|  Rozhovor
pro časopis "Longevity"
Krize
finanční nebo krize vztahů?
Rozhovor
s Janem Bílým vedla
Tereza Kalinová, Duben
2009 Jan
mě pozval k sobě na oběd. Na sépiové špagety s bio pestem. Jsme už mnoho let kamarádi,
nebo možná spíš spolupoutníci. Jdeme každý po své cestě a občas se setkáme. Jdeme
spolu na kávu, krmit labutě, nebo se jen tak projít. Dlouhé hodiny mluvíme o prožívání
našich vnitřních světů, vnímání světa vnějšího a o tom kde a jak se setkávají.
Tentokrát jsme se setkali abychom vedli rozhovor o krizi. Jako obvykle se ale
náš rozhovor rychle stočil ke vztahům a pak se všechno začalo propojovat… Tereza:
Chtěli jsme mluvit o finanční krizi, ale už půl hodiny mluvíme o vztazích a nějak
se k ní nemůžeme dostat.
Jan: Je to vlastně asi
docela jedno, jestli mluvíme o finanční (a společenské) krizi, nebo o krizi vztahů.
Já mám takový pocit, že spolu úzce souvisí. Tereza:
Jako že se mění ekonomická paradigmata stejně jako ta vztahová?
Jan:
Partnerský i sociální vývoj je na úplném vrcholu individualismu - toho, že se
každý stará jen o sebe a svoje blaho. Tenhle vrchol již brzy přejdeme. Struktury
naší společnosti se budou dále měnit a vrátíme se ke komunitám a vesnicím - ne
tedy vesnicím v tom středověkém slova smyslu, ale moderním vesnicím kde lidi budou
mít internet a psát do světových médií, ale zároveň budou pěstovat vlastní zeleninu,
pohanku nebo třeba jablka. Tereza:
Vzájemně si hlídat děti, starat se o sebe, když jsou nemocní, půjčovat si auta…
Jan: S tím samozřejmě souvisí i to, co říká belgický
ekonom a bývalý guvernér belgické centrální banky Benard Lietaer ve své knize
Budoucnost peněz o takzvaných doplňkových měnách. Je jasné, že měnový systém tak
jak ho dnes známe nejde změnit tak, aby sloužil celku. Je nastavený tak, aby akumuloval
kapitál a prostředky do rukou nějaké elity. Tahle elita bude vždycky, pokud se
nestane zázrak a oni se nějak hromadně neosvítí, aby přestala myslet na své vlastní
zájmy. Takže ten ekonomický systém, má-li být funkční a máme-li přežít, se bude
ubírat směrem k navzájem provázeným mikroekonomikám. Tereza:
A jak to souvisí s partnerstvím?
Jan: I náš partnerský
systém je v krizi. My jsme se ve vztazích dostali až na dno individualismu. Vyměňujeme
partnery podle toho jak se nám zrovna líbí a jak nám zrovna vyhovují. To je ale
obzvlášť pro instituci rodiny velmi problematická věc. Tenhle způsob funguje když
chceš s někým randit, jsi s ním na pár měsíců, ale ne když chceš mít děti. Protože
když chceš mít děti, potřebuješ od toho chlapa něco jako jistotu, někoho, kdo
zůstane řekněme alespoň deset let. Problém je v tom, že vývoj nenasvědčuje tomu,
že bychom se zase vrátili k věrnosti v manželství. Tady je důležité se nejprve
podívat na to, proč tomu tak je, proč máme s věrností čím dál větší potíže. Když
se náš horizont osobním vývojem zvětšuje, tak máme potřebu různých "vstupů",
různých vztahů s různými lidmi. Jeden partner nebo partnerka nám stěží může dát
vše, co potřebujeme. Je to dědictví individualismu, kterého se nechceme vzdát.
Jak se rozšiřuje naše vnímání světa, tak se rozšiřují i naše požadavky na partnery... Tereza:
Člověk má zkrátka různé potřeby. Sex s jedním mužem je zkrátka úplně jiný než
s jiným. A taky s každým mužem zažiješ úplně jiný setkání. Jak na úrovni srdečního
setkání a spirituálního spojení, tak i v sexualitě.
Jan:
Přesně tak. A dřív se to řešilo tak, že se hledalo, která z těch sexualit a který
partner je pro tebe jako jediný ten správný. My se ale pomalu dostáváme k poznání,
že paralelně potřebujeme různé druhy vztahů a setkání. A podle mě to není vybíravost
nebo rozmazlenost, jak říkával můj táta, ale je to výraz našeho rozvoje. A možná,
že celý vývoj směřuje k nějakému novému druhu komunit. Problém je pak ale v tom,
že když naše partnerka sdílí intimitu s někým jiným, tak nám to nedělá dobře.
Tereza:
Ne, to tedy nedělá a přitom hlava tomu vlastně nerozumí, vždyť zas o tak moc nejde.
Proč myslíš, že to tak je?
Jan: Vždycky mi připadalo
divné, že když se s někým kamarádíš, když s ním prožíváš hluboký přátelský vztah
nebo vedeš hlubokou filosofickou debatu, tak to nikomu nevadí. Dokonce když se
s někým objímáš, tak je to únosné. Dokud se ovšem nesvlékneš a nezačneš se s ním
objímat nahá. Nedej bože nedojde k sexu. Tereza:
To je pak náhle všechno jinak. Čím to?
Jan: Možná
je to tím, že nás tahle situace vlastně retraumatizuje, protože naše tělesná intimita
je velmi spojená s naším dětstvím. Prožitek intimity těla je velice hluboké spojení.
Protože my nehladíme svého šéfa. My hladíme vždycky svého partnera. A když zavzpomínáme,
kdy jsme se s doteky a laskáním mimo vztah setkali, tak to bylo, když jsme byli
děti. Tam nás rodiče hladili, chovali nás, mazlili se s námi, dotýkali se nás.
Nebo také ne.  Tereza:
Chceš říct, že naše intimita a schopnost ji prožívat je ovlivněná tím, co jsme
zažili v tělesném kontaktu se svými rodiči?
Jan:
Do velké míry. Přes ten tělesný kontakt se spojujeme podvědomě s tím, co jsme
s rodiči zažili. A my jsme na téhle rovině velmi zranění, protože většině z nás
nám naši rodiče tuhle tělesnou jistotu nedali. Když jsem byl v Indii, obdivoval
jsem ty slumové děti. Jejich matky je tam celý den chovají v náručí a ještě je
nějakým olejem masírují, možná klidně trochu žluklým, ale to je v podstatě jedno.
A na těch dětech vidíš, jak jsou šťastné, protože i když nemají tu peněžní a existenciální
jistotu, tak tuhle tělesnou jistotu mají. I když mají třeba hlad, tak vědí, že
jejich matka tu pro ně tělesně je.
Tereza:
To se u nás bohužel moc nevidí.
Jan: Naše civilizace
je v tomhle úplně jiná. Hned po porodu tě šoupnou na váhu, změří tě, oblíknou
tě a dají tě někam, kde tě nechají řvát, dokud nebude - podle hodin, ne podle
tebe - čas aby tě odvezli k mámě, která tě nakojí. Alespoň já a většina mé generace
se takhle narodila. I když dneska je to už asi lepší, tak mám pocit, že stále
jen málokterá máma má po dobu prvních měsíců, kdy si to dítě vytváří svoji tělesnou
integritu, dítě pořád někde na těle. A tak to, že se tvůj partner vyspí s někým
jiným tě podvědomě dostává do tohoto pocitu tělesného ohrožení, odpojení. A protože
se to děje v našem hlubokém podvědomí, je to nemožné zvládnout hlavou. A pak přijde
manželka domů, a muž cítí, že voní nějak jinak...no je to asi většinou naopak,
protože chlapi jsou dneska většinou… Tereza:
…čichově retardovaní…
Jan: (směje se) no možná…
Tak manželka tě očuchá a zeptá se kde jsi byl a ty se přiznáš, že jsi byl se sekretářkou
a ona se zhroutí, přestože ji to existenčně nemusí ohrožovat. Ale ona si podvědomě
vzpomene na svůj vlastní tělesný zážitek nedostatku z dětství nebo na emoční pocit
odmítnutí, na nedostatek lásky a vyvodí z toho, že už pro ni nejsi, že ji odmítáš.
A to je podle mě ta největší překážka. To nemá nic společného s promiskuitou.
Oba dva dobře víme, že když nás někdo hluboce oslovuje a cítíme se k němu přitahováni,
můžeme se opevnit silnou morálkou a odolat pokušení, ale já si osobně nemyslím,
že to je pro nás ta správná cesta. Tereza:
A co je pro tebe ta správná cesta?
Jan: Já nevím,
zdali nějaká "správná cesta" existuje, my ji teprve zrovna objevujeme.
Osho, můj učitel v indické Puně často říkal: "Jdi tam, kam tě vede tvoje
srdce." No jo, ale co když srdce říká já tuhle ženu miluju. A tuhle taky.
Co pak? A srdce tohle říká často. Podstatně častěji, než si to hlava přeje. A
když chci svoje srdce poslechnout, tak se nemůžu rozhodovat "buď a nebo",
ale "jak i tak i". A zajímavé je, že když si to dovolíš, tak tvoje vlastní
srdce je šťastné. Když je to ale obráceně a tvůj partner přijde a řekne ti "Víš
miláčku ty jsi pro mě ta pravá, ale Anička je pro mě taky ta pravá," tak
se v tu chvíli dostáváš do šoku. Ale já si nemyslím, že se do šoku dostává tvoje
srdce, myslím, že v šoku je tvoje tělesná paměť, která si pamatuje to trauma,
když jsi neměla tu tělesně intimní jistotu a lásku od rodičů. Tereza:
V porovnání s tím snad není celá finanční krize tak bolavá, nemyslíš?
Jan:
Současná finanční krize je podobně jako krize vztahů krizí paradigmat. Začínáme
vidět, že to, v co jsme věřili a mysleli si, že je to správně nějak neodpovídá
realitě. Například peníze jsou v jistém smyslu iluzorní, neskutečné, neboť nejsou
vytvářené hodnotou, ale dluhem, nebo spekulací s měnami. Například málokdo ví,
že koruna posiluje, nebo oslabuje ne kvůli nějaké skutečné vyprodukované hodnotě,
ale kvůli chování spekulantů na devizovém trhu. Málokdo ví, že denní obrat devizového
trhu je kolem tří bilionů dolarů. Že to je daleko největší světový trh a že daleko
víc než devadesát procent tohoto obratu netvoří skutečná devizová potřeba, ale
spekulace. Vyváří se tak pohyby měny a na základě toho se my v cizině buď cítíme
"bohatí", když je koruna silná, nebo "chudí", když je tomu
naopak. A vesele konzumujeme a nepřijde nám, že jsme jakousi obětí spekulace bank
a jednotlivých hráčů v tomhle kasinu. Tereza:
A neuvědomujeme si, že tím jen vytváříme větší a větší nerovnováhu celku.
Jan: Přesně o tom byl příběh nějakých belgických
radních, kteří se po nějaké poradě ožrali a jak táhli domů, šli kolem opuštěného
řetízkového kolotoče. Sedli si na něj a jeden, který tam dosáhl ho zapnul. Začali
se točit a ze začátku to byla veliká legrace. Pak už toho ale měli dost a chtěli
slézt. S hrůzou ale zjistili, že všichni se točí na tom kolotoči a nikdo nedosáhne
na vypínač. A výsledek? Točili se tam do rána. Když je našli a vypnuli kolotoč,
dva byli mrtví - umřeli na infarkt, jeden se zbláznil, a zbytek z toho měl dost
těžké trauma. Tereza:
To je dost šílený obrázek…
Jan: Mám pocit, že takhle to s námi a naší civilizací
teď je. A proto říkám, že naše budoucnost - pokud nějakou máme - je v lokálních
ekonomikách a lokálních, doplňkových, nebo alternativních měnách. Tereza:
Jako že budeš vlastně ten stávající systém ignorovat? Začneš zase vyměňovat brambory
za jablka a vajíčka za pohlídání dětí?
Jan: Jak
to potom v detailu bude vypadat, ještě nevíme, ale směr pohybu je jasný - úplně
opačný, než globalizace a vytváření velikých, nadnárodních korporací. Globalizace
doufejme zůstane na poli lidských svobod, hodnot, na poli informací, ale ne na
ekonomickém a finančním poli, protože tam se to zdá vést pouze ke koncentraci
moci. Tereza:
To je docela radikální pohled. To bychom museli opustit stávající systém, protože
jinak budeme jen měnit jeho parametry, ale princip zůstane stejný. Šlo by o změnu
paradigmatu růstu, úspěchu, o to, co vlastně znamená krize…
Jan:
A to se přesně projevuje v takových otevřených konstelacích, které o krizi dělám.
A už jsem jich udělal asi osm a vždycky to bylo stejné. Krize se tam vždycky ukáže
jako něco, co je dobré a výhodné pro vývoj společnosti. Kdyby nic jiného, tak
díky krizi jsme si tyhle souvislosti začali uvědomovat. Tereza:
Začínáme si uvědomovat, že se točíme na kolotoči, který neumíme vypnout…
Jan:
Systemické konstelace mě naučily se vždycky dívat na celek. Proto teď vstanu a
půjdu do chodby zhasnout (Jan vstává od špaget a jde zhasnout), protože ačkoli
já si to můžu dovolit, potřeba šetřit energií je zájmem celku. Stále víc se vynořuje
otázka po smyslu toho co děláme a co je to, co po nás celek chce. Přichází s tím
otázka našeho spojení se s něčím, co je větší než naše individuální já a co dává
smysl. Ať se díváme na vývoj vztahů, nebo finanční krizi je jasné, že éra individualismu
a automatické spotřeby zboží i vztahů končí a my trochu nejistě vstupujeme do
nového světa, který si ještě moc neumíme představit.
Rámeček:
Jan Bílý (1954) je asi nejznámější český lektor systemických konstelací. Provází
lidi v jejich objevování skrytých mechanismů systémů - tím může být rodina, firma,
partnerský vztah, nebo třeba stát. Metodou systemických konstelací se dají najít
překážky a nesrovnalosti v systému a napravit je. Obzvlášť rád se věnuje vztahům
a finančním a podnikovým konstelacím. Na tato témata už napsal dvě knihy "Úžasná
síla celku" a "Láska, vztahy, konstelace" a vedl bezpočet přednášek
a seminářů. Říká o sobě, že je založením poustevník, je nejraději sám, chodí po
horách, čte knihy nebo píše. V práci s lidmi je až chirurgicky přesný, vtipný
a nekonečně laskavý.
| |
