Otázky k vysílání na Metropol TV

Metropol TV, pražská a středočeská TV-stanice, odvysílala již 9 živých rozhovorů s Janem Bílým na téma "konstelace". V rámci těchto rozhovorů jsme se dotkli mnoha otázek, z nichž některé zůstaly zodpovězeny jen velice stručně. Linky na záznamy Metropol TV naleznete dole. A ještě níže je několik doplňujících vět k otázkám, které zůstaly nezodopvězeny.

Nejprve archiv pořadů:
Vysílání 21.6.2011 (od 51. minuty) ZDE
Vysílání 21.6.2011 (od 24:20 minuty) ZDE
Vysílání 27.6.2011 (od 27. minuty) ZDE
Vysílání 19.8.2011 (od 22:50 minuty) ZDE
Vysílání 24.8.2011 (od 15:15 minuty) ZDE
Vysílání 6.10.2011 (od 38:30 minuty) ZDE
Vysílání 20.10.2011 (od 72:00 minuty) ZDE
Vysílání 24.10.2011 (od 64:10 minuty) ZDE
Vysílání 14.12.2011 (od 42:50 minuty) ZDE

Otázky a odpovědi k vysílání 19.8.2011 (téma: Děti)
Záznam ZDE

Chodíte taky v něčem jiném, než v bílé košili?
Ale určitě :-)

S čím vás vyhledávají rodiče?
To záleží hlavně na věku. Ale v podstatě jde vždy o jedno - problém s tím, kdo je větší a kdo je menší. Děti jsou prostě menší než rodiče, ale rodiče často nejsou ve své síle. To namená, že děti necítí, že se o rodiče mohou "opřít". Potom jsou děti hyperaktivní, "zlobí" atd. To vlastně neznamená nic jiného, než že děti zkoušejí, stále a stále, zdali se na rodiče mohou spolehnout.
Někdy ovšem mají rodiče s dětmi problém, že se dítě "neodpojí" od rodičů. To se stává v případech, kdy například přijde klientka a vypráví o svém dítěti tak, jak by mu bylo pět let. Až po chvíli vyjde na povrch, že "děcku" je pětadvacet. Zde jde o problém přílišného držení, "obejmutí" dítěte ze strany rodiče.

A jak se v případě problémů s dětmi postupuje?
Ve většině případů otáčím pozornost od dětí na rodiče klientů - tedy o sto osmdesát stupňů směrem "dozadu", k původnímu rodinnému systému. Téměř vždy se totiž ukazuje, že problémy s dětmi mají své kořeny v problémech s našimi rodiči. Jde pak pouze o posouvání problému z generace na generaci - i když to občas vypadá tak, že problémy s (našimi) dětmi jsou úplně opačné než problémy s (našimi) rodiči. Jenomže "úplně opačné" znamená mnohdy totéž co "naprosto stejné", jen z minusovým znaménkem.

Je dobré k sestavování rodinných konstelací přizvat i to dítě?
S dětmi lze úžasně pracovat. Děti vidí svět ještě hodně pocitově, bezprostředně a bez předsudků. Důležité je ovšem souhlas rodičů, jejich zájem o řešení problémů a otevřenost této metodě. A protože zde již jde o jakousi formu rodinné terapie, měl by tento postup být vyhrazen skutečným terapeutům (nikoliv tedy osobám bez terapeutického vzdělání). Případně by měl konstelář, který pracuje "pouze" směrem osobního rozvoje, přizvat pedagoga či terapeuta.

Dokáže dítě, když jsou přítomni rodiče, sestavit rodinnou konstelaci pravdivě?
"Pravdivé" sestavení neexistuje, pouze sestavení, kde já tou konstelací vyjádřím svůj pocit, svůj vnitřní obraz. A k tomu je potřeba, nestavit konstelaci "z hlavy", tak, jak jsem si to naplánoval nebo vymyslel, ale stavět ji podle pocitu.

Jak se správně rozejít, když je zde dítě nebo děti?
To první je uvědomit si, že dítě je a zůstává jakýsi společný projekt, a to i poté, co si rodiče přestanou rozumět, co se rozejdou. Dítě tedy nejen že "patří" oběma stranám, ale je důležité, aby každá zé stran viděla v dítěti to, co mezi nimi bylo hezké, co se povedlo a navzájem se v rodičovství dítěte uznali. Velice se nevyplatí, brát si dítě jako rukojmí na svou stranu proti tomu druhému. Takové dítě vám totiž vědomě slíbí věrnost, podvědomě bude vyvažovat tuto jednostrannou "příslušnost" tím, že bude pracovat takříkajíc pro druhou stranu. To zanemná, že budete mít problémy s výchovou, dítě třeba onemocní nebo bude mít masivní problémy ve škole.
Takže jeden z takových "rozchodových" rituálů by měl vypadat takto:
Matka (k dítěti): Já jsme tvoje máma a toto je tvůj táta. Jediný správný. Jeho si važ, tak jako si vážíš mě. Co se děje mei námi, není tvoje věc, neboť ty jsi naše dcera/náš syn a my zůstaneme tvoji rodiče, navždy.
Totéž říká k dítěti otec, pouze samozřejmě s upravenou polaritou.

Dá se vyřešit rozchod, když ten druhý partner nechce spolupracovat?
Jistě. Možná, že by bylo lepší, řešit to spolu. Ale i jednostranné řešení pomáhá, aby se ten, který to udělá, se vyvázal z "nevyřešeného" a tím se dostal do větší vnitřní svobody - a míru.

K vysílání 24.8.2011 (téma: Vztahy a sex)
Záznam ZDE

Co jsou nejčastější problémy mužů na seminářích?
Muži mají často problém rozumět ženám. Muži totiž v komunikaci preferují logický a racionální rozum, potřebují jasná vyjádření a tak si nezřídka stěžují na to, že nechápou, co vlastně žena chce. Že se v tom nevyznají.
No a další, veliký problém mužů je, když se cítí bez-radní, tedy když jejich rady, jejich aktivní pomáhání ztroskotá. Například protože to, co se od nich zrovna chce, je prostě jen zůstat, být zde, vydržet čas, kdy se ženě možná daří špatně, ale nezasahovat do jejího života, nedrat se tam. Zde mají muži pocit, že selhali. A to je pro muže možná největší problém. S krizí nutno přeci něco udělat, ubránit se, vyřešit, nebo smést s povrchu...

A s čím chodí do seminářů ženy?
Často postrádají muže - možná ani ne tak fyzicky, jako spíš ve smyslu moci se na ně spolehnout. Muži se "vytrácejí", a ženy mají pocit, že se musí o ně snažit a ne naopak. Někdy také slyším, že muži nic nevydrží, neustojí tu tmavou Lilith v ženě, onu Kálí. No a pak není takový muž pro ženu dostatečně prezentní, aby se mu otevřela...

Co znamená "prezence"?
Prezence je taková hodně důležitá mužská vlastnost, já ji vysvětluji za pomoci čtyř "pé": Přítomnost, pravdivost, propustnost a poslání. Být přítomný znamená být tady a teď, plně u ženy nebo s ženou, se kterou zrovna fyzicky jsem. Jedna hodina přítomného muže "naplní" ženu víc, než dvacet čtyři hodin s mužem, který je duchem někde jinde.
Pravdivost znaemná být v souladu se svým srdcem. Propustný jsem, když neulpívám a neblokuji to, co mnou prochází. No a vědět, co je moje poslání, to je pro muže opravdu hodně zásadní.

Jak řešit pocit, že se bez partnera nebo partnerky neobejdu?
Tady je důležité si uvědomit, odkud ten pocit pochází, kde má svůj začátek. Ve většině případů je to pocit onoho malého dítěte v nás, kterému tenkrát, když jsme byli malí, chyběla máma nebo táta. A toto chybění, které je, tedy tenkrát bylo, život ohrožující, toto chybění nyní přenášíme na partnera. Stáváme se závislými na tom, co on nebo ona nám dává, ale ta závislost se nedá řešit v současnosti, protože to, co zakrývá, vzniklo v dětství. Jako u každé závislosti i u závislosti na partnerovi se tedy musíme ptát, co nám chybí skutečně. A řešit právě toto, nikoliv dodávat tělu, citu nebo duchu náhražku, po které závislost touží.

A jak je to se sexuálními závislostmi?
Tady je to velice podobné. Za závislostí na sexu stojí často pocit nedostatečného tělesného přijetí, především pak ze strany mámy v dětství. A pak je tam ještě jedna zajímavost - závislost na orgasmu, na uspokojení může mít něco společného se spiritualitou, tedy s jejím chyběním. Ale to je pro mnoho závislostí společné, to, že zakrývají jistý hlubší smysl naší existence a naše uspokojení z toho, že nalezneme atdy ve světě své smysluplné místo.

Jak se konstelačně dá řešit nevěra?
Nevěra obyčejně vzniká, když tomu, kdo je nevěrný, ve vztahu něco chybí. Konstelacemi se snažíme zjistit, co to je. Někdy ovšem to vypadá tak, že ten druhý, ten, který není nevěrný, který třeba je velice žárlivý, to, co tomu druhému chybí, nechce poskytovat. Nehájím nevěru, pouze se v konstelacích někdy ukáže, že ten, kdo žárlí, je ten, kdo chce vlastně vztah ukončit. A náš obraz o pachateli - totiž o tom, kdo je nevěrný, a o oběti nevěry, tedy o tom, kdo je "podvedený" se úplně rozplyne. A to může být velice léčivé, neboť to staví případ nevěry do úplně jiného světla.

Jsou vztahy v krizi? Jsou muži v krizi?
Krize přichází tehdy, když se jednostranný vývoj dostal do slepé uličky. Z tohoto pohledu je krize pozitivní, je to vyrovnání nebo "narovnání" toho, co je. Po stoletích "mužské" expanze, po nesmírném vědecko-technologicky orientovaném vývoji nyní přichází doba vývoje emoční a doufejme i spirituální inteligence. A ta potřebuje na začátku krizi našeho jednostranného vnímání. Krizi našeho nároku, být těmi, kdo vše chápají, všemu rozumějí a mají vše pod kontrolou. Krize, která nás přivede zpátky do vztahu - především s naší duší, s přírodou okolo, s tím, co je pro nás esenciálně důležité. A to vztah, sex, láska určitě jsou...