Zpět na
titulní stránku

Zpět na
přehled článků

Rituál usmíření předků v případě převzetí peněžního přesvědčení

 

Peníze jako výraz víry.
O peněžních přesvědčeních a o tom, jak je můžeme poznat a pozměnit.
Článek pro časopis Proměny Jaro 2009

Náš obraz o penězích se převážně točí kolem pojmů "mít - nemít - shánět - toužit - dlužit - dovolit si" a podobně. Peníze máme spjaté většinou s bankovkami (pokud možno s celým kufrem) nebo s čísly na kontě, s něčím, za co si můžeme něco pořídit, čeho si můžeme užít. Ve naprosté většině případů je pro nás představa dostatku peněz příjemná. Pokud se lidí zeptáte, s jakým energetickým centrem (nebo tzv. čakrou) spojují peníze, budou ukazovat spíše na dolejší, "materiálnější" části těla než například na srdce nebo na duchovní či spirituální oblasti. Dalo by se tedy usuzovat, že peníze tvoří něco jako "zdravé jádro" našeho bytí, které by mělo být u každého "poctivého" jedince v pořádku.

Při hlubším zkoumání se ovšem začnou vynořovat znepokojující otázky. Proč je peněz skoro vždy nedostatek? Proč právě v naší kultuře, zaměřené na materiálno, peníze "chybí"? Někdo jich údajně má dost, ale kdo je to? Proč známe mnohonásobně více lidí, kterým se nedostává peněz než těch, kterým přebývají? Odkud pocházejí peníze a odkud onen neustálý "hlad" po nich? A hlavně ta nejpalčivější otázka: Proč já, po všech těch přečtených knížkách a kurzech a meditacích a osobním vývoji, stále ještě, zatraceně, nejsem bohatý?

Na základě mnoha konstelací "peněžních přesvědčení" (viz rámeček) bych se chtěl zamyslet nad souvislostmi mezi našim vnitřním, mnohdy velice dobře v podvědomí ukrytém obraze peněz, ekonomicky-finanční realitou naší doby a současnou "finanční krizí". Ukazuje se totiž, že peníze a naše problémy, s nimi spjaté, mají co do činění spíše s našimi přesvědčeními a s pevnou vírou, že "to tak prostě je", než s tím, co skutečně vytváříme za hodnoty. Jinými slovy - v otázce peněz se ukazuje primát víry (a to mnohdy víry v očividné bludy) nad ekonomikou. Naši exkurzi k peněžním přesvědčením začneme nejlépe několika definicemi případně trochou boření mýtů.

Jak fungují peníze?

Peníze nejsou "věc", ale "dohoda", nebo spíše "důvěra v dohodu". Peníze nevlastníme tak, jako třeba almaru nebo kilo mouky, ale skrze peníze jsme s někým ve vztahu, pouze většinou nevíme, s kým. Peníze jsou výraz důvěry v to, že pokud možno všichni, kteří společnou měnu užívají, mají tutéž "víru" v peníze a způsob jejich fungování, jako já sám. Tím hůře, nevíme-li, čemu vlastně důvěřujeme. Kdo stojí na oné "druhé straně" peněz? Je to moje banka nebo centrální banka? Stát, který se stará o to, aby měna byla důvěryhodná? Je to finanční nebo dokonce společenský systém, ve který všichni věříme? A nebo je to suma všech těch, kteří peníze používají? A co když tato důvěra najednou a u mnoha lidí zároveň poklesne?

O skrytém původu a také o možné budoucnosti peněz byla napsána výborná knížka belgickým ekonomem a bývalým centrálním bankéřem Bernardem Lietaerem (1), kterou všem vřele doporučuji. Na webu může zájemce nalézt neobyčejně zajímavý dokument Paula Grignona "Peníze jako dluh". Pro naše účely bude stačit, když pochopíme, že všechny naše peníze (tj. každý soudobý měnový systém) je založen na dluhu - na dluhopisech státu oproti centrální bance (která jediná "vydává" oficiální měnu), na dluzích dalších bank oproti této instituci a na celkové sumě dluhů a hypoték, které si instituce, podniky a soukromníci od těchto bank půjčují. Ačkoliv si mnoho lidí stále ještě představuje, že někde v ohromném podzemním trezoru leží tisíce tun zlata, které "kryjí" měnu, již dávno tomu tak není. Peníze jsou stvořeny pouze a právě z těchto dluhů a nemají žádný materiální základ. Odborníci mluví o tzv. "fiat" měně, což je název odvozený z biblického "fiat lux" - budiž světlo! Národní a nadnárodní měny (jako např. Euro) jsou vytvořeny "z ničeho" dohodou mezi vládou a bankami.

To se může zdát být banální informací. Pokud si ale uvědomíme, že dluh a vina spolu úzce souvisejí (k tomu viz níže v kapitole "Dluh a Vina"), začne nám svítat, proč spolu se smrtí a sexem tvoří peníze tři poslední společenská tabu. O penězích se nemluví - hlavně když jich člověk vlastní mnoho. Souvisí tak peníze, stvořené z "prvotního dluhu" nějak se sexualitou a s naší smrtelností, které jsou v křesťanství spojené s "prvotním hříchem"? Je výše uvedený dluh skrytý důvod, proč většina našich peněžních přesvědčení je negativního charakteru nebo má za následek nedostatek peněz? Jsme zde na stopě hlubokým, archetypálním souvislostem mezi vírou a finančním systémem? Pro další spekulace na toto téma zde bohužel není dost místa, snad až v mé třetí knize, kterou o peněžních konstelacích připravuji.

Úrok nebo lichva?

Další důležitý prvek, který hraje roli nejen v ekonomice, ale který má dopad i na naše peněžní přesvědčení, jsou úroky. Náš peněžní systém je založen na tzv. pozitivním úroku - půjčím-li někomu peníze (nebo půjčím-li si je od banky), musím věřiteli splatit o něco více, než jsem si půjčil. Na první pohled se to zdá být normální. Když někomu něco poskytnu (půjčku), mám nárok na odměnu (úrok). Nějak nás ovšem zarazí, uvědomíme-li si, že většina velkých náboženství půjčování na úroky (lichvu) zakazovala. Islám tak činí do dneška a křesťanství "hřích lichvy" nikdy oficiálně nezrušilo, pouze na tlak společnosti v 19. století předefinovalo lichvu jako "nadměrný úrok".

Co může být na úroku z pohledu náboženství nemorální? Odpověď je několikerá. Nejprve si musíme uvědomit, že peníze nejsou věc, ale důvěra, nebo, jinak řečeno, věření - víra v to, že nám kdokoliv jiný za peníze poskytne protihodnotu. Poskytovatel dluhu se také nazývá věřitel. Jak bychom mohli požadovat za důvěru poplatek? To by potom již nebyla důvěra, ale... lichva. Právě. Oficiální vysvětlení "hříšnosti" úvěru ze strany církví je také hodno zamyšlení: úrok je odměna za čas. Čas ale není v rukou lidských ale božích. Úrok tak je výdělek skrze něco, co člověku nepatří. Jiná formulace "nemorálnosti" úroku je rovněž zajímavá: Úrok nevyrábí žádnou skutečnou hodnotu a tím bohatnutí na úroku nutně znamená chudnutí jiných.

Rozmach a samozřejmost nynějšího úrokového hospodaření souvisí s nastupující industriální formou evropské a americké společnosti, tak, jak se přibližně od konce 18. století rozvíjela. Úroky totiž mají trojí účinek, který působí přesně ve smyslu potřeb rozvíjejícího se kapitalismu:

1. Povzbuzují soutěživost (konkurenci) mezi účastníky v měnovém systému.

2. Podněcují potřebu stálého růstu, a to i tehdy, když je tento v protikladu ke kvalitě života (např. skrze ničení životního prostředí).

3. Koncentrují bohatství (kapitál) u těch, "co mají" (ti mají stále více) a odvádějí bohatství od těch, co "nemají" (ti prostě skrze úroky chudnou).

Úroky také zajišťují, že peněz je "nedostatek". To je jednoduše vysvětleno: Představme si, že deset kamarádů má každý sto korun, které si vzájemně půjčují. Pokud by nikdo nedodal do oběhu další peníze, bude mít například desetiprocentní úrok, za který si peníze budou půjčovat, za následek, že po roce bude "chybět" v jejich systému právě onen úrok - podle okolností desetina oběživa, tedy rovná stovka. Někteří z nich tedy časem musí přijít o část nebo o celé peníze. Někdo (ten nejúspěšnější, nejchytřejší a nejdravější "půjčovatel") naopak bude mít víc než ostatní a jeho peníze budou, zachová-li si svojí dravost, stále narůstat. Je jasné, že se z našich deseti kamarádů stanou konkurenti, snažící se vzájemně se předstihnout a že systém, takto jednou nastartovaný bude vykazovat nutnost stále větší a větší produkce a tím také rostoucího objemu peněz (a rostoucí zadluženosti kamarádů) - jinak by totiž posléze všichni kromě jednoho museli umřít hlady.
Shrneme-li tedy již poznané, můžeme konstatovat, že
1. peníze a dluh jsou v podstatě dvě strany jedné mince, a že peníze, alespoň naše soudobé, vznikají z dluhu, tedy z příslibu vyrovnání, které ještě neexistuje, které ale by dříve nebo později mělo nastat a
2. náš současný měnový systém je nastavený tak, aby peněz byl nedostatek a aby podporoval "jangové" kvality společnosti jako jimi jsou konkurence a čím dál tím rychlejší, neomezený růst či exponenciální expanzi.

Peněžní přesvědčení

Peníze tedy vyjadřují náš vztah k okolí - v předchozí části jsme zkoumali peníze jako zhmotnění vztahu ke společnosti, státu a bankám jako těm, kdo vytvářejí peníze. Podívejme se nyní na jinou oblast našeho vztahu k penězům - na naše individuální a ve velké většině v podvědomí ležící přesvědčení o penězích. I tato souvisí - i když trochu jinak než v předchozí kapitole - s vírou, s naším pocitem, že "tomu tak je" a s naší neschopností připustit nebo představit si alternativu. "To si přece nemůžu dovolit", "takový plat nemohu požadovat", "mít spoustu peněz je nebezpečné", nebo "já peníze vlastně ani nechci" jsou příklady přesvědčení, která k nám promlouvají z hlubiny naší psychy a v zlomku vteřiny ovlivňují naše rozhodnutí, často dříve, než si toho vůbec všimneme.

Přesvědčení si vytváříme tehdy, nevíme-li, co je pravda, případně nemáme-li možnost realitu racionálně a objektivně poznat. Většina finančních přesvědčení, se kterými se v poradenství setkáváme, se tvoří v dětském věku, kdy ještě nejsme schopni racionálně uvažovat a kdy jsme nuceni přejímat od okolí jejich názory o penězích, o hodnotách a o dostatku nebo nedostatku.

Představme si následující situaci. Jste dvouleté dítě a batolíte se u nohou vaší maminky, která sedí s přítelkyněmi v kavárně. Při zkoumání obsahu její na zemi ležící kabelky naleznete peněženku. Coby dítě v "orální" fázi ji strčíte do pusy - chutná zajímavě, je to pravá vepřovice. Maminka vás nechá, protože rozhovor s přítelkyněmi je zajímavý. Po chvíli otevřete peněženku a podaří se vám vytáhnout poněkud ušmudlanou stokorunu. I tu strčíte okamžitě do pusy. Vaše matka okamžitě zareaguje: "Fuj, dáš to z pusy, na tom jsou bacily!" Reakce vaší maminky, že peníze jsou něco "fuj", na kterých lepí něco neviditelného a nebezpečného, si vaše tělesné vědomí (anglicky body-mind) zapamatuje, hlavně bude-li se dotyčná situace opakovat. Tělesné vědomí je ta část naší psýchy, která sice zasahuje do tvorby našich každodenních reakcí na události v okolí, která ale není vědomým a racionálním pochodům přístupná, alespoň ne na začátku procesu znovuobjevování zapomenutých tělesně-pocitových přesvědčení. V dospělosti se může stát, že když budete zacházet s penězi (a to nejen s konkrétními bankovkami, ale i s abstraktními částkami na vašem kontě), vaše tělesné vědomí se rozpomene na ono "fuj!" a vyvine nevědomý odpor. Něco ve vás bude cítit "fuj!" a to i tehdy, budete-li vědomě po penězích toužit.

Výše uvedený příklad je samozřejmě zjednodušení komplexních pochodů, pro ilustraci povahy přesvědčení však stačí. Nyní bych chtěl popsat několik druhů peněžních přesvědčení, tak, jak jsem se s nimi v průběhu mé práce setkal. V podstatě lze rozlišit tři hlavní skupiny peněžních přesvědčení.

První skupinu tvoří přesvědčení, která jsme získali přímo od rodičů a vychovatelů. K nim patří výše uvedené "fuj!" v souvislosti s penězi jako takovými, dále pocity, které jsme zažívali při hádkách rodičů o peníze, patří sem i negativní či pozitivní pocity, které nám naše okolí v dětství v souvislosti s penězi verbálně nebo nonverbálně sdělovalo.

Druhou skupinu přesvědčení jsme zdědili od našich předků skrze konkrétní situace a události, které se jim udály. Dědeček, jemuž se v roce 1953 přes noc veškerá pracně našetřená hotovost proměnila v důsledku měnové reformy v bezcenný papír, nám může přes generace "poslat" přesvědčení, že máme-li peníze v hotovosti, je nutno je co nejdříve utratit. Prababička, jejíž muž propíjel statek a po nocích ji a jejich společné děti tyranizoval, na nás zase může skrze náš rodinný systém a jeho vědomí celku působit ve smyslu: "Peníze a majetek jsou pouze zdroj utrpení. Lepší je, nic nemít."

Třetí druh přesvědčení jsou kolektivního rázu. Představte si, že vaši předkové byli ve své většině chudí nádeníci, kteří se nemohli dovolit žádný přepych. Půjdete-li nyní pěší zónou a uvidíte-li něco opravdu pěkného a opravdu drahého, může se stát, že vaše nevědomá věrnost vašim předkům působí, že si onu "hezkou věc" buď nedovolíte, nebo že budete mít při její koupi špatné svědomí, aniž ovšem budete vědět, odkud se toto svědomí bere. Toto "svědomí" patří do vašeho rodinného systému a není lehké, se proti němu "provinit".

V konstelacích se tyto přesvědčení po mnohdy docela detektivním a obtížném pátrání objevují a je možné je vhodnými rituály neutralizovat. To jistě neznamená, že by jste od té chvíle mohli a měli utrácet jak smyslu zbavení. Spíše se může dostavit hluboké pochopení souvislostí vašeho rodinného systému a z nich pocházejících přesvědčení o penězích a osobním bohatství. Podívejme se teď na jednotlivá, ve své většině omezující finanční přesvědčení. Pro přehlednost jsem je rozdělil do několika okruhů.

Nezasloužím si to.
Sem patří přesvědčení typu: "Ještě musím něco udělat, dokázat, vystudovat, naučit se, abych si to (tj. blahobyt, náležitý plat atd.) zasloužil." Nebo: "Prostě si o ty peníze nemohu říci, protože nejsem tak dobrý."

Jsem proti.
"Peníze kazí charakter." Chudoba cti netratí." (To v podstatě znamená, bohatství ubírá cti...) "Peníze mají jen ti, co..." (následuje negativní hodnocení, např. ti, co kradou, gauneři, podvodníci, arogantní lidé, snobové atd.) Tato přesvědčení jsou mnohdy přesvědčení větších skupin mých předků - například těch, kteří vyrůstali v chudobě.

Strach z peněz.
Sem patří všechna přesvědčení, která vznikala na základě v minulosti ležících ohrožujících událostí: Měnová reforma, kulaci, pogromy na židech, přepadení a vraždy kvůli penězům, politicky zdůvodněný strach před velkým majetkem a podobné. Jsou to jednou větou všechna přesvědčení typu: "Když budu mít peníze, tak se stane něco hrozného."

Práce a únava
"Jen to, co je spojeno s vyčerpávající prací, je vhodné k vydělávání peněz." "Bez práce (tj. námahy) nejsou koláče." Pro obživu nutno tvrdě pracovat." Výsledek těchto přesvědčení jsou pak věty typu: "Raději zůstanu chudý, než abych se sedřel."

Pohrdání
Tato přesvědčení se hojně vyskytují v duchovně "pokročilých" kruzích: "Peníze jsem překonal." "Spiritualita nesmí být spojená s penězi". A samozřejmě ono biblické: "A říkám vám znovu: Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby boháč vešel do Božího království" (Mt. 19, 24). Skutečný "muž či žena ducha" by prostě měl být když ne chudý, tak alespoň stát nad penězi.

To vše jsou pouze některé příklady z pravděpodobně bezedné studnice různých peněžních přesvědčení. Přesvědčení existují samozřejmě i na druhém konci stupnice málo-mnoho. Jako příklad bych uvedl přesvědčení jistého účastníka jednoho německého semináře: "Musím mít stále víc." Toto přesvědčení, které vedlo k tomu, že zmíněný účastník, ač velice bohatý, nebyl stále se stavem svého konta spokojen, nenáleželo sice k omezujícím přesvědčením, jak si ale každý může představit, nepřispívalo nikterak ke klientově spokojenosti. Po postavení konstelace se rychle ukázalo, že v klientově systému slouží hromadění peněz jako náhražka chybějící lásky rodičů, a to již po generace. Po přijetí svých rodičů takových jací byli a po akceptování této rodinné kletby se klientovi emočně velice ulevilo. Zde se jako v mnoha jiných konstelacích ukázalo, že věta "ano, tak to je" se může stát začátkem léčivého procesu, na jehož konci stojí možnost nenásledování těchto předky vyšlapaných, většinou bolestných cest.


Dluh a vyrovnání viny

Další fascinující objev peněžních konstelací je souvislost mezi dluhem a zapletením se do viny, kterou nesou jiní příslušníci rodiny (nebo jiných systémů). V němčině - jakési mateřčině rodinných konstelací - existuje dokonce i fonetická podoba mezi vinou (Schuld) a dluhy (Schulden).

Pro pochopení této dynamiky si představme následující situaci, postavenou na reálné konstelaci, kterou jsem vedl v Německu. Dědeček klienta byl příslušník zbraní SS a provinil se na židech. Jeho vnuk, klient konstelačního semináře, přišel se zakázkou, pochopit své stálé a neubývající dluhy (mimochodem především vůči jisté francouzské bance). V konstelaci se ukázala následující dynamika:

Dědeček se provinil vůči židům. Tím, že svoji vinu neuznal a neodčinil, vznikl vůči židům "dluh". Jeho rodina po válce dědečka vymazala z paměti a vzniklým "dluhem" se už nikdo nezabýval. Ze systemických konstelací ovšem víme, že cokoliv nedokončené v systému a cokoliv vyloučené ze systému se do systému navrací jinou cestou - přes potomky a jejich přebírání takových rodinných zátěží a osudů. Tak tomu bylo i v systému klienta, který dědečkův "dluh" jako jeho vnuk nevědomky převzal - a nadělal, aby jeho identifikace s mrtvým dědečkem byla perfektní, dluhy. Fakt, že dlužil zahraniční bance ještě podtrhoval přesnost kopírování dědečkova osudu.

Toto je samozřejmě typicky německý případ dluhů jako symbolického převzetí viny jiného člena vlastního rodinného systému. U nás se setkáváme více s jinými druhy viny našich předků - ať už jimi jsou individuální provinění nebo "dluhy" z období zestátňování a komunistické éry. Ve všech těchto případech však musíme být velice opatrní s generalizováním. Určitě ne každý, kdo nadělá dluhy, má pro to vysvětlení ve svém rodinném systému. Uvedený příklad slouží spíše k zamyšlení nad možnou dynamikou fenoménu dluhů, než aby sloužil jako jediné platné vysvětlení. I tak dochází u mnoha klientů v průběhu konstelací dluhů a finančních přesvědčení k okamžikům pochopení skrytých souvislostí a opakujících se (a nevysvětlitelných) fenoménů a vzorců chování.

Jiný příklad konstelace na téma "vina a dluh" objasňuje některé aspekty finančně zatížených dědictví. Nechme klientku vylíčit její zakázku:
"Zdědila jsem po tatínkovi velice lukrativní pozemky a zároveň balík akcií. Dědická daň spolkla polovinu hodnoty akcií v okamžiku převodu. Zanedlouho po převzetí dědictví akcie klesly tak, že se prakticky celá jejich prodejní hodnota rovnala dani, kterou po mě chtěl finanční úřad. Zbyly mi tedy pozemky. Ať dělám co dělám, pozemky se nějak nedají prodat. Zájemci se sice objevují, ale pak se jednání vleče a po několika měsících se zájemci z různých důvodů stáhnou."
Na mé dotazování a klientčino telefonování s příbuznými se objeví historie pozemků: Ve čtvrté generaci rodiny (tj. u pra-prarodičů) se dostaly pozemky do rodiny tak, že rodina adoptovala dva postižené sirotky (právoplatné vlastníky pozemků), kteří byli po převedení pozemků na rodinu odsunuti do ústavu pro duševně choré. Tam jejich stopa končí.

V konstelaci, kterou na základě zjištěných informací v semináři stavíme, se ukazuje dojemný obraz: Dotyční dva sirotci "sedí" na pozemcích a to jediné, co si přejí, je moci si zde hrát. Zde jsou doma. Za žádnou cenu nechtějí pozemky "(o)pustit".

Na tomto příkladu vidíme, co to pro jakýkoliv systém může mít za následky, když rodinné nebo firemní bohatství se zakládá na nerozpoznaných nebo nenapravených křivdách. A to i tehdy, když ten, který v pozdějších generacích rodinný nebo firemní majetek spravuje, s počáteční křivdou nemá nic společného. V takových případech se ukazuje, že to, co bylo zpočátku považováno za buď náhodný nebo nevysvětlitelný sled událostí, souvisí s vědomím celku - s něčím, co jsme z naší rodiny nebo z naší firmy převzali a co stále, ale nevědomky, nosíme jako příslušníci těchto celků s sebou.

Konstelace "globálního přesvědčení"

V úvodu tohoto článku jsem se zabýval tím, jak v naší společnosti peníze fungují a na jakých základech jsou postavené. Na začátku nadhozená otázka "Co se stane, když poměrně během krátké doby poměrně mnoho lidí ztratí důvěru v peníze" je pro naši současnou situaci finanční krize neobyčejně závažná. Tato otázka ovšem přesahuje rámec individuálního poradenství - současná krize se dotýká podpovrchových strachů a archetypálních obrazů celé kultury. Peněžní konstelace zde nepomohou - zabývají se totiž pouze individuálními přesvědčeními a způsobem, jak se tyto k nám dostaly a jak je možno je změnit. Existuje ale také něco jako "globální přesvědčení"? A pokud ano, existuje možnost, toto globální přesvědčení nástrojem konstelací - tedy stavením prostorového modelu a zkoumáním skrytých souvislostí - poznat?

Na tuto otázku jsem se několikrát v rámci výcvikových a peněžních seminářů pokoušel odpovědět postavením jakési "globální" konstelace. Na rozdíl od konstelací, stavěných na individuální zakázky a zabývající se vždy jedním, ať už rodinným nebo pracovním systémem, jsme zkoušeli postavit jakýsi model ekonomických, ekologických, finančních a spirituálních souvislostí, otevřenou konstelaci, do které mohli účastníci libovolně vstupovat a přebírat role, které byly podle jejich uvážení klíčové. Často se účastnící konstelací stavěli do jakýchsi globálních pozicí - například jako Krize, Lidstvo, Příroda, Banky, Politika nebo Politici atd. (Tyto pozice označuji v následujícím textu velikými písmeny.) Globální konstelace šly vesměs dál, než osobní a poskytovaly zajímavé vhledy do souvislostí, aniž by ovšem byly završeny nějakým "rozuzlením" nebo dokonce šťastným koncem. O několik vhledů a jevech, pozorovaných v těchto konstelacích bych se s čtenáři na konci mého článku o penězích rád podělil.

Jeden z nejzajímavějších úkazů, provázejících prakticky každou konstelaci na toto téma byl fakt, že současná Finanční Krize nebyla v konstelaci vnímána jako něco negativního, ale jako nutný vývoj, jakýsi katalyzátor sloužící proměně myšlení a vnímání Lidstva. Velice rychle se ukazovalo, že současný Finanční Systém, který mnoho ekonomů označuje jako stále rychleji se točící se vír, který sám sebe pohlcuje a strhává do hloubky, je v příkrém rozporu se Zemí, postavenou v některých provedených konstelací jako Matka Země, jindy jako Příroda. Krize v těchto případech vedla k tomu, že se Bohatství navrátilo zpět k Zemi; v jedné konstelaci dokonce našlo Zlato jediné a uspokojující místo teprve tehdy, když se k Zemi schoulilo, jakoby zpátky do jejího lůna.

Mnohdy se též ukazovala souvislost mezi (zpočátku chybějící) Spiritualitou, někdy též představovanou Bohem, dále Smyslem Činnosti lidí (někdy také zastupovaným Prací nebo též Smysluplnou Prací) a skupinou, tvořenou Bankami, Politiky a Zprostředkovateli. Jedna taková situace je znázorněná na druhé ilustraci z konstelace, obohacené ještě o Hravost (které se přidružila k Spiritualitě) a provedené v německém Oldenburgu. Zde se zdá, jako by se o Práci obě krajní skupinky přetahovali, zatímco Lidstvo přihlíží a Peníze hledí nezúčastněně kamsi do dálky. Poté, co se Práce otočila k Hravosti, Peníze se s velikou úlevou přidaly k Lidem. Interpretaci snad nejlépe přenechám čtenáři samému.

I když význam toho, co se v těchto globálních konstelacích děje, není vždy úplně jasný, je jejich působení na účinkující vždy hluboké. Je docela obtížné, zážitek z těchto skoro divadelních inscenací, mohu-li si toto označení v případě konstelací dovolit, převést do slov. Co je však ještě důležitější, je fakt, že každé konstelace (nejen globální nebo konstelace finančních přesvědčení) tříbí náš smysl pro celek, vnímání souvislostí v komplexních systémech a hlavně naši schopnost, akceptovat, dát místo i tomu, co se zpočátku jeví jako negativní a rušivé.

Osobně se domnívám, že systemické konstelace se těší veliké oblibě také z toho důvodu, protože nám umožňují jako jedna z mála technik osobního růstu "zažít" pocit sounáležitosti k celku, k systému, jehož jsme částí. Ale nejen to. Právě v "globálních konstelacích" se ukazuje, jak je důležité, dostat se v pohledu na věci pod povrch jednoduchého rozdělování na dobré a špatné, na efektivní a bezúčelné, na přátele a nepřátele. Takový pohled nás učí chápat svět jinak než pouze skrze jeho zpeněžitelnost a užitkovost. Najednou začne být jasné - a to nejen rozumově - že bohatství neznamená "stále více", nýbrž udržitelnou hojnost spojenou s jejím radostným užíváním. S absencí strachu.

Zvykli jsme si, považovat zmenšení nebo i zastavení růstu HDP a indikátorů spotřeby a konzumu za krizi či národní katastrofu. To pak v nás vytváří strach, nutí nás to do horečných a nesmyslných aktivit, zmenšuje naší schopnost vidět svět nejen černobíle. Naši politici, snažící se o krátkodobý úspěch v očích většiny, nejsou schopni přispívat k jinému, alternativnímu způsobu vnímání světa okolo nás zrovna tak jako media, zaměřená na negativní zprávy a senzace. Zapomněli jsme, že základní cykly v přírodě jsou kruhové a že jakýkoliv trvalý či dokonce exponenciální růst čehokoliv nemůže být stabilní. Jinak dopadneme jako kvasinky, které po jistém čase nekontrolovaného množení zkolabují ve vlastním odpadu - v jejich případě v alkoholu. Hojnost je udržitelná jedině tehdy, jde-li ruku v ruce s propojením s okolím, s "um-weltem", jak říkají němci. Blahobyt může mít každý, pokud se nám podaří, naši "víru", naše peněžní přesvědčení poznat, prohlédnout a poopravit. A to nejen na individuální úrovni, každý za sebe, ale i ta globální přesvědčení a "posvátné krávy" naší nezpochybněné víry v jednou zavedený peněžní systém.


Rámeček

Konstelace peněžních přesvědčení byly vyvinuté autorem z rodinných a systemických konstelací - terapeutické a sebepoznávací metody, která je postavena na modelování rodinného, podnikového nebo i jiného komplexního systému za pomocí tzv. zástupců. Zakladatelem této metody je německý rodinný terapeut, filosof a autor Bert Hellinger (nar. 1925). Při konstelaci si klient vybírá ze spoluúčastníků sezení nebo semináře za členy svého systému zástupce a staví z nich tzv. konstelaci - prostorový obraz svého systému, tak, jak ho v daném okamžiku vnímá. Zástupci, postaveni na svá místa (do rolí) jsou bez jakýchkoliv dalších znalostí osoby, kterou zastupují, schopni se vcítit do role do té míry, že poskytují překvapivě shodné výpovědi a reakce s jejich "originály". Tím může konstelace poskytnout informace o skrytých mechanizmech systému a sloužit k jeho hlubšímu poznání a docílení větší harmonie.

V konstelacích peněžních přesvědčení zkoumáme, od koho a jak se podvědomá nebo polovědomá přesvědčení o penězích ke klientu dostala, kde a jak vznikla a jak se dají pozměnit případně zrušit. Právě kvůli spojení emočního prožitku v konstelacích a racionálního poznání a pochopení mohou konstelace peněžních přesvědčení proniknout i tam, kam se pouhé vysvětlení souvislostí nedostane.


(1) Bernard Lietaer: Budoucnost peněz, Pragma.sk (objednatelnépřímo u vydavatele www.paradigma.sk např. přes www.hnutiduha.cz, e-obchod)

Impressum zde / hier