Proč je v našich "podmínkách účasti" nárok na vlastní konstelaci vyloučen?

Semináře, tak jak je vedu v ČR již pět let, jsou všechny koncipovány tak trochu podle původního olympijského motta: "Zúčastnit se je důležitější než zvítězit." Mnohý z nás, když se přihlásí na seminář konstelací, si ovšem chce "vyřešit" svůj, mnohdy palčivý problém. Chce nad ním zvítězit. Je nějak v podvědomí přesvědčen, že když se mu podaří dostat se přes TUTO překážku (tj. jeho aktuální problém), již mu pranic nebude bránit v cestě za láskou, slávou, bohatstvím nebo osvícením.

Realita je ovšem jiná. Až do konce našeho života se budeme potýkat se stále nově se vynořujícími problémy. Život je svou definicí neustálé přizpůsobování se okolí, což znamená - řečeno na rovinu - problémy. Moje osobní podezření je, že se naše problémy, nebo lépe úkoly, dokonce stále zvětšují, protože rostou naše schopnosti je řešit, a tam někde nahoře, ve výdejně životních úkolů o našich narůstajících schopnostech velmi dobře vědí.

Důležitější je tedy, neřešit jeden problém, ale naučit se je řešit pokud možno všechny. Určitě znáte onen známý citát: "Dáš-li člověku rybu, nasytíš ho na několik hodin. Naučíš-li ho rybolovu, nasytíš ho na zbytek života." Neplatí samozřejmě pro Labe od Neratovic po proudu...

Systemické konstelace nám dávají jedinečnou možnost, účastnit se řešení mnoha dílčích problémů během jednoho semináře. Kdo se konstelací zúčastnil, ví, že prakticky každý "příběh" se týká prakticky každého účastníka. Kromě toho je - alespoň pro mne - pocit sounáležitosti, který se vyvine v každém konstelačním semináři, nejméně zrovna tak důležitý.

Naše civilizace trpí jednou velmi nebezpečnou chorobou. Tato choroba se jmenuje egoismus. Egoismus neznamená jen myslet pouze na sebe. Egoismus se sebou přináší pocit oddělenosti od celku a tím i výjimečnosti. Egoista cítí, že jeho problém je zcela ojedinělý, nikdo jiný ho nemá, většina ostatních problémů je ve srovnání s jeho PROBLÉMEM směšná. V konstelacích se ale ukazuje, že v podstatě máme všichni jeden problém: Nevíme, kam patříme. A nevíme, kdo k nám patří. Tedy zase: sounáležitost. Pro egoistu je to trochu šok, toto zjistit. Ale je to šok, který léčí.

A nakonec ještě jeden aspekt. Když jsem začínal s konstelacemi v Německu, dělal jsem semináře tak, aby si každý mohl konstelaci udělat. Zajímavé bylo, že když byl nárok na vlastní konstelaci daný, pak i každý jakoby cítil povinnost si vlastní konstelaci skutečně udělat. Ke konci semináře se tedy hlásili na konstelaci lidé, kteří by se normálně nepřihlásili. Polovina takovýchto konstelací tak skončila někde "ve prostředku", v mlze nebo v emočním zranění.

Důvěřujte prosím tedy ve vaše "vyšší" vedení a nechte se vést energií semináře, tak, jako to dělám já. Pokud budete vlastní konstelaci opravdu potřebovat, skoro jistě si ji budete moci udělat.

S láskou...
váš Jan.