené. Letěl prostorem a časem, věčností, a v srdci cítil lásku, tu zvláštní lásku ke všemu, ke každému tvorečku kdekoliv, která byla ke každému stejně veliká, ale největší k Mephistovi. Jeho hlava projevila podivení nad tím, že může být něco zároveň stejné a největší... Probudil se.

Překvapením se mu zatajil dech - nebe nad ním bylo poseto tisíci páry zářivých žlutách očí Mephista. Díval se na něj celý vesmír koček, miliony a supermiliony hvězd, žlutých očí, kterými Nebytí pozorovalo naše Bytí. Hvězdy, které spojovaly každou kočku a každého kocoura v univerzu s každým člověkem a s každým pavoukem a s každým létajícím mravencem a šálkem mléka a se štěkajícím psem v ranní mlze, a také se vším jiným, co kdy bylo, je a bude, a tím se tvořila ona hudba, hudba, která byla všude. A všechno to se dívalo na malíře a on chápal proč a věděl, co má dělat. A jak.

Ještě chvíli se díval na hvězdy. Potom vstal a začal sestupovat cestou ke svému domu, do údolí, ke světu a k lidem. Za jeho zády, na výši horského pasu, který spojuje dva kopce nad vesnicí, plápolal v teplém větru oheň.

Tak jo.

Impressum zde / hier