Láska, sex a medvědi
O nečekaných souvislostech v partnerských krizích
Nepublikováno

Balada o nepřítomném otci a opuštěné matce

Vlasta (jména změněna) řeší problém s partnerem. Poté, co se před necelým rokem seznámili a několik týdnů žili v jakémsi láskou a sexem naplněném ráji na zemi, se partner již asi desetkrát rozešel - a po čase se opět, na prosby a lákání Vlasty, vrátil zpět. Před třemi měsíci Vlasta otěhotněla a ačkoliv je odhodlána, přivést mimino na svět i sama, přála by si samozřejmě, aby "se Josef konečně rozhodl." Vlasta o Josefu říká: "Už mu nevěřím ani slovo. Ať si klidně jde!" A stejným dechem: "Udělala bych všechno pro to, aby u nás zůstal." Tím se Vlasta připravuje o možnost jednat - neboť je paralyzována dvěmi protichůdnými impulzy. Josef říká o Vlastě: "Ona mě nějak škrtí. Takhle je toho na mě moc a i když se mi líbí (t.j. rád s ní spím), nemůžu vystát, jak se na mě věší. To dítě si nechala udělat, aby mě svázala."

Vlastu i Josefa určitě znáte, i když pod jinými jmény, možná že jste prožili nebo prožíváte něco podobného. Známá východiska z takové situace jsou:
- Vlasta se spojí s okolím (t. j. s tím, co okolí nazývá morálkou a zodpovědností), přesvědčí Josefa, že "tohle nemůže udělat" a přinutí ho, aby "zůstal", případně aby si ji vzal. Josef "to vzdá" a rychle uteče do práce, do hospody, k jiným ženám - to poslední ale tajně, alespoň na začátku.
- Josef se spojí s okolím (tj. s tím, co okolí nazývá ženskou intrikou a vydíráním) a odejde od Vlasty s tím, že raději bude platit alimenty, než se nechat takhle na celý život přivázat.

Když tuto "neřešitelnou" situaci postavíme v systemických (rodinných) konstelacích, velmi rychle se ukáže, že proti sobě nestojí dva partneři, kteří se vzájemě vidí, ale dvě projekční plátna, na která si každý ze zúčastněných promítá svůj privátní film z dětství. Shodou okolností mají oba dva filmy stejný název: "Balada o nepřítomném otci a opuštěné (případně pohrdající) matce". To, že se jedná o v podstatě stejný film, ale neznamená, že by si Josef a Vlasta rozuměli. Jejich film je totiž natočený z dvou rozdílných úhlů a tím ukazuje rozdílné obrázky. Proto se Josef a Vlasta na ději nikdy nemůžou shodnout.

Oba partneři si také vůbec nejsou vědomi, jak tento v jejich dětství natočený film zasahuje do jejich současného života. Josef nespojuje svůj současný strach před "uvázáním se" a své utíkání od Vlasty s tím, jak se jako malý kluk musel o vše starat (hlavně o mámu) a jak bolestně postrádal tátu. Vlasta nespojuje svoji současnou nerozhodnost a touhu po Josefovi s tím, že by jako malá holčička tenkrát udělala vše, aby se tátovi zalíbila. Ale táta tam jaksi nebyl - fyzicky sice u rodiny zůstal, ale emocionálně byl pryč. Vlasta svého tátu hledá dodnes a naráží - jak jinak - na "typy", kteří to dělají jako on - a nechávají ji sedět. Josef na svého - také nepřitomného - tátu posléze zanevřel a rozhodl se stát soběstačným, nezávislým a svobodným. Tím ho začal sice nevědomky, ale přesně kopírovat.

Pokud si chcete po přečtení příběhu Josefa a Vlasty "hodit mašli", protože situace vypadá bezvýchodně, nedělejte to. Čtěte dál, možná že existuje světélko na konci tunelu. Možná že toto světélko je začátek krásné krajiny, úplně jiného údolí, do kterého váš vlak míří. Řešení vězí v medvědech. Ale nejdříve si musíme něco povědět o emocích.

Emocionální pud sebezáchovy

Když se dítě narodí, je závislé na dostatku citů kolem sebe. Jedině tak si může vytvořit vlastní schopnost citové komunikace s okolím, která je nezbytná pro přežití v lidské společnosti. Mohli bychom si představit, jak tato schopnost, když dobře funguje, kolem nás vytváří auru pocitů a cítění, přes kterou se velice účinně spojujeme s druhými. Toto propojení je jakýsi záchovný pud - dítěti dává větší jistotu a šanci na přežití. Je to například právě toto pocitové propojení, které nás velké "nutí" se o dítě starat a opatrovat je, ačkoliv racionálně viděno k tomu není vždy nejlepší důvod.

Když citová schopnost dítěte není dostatečně a správně živena - láskou, pozorností, účastí rodičů - začne takové dítě propadat panice. Raději než aby nic necítilo (což by znamenalo smrt v důsledku nepříslušení k ostatním a tím i nemožnosti přežití), si začne vytvářet sadu negativních pocitů, zranění, bolestí a zklamání. Dítě nahradí pozitivní pocit toho, že "má dostatek" (případně "je v pohodě") negativním pocitem, že "něco chybí" (případně "je v nepohodě"). Protože nutně potřebuje pocity, upne se dítě na to, co je k dispozici. Kladné pocity jako láska, důvěra, pocit bezpečí nebo něžnost jsou tedy v případě jejich nedostatku dobře nahraditelné zápornými pocity jako zklamání, smutek, nedůvěra nebo tělesná bolest. Abych to řekl jednoduše - našemu emocionálnímu pudu sebezáchovy je fuk, co cítí. Důležité je, že něco cítí.

Komu to není jedno, jsme my - ono malé dítě, které si vytvořilo "náhražkový pocitový program". Pokud nejsou pozitivní pocity, může toto dítě vystačit s negativními, ale jeho dětství se stane tak trochu peklem. Dítě většinou velice dobře vnímá náhražkovost programu, je si velice dobře vědomo toho, že "něco chybí".

Černá díra do našeho vesmíru

Pocit "něčeho, co chybí" vede ke dvěma zásadním reakcím. Jednak je to vznik jakési "černé díry", která volá po zaplnění, nutí nositele k tomu, vrhat do ní stále a stále nové partnery, konzumní požitky, zábavu, sexuální zážitky, drogy a další "senzace", ovšem bez jakéhokoliv trvalého výsledku nebo uspokojení. Z astronomie víme, že podstata černé díry tkví v její nezaplnitelnosti, v tom, že v jejím středu se otevírá "jiná dimenze", kde se vše z tohoto světa ztrácí. Podobně v centru naší "osobní" černé díry existuje jiná dimenze - totiž to, že naše černá díra nemá nic společného s tím, co je teď kolem nás, nýbrž s tím, co bylo (spíše tedy nebylo) v našem dětství. Řešení této osobní díry tedy nikdy nevězí v současnosti - v našem současném partneru, v naší současné práci nebo zábavě - ale v návratu do času, kdy díra vznikla - tedy do dětství.

Zároveň bude dítě, který má pocit, že něco chybí, reagovat ještě dalším způsobem. Bude se totiž snažit, se co možná nejrychleji dostat z tohoto "pekelného" dětství ven - a to jediným možným směrem, totiž stát se dospělým. Takové dítě vyvine ohromné úsilí, přestat být dítětem, přestat být slabým, závislým, "měkkým" nebo nedokonalým. Jeho cesty můžou být různé - od "osamoceného kovboje", který si všechno dělá sám, přes "malého Mozarta", který je génius na úzkém proužku lidských dovedností a na jiných mrzák, přes "hodnou holčičku", která bude dělat všechno správně, aby se jen dostala z domova - až k protestujícímu punkerovi nebo obhroublému násilníkovi, který má jedinou možnost nebýt slabý - tu, že znásilňuje ještě slabší. Výsledek bude ale vždy stejný. Takový polodospělý se bude snažit vymazat vzpomínku na své dětství, a tím i zrušit kontakt k tomu, kdo je v jeho nitru zraněný - ke svému vnitřnímu dítěti. Pojem "polodospělý" jsem užil proto, abych zdůraznil to, že pokud někdo zavrhne jeden pól - dětství, nemůže nikdy plně dosáhnout druhého pólu - dospělosti.

Vidíme tedy, že se obě reakce dítěte, kterému chybí pozitivní pocity okolí, skoro perfidně doplňují. Na jednu stranu je řešení "černé díry" možné pouze přes návrat k dětství a zpracování toho, co tenkrát chybělo, na druhé straně dělá náš polodospělý všechno, aby od svého dětství utekl. Zároveň se již naučil nahrazovat pozitivní pocity negativními a bude tento mechanismus uplatňovat nadále ve svém životě, protože práve to mu dává jistotu, že něco cítí.

Jak tedy na to? Ve filmu "Kid" je úspěšný, přepracovaný a úplně povrchní Bruce Willis konfrontován s malým klukem, který se vynoří jaksi od nikud a začne dospělého útrpně a nervně upomínat na jeho vlastní dětství. Tento malý kluk tvrdí, že je on sám - Bruce - když byl malý a začne mu připomínat důležité (ale bolestné) věci, které tenkrát - jako malý - prožil. Někde tímto směrem se zdá být řešení nejen tohoto Hollywoodského, ale i našich každodenních "filmů". Toho malého (nebo tu malou) v nás je nutno vyhrabat ze zapomění, vzít za ruku a odvést konečně z toho místa, kde stále čeká na něco, co už nebude. Je nutné mu nebo jí říci: "Já (velký) jsem tu pro tebe (malého), my jsme to vydrželi, přežili a já už tě teď neopustím." Pouze když přijmeme toto malé dítěte v nás, staneme se celí a kompletní a vystačíme s tím, co je v nás. Pouze tak se vyvarujeme té stále se obnovující závislosti na partnerovi, konzumu nebo jiných zdrojích uspokojování.

Tady nastupují medvědi

Plyšoví medvědi jsou symbolem toho, co malé dítě mělo, když někoho emocionálně potřebovalo. Pokud jste jako dítě neměl/a medvěda, ale opici, krokodýla, nebo jakéhokoliv jiného plyšáka, hodí se také. Pokud žádného nenajdete, jděte si ho koupit, investice se vyplatí. Kritéria funkčnosti plyšáka jsou: měkost, hřejivost a důvěra výrazu. Dobrý plyšák vás rozpomíná na ty chvíle v dětství, kdy jste někoho měl/a (totiž jeho). Fungující plyšák odvádí pozornost od chybějících rodičů, od toho, co nebylo, není a hlavně - sorry - už nebude, k tomu, co je. Takový větší plyšový medvěd, který je k nepřehlédnutí, je velmi dobrou pomůckou k navázání poškozeného kontaktu s tím malým a stále ještě čekajícím dítětem ve vás.

Medvědi působí na několika rovinách. Nejprve čistě fyzicky - když je přivineme na hruď nebo břicho, hřejí, laskají a dávají nám tělesný pocit někoho, kdo je u nás a kdo s námi cítí. Dále nás, jak už jsem uvedl, spojují s naším vnitřním dítětem. Třetí druh působení je na vaše okolí. Když budete chvíli chodit s plyšákem, buďte si jistý/á, že ostatní lidi na vás budou občas vrhat poněkud zmatené pohledy. Letuška v letadle, ve kterém letěla moje známá do Ameriky, trvala na umístění plyšáka do prostoru pro ruční zavazadla. "Z bezpečnostních důvodů musí mít váš medvěd buď vlastní sedadlo, nebo ho musíte uzavřít". Nosit s sebou plyšového medvěda je ale úžasný akt sebevědomí z návratu k vnitřnímu dítěti. Říkáte mu tím - já to myslím vážně, s naším paktem. A to je to, co potřebuje. Někoho, kdo tomu malému dítěti řekne: "neboj se, já u tebe zůstanu" a myslí to vážně.

Medvědi a sex

Jak souvisí toto "dětské" téma se sexem? V našem "přesexovaném" světě jsme zapoměli na jednu docela důležitou dimenzi sexu - tu spirituelní, duchovní. V křesťanství nebyl oficiálně sex velmi "in" a poté, co církev ztratila moc nad určováním toho, co je pro nás dobré a co nikoliv, začala sexuální revoluce, která uvolnila, co a kde se vůbec dalo. Z potlačovaného sexu se stal křiklavý konzumní předmět asi tak jako dobrý akční film, rafinované jídlo nebo prima joint. Je mnoho žen, jejichž problémem je, že jediná cesta, jak dostat něhu a laskání od partnera, je mít s ním sex - a tak "dělají" sex aniž by ho vlastně chtěli. Je mnoho mužů, kteří stále považují sex za sportovní disciplínu, která je ale zřídka kdy přivádí na stupně vítězů, mnohem častěji k frustrace, se kterou se potom nemohou svěřit ani "dobrým kamarádům".

Sex ale není pouze cesta k zachování počtu plátců důchodového pojištění či stáda oveček, jak to vidí premiér nebo církev. Sex je - může být - cesta osobního růstu, cesta svobody ducha, cesta z tunelu ven k nevídaným, novým, kvetoucím krajinám. Tak to učí například tantra nebo různé jiné mystické školy. Podmínkou takového sexu je ale absence strachu a nepřítomnost onoho kontrolujícího hlasu v naší hlavě, který říká: "tohle nesmíš, tohle se nehodí, za tohle tě on/ona nebude mít rád/a". Nebo: "takhle jí/mu to musíš udělat, aby tě neopustil/a." Fritz Pearl, zakladatel Gestalt terapie jednou prohlásil: "Lost your mind and come to your senses." (Zapomeň na rozum a používej smysly.) To lze ale jen tehdy, nebude-li to malé dítě stále čekat na to, až ho konečně někdo bude mít rád. Až přestane mít nutnost, se stále někomu zavděčit, někoho udržet, za něco se pomstít, nebo to někomu vrátit. Sex, který děláme i se zbytkem strachu, že něco neděláme správně, že něco musíme, nesmíme nebo že nám hrozí ztráta lásky partnera je zrovna tak prázdný a na dlouhé lokte únavný, jako sex, který děláme úplně mechanicky za účelem ejakulace nebo orgasmu, nebo sex, kterým někoho ovládáme.

K naplněnému sexu tedy vede cesta přes uzdravené vnitřní dítě. To znamená, že když někdy v budoucnosti uvidíte někoho, třeba v metru, nebo v letadle, nebo nedej bože vaši partnerku v posteli - s medvědem, možná že si nezaťukáte na čelo, nemávnete rukou nebo nezavoláte sanitku. Protože sex s člověkem, který má šťastné a přítomné vnitřní dítě může být… řekněme barvitější. Nosit s sebou medvědy je prostě… sexy.

Vás Jan Bílý