Co konstelace nejsou...

Občas se stává, že najdu v tisku nebo na internetu názor o konstelacích, při kterém se mi svírá žaludek, ježí vlasy na hlavě nebo se dějí jiné tělesné reakce...

Já vím, když jsem se "vyučil" konstelacemi a začal navštěvovat jiné lektory než mého učitele Ramateerthu, měl jsem tyto příznaky taky: "takhle se přece nedělají konstelace ... tohle nemůže vyjít ... tady asi klienta odveze sanitka" a tak dále.

S léty jsem zjistil, že do ráje vede mnoho cest, některé z nich vypadají docela pekelně. Přesto mám občas nutkání říci, co konstelace nejsou. Čistě z mého privátního hlediska...

Takže:
... a ti nejodvážnější otcové dokonce vezmou svoji manželku a děti k psychologovi, který provádí takzvané „konstelace“, kde se člověk dozví, jak k sobě členové rodiny pasují, anebo spíš nepasují. (nalezeno na serveru Moje Psychologie, autor Pavel Brycz)

Ne. V konstelacích se definitivně nikdo nedozví, zdali pasuje k tátovi nebo mámě, dokonce ani ne, jak pasuje ke svému partnerovi. Díky- nebo žel-bohu k tátovi a mámě pasujeme vždy na 100% (alespoň k těm skutečným), prostě proto, že nemáme jinou volbu. Totéž platí samozřejmě k ostatním příslušníkům rodiny, nějaké "ber nebo neber" není. Autor chtěl asi říci: "jaké k sobě členové rodiny mají (skutečné, podpovrchové) vztahy". To by šlo.
Pokud jde o naše děti: viz předchozí. I když mnohý z nás měl dlouhá léta dojem, že jeho matka nebo otec si myslel, že nás děti, tak jak jsme vyrůstali, nutno "napasovat" aby pasovaly.
Pokud jde o manžely a manželky - vztah je neustálé znovurepasování. Když dva zjistí, že k sobě opravdu pasují, tak asi zrovna spějí (lžičky). Práve o tom píšu knihu...

Populární jsou např. Rodinné konstelace, které si kladou za úkol přivést klienta k přijetí svých rodičů bez výhrad (tedy vlastně k tomu, co se od nich očekávalo ve směru k nám, když jsme byli malí). (nalezeno také na serveru Moje Psychologie, autor PhDr. Adam Suchý)

Sice už trochu chytřejší, ale také omyl. Nějak tomu ale nerozumím: Co se očekávalo od rodičů, když jsme byli malí? Vezmeme-li to tak trochu ontologicky, pak se od nich očekávalo, že nám darují existenci. Což udělali. Nutno uznat.
Pokud to vezmeme pedagogicky, tak se od nich očekávalo buď, že budou "dostatečně dobří" (viz pojem "dostatečně dobrá matka" což je psychologický pojem pro mámu, která na baby reaguje většinou pozitivně) a to byla většina rodičů. Nebo jsme očekávali víc (to očekávala většina dětí) a tady je kámen úrazu - byli jsme nespokojeni, začali jsme rodičům něco vyčítat (na což jsme samozřejmě na společenské úrovni měli právo) a začali jsme se stavět nad ně.
Výsledek byl, že jsme se na energetické úrovni odřízli od toho, co skrze rodiče přichází - podpora předků například. Ale taky jak být mužem (skrze tátu) a jak být ženou (skrze mámu).

Důležité je rozpoznat ty dvě, zcela odlišné, roviny.