|
|
Astrologická
pohádka pro děti a jim podobná zvířata
Bylo
nebylo, na začátku všech časů, když matička Země byla ještě úplně
celá porostlá lesy a loukami. Ryby si hrály v řekách a v mořích,
ve vzduchu létali ptáci a občas se dali potkat i lidé, kteří ještě
nevěděli, že jsou vládci tvorstva a poslední výkřik evoluce. Tím
pádem si nebyli mnoha věcmi jisti - dalo by se dokonce říci, že
se tak trochu podobalidnešním malým dětem. Jako ještě dnes děti,
i dospělí tenkrát chodili světem s očima navrch hlavy, ptali se,
žasli a divili se skoro všemu.
A
jak se tak divili a ptali, tak se divili i takovým věcem - které
dneska přece každý ví - jako například proč Slunce ráno vychází
a večer zapadá, ale každý den trochu jinde, až za jistou dobu
vychází a zapadá zase na stejném místě. A proč Luna putuje v osmadvaceti
dnech od neviditelna do neviditelna a proč cyklus ženy (a podobný,
i když ne tak patrný cyklus muže) trvá také dvacet osm dní.
Nebo se divili, proč je jednou vidět krásná Jitřenka a jindy zase
neméně krásná Večernice - ale nikdy ne spolu. A proč veliké záplavy,
které přinášejí nejen krokodýly, ale i hojnost a úrodu a blahobyt,
přicházejí když Psí Hvězda (jak říkali Siriu) vychází krátce před
Sluncem.
Ale
nejen že se divili, ale protože nebyla žádná televize se stále
stejnými seriály, a protože také nebylo žádné neónové osvětlení
ulic (vlastně nebyly ani ulice), tak se radovali z pohledu na
noční nebe, poseté hvězdami a dávali těm hvězdám jména. A ta jména
voněla jasmínem a tamarysky, myrhou a bylo z nich slyšet cikády.
Almira, Algeib, Deneb a Bellatrix.
Brzo
si tehdejší lidé všimli, že kromě hvězd, které zůstávaly na svých
místech a kromě velikých světlonošů - Slunce a Luny - existuje
ještě pět dalších putovníků, které nazvali planetami. A že tito
putovníci sledují na své pouti neviditelnou dráhu, kterou pojmenovali
ekliptikou. Další neviditelné hranice nebes nazvali equatorem,
meridiány a obratníky raka a kozoroha - dvou významných zvířat,
kterými osídlili hvězdné pole, aby se lépe vyznali v té spoustě
světel.
Ti
z nich, kteří viděli trochu hlouběji než ostatní, poznali také,
že na to, co se na Matce Zemi děje, na oceány, rostliny a zvěř
a obvzlášť na člověka, mají nejen vliv Slunce a Luna, ale i ostatní
planety; jemnější sice, ale také důležitý a intenzivní. A protože
se nemohli dočíst v novinách (nebo v astrologických příručkách),
jaký že je to vliv, jelikož ani noviny, ani astrologické příručky,
ba ani toaletní papír tenkrát ještě nebyly, nezbývalo jim, než
sami tento vliv objevit.
Tak našli, že Mars je červený, jako barva posvátného, červenohnědého
jelena, kterého lovili jej jednou v roce, při Svaté Svatbě. Rudý
jako krev při první lásce a jako krev umírajícího válečníka. A
tak pojmenovali Mars Marduk - bůh války, mužů, boje a sexu.
Nejvzdálenější
putovník Saturn jim zase připomínal pomalého starce, který uzavírá
svou pouť životem. Starce, který stojí na hranici našeho světa
s tím, co nevíme, čeho se někteří bojí a co ukončuje to, co započala
Luna svým rostoucím bříchem - náš život. Divili se, že Saturn
potřebuje na jeden svůj cyklus přibližně tolik roků, kolik spanilá
Luna dní, a protože tenkrát ještě neznali slovo "náhoda",
mohli pochopit, proč tomu tak je.
Tak
nebo i podobně to udělali se všemi planetami, se souhvězdími,
které, jak již jsme řekli, rozdělili do podob zvířat a divých
tvorů, takže se mohli každý večer dívat tam nahoru a potkávat
delfíny a velryby, hady a skorpiony. Nejenže věděli o denních
a ročních rytmech, ale poznali také daleko delší rytmus tance
zemské osy, která jako dětský vlk opíše na nebi kruh za dvacet
šest tisíc let...
Krátce a dobře, lidé tenkrát objevili vše to, co si dneska člověk
může koupit jako brožované vydání za sto dvacet korun včetně daně
z přidané hodnoty. S jediným malým rozdílem - tenkrát ještě tomu
rozuměli. Nebo ani ne tak rozuměli, jako že to chápali a uchopili,
prožili, viděli, cítili. Prostě to, na co my dneska máme televizi.
Přešly
roky a staletí, staré říše se rozpadly v prach a nové v haldy
odpadků. Lidské ego rostlo a s ním touha po moci a po penězích,
a protože obé není psáno ve hvězdách (nýbrž se koná na zemi),
lidé se postupně přestali dívat na nebe. Jejich hlavy těžkly a
těžkly, většinou ani ne tak tím, co v nich měli, jako únavou,
neboť se zapoměli divit a žasnout a radovat se. Už ani nevěděli,
kde zrovna jsou Plejády a jak si stojí Mars, zato znali nazpaměť
výsledky kopané mezi Spartou a Slávií. A namísto fází Luny je
zajímalo, kdo bude příštím prezidentem čehosi. Zde by pohádka
mohla končit. Ale protože každá pohádka má mít šťasný konec, ještě
budu chvíli pokračovat.
Poté
tedy, co se rozptýlila hustá oblaka kouře a dýmu z hořících naftových
polí, bylo v kvůli energetické krize vypnuto noční osvětlení.
V důsledku výpadku skoro všech elektráren už také nemohla vysílat
televize, takže nikdo neznal prezidenta. Vlastně už žádný nebyl.
Ti lidé, kteří zbyli, se roztrousili po světě a protože jich bylo
málo a vůbec si nepřekáželi, byl mír. Samočisticí schopnost přírody
se zase jednou ukázala silnější, než předtím všichni vědci předvídali
- zato vyhynuli vědci. A pozvolna a pomalu, začaly zase hvězdy
jiskřit. A třpytit se. A zářit. A některé padat k zemi...
A
jedna neobyčejně hezká spadla do moře, přesně řečeno do bílé mořské
pěny. A jednoho večera, na břehu moře, když delfíni přeskakovali
šumící vlny a na břehu peklo pár rybářů své ryby k večeři, se
objevila, tam na mořském horizontu, ještě zahalená do oparu ze
slané mlhy, Venuše. Krásná a jasná...
Tak
jo.
Všechny
mé pohádky pro dospělé jsou věnovány lidem, které mám moc rád.
Oni to už budou vědět...
Copyright © 2006 Jan Bílý
|
|
