"Když se řekne rodinné konstelace"
"Realita není pouze jediná"
Články v Regeneraci číslo 5 / 2004
a v Regenerace číslo 4 / 2004 (článek byl redakcí regenerace upraven):

...tvrdí Jan Bílý, od něhož jsme si mohli v minulém čísle REGENERACE přečíst článek o rodinných konstelacích. Jan Bílý pochází z Prahy, již 25 let žije a pracuje v Německu a jeho semináře (nejen) rodinných konstelací vyhledává stále větší množství lidí. A není divu, kdo z nás taky vnímá své rodinné vztahy jako ideální?

První otázka, která člověka napadne, zúčastní-li se poprvé semináře, je: Jak rodinné konstelace člověku pomohou, když inkriminovaní blízcí, s nimiž "řeší" své problémy nejsou přítomni (většinou ani neví, že dotyčný na seminář šel) a jejich role zastávají lidé, kteří do "situací" promítají vlastní pocity či problémy?
Existuje několik úrovní, ve kterých seminář působí. Velice základní a velice neesoterická či nezáhadná úroveň je v tom, že když postavím svou rodinu do konstelace, tak se na ni mohu podívat zvenčí. Už jenom z tohoto postavení, čili jak lidé stojí, jak na sebe vidí a nevidí, jak celá konstelace, ono souhvězdí, vypadá, člověk získává mnoho informací. Postavím tak svůj vnitřní obraz něčeho a zvenčí na něj nahlížím. Dokonce se jednotlivých částí obrazu mohu zeptat: "Jak se ti zde daří?" Když namaluji obraz rodiny, tak se ho zeptat nemohu. To je základní analytická úroveň.
V podnikových konstelacích je tato analytická úroveň velice účelná, protože podnik je většinou spletitý a když postavím takovou strukturu do prostoru, mnohé pochopím tím, že se na to zvenčí podívám. To je základ, od něhož se dostáváme do druhé zajímavé úrovně.
Systém se skládá z částí. Každá část systému ovlivňuje celý systém, a když se jedna část změní, jeden člen rodiny, ani systém nemůže zůstat stejný. Čili, když se váš vnitřní obraz, vaše chápání systému změní, tak to zapůsobí na celý systém.
V tom možná spočívá vysvětlení toho, že lidé prožívají občas po konstelacích "malé zázraky" - přijdou ze semináře domů a zavolá jim například táta, který se už roky neozval, neboť rodiče jsou rozvedení, a ptá se, jak se daří. Je to skoro "metafyzické", co se v průběhu dvou, tří měsíců po semináři děje. Částečně je to dané tím, že se dotyčný změnil tím, že prošel seminářem. Příslušníci rodiny pak nemají žádnou šanci než reagovat jinak, protože člověk už je jiný. Samozřejmě jsou to malé změny, ale ty často stačí vyvolat veliká zlepšení.

A co se týče třetí úrovně?
Ta je ještě zajímavější - máme jakýsi vnitřní, pocitový obraz o realitě, jak ji vnímáme. Tento obraz se na konstelaci může změnit. Když se dítě narodí, nechápe okolní realitu pojmově - tohle je rodina, to je maminka, tenhle je alkoholik, tahle se o mě nestará, dědeček utekl a tak dále. Dítě si vytváří pocitový obraz reality - ten se dá těžko změnit analýzou, rozumem nebo terapií, která zůstává na kognitivní (myšlenkové) úrovni. Když ale sestavím obraz z lidí, který se zakládá na mém vnitřním, pocitovém obraze, tak se může stát, že tento můj obraz bude nahrazen jiným, který mě přivede dál. To znamená, že se změní mé celé vnímání reality.

Myslíte že i přesto, že člověk má pochopení pro své blízké a "chápe", proč jsou právě takoví, jací jsou?
I přesto. Když něco chápu, tak tomu rozumím, ale to neznamená, že bych to pocitově zvládal nebo se pocitově něco menilo. Něčemu rozumět je veliký krok, ale můj problém to nevyřeší vždy. Až když se pocitově něco změní, tak je možné, že problém zmizí. To je mimochodem také jeden z výsledků konstelací: problém zmizí, neboť jeho jednotlivé složky se již nesloží dohromady.

Jakým způsobem vyvíjíte vlastní metodu a jak se například liší od metody zakladatele rodinných konstelací Berta Hellingera?
Několikrát v životě jsem se setkal s něčím, co bych nazval šamanským přístupem. Ačkoliv nejsem žádný šaman, nemám šamanské vzdělání, neboť to je záležitost roků, tento přístup se v mé práci oběvuje. V konstelacích spíš posiluji než odhaluji. Hellinger jde mnohdy velice nekompromisně tam, kde něco skutečně je. Což je výhoda, ale podle mého cítění někdy také nevýhoda. Nevýhoda v tom, že často to lidé nedokáží přijmout, protože je to pro ně příliš tvrdé, příliš jasné, že to vyplouvá příliš rychle na povrch. V těchto případech spíš posiluji isystém, aby se klient mohl podívat na to, co je. Možná někdy v budoucnosti, možná v následující den semináře...
Moc rád pracuji s pojmy jako duše. Často stavím do konstelací onu velikou duši, ze které my pocházíme a do které se posléze vrátíme. To pomáhá a léčí. Nebo když se objeví nějaká rodinná zátěž, tak ji nechám odnést něčím, nějakou energií, které v konstelacích říkám "anděl", tam, kam patří. To je šamanský přístup. Aby mi síly a energie v tomto případě pomohly. Aby pomohly dotyčné rodině.
Když se něco předá rodičům, co za ně dítě neslo, tak si dítě oddechne. Ale mnohdy to rodiče také neunesou. Mé zkušenosti ukazují, že oproti tomu, co dělá Bert Hellinger, je pro systém z mého hlediska mnohdy lepší, když to, co rodiče nemohou unést - proto to předávali dál dítěti -, se vynese ven. Skutečně si pak celý systém oddechne. Bert je v tomto konsekventnější - zůstane to u rodiců.

Vkládáte velkou důvěru do zástupců. Nakolik jejich pocity v daných rolích jsou pravdivé nebo nakolik relevantní pro rodinnou situaci konkrétního klienta?
To je otázka, která má dvě odpovědi. Jednak mechanismu skutečně důvěřuji. Ze skušenosti mohu potvrdit, že lidé mají v rolích z velké části pocity, které jsou podobné pocitům, které mají nebo měli originální příslušníci systému, jež zastupují. Když někdo něco hraje, co do systému nepatří, tak se to rychle pozná. Ale to se stává zřídka.
A jednak, v jistém smyslu slova nepracujeme s realitou, nýbrž s obrazy, takže zde nejde o přesné napodobení reality, nýbrž o výměnu obrazů. Klient si tak může vyzkoušet jiný obraz reality.

Co když člověk jako hlavní pocit cítí rozpaky?
Může to korespondovat s danou situací - většinou se to tak stává. Třeba problém mužů spočívá v tom, že nic necítí. To je jejich přesvědčení, ale neznamená to, že je to pravda. To jen hlava jim to našeptává, protože mnohokrát slyšeli větu typu "Ty stejně nic necítíš."
Když je postavíte do rolí, tak můžete skutečně názorně vidět, jak v nich vzrůstá panika: "Vždyť já musím teď něco cítit. Ale co mám cítit?" Ve většině případů je to v pořádku. Když nic necítí, odpovídá to přesně tomu, za koho oni tam jsou. Když mají něco cítit, tak to cítí.

(Rozhovor byl zde mnou lehce opraven. Jeho druhá část má být zveřejněna v zářijovém čísle)

Článek v Regenerace číslo 4 / 2004 (článek byl redakcí regenerace upraven):

Rodinné konstelace - terapeutická sebepoznávací technika, která v současné době rychle proniká jak do oblasti rodinného a psychologického poradenství, tak i do coachingu, podnikového poradenství a do právní a soziální mediace (řešení konfliktů mezi různými stranami). Rodinné konstelace se praktikují většinou v průběhu semináře, kde si klient vybere z ostatních účastníků pro důležité členy svého systému (rodina, podnik apod.) zástupce a rozestaví je do vzájemných prostorových pozic. Aniž by tito zástupci o dotyčném systému mnoho věděli, podávají ze svých míst překvapivě přesné informace o vzájemných vztazích a konfliktech.

Ten, kdo navštíví seminář rodinných konstelací, se velice rychle seznámé se skrytými "systemickými" pravidly, jež působí v kterémkoliv systému: v rodině, v partnerském vztahu atd. Jedno z pravidel, pro zdravý partnerský vztah životně důležitých, pojednává o dávání a přijímání. Dávání a přijímání mezi členy systému, kteří stojí na stejné úrovni, musí být v rovnováze. To znamená, že partnerství, kde delší dobu jeden z partnerů dává a druhý pouze bere, je ohrožené. Zajímavé je, že se zde nejedná o "vinu" toho, kdo bere, a "nevinu" toho, kdo dává. I ten, kdo v partnerství příliš dává, nese za ohrožení rovnováhy vinu - v konstelacích mluvíme spíše o odpovědnosti.

Pohrdání jako obranný štít

Marie je sedmadvacetiletá atraktivní žena, která vede překladatelskou agenturu. Již pět let finančně podporuje svého o rok staršího partnera Josefa, jenž se připravuje na získání titulu inženýra. Marie se na semináři svěřila, že by měla ráda děti a že zaneprázdněného Josefa postrádá. Přála by si, aby se "konečně rozhodl". Při líčení své situace se ji draly slzy do očí. Sympatie ostatních účastníků byly v tomto okamžiku jednoznačně na její straně.

V konstelaci se ale vbrzku objeví "podvod". Jaký? Josefu je špatně. Jeho představitel si kvapně rozepíná límeček u košile a lapá po dechu. Jakéhokoliv rozhodnutí není schopen. Představitelce Marie se naproti tomu daří dobře: v partnerství je to ona, kdo má moc. Dáváním, její jednostrannou podporou, má nad partnerem morální převahu a tím nevědomky buduje svůj obranný štít: pohrdání. V dalším průběhu konstelace se ukazuje, proč tento štít Marie tak potřebuje. Důvody k tomu nalézáme v jejím dětství a ve vztahu k otci. Teprve nyní je klientka schopna dostat se ke skutečným kořenům nerovnováhy v partnerství, a tím také k možnosti neopakování starých vzorců.

Muž se učí od muže, žena od ženy

Jiné pravidlo zní, že muž se může naučit být mužem pouze od svých skutečných mužských předků a žena od ženských. To se zdá být samozřejmé: česká hospoda, kde se muži scházejí a esoterické semináže, kde se potkávají ženy, svědší o zdravém pocitu příslušnosti ke "své" skupině. Co ale znamená "naučit se být ženou či mužem"? Jde o převzetí nejhlubší, až téměř animální síly, která není ani násilná (v mužském případě) ani vypočítavá (v případě žanském), ale jež nám poskytuje zázemí, pevnou půdu pod nohama a - mimochodem - která působí na druhé pohlavé neobyčejně přitažlivě.

To však znamená, že muž, který chce tuto sílu získat, musí přijmout své mužské kořeny - zejména svého otce. Analogicky žena, jež se chce dostat k uvnitř skryté bohyni, se k ní nedostane jinak než přes vlastné matku. Tady je ovšem problém. Mnoho z nás se v dospívání zařeklo: "Nebudu nikdy jako moje matka, nebudu nikdy jako můj otec, NIKDY se takovým nestanu!" A v ten okamžik jsme si zatarasili tuto cestu odmítáním, nechutí a zlobou. Přitom ale vůbec nejde o to, jestli jsme se v takto daném okamžiku rozhodli oprávněně nebo nikoli. Cesta k rodičům, a tím také k našim kořenům, nevede přes "bytí v právu".

Betr Hellinger, který rodinné konstelace v 80. a 90. letech vyvinul, mnohokrát tuto sílu předků demonstroval. Nejprve se ptal, zdali je v publiku pár, který má zrovna "trochu potíže". Poté je oba postavil čelem proti sobě a otázal se jich, jak se cítí. "Nijak zvláštně, ona mi trochu vadí, on se mi vyhýbá..." zněly většinou jejich odpovědi. Jako další krok vybral z publika pět mužů a pět žen a postavil je do řady za zvolený pár tak, aby se muž mohl opřít o muže a žena o ženy. Změna nastala okamžitě: najednou začala být žena pro muže atraktivní a naopak. Jiskření této energie se dalo dokonce pozorovat i v televizi, která to celé přenášela!

Vyhraněné role

Děti nepatří na stejnou úroveň... (pokračování)