|
 Peníze
jako výraz víry.
O peněžních přesvědčeních
a o tom, jak je můžeme poznat a pozměnit.
Článek pro časopis Proměny Jaro 2009
Náš
obraz o penězích se převážně točí kolem pojmů "mít - nemít
- shánět - toužit - dlužit - dovolit si" a podobně. Peníze
máme spjaté většinou s bankovkami (pokud možno s celým kufrem)
nebo s čísly na kontě, s něčím, za co si můžeme něco pořídit,
čeho si můžeme užít. Ve naprosté většině případů je pro nás představa
dostatku peněz příjemná. Pokud se lidí zeptáte, s jakým energetickým
centrem (nebo tzv. čakrou) spojují peníze, budou ukazovat spíše
na dolejší, "materiálnější" části těla než například
na srdce nebo na duchovní či spirituální oblasti. Dalo by se tedy
usuzovat, že peníze tvoří něco jako "zdravé jádro" našeho
bytí, které by mělo být u každého "poctivého" jedince
v pořádku.
Při
hlubším zkoumání se ovšem začnou vynořovat znepokojující otázky.
Proč je peněz skoro vždy nedostatek? Proč právě v naší kultuře,
zaměřené na materiálno, peníze "chybí"? Někdo jich údajně
má dost, ale kdo je to? Proč známe mnohonásobně více lidí, kterým
se nedostává peněz než těch, kterým přebývají? Odkud pocházejí
peníze a odkud onen neustálý "hlad" po nich? A hlavně
ta nejpalčivější otázka: Proč já, po všech těch přečtených knížkách
a kurzech a meditacích a osobním vývoji, stále ještě, zatraceně,
nejsem bohatý?
Na základě mnoha konstelací "peněžních přesvědčení"
(viz rámeček) bych se chtěl zamyslet nad souvislostmi mezi našim
vnitřním, mnohdy velice dobře v podvědomí ukrytém obraze peněz,
ekonomicky-finanční realitou naší doby a současnou "finanční
krizí". Ukazuje se totiž, že peníze a naše problémy, s nimi
spjaté, mají co do činění spíše s našimi přesvědčeními a s pevnou
vírou, že "to tak prostě je", než s tím, co skutečně
vytváříme za hodnoty. Jinými slovy - v otázce peněz se ukazuje
primát víry (a to mnohdy víry v očividné bludy) nad ekonomikou.
Naši exkurzi k peněžním přesvědčením začneme nejlépe několika
definicemi případně trochou boření mýtů.
Jak
fungují peníze?
Peníze
nejsou "věc", ale "dohoda", nebo spíše "důvěra
v dohodu". Peníze nevlastníme tak, jako třeba almaru nebo
kilo mouky, ale skrze peníze jsme s někým ve vztahu, pouze většinou
nevíme, s kým. Peníze jsou výraz důvěry v to, že pokud možno všichni,
kteří společnou měnu užívají, mají tutéž "víru" v peníze
a způsob jejich fungování, jako já sám. Tím hůře, nevíme-li, čemu
vlastně důvěřujeme. Kdo stojí na oné "druhé straně"
peněz? Je to moje banka nebo centrální banka? Stát, který se stará
o to, aby měna byla důvěryhodná? Je to finanční nebo dokonce společenský
systém, ve který všichni věříme? A nebo je to suma všech těch,
kteří peníze používají? A co když tato důvěra najednou a u mnoha
lidí zároveň poklesne?
O
skrytém původu a také o možné budoucnosti peněz byla napsána výborná
knížka belgickým ekonomem a bývalým centrálním bankéřem Bernardem
Lietaerem (1), kterou všem vřele doporučuji. Na webu může zájemce
nalézt neobyčejně zajímavý dokument Paula Grignona "Peníze
jako dluh". Pro naše účely bude stačit, když pochopíme, že
všechny naše peníze (tj. každý soudobý měnový systém) je založen
na dluhu - na dluhopisech státu oproti centrální bance (která
jediná "vydává" oficiální měnu), na dluzích dalších
bank oproti této instituci a na celkové sumě dluhů a hypoték,
které si instituce, podniky a soukromníci od těchto bank půjčují.
Ačkoliv si mnoho lidí stále ještě představuje, že někde v ohromném
podzemním trezoru leží tisíce tun zlata, které "kryjí"
měnu, již dávno tomu tak není. Peníze jsou stvořeny pouze a právě
z těchto dluhů a nemají žádný materiální základ. Odborníci mluví
o tzv. "fiat" měně, což je název odvozený z biblického
"fiat lux" - budiž světlo! Národní a nadnárodní měny
(jako např. Euro) jsou vytvořeny "z ničeho" dohodou
mezi vládou a bankami.
To
se může zdát být banální informací. Pokud si ale uvědomíme, že
dluh a vina spolu úzce souvisejí (k tomu viz níže v kapitole "Dluh
a Vina"), začne nám svítat, proč spolu se smrtí a sexem tvoří
peníze tři poslední společenská tabu. O penězích se nemluví -
hlavně když jich člověk vlastní mnoho. Souvisí tak peníze, stvořené
z "prvotního dluhu" nějak se sexualitou a s naší smrtelností,
které jsou v křesťanství spojené s "prvotním hříchem"?
Je výše uvedený dluh skrytý důvod, proč většina našich peněžních
přesvědčení je negativního charakteru nebo má za následek nedostatek
peněz? Jsme zde na stopě hlubokým, archetypálním souvislostem
mezi vírou a finančním systémem? Pro další spekulace na toto téma
zde bohužel není dost místa, snad až v mé třetí knize, kterou
o peněžních konstelacích připravuji.
Úrok
nebo lichva?
Další
důležitý prvek, který hraje roli nejen v ekonomice, ale který
má dopad i na naše peněžní přesvědčení, jsou úroky. Náš peněžní
systém je založen na tzv. pozitivním úroku - půjčím-li někomu
peníze (nebo půjčím-li si je od banky), musím věřiteli splatit
o něco více, než jsem si půjčil. Na první pohled se to zdá být
normální. Když někomu něco poskytnu (půjčku), mám nárok na odměnu
(úrok). Nějak nás ovšem zarazí, uvědomíme-li si, že většina velkých
náboženství půjčování na úroky (lichvu) zakazovala. Islám tak
činí do dneška a křesťanství "hřích lichvy" nikdy oficiálně
nezrušilo, pouze na tlak společnosti v 19. století předefinovalo
lichvu jako "nadměrný úrok".
Co
může být na úroku z pohledu náboženství nemorální? Odpověď je
několikerá. Nejprve si musíme uvědomit, že peníze nejsou věc,
ale důvěra, nebo, jinak řečeno, věření - víra v to, že nám kdokoliv
jiný za peníze poskytne protihodnotu. Poskytovatel dluhu se také
nazývá věřitel. Jak bychom mohli požadovat za důvěru poplatek?
To by potom již nebyla důvěra, ale... lichva. Právě. Oficiální
vysvětlení "hříšnosti" úvěru ze strany církví je také
hodno zamyšlení: úrok je odměna za čas. Čas ale není v rukou lidských
ale božích. Úrok tak je výdělek skrze něco, co člověku nepatří.
Jiná formulace "nemorálnosti" úroku je rovněž zajímavá:
Úrok nevyrábí žádnou skutečnou hodnotu a tím bohatnutí na úroku
nutně znamená chudnutí jiných.
Rozmach
a samozřejmost nynějšího úrokového hospodaření souvisí s nastupující
industriální formou evropské a americké společnosti, tak, jak
se přibližně od konce 18. století rozvíjela. Úroky totiž mají
trojí účinek, který působí přesně ve smyslu potřeb rozvíjejícího
se kapitalismu:
1.
Povzbuzují soutěživost (konkurenci) mezi účastníky v měnovém systému.
2. Podněcují potřebu stálého růstu, a to i tehdy, když je tento
v protikladu ke kvalitě života (např. skrze ničení životního prostředí).
3.
Koncentrují bohatství (kapitál) u těch, "co mají" (ti
mají stále více) a odvádějí bohatství od těch, co "nemají"
(ti prostě skrze úroky chudnou).
Úroky
také zajišťují, že peněz je "nedostatek". To je jednoduše
vysvětleno: Představme si, že deset kamarádů má každý sto korun,
které si vzájemně půjčují. Pokud by nikdo nedodal do oběhu další
peníze, bude mít například desetiprocentní úrok, za který si peníze
budou půjčovat, za následek, že po roce bude "chybět"
v jejich systému právě onen úrok - podle okolností desetina oběživa,
tedy rovná stovka. Někteří z nich tedy časem musí přijít o část
nebo o celé peníze. Někdo (ten nejúspěšnější, nejchytřejší a nejdravější
"půjčovatel") naopak bude mít víc než ostatní a jeho
peníze budou, zachová-li si svojí dravost, stále narůstat. Je
jasné, že se z našich deseti kamarádů stanou konkurenti, snažící
se vzájemně se předstihnout a že systém, takto jednou nastartovaný
bude vykazovat nutnost stále větší a větší produkce a tím také
rostoucího objemu peněz (a rostoucí zadluženosti kamarádů) - jinak
by totiž posléze všichni kromě jednoho museli umřít hlady.
Shrneme-li tedy již poznané, můžeme konstatovat, že
1. peníze a dluh jsou v podstatě dvě strany jedné mince, a že
peníze, alespoň naše soudobé, vznikají z dluhu, tedy z příslibu
vyrovnání, které ještě neexistuje, které ale by dříve nebo později
mělo nastat a
2. náš současný měnový systém je nastavený tak, aby peněz byl
nedostatek a aby podporoval "jangové" kvality společnosti
jako jimi jsou konkurence a čím dál tím rychlejší, neomezený růst
či exponenciální expanzi.
Peněžní
přesvědčení
Peníze
tedy vyjadřují náš vztah k okolí - v předchozí části jsme zkoumali
peníze jako zhmotnění vztahu ke společnosti, státu a bankám jako
těm, kdo vytvářejí peníze. Podívejme se nyní na jinou oblast našeho
vztahu k penězům - na naše individuální a ve velké většině v podvědomí
ležící přesvědčení o penězích. I tato souvisí - i když trochu
jinak než v předchozí kapitole - s vírou, s naším pocitem, že
"tomu tak je" a s naší neschopností připustit nebo představit
si alternativu. "To si přece nemůžu dovolit", "takový
plat nemohu požadovat", "mít spoustu peněz je nebezpečné",
nebo "já peníze vlastně ani nechci" jsou příklady přesvědčení,
která k nám promlouvají z hlubiny naší psychy a v zlomku vteřiny
ovlivňují naše rozhodnutí, často dříve, než si toho vůbec všimneme.
Přesvědčení
si vytváříme tehdy, nevíme-li, co je pravda, případně nemáme-li
možnost realitu racionálně a objektivně poznat. Většina finančních
přesvědčení, se kterými se v poradenství setkáváme, se tvoří v
dětském věku, kdy ještě nejsme schopni racionálně uvažovat a kdy
jsme nuceni přejímat od okolí jejich názory o penězích, o hodnotách
a o dostatku nebo nedostatku.
Představme
si následující situaci. Jste dvouleté dítě a batolíte se u nohou
vaší maminky, která sedí s přítelkyněmi v kavárně. Při zkoumání
obsahu její na zemi ležící kabelky naleznete peněženku. Coby dítě
v "orální" fázi ji strčíte do pusy - chutná zajímavě,
je to pravá vepřovice. Maminka vás nechá, protože rozhovor s přítelkyněmi
je zajímavý. Po chvíli otevřete peněženku a podaří se vám vytáhnout
poněkud ušmudlanou stokorunu. I tu strčíte okamžitě do pusy. Vaše
matka okamžitě zareaguje: "Fuj, dáš to z pusy, na tom jsou
bacily!" Reakce vaší maminky, že peníze jsou něco "fuj",
na kterých lepí něco neviditelného a nebezpečného, si vaše tělesné
vědomí (anglicky body-mind) zapamatuje, hlavně bude-li se dotyčná
situace opakovat. Tělesné vědomí je ta část naší psýchy, která
sice zasahuje do tvorby našich každodenních reakcí na události
v okolí, která ale není vědomým a racionálním pochodům přístupná,
alespoň ne na začátku procesu znovuobjevování zapomenutých tělesně-pocitových
přesvědčení. V dospělosti se může stát, že když budete zacházet
s penězi (a to nejen s konkrétními bankovkami, ale i s abstraktními
částkami na vašem kontě), vaše tělesné vědomí se rozpomene na
ono "fuj!" a vyvine nevědomý odpor. Něco ve vás bude
cítit "fuj!" a to i tehdy, budete-li vědomě po penězích
toužit.
Výše
uvedený příklad je samozřejmě zjednodušení komplexních pochodů,
pro ilustraci povahy přesvědčení však stačí. Nyní bych chtěl popsat
několik druhů peněžních přesvědčení, tak, jak jsem se s nimi v
průběhu mé práce setkal. V podstatě lze rozlišit tři hlavní skupiny
peněžních přesvědčení.
První
skupinu tvoří přesvědčení, která jsme získali přímo od rodičů
a vychovatelů. K nim patří výše uvedené "fuj!" v souvislosti
s penězi jako takovými, dále pocity, které jsme zažívali při hádkách
rodičů o peníze, patří sem i negativní či pozitivní pocity, které
nám naše okolí v dětství v souvislosti s penězi verbálně nebo
nonverbálně sdělovalo.
Druhou
skupinu přesvědčení jsme zdědili od našich předků skrze konkrétní
situace a události, které se jim udály. Dědeček, jemuž se v roce
1953 přes noc veškerá pracně našetřená hotovost proměnila v důsledku
měnové reformy v bezcenný papír, nám může přes generace "poslat"
přesvědčení, že máme-li peníze v hotovosti, je nutno je co nejdříve
utratit. Prababička, jejíž muž propíjel statek a po nocích ji
a jejich společné děti tyranizoval, na nás zase může skrze náš
rodinný systém a jeho vědomí celku působit ve smyslu: "Peníze
a majetek jsou pouze zdroj utrpení. Lepší je, nic nemít."
Třetí
druh přesvědčení jsou kolektivního rázu. Představte si, že vaši
předkové byli ve své většině chudí nádeníci, kteří se nemohli
dovolit žádný přepych. Půjdete-li nyní pěší zónou a uvidíte-li
něco opravdu pěkného a opravdu drahého, může se stát, že vaše
nevědomá věrnost vašim předkům působí, že si onu "hezkou
věc" buď nedovolíte, nebo že budete mít při její koupi špatné
svědomí, aniž ovšem budete vědět, odkud se toto svědomí bere.
Toto "svědomí" patří do vašeho rodinného systému a není
lehké, se proti němu "provinit".
V
konstelacích se tyto přesvědčení po mnohdy docela detektivním
a obtížném pátrání objevují a je možné je vhodnými rituály neutralizovat.
To jistě neznamená, že by jste od té chvíle mohli a měli utrácet
jak smyslu zbavení. Spíše se může dostavit hluboké pochopení souvislostí
vašeho rodinného systému a z nich pocházejících přesvědčení o
penězích a osobním bohatství. Podívejme se teď na jednotlivá,
ve své většině omezující finanční přesvědčení. Pro přehlednost
jsem je rozdělil do několika okruhů.
Nezasloužím
si to.
Sem patří přesvědčení typu: "Ještě musím něco udělat, dokázat,
vystudovat, naučit se, abych si to (tj. blahobyt, náležitý plat
atd.) zasloužil." Nebo: "Prostě si o ty peníze nemohu
říci, protože nejsem tak dobrý."
Jsem
proti.
"Peníze kazí charakter." Chudoba cti netratí."
(To v podstatě znamená, bohatství ubírá cti...) "Peníze mají
jen ti, co..." (následuje negativní hodnocení, např. ti,
co kradou, gauneři, podvodníci, arogantní lidé, snobové atd.)
Tato přesvědčení jsou mnohdy přesvědčení větších skupin mých předků
- například těch, kteří vyrůstali v chudobě.
Strach
z peněz.
Sem patří všechna přesvědčení, která vznikala na základě v minulosti
ležících ohrožujících událostí: Měnová reforma, kulaci, pogromy
na židech, přepadení a vraždy kvůli penězům, politicky zdůvodněný
strach před velkým majetkem a podobné. Jsou to jednou větou všechna
přesvědčení typu: "Když budu mít peníze, tak se stane něco
hrozného."
Práce
a únava
"Jen to, co je spojeno s vyčerpávající prací, je vhodné k
vydělávání peněz." "Bez práce (tj. námahy) nejsou koláče."
Pro obživu nutno tvrdě pracovat." Výsledek těchto přesvědčení
jsou pak věty typu: "Raději zůstanu chudý, než abych se sedřel."
Pohrdání
Tato přesvědčení se hojně vyskytují v duchovně "pokročilých"
kruzích: "Peníze jsem překonal." "Spiritualita
nesmí být spojená s penězi". A samozřejmě ono biblické: "A
říkám vám znovu: Je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly,
než aby boháč vešel do Božího království" (Mt. 19, 24). Skutečný
"muž či žena ducha" by prostě měl být když ne chudý,
tak alespoň stát nad penězi.
To
vše jsou pouze některé příklady z pravděpodobně bezedné studnice
různých peněžních přesvědčení. Přesvědčení existují samozřejmě
i na druhém konci stupnice málo-mnoho. Jako příklad bych uvedl
přesvědčení jistého účastníka jednoho německého semináře: "Musím
mít stále víc." Toto přesvědčení, které vedlo k tomu, že
zmíněný účastník, ač velice bohatý, nebyl stále se stavem svého
konta spokojen, nenáleželo sice k omezujícím přesvědčením, jak
si ale každý může představit, nepřispívalo nikterak ke klientově
spokojenosti. Po postavení konstelace se rychle ukázalo, že v
klientově systému slouží hromadění peněz jako náhražka chybějící
lásky rodičů, a to již po generace. Po přijetí svých rodičů takových
jací byli a po akceptování této rodinné kletby se klientovi emočně
velice ulevilo. Zde se jako v mnoha jiných konstelacích ukázalo,
že věta "ano, tak to je" se může stát začátkem léčivého
procesu, na jehož konci stojí možnost nenásledování těchto předky
vyšlapaných, většinou bolestných cest.
Dluh a vyrovnání viny
Další
fascinující objev peněžních konstelací je souvislost mezi dluhem
a zapletením se do viny, kterou nesou jiní příslušníci rodiny
(nebo jiných systémů). V němčině - jakési mateřčině rodinných
konstelací - existuje dokonce i fonetická podoba mezi vinou (Schuld)
a dluhy (Schulden).
Pro
pochopení této dynamiky si představme následující situaci, postavenou
na reálné konstelaci, kterou jsem vedl v Německu. Dědeček klienta
byl příslušník zbraní SS a provinil se na židech. Jeho vnuk, klient
konstelačního semináře, přišel se zakázkou, pochopit své stálé
a neubývající dluhy (mimochodem především vůči jisté francouzské
bance). V konstelaci se ukázala následující dynamika:
 Dědeček
se provinil vůči židům. Tím, že svoji vinu neuznal a neodčinil,
vznikl vůči židům "dluh". Jeho rodina po válce dědečka
vymazala z paměti a vzniklým "dluhem" se už nikdo nezabýval.
Ze systemických konstelací ovšem víme, že cokoliv nedokončené
v systému a cokoliv vyloučené ze systému se do systému navrací
jinou cestou - přes potomky a jejich přebírání takových rodinných
zátěží a osudů. Tak tomu bylo i v systému klienta, který dědečkův
"dluh" jako jeho vnuk nevědomky převzal - a nadělal,
aby jeho identifikace s mrtvým dědečkem byla perfektní, dluhy.
Fakt, že dlužil zahraniční bance ještě podtrhoval přesnost kopírování
dědečkova osudu.
Toto
je samozřejmě typicky německý případ dluhů jako symbolického převzetí
viny jiného člena vlastního rodinného systému. U nás se setkáváme
více s jinými druhy viny našich předků - ať už jimi jsou individuální
provinění nebo "dluhy" z období zestátňování a komunistické
éry. Ve všech těchto případech však musíme být velice opatrní
s generalizováním. Určitě ne každý, kdo nadělá dluhy, má pro to
vysvětlení ve svém rodinném systému. Uvedený příklad slouží spíše
k zamyšlení nad možnou dynamikou fenoménu dluhů, než aby sloužil
jako jediné platné vysvětlení. I tak dochází u mnoha klientů v
průběhu konstelací dluhů a finančních přesvědčení k okamžikům
pochopení skrytých souvislostí a opakujících se (a nevysvětlitelných)
fenoménů a vzorců chování.
Jiný
příklad konstelace na téma "vina a dluh" objasňuje některé
aspekty finančně zatížených dědictví. Nechme klientku vylíčit
její zakázku:
"Zdědila jsem po tatínkovi velice lukrativní pozemky a zároveň
balík akcií. Dědická daň spolkla polovinu hodnoty akcií v okamžiku
převodu. Zanedlouho po převzetí dědictví akcie klesly tak, že
se prakticky celá jejich prodejní hodnota rovnala dani, kterou
po mě chtěl finanční úřad. Zbyly mi tedy pozemky. Ať dělám co
dělám, pozemky se nějak nedají prodat. Zájemci se sice objevují,
ale pak se jednání vleče a po několika měsících se zájemci z různých
důvodů stáhnou."
Na mé dotazování a klientčino telefonování s příbuznými se objeví
historie pozemků: Ve čtvrté generaci rodiny (tj. u pra-prarodičů)
se dostaly pozemky do rodiny tak, že rodina adoptovala dva postižené
sirotky (právoplatné vlastníky pozemků), kteří byli po převedení
pozemků na rodinu odsunuti do ústavu pro duševně choré. Tam jejich
stopa končí.
V
konstelaci, kterou na základě zjištěných informací v semináři
stavíme, se ukazuje dojemný obraz: Dotyční dva sirotci "sedí"
na pozemcích a to jediné, co si přejí, je moci si zde hrát. Zde
jsou doma. Za žádnou cenu nechtějí pozemky "(o)pustit".
Na
tomto příkladu vidíme, co to pro jakýkoliv systém může mít za
následky, když rodinné nebo firemní bohatství se zakládá na nerozpoznaných
nebo nenapravených křivdách. A to i tehdy, když ten, který v pozdějších
generacích rodinný nebo firemní majetek spravuje, s počáteční
křivdou nemá nic společného. V takových případech se ukazuje,
že to, co bylo zpočátku považováno za buď náhodný nebo nevysvětlitelný
sled událostí, souvisí s vědomím celku - s něčím, co jsme z naší
rodiny nebo z naší firmy převzali a co stále, ale nevědomky, nosíme
jako příslušníci těchto celků s sebou.
Konstelace
"globálního přesvědčení"
V
úvodu tohoto článku jsem se zabýval tím, jak v naší společnosti
peníze fungují a na jakých základech jsou postavené. Na začátku
nadhozená otázka "Co se stane, když poměrně během krátké
doby poměrně mnoho lidí ztratí důvěru v peníze" je pro naši
současnou situaci finanční krize neobyčejně závažná. Tato otázka
ovšem přesahuje rámec individuálního poradenství - současná krize
se dotýká podpovrchových strachů a archetypálních obrazů celé
kultury. Peněžní konstelace zde nepomohou - zabývají se totiž
pouze individuálními přesvědčeními a způsobem, jak se tyto k nám
dostaly a jak je možno je změnit. Existuje ale také něco jako
"globální přesvědčení"? A pokud ano, existuje možnost,
toto globální přesvědčení nástrojem konstelací - tedy stavením
prostorového modelu a zkoumáním skrytých souvislostí - poznat?
Na
tuto otázku jsem se několikrát v rámci výcvikových a peněžních
seminářů pokoušel odpovědět postavením jakési "globální"
konstelace. Na rozdíl od konstelací, stavěných na individuální
zakázky a zabývající se vždy jedním, ať už rodinným nebo pracovním
systémem, jsme zkoušeli postavit jakýsi model ekonomických, ekologických,
finančních a spirituálních souvislostí, otevřenou konstelaci,
do které mohli účastníci libovolně vstupovat a přebírat role,
které byly podle jejich uvážení klíčové. Často se účastnící konstelací
stavěli do jakýchsi globálních pozicí - například jako Krize,
Lidstvo, Příroda, Banky, Politika nebo Politici atd. (Tyto pozice
označuji v následujícím textu velikými písmeny.) Globální konstelace
šly vesměs dál, než osobní a poskytovaly zajímavé vhledy do souvislostí,
aniž by ovšem byly završeny nějakým "rozuzlením" nebo
dokonce šťastným koncem. O několik vhledů a jevech, pozorovaných
v těchto konstelacích bych se s čtenáři na konci mého článku o
penězích rád podělil.
Jeden
z nejzajímavějších úkazů, provázejících prakticky každou konstelaci
na toto téma byl fakt, že současná Finanční Krize nebyla v konstelaci
vnímána jako něco negativního, ale jako nutný vývoj, jakýsi katalyzátor
sloužící proměně myšlení a vnímání Lidstva. Velice rychle se ukazovalo,
že současný Finanční Systém, který mnoho ekonomů označuje jako
stále rychleji se točící se vír, který sám sebe pohlcuje a strhává
do hloubky, je v příkrém rozporu se Zemí, postavenou v některých
provedených konstelací jako Matka Země, jindy jako Příroda. Krize
v těchto případech vedla k tomu, že se Bohatství navrátilo zpět
k Zemi; v jedné konstelaci dokonce našlo Zlato jediné a uspokojující
místo teprve tehdy, když se k Zemi schoulilo, jakoby zpátky do
jejího lůna.
Mnohdy
se též ukazovala souvislost mezi (zpočátku chybějící) Spiritualitou,
někdy též představovanou Bohem, dále Smyslem Činnosti lidí (někdy
také zastupovaným Prací nebo též Smysluplnou Prací) a skupinou,
tvořenou Bankami, Politiky a Zprostředkovateli. Jedna taková situace
je znázorněná na druhé ilustraci z konstelace, obohacené ještě
o Hravost (které se přidružila k Spiritualitě) a provedené v německém
Oldenburgu. Zde se zdá, jako by se o Práci obě krajní skupinky
přetahovali, zatímco Lidstvo přihlíží a Peníze hledí nezúčastněně
kamsi do dálky. Poté, co se Práce otočila k Hravosti, Peníze se
s velikou úlevou přidaly k Lidem. Interpretaci snad nejlépe přenechám
čtenáři samému.
I
když význam toho, co se v těchto globálních konstelacích děje,
není vždy úplně jasný, je jejich působení na účinkující vždy hluboké.
Je docela obtížné, zážitek z těchto skoro divadelních inscenací,
mohu-li si toto označení v případě konstelací dovolit ,
převést do slov. Co je však ještě důležitější, je fakt, že každé
konstelace (nejen globální nebo konstelace finančních přesvědčení)
tříbí náš smysl pro celek, vnímání souvislostí v komplexních systémech
a hlavně naši schopnost, akceptovat, dát místo i tomu, co se zpočátku
jeví jako negativní a rušivé.
Osobně
se domnívám, že systemické konstelace se těší veliké oblibě také
z toho důvodu, protože nám umožňují jako jedna z mála technik
osobního růstu "zažít" pocit sounáležitosti k celku,
k systému, jehož jsme částí. Ale nejen to. Právě v "globálních
konstelacích" se ukazuje, jak je důležité, dostat se v pohledu
na věci pod povrch jednoduchého rozdělování na dobré a špatné,
na efektivní a bezúčelné, na přátele a nepřátele. Takový pohled
nás učí chápat svět jinak než pouze skrze jeho zpeněžitelnost
a užitkovost. Najednou začne být jasné - a to nejen rozumově -
že bohatství neznamená "stále více", nýbrž udržitelnou
hojnost spojenou s jejím radostným užíváním. S absencí strachu.
Zvykli
jsme si, považovat zmenšení nebo i zastavení růstu HDP a indikátorů
spotřeby a konzumu za krizi či národní katastrofu. To pak v nás
vytváří strach, nutí nás to do horečných a nesmyslných aktivit,
zmenšuje naší schopnost vidět svět nejen černobíle. Naši politici,
snažící se o krátkodobý úspěch v očích většiny, nejsou schopni
přispívat k jinému, alternativnímu způsobu vnímání světa okolo
nás zrovna tak jako media, zaměřená na negativní zprávy a senzace.
Zapomněli jsme, že základní cykly v přírodě jsou kruhové a že
jakýkoliv trvalý či dokonce exponenciální růst čehokoliv nemůže
být stabilní. Jinak dopadneme jako kvasinky, které po jistém čase
nekontrolovaného množení zkolabují ve vlastním odpadu - v jejich
případě v alkoholu. Hojnost je udržitelná jedině tehdy, jde-li
ruku v ruce s propojením s okolím, s "um-weltem", jak
říkají němci. Blahobyt může mít každý, pokud se nám podaří, naši
"víru", naše peněžní přesvědčení poznat, prohlédnout
a poopravit. A to nejen na individuální úrovni, každý za sebe,
ale i ta globální přesvědčení a "posvátné krávy" naší
nezpochybněné víry v jednou zavedený peněžní systém.
Rámeček
Konstelace
peněžních přesvědčení byly vyvinuté autorem z rodinných a systemických
konstelací - terapeutické a sebepoznávací metody, která je postavena
na modelování rodinného, podnikového nebo i jiného komplexního
systému za pomocí tzv. zástupců. Zakladatelem této metody je německý
rodinný terapeut, filosof a autor Bert Hellinger (nar. 1925).
Při konstelaci si klient vybírá ze spoluúčastníků sezení nebo
semináře za členy svého systému zástupce a staví z nich tzv. konstelaci
- prostorový obraz svého systému, tak, jak ho v daném okamžiku
vnímá. Zástupci, postaveni na svá místa (do rolí) jsou bez jakýchkoliv
dalších znalostí osoby, kterou zastupují, schopni se vcítit do
role do té míry, že poskytují překvapivě shodné výpovědi a reakce
s jejich "originály". Tím může konstelace poskytnout
informace o skrytých mechanizmech systému a sloužit k jeho hlubšímu
poznání a docílení větší harmonie.
V
konstelacích peněžních přesvědčení zkoumáme, od koho a jak se
podvědomá nebo polovědomá přesvědčení o penězích ke klientu dostala,
kde a jak vznikla a jak se dají pozměnit případně zrušit. Právě
kvůli spojení emočního prožitku v konstelacích a racionálního
poznání a pochopení mohou konstelace peněžních přesvědčení proniknout
i tam, kam se pouhé vysvětlení souvislostí nedostane.
(1) Bernard Lietaer: Budoucnost peněz, Pragma.sk (objednatelnépřímo
u vydavatele www.paradigma.sk např. přes www.hnutiduha.cz, e-obchod)
|
|
