Semináře ... Literatura ... Business ... Prezence ... Meditace ... Večery ... OnlineForum ... Home

Přechodové rituály pro muže

Toto je stránka, která je průběžně doplňována tak, jak postupuje cyklus měsíčních večerů v MAITREI (Praha) v roce 2012. O programu večerů informujeme zde. Na rozcestník stránek pro muže se dostanete tudy. Zpátky na první stránku portálu konstelací zde.

Obsah:
1. Narození muže
2. Přechod od matky k otci
3. Iniciace bojovníka
4. Posvátná svatba
5. Povolání a poslání
6. Oběť
7. Zasvěcení

Fotky z večerů

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

1. NAROZENÍ MUŽE - VYTVOŘENÍ DŮVĚRY

Toto je první velký krok, tedy "přechod" v životě každého muže. Před ním bylo ještě početí, ale tento přechod většina z nás neprožije "vědomě" a tudíž se vzpomínky na naše početí můžou objevit až ve velice pozdních fázích spirituálního vývoje. Oproti pozdějším přechodům jsme přechod porodu opravdu kompletně prodělali - jinak bychom zde nebyli. To ovšem neznamená, že bychom se jím něměli zabývat. Zpracování našeho narození v sobě skrývá pravděpodobně největší transformační potenciál.

Ačkoliv se přechod (tj. porod) uskutečnil (někdy ovšem s masivní pomocí lékařů...), neznamená to, že se podařil. Podařený přechodový rituál by vypadal asi takto: Dítě se rodí z matky, která si věří a je okolím také ubezpečována, že porod zvládne, do prostředí, které je naplněno láskou a přátelským očekáváním, do tepla a tlumeného světla. Hned po porodu je položeno na tělo mámy a přítomní pomocníci (nejlépe ženy plus otec) mu dají na srozuměnou, že je na světě vítáno a že se nemusí ničeho bát. Pokud se nyní usmíváte, vězte, že nejste sami. Odhadem 99% nás se rodilo do úplně opačných podmínek.

To v nás zanechalo na hluboké a povětšinou nevědomé úrovni jednak strach a nedůvěru, jednak stažení tělesné energie do obrany. Vytvořili jsme si pancíř "bezpocitovosti" a zároveň v nás hluboko uvnitř zůstal nesmírný hlad a potřeba po něze, přijetí a dotecích. Pokud jsme nebyli kojeni v souladu s našimi potřebami, přistoupili k tomuto záhy i problémy s přijímáním potravy - ať už ve formě poviživy nebo obezity, problémy se špatně fungující imunitou (nemoce a alergie).

Především ale se náš "nezvládnutý první přechodový rituál" projeví ve vztazích - nejen partnerských - k lidem v našem okolí a ke světu všeobecně: Chybějící důvěrou na jedné straně a závislostí na straně druhé. To co máme, nám nikdy nebude stačit, neboť naše "černá díra" není zaviněna současným okolím nebo partnerkou, ale vznikla někde dávno v naší minulosti, v ranném dětství. Jak se můžeme vrátit tam, kde naše problémy vznikly a napravit to?

Pokud chceme "opravit" nebo "dokončit" první přechodový rituál, stojíme před jedním velkým problémem. Právě proto, že si porod a ranné dětství nepamatujeme, neboť jsme všechny "hrozné" vzpomínky prostě odsunuli do našeho podvědomí, hrozí při práci s "malým dítětem v nás" nebezpečí nenadálého a skokového vynoření zapomenutých traumatických zážitků. V této souvislosti doporučuji knihu Johna Bradshawa "Návrat domů", nebo aspoň jakýsi "výcus" práce s vnitřním dítětem zde. Je tedy důležité být opatrný a před tím, než se začnete blížit vašemu "opuštěnému" nebo "zraněnému" malému klukovi, se nejprve dostatečně informovat.

Nicméně - za nás to nikdo neudělá, tedy především ani naše partnerka ne. Na posledním večeru v MAITREI jsme v kolektivní spolupráci sebrali mnoho návodů pro znovuzískání důvěry v život a svět a sepsali jakýsi seznam pomůcek pro dokončení prvního přechodového rituálu v životě muže. Tady jsou, od jednoduchých až po ty "odborné" a speciální:

Co dává tomu "malému v nás" pocit, že ho svět vítá:

Uspokojení základních fyzických potřeb: Jídlo, pití, teplo (peřina...), vana, bio-sauna, dotyky lidí.

Příroda, kontakt se zemí (položit se na sluncem prohřátou zem a cítit její vůni = vůně matky Země). Být nahý někde, kde se člověk cítí v bezpečí. Pláž, moře, les, mech.

Vědomě si dovolit, nic nemuset. Dovolit si naprostou nefunkčnost.

Vědomé porbouzení se a "vstávání". Teplá sprcha, potom chvíli ledová a pak zase teplá: "Vidíš, je to dobré, přestáli jsme to". (To mmochodem i výborně zlepšuje imunitu).

Uvědomit si, že někam patřím (kam?), vytvořit si okruh lidí, kteří mě přijímají takového, jaký jsem. Nestydět se je požádat o obejmutí. (Rada: při objímání držet celým tělem, tedy i kontakt s břichem, stehny, neplácat po ramenou, nehladi, jen držet a být přítomen.)

Formy meditace, které jsou vhodné pro "malé babys" - např. Dévavání od Osha. (Hudba k první fázi zde, návod tady.) Dle mého názoru jsou meditace pro "záchranu" novorozeně nepříliš vhodné (chybí tělo). Dévavání tvoří výjimku.

Práce s tělem (masáže, shiatsu, tantra, samadhi-tank je v českém prostředí ještě neznámý).

Práce s dechem (a tím i s vlastní svobodou, s rozšířením, nadechnutím). Rebirthing, tantra-joga, holotropní dýchání zde a zde.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

2. PŘECHOD OD MATKY K OTCI - PŘEKONÁNÍ STRACHU

Druhý velký přechod v životě muže je přechod ze sféry matky do sféry otce a mužů. Děti se rodí z matek - a je jedno, zdali se jedná o "budoucí" muže nebo ženy. Dítě má tedy prvotní vazbu na ženu, na mámu, a to nezávisle na tom, jak porod a rané dětství "dopadly" (viz předchozí kapitolu). Zatímco ale holky se po "očuchání" otce navracejí k mámě, kde můžou zůstat, kluci se musí vydat na cestu do neznáma - k tátovi, k mužům, na onu polovinu světa, kterou neznají. Zde už musí zůstat.

Tento krok jim ženy - mámy nemohou usnadnit. (Až na to, že budou ctít jejich otce - ať už s nimi stále ještě jsou ve vztahu nebo ne.) Kluk musí být ovšem světem mužů (a v ideálním případě svým otcem) přitahován, neboť jinak se jen těžko vymaní z vlivu mámy. To znamená, že stávající chlapec, aby se stal klukem a přestal být dítětem, musí mít mužský vzor. Zároveň ovšem musí být schopen vyvinout i vlastní iniciativu a překonat strach z odtržení. Jak Robert Bly v "Železném Janovi" píše, chlapec musí zpoza polštáře v ložnici matky-královny ukrást klíč ke kleci, v níž je uvězněn (jeho vlastní, vnitřní) divý muž.

Přitom hraje důležitou roli i chlapcův (a později mužův) pocit viny - máma na energetické rovině dítě drží a tím, že se stávající chlapec "vytrhne" z její náruče, jí způsobuje bolest. Chlapec jí "krade" klíč k bráně k mužům a musí za svůj čin převzít zodpovědnost. Na vědomé úrovni je toto vyjádřeno konstelační větou: "Za to, že jsem ti způsobil bolest, beru zodpovědnost." Toto je důležité si uvědomit především v pozdějších letech, když se snažíme nedodělané přechody z našeho dětství dokončit. Tento pocit viny bude provázet muže, kdykoliv se bude chtít oddělit (ať už natrvalo nebo jen na chvíli) od ženy, a muž ho musí být schopen ustát.

Důležité: Odpovědnost nebere kluk (muž) za bolest matky (či žen), ale za to, že ji způsobuje. To je malý, ale nesmírně závažný rozdíl: V prvním případě se kluk bude cítit vůči ženě vinnen a bude se snažit svoji vinu (většinou podvědomě) odpykat - bude se tedy cítit vůči ženě "menším". V druhém případě bude s ženou soucítit a přizná ji právo na bolest, ale ustují si svůj vlastní pohyb do světa mužů.

Druhý přechod je přechodem z pohodlí do nepohodlí, od známého do "divočiny", od "matky-přírody" do "venkovní" přírody, která už muži není tak nakloněna, a které nejen dává, ale také od stávajícího muže něco vyžaduje. Symbol pro tuto divokou a nepohodlnou přírodu je les. Tmavý a dítěti nahánějící strach. Zde se chlapec začíná učit úplně jiné věci, než se učil u matky. Jak rozdělat oheň. Jak nehnutě číhat na úlovek a jak se ho zmocnit. Slyší vyprávět "mužské" mýty, naslouchá příběhům mužů a poslouchá jejich písně.

Robert Bly píše: "S divým mužem si člověk nepovídá tak, jako s knězem, rabínem nebo guru o dokonalém štěstí, rozumu, duchovnu či "vyšším vědomí", ale o něčem vlhkém, temném a méně vznešeném - o něčem, co bych nazval 'duší'". Strach a jeho překonání jsou zde převládající pocity. V jistém smyslu vede pouť chlapce DOLŮ, k jeho pocitům a k jejich vědomému přijetí a poznání. Na rozdíl od dnešních škol, které učí děti především memorování údajů, ho divý muž učí naslouchat svému srdci. A zároveň se také mladý chlapec začne učit tomu, co mužům dneska možná nejvíc chybí: Odpovědnosti za své činy.

Co dělat, když jsem tento druhý přechod zameškali nebo nedokončili? Když jsme, v nedostatku mužských vzorů, učitele nebo otce, zamrzli kdesi na poloviční cestě do divočiny, nebo se stali do sebe staženými samotáři, protože "out there", "tam venku" nikdo nebyl?

I na druhém večeru v MAITREI jsme společně hledali návody, jak tento přechod, ať už je nám dvacet, nebo padesát, dokončit. A zároveň, jak vychovávat naše syny, abychom jim to, co se nám možná nepodařilo tak docela, usnadnili. Tady jsou naše nápady:

Co pomáhá klukům/mužům, dostat se z "máminy" strany na stranu mužů:

Vědomé překonání strachu z "pustiny", z neznáma. Otevřít se tomu, co skutečně neznáme, co nemáme "natrénované" a pod kontrolou.

Uvědomit si, že chlap potřebuje něco, co je víc a jinde, než je vztah k ženě. Zároveň je třeba pochopit, že pohyb "od ní" vždy vyvolá v mámě pocit smutku a v ženě pocit ohrožení a ztráty. Je nutné, za způsobení tohoto pocitu vzít vědomě odpovědnost.

Uznat a přijmout otce. (např. skrze systemické konstelace). To, že tady nebyl nebo že jsme se ho báli, bojovali s ním či jím (jako matka) opovrhovali, neznamená, že by nebyl muž.

Pochopit nutnost mužského "kmene" a najít k němu cestu. Pro většinu mužů, kteří budou číst tyto stránky: "hospoda" nestačí, neboť se zde nevypráví mýty a muži (většinou) nepromlouvají ze svého srdce.

Vědomně uctít "smutek" mámy (všech žen), ale z "druhé strany", ze strany mužů. (V rituálu se poté, co jsme přešli od mámy k tátovi otočíme zády k němu, opřeme se o něj a ukloníme se "opuštěné" mámě.)

Skončit s vnitřním ponižováním mužské energie a povyšováním (glorifikováním) ženské.

I v padesáti člověk potřebuje učitele.

Co pomáhá: Vidina nespoutané svobody a pocit, že mě i jako "kluka" chlapi berou mezi sebe. Mužům LZE důvěřovat.

Uvědomit si, že se TOHLE děje nám všem. Nejseš sám!

Vzít svého syna do lesa.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

3. PŘECHOD OD CHLAPCE K MUŽI - INICIACE BOJOVNÍKA

Tento přechod se děje (pokud tomu společnost napomáhá) mezi 13. a 18. rokem života muže a je nesmírně důležitý pro budoucí rozvoj muže, především pro vyvoření jeho prezence. V tomto čase se "iniciant" musí setkat jednak se svými vlastními hranicemi - především jeho fyzické existence - a dále "potkat smrt", což mu pomůže k nalezení jeho prvního poslání.

Fyzická bolest, zranění, překonání překážek a vystavení se nebezpečí je nutnou vstupenkou do "klanu bojovníků". Na rozdíl od příslušnosti k rodinné duši, kterou si nevybíráme (do rodin se jednou provždy rodíme) se mladý muž musí pro vstup do tohoto klanu vědomě rozhodnout. Vyjadřuje tím příslušnost k většímu celku, než je rodina a dosvědčuje to svojí ochotou, za zájmy tohoto celku - ať už jim je opravdový klan, parta, fotbalový klub nebo spíše národ, vlast, stát či náboženská skupina - v krajním případě i položit svůj život.

Dnešní malí muži (a s nimi i my všichni, kteří tento přechod neučinili neboto udělali jen nedostatečně, bez hlubšího vědomí) mají veliký problém - společnost totiž vůbec nechápe důležitost přerodu chlapce v muže a tak jej nikterak nepodporuje. Je to tak většinou na náhodě, s jakým "klanem" se iniciant setká a jaké zájmy bude (nebo nebude) tedy hájit.

Naše společnost je totiž posedlá touhou po kontrole, což zdůvodňuje snahou o bezpečí a preventivní ochranu proti fyzickému a psychickému zranění. Právě toto zranění je však pro iniciaci bojovníka důležité. Riziko patří k tomu, což kontrolující společnost nechápe. "Rozumní" lidé se pak diví, proč teenageři dělají vše pro to, aby se ohrozili - ať už extrémními sporty nebo alkoholem, drogami či jinými druhy riskování.

Bojovník to dnes nemá lehké i z jiného důvod. My všichni chápeme, že v tak hustě obydleném světě už není prostor pro další agresi a dravou expanzi. Rozumíme tomu, že válkami se nic nevyhrává. Stáváme se víc a více kontrolovanými a možná i moudřejšími. Tím ale jaksi "přeskakujeme" vývojové stádium "bojovníka" a mužskou energii racionalizujeme. Nahrazujeme skutečný boj a reálné ohrožení virtuální hrou na boj (viz počítačové hry).

Naši přirozenou mužskou agresi tak potlačujeme s možná dobrými argumenty, ale s katastrofálními následky pro společnost. Lež, uhýbání, korupce, neschopnost převzít zodpovědnost za celekm nebo chamtivý egoismus jsou jen některé důsledky chybějící iniciace a neproběhnutého třetího přechodu.

Důležité: V kruhu mužů se ukázalo, jak právě u tohoto přechodu zaměňujeme velice často hodnoty tohoto přechodu s hodnotami, které patří k jiným stádiím muže. Tak například zodpovědnost či umírněnost, moudrost a pochopení pro druhé jsou určtě důležité hodnoty, zde nám však mohou stát v cestě, pokud je používáme jako ospravedlnění pro nedostatek odvahy a pro strach před rizikem.

Co je pro nás všechny důležité, chceme-li pochopit onoho dřímajícího bojovníka v nás:

Bez prožití fyzického nebezpečí to patrně nepůjde. Riziko prostě patří k bojovníkovi, a to i tehdy, když s tím "hlava" nesouhlasí a "moudřejší" kamarádi potřásají nechápavě hlavou.

Ačkoliv se dnes mění kulisy iniciace (není už potřeba zbraně, obejdeme se bez bezohledné agrese atd.), nemění se cíl proměny: Dovolit si stát se bojovníkem, který může i padnout. Setkání se smrtí je pro opravdového muže důležité, ať už "ji" zažijeme jakkoliv.

Uvědom si, co máš za vzory, jaké ideály sleduješ, za jakým cílem jdeš a kde je tvé místo! Při tomto přechodu je tvoje místo vždy na hraně.

Bojovník se musí postavit na vlastní nohy. To znamená: Být soběstačný, nebýt závislý na okolí, vydat se na cestu. Opustit "zápecí" domova. Vzor je v mnoha pohádkách, kdy se Honza, Jiřík atd. vydávají na cestu, na které musí splnit úkoly, zabít draka (který v tomto případě symbolizuje ženský, tedy "zženštilý" princip) a vymanit se tak z vlivu žen.

Zdá se, že zde pomáhá jistý druh nezodpovědnosti a lehkomyslnost. I když právě toto stojí v příkrém rozporu k "jistotám" a pojištění propagované naší společností.

V tomto období potřebuješ za COSI bojovat, i když se možná později ukáže, že to byla iluze. Nedej se ale rozleptat okolím!

Rovněž je důležité, někam patřit (ale nebát se, někam nepatřit). Otázka je tedy - kde je tvůj klan? Sounáležitost je v této fázi důležitější, než samotářství, které může znamenat vyhýbání se energii bojovníka a často je provázeno spirituální pýchou vůči kolektivu mužů. (Samotářství může být důsledek nedokonalého předchozího přechodu od matky k otcům.)

Téma agrese ja v naší společnosti, především u "pokročilých" mužů, velice ožehavé. K tomu následující zkušenost: Dělali jsme cvičení, ve kterém je jeden muž postaven svým spolucvičícím do role agresora. Ten druhý si pak stoupne proti němu a oba pozoruj, co se děje. Po cvičení vyprávělo mnoho mužů, že se v roli agresora cítili docela dobře ("živě", "bylo to zajímavé", "dost mě to bavilo" atd.) Většina z nich pozorovala, že dovolí-li si tuto roli, pak po chvíli se agrese zmenší a zůstane síla, identita nebo i hravost.
Zde vidíme, jak si nedovolujeme agresi, jak ji potlačujeme, a jak se tím právě zvětšuje a stěhuje se na tělesné úrovni do různých nemocí, neduhů a depresí.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • •

4. HIEROS GAMOS - POSÁTNÝ SŇATEK MEZI MUŽEM A ŽENOU

Poté, co se z jinocha stal bojovník a byl přijat do klanu mužů (viz minulý přechod), je připraven na rituál svatby. Nachází se nyní v nejkrajnějším bodě mužské polarity a síly - "víc muž" už navenek nemůže být. Do této chvíle cestoval od žen (především tedy od matky) k mužům. Nyní se obrací zpátky k principu, ze kterého vyšel a který stojí na opačné straně - k ženě.

K tomu, aby se s ženou mohl setkat v souladu se svým a ženiným božským principem, musí uctít svůj vlastní ženský princip. To se mu ovšem podaří jen tehdy, pochopí-li a uzná nejprve svůj mužský princip. Proto jsou pro úspěšný "sňatek" a "manželství" důležité nejen odchod od mámy k mužům (2. přechod), ale i přijetí skrze komunitu dospělých mužů. V současné době zůstane většina adolescentů "trčet" ve skupině jiných polodospělých, protože se na dospělé (např. učitele, otce a dědy) dívá s despektem. Toto neúplné přijetí mužského principu nejen že generuje nehotové muže bez odpovědnosti a bez pocitu sounáležitosti k celku, ale způsobí také vnitřní odmítání, strach nebo averzi vůči (vlastnímu i vnějšímu) ženskému principu.

Muž, stojící na samém kraji polarity je přitahován k ženě. Ta analogicky přijala své ženství, stojí nyní na druhém konci polarity a uctívá svého "vnitřního muže". Mezi nimi panuje podobná síla, jaká přitahuje kladný a záporný pól magnetu. Muž spatřuje v ženě zrcadlení svého vlastního, v současné chvíli nežitého ženského principu a žena v muži totéž naopak. V ideálním případě má muž v ženský princip ženy neomezenou důvěru, zrovna jako žena má neomezenou důvěru v mužův mužský princip. Muž tedy "naslouchá" ženskému principu v partnerce a věří v jeho správnost (například v pocity ženy), žena "naslouchá" mužskému principu v muži a věří mu (například v "logických" oblastech). Jen tak se vzájemně nezraňují, jen tak se žena muži může otevřít a muž být živen ženinou krásou, plností a láskou.

Hieros Gamos, rituál posvátné svatby byl znám v mnoha "pohanských" společenstev. Tak například byl u Keltů legitimován jen ten král, který se rituálně spojil s kněžkou Matky Země. Často žena, se kterou se král sexuálně spojuje, na sebe na začátku rituálu bere podobu ošklivé stařeny, aby v průběhu rituálu omládla a zkrásněla. Ženský princip se totiž pohybuje v cyklech, je, tak jako život sám, nekonečný a reprodukující sebe samého, zatímco "lineární" mužský princip jde od narození ke smrti. Po vykonání tohoto rituálu směl král jisté omezené období vládnout, aby byl na konci svého času obětován. Později, po přechodu k patriarchátu a následné nerovnováze mezi ženským a mužským principem, byl namísto krále obětován buď jiný člověk, nebo zvíře.

Aby se "posvátná svatba" zdařila, jsou k tomu nutné tyto předpoklady:

Muž si musí být v sobě jistý (a v okamžicích, kdy není, si to musí přiznat) a přítomný, musí být prezentní. Zároveň, protože neodmítá svůj vnitřní ženský princip, je vnímavý vůči všemu, co se mezi oběma děje a citlivý vůči ženiným signálům. Uvědomuje si, že je pouze půlka celku a ctí druhou půlku.

Žena musí mít důvěru v muže, že ji nezraní. Zároveň, protože neodmítá svůj vnitřní mužský princip, se muži otevírá a přijímá ho zcela takového, jakým je. Naučila se, když muž překračuje její hranice nebo nectí její rychlost, říci láskyplné "ne", "počkej" nebo "pomalu".

Ani muž ani žena nesmí být na sobě závislí ve smyslu závislosti na "náhražce" matky, otce, toho, co v dětství chybělo atd. Zároveň musí oba vnímat, že celý svět závisí od souhry mužského a ženského principu.

Někdy se stává, že později, po svatbě, muž "upustí meč", který drží v ruce. To může být následkem pozdějšího objevování jeho vlastního ženského principu, nějaké krize, či přechodné slabosti. V takových situacích se dnešní ženy obvykle chopí ležícího meče a tím i vnější vlády. Po jisté chvíli ovšem žena musí meč opět položit, aby zjistila, zdali je muž opět ve své síle. Pokud se o meč perou, není to ku prospěchu nikomu.

Oba pěstují umění naslouchat a mlčet. Ačkoliv v "mytologickém" smyslu se ženský princip ptá (vyzývá) a mužský princip odpovídá (uchvacuje a penetruje), je dneska zrovna tak možné, že se muž ptá a žena odpovídá. Vzájemné naslouchání je však nezbytným předpokladem k mužsko-ženské komunikaci.

Oba bedlivě zkoumají stopy vnitřního pohrdání opačným principem, které nevyhnutelně vede k zániku "božského" spojení. S tímto pohrdáním nelze bojovat nějakými vnitro-psychyckými zákazy. Nutno ho rozpoznat, uznat jeho kořeny (které mnohdy leží v dětství či adolescenci) a uznáním ho nechat "vyšumět".

Vhodná mantra pro Hieros Gamos: "Vidím v tobě Boha." "Vidím v tobě bohyni."

• • • • • • • • • • • • • • • • • • •

5. ZAMĚSTNÁNÍ, POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ

David Deida tvrdí, že nejhorší bolest pro muže je, když neví, co je jeho životním posláním (deepest purpose). To zní jako čirá pravda - a přesto znám jen velice málo mužů, kteří tento "hluboký účel" svého života (doslovný překlad "deepest purpose") znají. Jaká je tedy cesta pro "nás obyčejné muže", když jsme dosud nedospěli k osvícení ohledně smyslu naší individuální existence?

Nejprve musíme rozlišit "zaměstnání", "povolání" a "poslání". Na nejnižší úrovni stojí zaměstnání. Někdy tvrdím, že zaměstnání jsme si vymysleli, abychom se nemuseli zabývat posláním. V zaměstnání je velká část mé mysli, ale i mých pocitů "zaměstnána" a tak nemusí vnímat bolest, způsobenou tím, že vlastně nevím, proč dělám to, co dělám.

Druhý stupeň cesty za posláním představuje povolání. Podle Wikipedie je povolání "pravidlně vykonávaná, standartizovaná pracovní činnost za mzdu nebo plat". To zní příšerně. Ani slova o tom, že k výkonu povolání je nutné nějaké "volání", tedy něco, co nás láká, volá, táhne. Jde opravdu jen o "mzdu či plat"?

Kdosi pravil, že pokud vykonávám své povolání se vděčností, pomůže to k nalezení mého poslání. Zajímavá myšlenka, která vychází z jednoduché rady, která ovšem "má grády": Přijmout to, co je. A někdo jiný dodal další doporučení ohledně výkonu povolání: Nemít strach být pravdivý, upřímný. To, co nás volalo, není totiž ani náš šéf, nejsou to ani akcionáři nebo správní rada. To, co volalo (a doufejme, ještě stále volá) je chuť dělat to, o čem jsme přesvědčeni, že to je to správné. A tím se dostáváme k poslání.

Čeština je úžasný jazyk. Rozdíl mezi po-voláním a posláním vězí především v tom, že když nás něco volá, jdeme někam, kde už někdo (nebo něco) je. Zatímco když nás něco někam posílá, nevíme a ani nemůžeme vědět, co nás tam čeká. Poslání je cesta do neznáma. Je to jako vyplout na moře s tím, že to musím udělat, ale nevědět, zdali se vrátím živý. Vrátím-li se vůbec.

V minulém přechodovém rituálu jsme popisovali muže, který se z nejzažšího "mužského" bodu (který jsme nazvali mužem-bojovníkem) obrací k ženě a jde k ní (a ona k němu) aby se spojili v rituálu posvátné svatby. Nyní se muž od ženy musí opět otočit. A to i tehdy, kdyby se ukázalo, že jeho pravým posláním (deepest purpose) je například založit rodinu a starat se o ni. Muž totiž v hledání svého poslání musí vyjet na ono zmíněné moře (nebo putovat do divočiny) a žena ho musí pustit. A to i s rizikem, že muž ("její" muž) na této cestě zahyne. Nebo potká Andulku a zdrhne s ní. A to je samozřejmě pro ženu strašně těžké. Je nesmírně těžké a bolestné, zůstat čekat "na břehu" a dívat se do dálky, zdali se vrátí, a zároveň přestřihnout onen gumový svazek, který ho k ní připoutává a tahá zpátky. Buď žena nechce čekat, nebo pouto, kterým muže drží, nechce přestřihnout.

I muž během hledání svého poslání dává v sázku to jediné, co opravdu vlastní - sebe sama, svůj život. Ale ne lehkomyslně. Naopak - pokud ví, jak se modlit (a to by opravdu měl vědět), modlí se. Ke svým předkům, k mravencům, krkavcům a zlaté rybě, kterým během své pouti zachránil život, k Velikému Manitouovi, Bohu či Bohyni. Modlí se za zdar svého hledání, protože bez poslání mu zbyde život předčasného důchodce, který neví, proč tu vlastně vůbec je.

A tady ještě několik možná divně znějících rad od mužů mužům, jak hledat a případně i najít své poslání. Posbíráno na "Večerním kruhu mužů":

Vnímej život a cestu za posláním jako dobrodružství. Umřít musíš tak jako tak.

Zruš všechny automatizmy a stereotypy ve svém životě. Přestaň si nalhávat, že "to není možné". Jeden z chlapů večera navrhl: "Cíleně se ožrat". To samozřejmě funguje pouze v případě, když nejsi alkoholik.

Naslouchej lidem okolo sebe. Připosť jejich feedback, názor (především od mužů) a nejdi hned do obrany. Prostě na chvíli zmlkni a poslouchej a připusť, že ten nebo ti druzí mají pravdu.

Vnímej a poslouchej své tělo. Poslání nás "naplňuje", působí tedy jako protijed na závislosti a neduhy. Poslání není nikdy "těžké" ve smyslu utrpení. Utrpení z toho, když ho nemáš je podstatně horší.

Velice nápomocná může být inventura dětských snů a přání. Co to bylo, co tě jako dítě naplňovalo úžasem? Co ti (případně tomu malému v tobě) dělá opravdu dobře? To sice nemusí být ještě poslání (např. když to byla cukrová vata), ale může tě k němu přivést.

Poslání se mnohdy nedá vyjádřit skrze mužský "mind", tedy tvůj racionální rozum. V tom případě ciť ho, dýchej ho, chutnej ho, buď s ním a zapomeň tvou touhu vědět a umět analyzovat. Kdosi moudrý pravil: "Být, nevědět!"

A nakonec: Dopřej si času na hledání a času na nalezení. Vše má svůj příhodný okamžik.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • •

6. OBĚŤ

Toto je téma, jehož důležitost je v naší současné, západní, na požitek a růst orientované společnosti patrně nejvíce ignorována. A přitom se jedná o něco, co "chápali" už lovci doby kamenné, kteří před tím, než vyšli na lov, obětovali. Přinášení oběti je od nepaměti jeden ze základních znaků jakéhokoliv náboženství. Možná dokonce, že dobrovolné "vzdání se" toho, co je nám příjemné či drahé, je nejdůležitějším prvkem spirituality. Té opravdové, nikoliv té moderně-esoterické.

V pohanských rituálních společnostech umírá "letní král" právě na vrcholku léta, v době, kdy ženci kosí obilné klasy, během svátku, který byl nazýván Lughnasad nebo též Lammas a z něhož se později vyvinuly obětní oslavy úrody. Jeho smrt patří k těm nejméně jasným a logikou uchopitelným rituálům. Venku je přeci léto - slunce stojí vysoko a vše přetéká plody a životem. Všeho je dostatek, hojnost, světlo a dynamika je na svém vrcholku. Kdo by zde myslel na umírání?

Ale právě zde, na vrcholu expanze, síly a radosti se hlásí to, co nelze vytěsnit, co je nutné udělat právě teď, aby nám to umožnilo jít dál a nezůstat v pohodlí, neztloustnout a neusnout na "vavřínech" - vykonat oběť.

V češtině má výraz "oběť" dva významy. Jednak označuje subjekt, který byl znevýhodněn, kterému byla přivozena újma, ať už materiální, na zdraví či dokonce na životě. Oběť je vždy spojena s pachatelem tak jako je den spojen s nocí. V konstelacích se ukazuje, že oběť si hledá "svého" pachatele zrovna tak, jako je pachatel přitahován k oběti. Na jisté úrovni tedy není mezi nimi žádného rozdílu, za což ovšem většina obětí nepřijímá zodpovědnost a očekává "zadostiučinění". Právě toto očekávání je ona hnací síla, skrze se my všichni raději stavíme do pozice obětí než do pozice pachatelů. "Já za to nemůžu" je typický výrok oběti.

Druhý význam slova "oběť" leží v komunikaci s tím, co je větší. "Otec" rodinných konstelací Bert Hellinger několikrát poznamenal, že v komunikaci s tím, co je opravdu větší, mají opodstatnění pouze tři slova, vyjadřující tři mírně odlišné postoje. Tato slova jsou "Prosím", Děkuji" a "Ano". Pokud mluvím s Bohem nebo Bohyní, s celkem, jehož jsem pouhou částí, s Univerzem nebo Matkou Přírodou, ale i pokud komunikujeme v konstelačním, tj. archetypickém prostředí s rodiči, nelze s nimi diskutovat. To, co je větší, se skrze svoji definici nachází někde jinde, mimo naši normální komunikaci, mimo náš obzor a tím i mimo naši schopnost posuzovat, jak se věci opravdu mají.

Těmto třem slovům dodává naše oběť váhu, opravdovost. V osobním rozvoji i v životě samém platí "něco za něco", za to, co dostáváme, nutno zaplatit. Oběť tedy vyrovnává existenční nerovnováhu mezi větším a menším, mezi "božským dáváním" (milostí) a našim pozemským braním. To je to, co jsme zapomněli a co nás vede k nepřetržitému žití na dluh, ať už jsme zadluženi jako privátní osoby, jako předlužené státy nebo oproti přírodě jako celé lidstvo, které nedbá faktu, že spotřebovává víc, než mu příroda může poskytnout. Prostě jsme zapomněli obětovat "bohům".

"Co je to, čeho se dobrovolně musíme vzdát, abychom se dostali dál na naší spirituální pouti?" To je klíčová otázka tohoto přechodu v životě (tentokrát nejen) muže. Otázka, která nás zneklidňuje, neboť se ničeho vzdávat nechceme, teď, v létě, když jde vše hladce.

Několik důležitých poznatků o kvalitě oběti:

Obět není charita. Zatímco charita je vzdání se něčeho, na čem nejsem existenčně závislý ve prospěch těch, kteří mají nedostatek (a tím je charita nesmírně důležitá pro tlumení vnitrospolečenských rozdílů), oběť mě "bolí" a nadto není jisté, zdali oběť vůbec něco (a někomu) přinese.

Existuje také nesmyslná, marná oběť. Například se děti nemohou obětovat pro své rodiče - tato oběť nic nepřináší, je to "troufalost", neboť se děti tím staví nad rodiče. I formy sebeobětování ve jménu "veliké věci" (například sebevražedné útoky islamistů) nejsou oběti.

Oběť nemusí být destruktivní. Postavit dům, mít syna, zasadit strom - a pak to opět obětovat tím, že to zničím, to se jeví jako nepochopená forma oběti.

Obětí získáváme prostor pro další cestu a konání, obětí se také odtrháváme od zapletení se do systému. To se někdy zdaří, někdy ne.

Obětování je znak pokory. Pokora je nutná pro uznání své malosti (což zde není míněno negativně).

Druhy obětí: Prosebná oběť - děkovná oběť - vykupující oběť - oběť za mrtvé - oslavná oběť - oběť při první úrodě.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • •

7. ZASVĚCENÍ

Poté, co muž nalezl své poslání a poté, co se v životních krizích a neúspěších rituálně očistil - jinými slovy přinesl oběť - může podstoupit zasvěcení do mystérií (nejen) mužského života. Toto zasvěcení nesmíme zaměňovat s iniciací bojovníka - tedy vstupem do kruhu všech mužů, v této serii tedy třetím přechodem. Zatímco zde jde o zasvěcení do spirituální podstaty mužství a tedy i v jistém smyslu slova o rozpouštění ega, o sloučení protikladů, v přechodu od chlapce k muži jde naopak o posílení "bojeschopnosti" (a tím i ega) a pocitu skupinové příslušnosti a její obrany vůči zevnímu nepříteli.

O zasvěcení toho moc nevíme, neboť detaily tohoto rituálu byly vždy chráněny tajemstvím. Ale nejen to - s "materializací" společnosti se spiritualita, která je nedílnou součástí zasvěcení, proměnila v církvemi podporovanou víru. Z prožitku se stal koncept a dogma. Jak tedy může, po staletích oficiálního náboženství a tajných lóží, vypadat zasvěcení pro muže? Do čeho je nutné nás, muže, zasvětit? K čemu je to dobré?

Na tyto otázky jsme se společně pokusili odpovědět na sedmém večeru "Kruhu mužů" v Maitrei a zde jsou výsledky:

Předem je nutná pokora a schopnost empatie, vcítění se. Iniciant musí vnímat svoji neutišitelnou touhu být zasvěcen. Musí "chtít stůj co stůj".

Během zasvěcovacího rituálu nebo procesu je nutné zbavit muže všech jeho atributů moci (mobil, kreditní karta, klíčky od auta…), a isolovat ho od přílivu informací zvenčí.

Možné je také zasvěcení v podobě nikoliv jednorázového rituálu, ale pouti, delšího procesu. To se děje nejlépe v přírodě, v divočině.

Důležité je rozpuštění předchozího obrazu světa. Nový obraz si zasvěcenec poskládá sám za pomoci již zasvěcených, případně mentora, pomocníka.

 

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Seriál bude pokračovat. Příští termín v MAITREI: 23.10.2012,
ORFEOVA CESTA
Přihlášky zde.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Fotky: první večer:

Druhý večer:

Pátý večer - mini-konstelace "Povolání a poslání":