Meditace a meditační techniky, které posilují mužský princip.

V podstatě je každá meditace, spojená s "prázdnotou", vhodná pro mužský princip.
Jednou klasickou meditací, určenou především pro muže, je "sezení s holí".

Druidská meditace "Stocksitzen" (Německy pro "sezení s holí"):

Muži potřebují rovnou dřevěnou tyč o délce přesně 107 cm (ženy 104 cm) a průměru mezi 2 a 4 cm. Různé druhy dřeva mají mírně různé účinky (experimentovat!), pro začátek je dobrá borovice nebo buk (většina kulatin z Bauhausu, Baumaxu atd. jsou právě z tohoto dřeva). Sedí se nejméně půl hodinu, doporučená délka meditace je hodina.

Tyč se drží obouručně vzpřímená před tělem, ruce na úrovni srdeční čakry. Sedět lze na židli (doporučeno), na pařezu, jiných vyvíšeninách nebo i na zemi (nepohodlné pro většinu Evropanů). Sedí se tak, aby se sedící zádama o nic neopíral. Oči jsou otevřené a pokud možno bez přílišného mrkání hebce upřené na daleký horizont.

Za žádnou cenu se celou dobu nehýbat!
Prostě ... to vydrž!

• • • • •

A tady mail, který poslal Ondra Šafránek po delší praxi:

Při popisu meditace sezení s holí jsem narazil na jednotlivé "překážky", které bylo třeba překonat, nebo se s nimi vyrovnat (přijmout je).
Ke každé jsem napsal jak to vidím. Jednalo se o:
• Oči, vidění, únava
• Poloha sezení, nohy, záda (dech)
• Myšlenky, meditace

Oči, vidění, únava:
Při každém sezení jsem překonával (určitou silou) krizi rozostřených očí. To znamená, že mě oči ujížděli do totálního rozostření, které se měnilo v neudržitelnou únavu. Toto kolísání jsem (cca po 20ti min.) vždy překonal a potom bylo vidění periferní - celý obraz v celku a zároveň jsem musel v tomto obrazu zaměřovat pozornost na nějaký detail. Tato pozornost musela být akorát tak velká, abych vnímal celý obraz a energie v něm. Energií myslím světelné obrysy předmětů v zorném poli, které střídavě sílí a slábnou. Tato energie se občas měnila ve ztmavení předmětů samých. Hůl při tom rozdvojená, občas zmizela úplně. Ke konci sezení z tohoto hlediska vždy nastal stav, kdy jsem měl pocit že můžu sedět donekonečna. Po posledním sezením 14ti denního cyklu, jsem měl trochu problém ze zaostřováním blízkých předmětů.

Poloha sezení, nohy, záda (dech):
Na začátku jsem si vždycky našel "nejlepší" polohu na sezení. Ne takovou, jaká by podle mých představ měla být. V první polovině sezení (odhadnuto), jsem měl vždy potřebu "vydýchávat a nadýchávat". Tímto jsem se vlastně vyrovnával ze všemi "věcmi" které na mě působily. Po nějakém čase mě vždy začali bolet záda, tak jsem se pomalu narovnával (rovné záda a vzpřímená hlava = větší zátěž na klouby nohou) a v této pozici mi bylo dobře. Toto proběhlo dvakrát, někdy třikrát, než jsem byl úplně rovný. S rovnými zády a vzpřímenou hlavou bylo všechno snadnější (vidění, myšlenky i prázdnota). Když jsem se narovnal moc brzo, bolely mě záda ještě víc. Budu se opakovat, ale když jsem správně počkal a po určité době překonal tělesnou polohu, oči, myšlenky, samozřejmě za pomoci dýchání, měl jsem pocit že můžu sedět nekonečně dlouho.

Myšlenky, meditace:
Na začátku sezení mi přicházely vzpomínky (co jsem udělal, neudělal, nebo bylo mi řečeno, situace…). Po nějaké době (cca 15 min.) nezachycování těchto vzpomínek začali stejným způsobem přicházet představy o budoucnu (co udělám, jak to udělám…). Při dalším neuchopování těchto představ, jsem zažíval stále se prodlužující intervaly prázdnoty (nikdy před tím jsem nemeditoval a když jsem to zkoušel, tak daleko jsem se nedostal). Byl to čas, kdy jsem třeba vůbec žádnou myšlenku neměl a jen tak tiše seděl, dech byl už klidný, oči viděli periferně a zároveň detail, který jsem chtěl, poloha příjemná. V těchto stavech, kdy plyne čas myslím že rychleji, jsem měl jasno ve všech těch pochybnostech a věděl jsem že jsem na správném místě.

A co mě sezení přineslo?
Začal jsem mnohem víc dbát na svůj život. Začal jsem si víc uvědomovat co vlastně dělám a proč to dělám. Objevila se ve mně chuť a odvaha řešit věci co jsem dlouho odkládal, nebo dělal že nejsou. Paradoxně ke mně nutnost řešení těchto problémů doléhá stále víc a víc. Samovolně dělám věci důsledně a s menším odporem. A když něco nechci, už se nenechám tolik zneužívat, prostě to neudělám a mám chuť a sílu to dát najevo. Začínám se dívat na práci i zábavu z jiného úhlu pohledu. Víc toho stíhám a stále víc přemýšlím o tom co jsi mi řekl, když jsi odjížděl "dej pozor na to, aby obal snesl přijatý obsah."Vidím na jiný úrovni, že není proč otálet a zároveň nemám potřebu se za něčím co mě "spasí" hnát! Už tehdy jsem cítil, že se v této metodě skrývá klíč k tomu jak v sobě vzkřísit sílu a vůli, které jsem na eastwick přišel hledat. Tet jde o to správně jí využít.

Ondra.

• • • • • • • •

Další mail jsem dostal teprve nedávno od Jana Peterky:

S meditací s holí jsem se poprvé setkal před několika lety v mužském kruhu na večerním semináři Jana Bílého v Maitrei. I když jsme tenkrát dělali pouze krátkou meditaci, překvapila mě síla energie, která by se v místnosti pomalu dala krájet. Měl jsem pocit, že hůl v mých rukách ožívá. Delší, hodinovou meditaci jsem zkusil až později, na několikadenním semináři "Cesta Krále". Musím přiznat, že to pro mě bylo celkem utrpení, ale díky podpoře mužského kruhu jsem to vydržel. Občas jsem pak meditoval v jiných mužských kruzích, ale v té době to pro mě bylo příliš těžké a nedokázal jsem si z toho vzít nějaký hmatatelný užitek. Až teprve nedávno jsem dospěl k tomu, že potřebuji pravidelně praktikovat nějakou meditaci. Zvolil jsem právě tuto meditaci, protože jsem cítil, že potřebuji posílit svůj mužský princip. Chyběla mi energie a ani jsem si nebyl jistý svou životní cestou. K mé volbě přispěly ještě další dva faktory. Vždy, když držím v ruce svojí meditační hůl, cítím, že mi to dává sílu. Je to jako bych držel žezlo, oštěp nebo kouzelnickou berlu. Druhý důvod byl, že se při této meditaci nezavírají oči, což je pro mě lepší. Jsem tak víc v přítomnosti a také při tom "netluču špačky".

Rozhodl jsem se, že si chci meditaci užívat, ne při ní trpět. Věděl jsem také, že si na ní musím fyzicky i psychicky zvyknout, a že příliš dlouhý čas meditace by mě mohl předem odrazovat. Začal jsem meditovat deset minut denně a pak jsem vždy začátkem měsíce prodloužil meditaci o pět minut. V současnosti jsem (po deseti měsících) na padesátipěti minutách. S prodlužujícím časem už nemedituji úplně každý den, ale podle volného času buď obden nebo jednou za tři dny. Zatím ještě nevím, jaká délka meditace pro mne nakonec bude optimální.

Technika postupného prodlužování se vyplatila, délka meditace mi nikdy nedělala problém. Horší už je to s komáry a jinou havětí. Medituji v lese a občas se ty potvory fakt nažerou. Také mrňavé mušky umějí úžasně šimrat na těch nejcitlivějších místech. I když se to neděje po celou dobu meditace, ale jen chvílemi, je to někdy fakt těžké. Zároveň je to posilující, když to vydržím. Pozitivní na tom je, že hmyz pro mě teď znamená menší ohrožení než dřív a také mě to víc přibližuje přírodě. Občas jsem meditoval i doma, ale v lese je to příjemnější. Občas kolem mne hopká zajíc a vůbec mu nevadí, že tam jsem. Někdy proběhne srnka, veverka nebo mi nad hlavou ťuká datel. Také na mě vrčel a štěkal zatoulaný pes, a to jsem pak cítil, jak se všechny buňky v mém těle aktivují k případné obraně. Několikrát jsem meditoval v lese i za tmy a byl to velmi zajímavý zážitek!

V začátcích jsem při meditaci seděl na pařezu, ale s prodlužující délkou meditace a nadcházející zimou jsem si pořídil podložku, abych seděl výš a na něčem teplejším. Nejprve jsem během meditace nic zvláštního necítil, ale připadalo mi, že v běžném životě dokážu tak nějak lépe fungovat. Jsem méně netrpělivý a běžné činnosti mi dělají menší problémy než dřív. Zlepšila se i moje schopnost koncentrace, dokážu se lépe soustředit na to co dělám, jen tak něco mě nevyruší. Po meditaci vždy v sobě cítím víc síly a energie. Stává se, že někdy během dne cítím únavu, tíhu a chce se mi spát. Je to spíš forma psychické únava. To se mi pak do meditace vůbec nechce. Když to ale dokážu překonat, únava se vždy během několika minut sezení rozpustí.

Nastavil jsem si základní stav, ve kterém začínám meditovat a průběžně se do něj navracím, pokud si uvědomím, že jsem z něj vypadl. Je to stav naprosté pozornosti, přirovnal bych ho ke stavu lovce, který je maskovaný a čeká až se k němu přiblíží kořist. Sedím vzpřímeně a zároveň uvolněně. Snažím se vnímat sám sebe i své okolí; svůj dech, fyzické i psychické pocity, zvuky, vůně, teplotu, obraz svého okolí. Občas vidím různé obrazy v kůře stromů nebo v listech a v jehličí naproti mě. V plné pozornosti sice nevydržím dlouho, ale stále se do tohoto stavu vracím. Když si všimnu, že se mé tělo začíná hroutit, znovu se narovnám. Když si uvědomím, že mě myšlenky odvedly někam jinam, vrátím se. A tak stále dokola.

Během meditace se mi někdy vynořují různé příběhy a s nimi spojené pocity. Jsou to příběhy minulé i budoucí, pravdivé i smyšlené. Dokonce občas cítím i vůně, které mám spojené s minulými zážitky. Jsou to takové letmé doteky minulosti. Příběhy a obrazy, se kterými jsou spojené pocity a emoce nechávám být a dávám jim volnost aby se děly. Nedávno jsem dokonce prožil své skryté zoufalství. S ním jemně vibrovalo celé moje tělo. Zřejmě se tak uvolňovalo nějaké trauma. Pak to dojíždělo ještě nějakou dobu po meditaci. I když slovo "trauma" bývá vnímáno jako něco děsivého a negativního, pro mě to byl úžasný zážitek. Možná jsem se tímto trochu odklonil od původního smyslu meditace, ale bylo to pro mě léčivé.

Dovoluji si říct, že tato meditace mi dala, i nadále dává, výraznou podporu pro sebepoznávání a objevování mé životní cesty, ze které jsem vlastně nikdy neodbočil, ale pouze jsem jí neviděl. Vystupuji pomalu z mlhy a poslední dobou cítím, že jsem tam, kde mám být. Neznamená to, že by úplně zmizely pochybnosti. Ale díky meditaci můžu být v kontaktu se svojí vnitřní částí, která prostě ví. Při praktikování této meditace je velmi důležitá trpělivost, vytrvalost a pravidelnost. Každý den je to jiné. Je dobré nemít očekávání a spíše jen vnímat a pozorovat.

Hodně úžasných zážitků a nejen při meditacích přeje Jan Peterka :

Zpátky na první stránku pro muže