|
|
Rozhovor
s plyšákem
-
Ahoj snoopi!
- Ahoj Jane. Jak se ti dneska daří?
- Ne moc dobře, snoopi. Nějak se cítím opuštěný.
- Jak to? Jsem tu přece u tebe! Můžeš se se mnou bavit!
- No jo... Víš, snoopi, ty jseš pouze plyšák. Mě chybí lidi.
- Jako nějaký lidi, takový ty z ulice a tak, nebo potřebuješ nějaký
obvzláštní lidi?
- Já moc nevím. Myslím, že potřebuji vlastně docela obvzláštní
lidi. Například mi teď chybí Astrid.
- Astrid?
- Jo, to je ta, co mi tě dala.
- Ach ta. Tu znám. Ta mě před dávnou dobou strčila do plastikovýho
pytle, se spoustou jiných zvířat, které už nepotřebovala. Já jsem
holt nebyl její zamilovaná hračka. Ta měla zvířat, ty vado. Mraky...
Máš taky mraky zvířat?
- Ne snoopi. Já jsem spíš monogamní.
- Co je to nomogamní?
- Monogamní, snoopi. To znamená, že zůstanu u těch zvířat, které
se mi líbí. A kterým se taky líbím já, to je jasné.
- Já jsem taky nomogamní, s lidma. Myslím, že u tebe zůstanu.
Ty nemáš moc zvířat... Je Astrid s tebou nomogamní?
- Jak to myslíš, snoopi?
- No jako jestli s tebou zůstane a tak. Jestli tě nestrčí do plastikovýho
pytle s ostatníma zvířatama, tedy s ostatníma lidma?
- To nevím, snoopi. Nemyslím, že by mě strčila do pytle s jinými,
to mi lidé neděláme. My jdeme spíš pryč, když je nám to příliš.
Nebo my se uzavřeme.
- Jak se lidi můžou uzavřít?
- Třeba tak, že se dívají jinam. Nebo spolu nemluví. A ani už
na sebe nemyslí. Nebo že pracují tak mnoho, že už na sebe nemají
čas. A taky si kupují hračky, mnoho hraček, aby si na sebe nemuseli
vzpomínat.
- Cože?? Vy si kupujete nás, abyste na sebe nemuseli myslet? No
teda...
- Ale snoopi, plyšáci nejsu jediné hračky. Nemyslím, že by si
lidé kupovali zrovna plyšáky, když chtějí na sebe zapomenout.
Ale auta, domy, drahé šaty, počítače. Počítače nechají lidi na
lidi prima zapomenout. Počítače mají velikou paměť, takže si pamatují
za toho, kdo si je koupí, všechno. Ten pak může všechno zapomenout.
- Všechno?
- Všechno, co bylo důležité.
- Co je důležité pro lidi, Jane?
- Ty se ale ptáš věci, snoopi. Já si myslím, že to nejdůležitější
je pro nás pro lidi, že máme někoho rádi. A že má někdo rád nás.
A že děláme to, co nám tahle láska říká. A že se dobře díváme,
abychom dělali jen to, co opravdu chceme. A že to pak taky uděláme.
- No vidíš! Tak je všechno v pořádku. Ty máš někoho rád! Astrid
a mě! A já tě taky mám rád! A já jsem s tebou nomogamní.
A kromě toho jsem pořád u tebe, a nepracuju a ... a nesmrdí mi
ráno z pusy!
- Jak víš, že lidem ráno smrdí z pusy, snoopi?
- Pah! Co ty víš, co my plyšáci všechno víme. A co musíme zažít!
Smrad z pusy, smradlavý nohy, noční pocení, počůrávání, blinkání.
Musíme spát s pitomýma barbínama. Musíme žrát plastelínu. A pak
na nás zapomenou a strčej nás do pytle, a zavřou do sklepa! A
koupěj si počítač! A jesli jsme byli nomogamní, se nikdo neptá.
Bůůů.. bůůů...
- Snoopi, máš přece mě. Ježíšmarjá, teď musím utěšovat vlastního
plyšáka! Přestaň brečet, snoopi. Vlastně jsem začal psát o tom,
jak utěšuješ ty mě. Mě se přece nedařilo dobře, snoopi. Snoopi...?
- Bůůůů, smrk... bůůůůh, béééé.
- Snoopi, já tě mám rád. A Astrid tě měla taky ráda. Fakt. Jinak
by mi tě nedala. Jéžíš, co mám dělat s brečícím psem? Snoopi...?
- Bůůů... Máš taky... bééé... počítač?
- Jo, ale...
- Huhbůůůů, bůůůů, bééé, bůůůůůůůů....
- Ale snoopi, já ho používám jen k práci. Aby to šlo rychleji.
Já tě přece nezapomenu. Já pak mám víc času, s tebou mluvit. No,
to není nic? No, ty pse, milej?
- Smrk. Já jsem plyšovej pes. Já vlastně nechci moc mluvit. Ačkoliv
to s tebou je docela hezký. Smrk.
- No a copak bys chtěl, snoopi?
- Si hrát. To je snad jasný. Smrk. Umíš si hrát?
- Nevím, snoopi. Možná že jsem to zapoměl. Víš, to je už moc dávno,
co jsem si naposled hrál. Moje rodiče si tenkrát mysleli, že už
jsem moc velký na to, si ještě hrát s plyšákama. Hele, jak se
hraje? Naučíš mě to?
- To je přece táááák jednoduchý. Vůbec nic nemusíš dělat.
- To je ono, snoopi. Já jsem se naučil, skoro vždy něco dělat.
Nebo chtít něco dělat, aby to nevypadalo tak, že tam jen stojím
a je mi do breku, protože mi sebrali plyšáka. Já jsem si dokonce
kupoval plyšáky, abych zapoměl, že si už nesmím hrát...
- No to mě podrž... Hele, teď brečíš ty!
- To je přece pitomá historka, nebo...?
- Ne, když se při tom naučíš si hrát!
- Ale jak, snoopi?
- Prostě si představ, že je všechno možné!
- Jako... jako úplně všechno, snoopi?
- Jo.
- Aha. Jé, to je nádhera....
Tak
jo.
Všechny
mé pohádky pro dospělé jsou věnovány lidem, které mám moc rád.
Oni to už budou vědět...
Copyright © 2006 Jan Bílý
|
|
