| |
 Úvahy
o konstelacích
Vysvětlovat,
co jsou konstelace, je asi jako pokoušet se objasnit někomu, kdo ještě nikdy nebyl
v divadle, kouzlo divadelního představení. Existuje přece nepřeberné množství
různých typů divadla, komedie, tragedie, moderní divadlo, autorské, opera... Ale
nejen to. Divadlo působí na různých úrovních - pro někoho je to zábava, pro někoho
hluboký umělecký zážitek a někdo může odejít z divadla i docela "rozhozený".
Takže já mohu čtenáři přiblížit pouze "svoje divadlo", totiž mé zcela
osobní pojetí konstelační práce. A ta vypadá tak trochu jako antické řecké divadlo,
ovšem spojené s aktivní spoluúčastí diváků. V
"mých" konstelacích se podobně jako v theatronu sejde jistý počet účastníků.
Tak jako v amfiteátru i na mých seminářích se sedí víceméně v kruhu. Po úvodu
nastává čas jednotlivých konstelací. Většina z přítomných si přinesla vlastní
náměty na hru - takzvané zakázky z rodinného, firemního, či jiného prostředí.
Zakázky účastníků se musí dotýkat jich samých, to znamená, že účastník musí být
začleněn do systému, který budeme v konstelaci stavět. Někdy
se stává, že klient chce postavit cizí systém - a to není možné. Manželka například
nemůže postavit původní systém manžela - protože není jeho součástí. A manžel,
kterého si vzala, je součástí jejich společného současného rodinného (pokud mají
děti) nebo vztahového systému, ona ale nepatří k původní rodině manžela. To má
jeden malý důsledek - nelze konstelací "vyřešit manžela", lze vyřešit
pouze svůj vztah k němu. Tak
jako na divadle, i zde existuje režisér - konstelář, tedy ten, kdo konstelace
vede. On není ten, kdo hru napsal, ani ten, kdo v ní hraje. Jeho úkol spočívá
v tom, umožnit hře se dostat do veliké hloubky a vnitřní, systémové pravdivosti.
Jinak řečeno se stará o "magičnost hry", o to, aby hra ukázala, co má
být viděno a její aktéři uznali to, co má být uznáno. Konstelář tedy dbá na přítomnost
důležitého, případně toto přivádí do hry. Otevírá dvířka hře k srdcím hráčů i
obecenstva. Účastník,
který staví konstelaci, rozdá "masky". To znamená, zvolí si hráče, kteří
budou představovat důležité postavy, hrající roli v jeho zakázce a patřící k jeho
systému. To dělá většinou v souladu se svým podvědomým, které automaticky vybírá
lidi, kteří s jeho problémem (nebo s rolí, kterou mají ztvárnit) rezonují. Tak
se stává, že konstelace není určena jen pro stavějícího klienta, ale i pro řadu
ostatních lidí - herců-zástupců i okolních diváků, kteří v konstelaci nehrají.
Někdy za klienta rozdává (v napojení na něj) masky-role i vedoucí konstelace. Čím
důležitější je námět (zakázka), čím více leží na srdci klientovi, čím hlubší je
pozadí toho, co klient chce vyřešit, tím více může jít konstelace do hloubky,
ukazovat na to, co bychom bez ní neviděli nebo přehlédli.
Nyní klient může sledovat rozehrání své osobní konstelace. To, co je na jeho pohledu
důležité, je, že tento pohled přichází zvenčí. Vidí tak aktéry (včetně sebe) z
pozice, ze které možná "svoji" hru ještě nikdy nevnímal. Všímá si, že
jeho zástupce v konstelaci vnímá to, co se děje, pod určitým úhlem - prostě ze
své pozice. Toto ale není jediný "správný" pohled. Každý člen systému
se na realitu dívá z jiného úhlu a každý má na svůj pohled, a tím i na své pocity,
právo. Suma všech těchto částečných "pravd" tvoří cosi jako "celkovou
pravdu" systému - my říkáme duši systému nebo jeho svědomí. Ve
hře, pokud je dobrá, hluboká, prožijí všichni (i diváci) "husí kůži".
V antickém divadle to staří Řekové nazývali katarzí, tedy očistou. Aristoteles
například vyzdvihuje tuto očistu a připisuje jí blahodárný psychologický účinek.
Tvrdí dokonce, že tato "katharsis" dělá z lidí lepší občany, neboť je
na hluboké úrovni spojuje a tím v nich posiluje smysl pro věci obce (polis). Že
by konstelace působily blahodárně také na úroveni politiky? Ve smyslu starověké
polis to Aristoteles opravdu tak myslel. Proto asi byl v každém větším městě theatrón. Smysl
divadla (a konstelací) však nekončí pouze u psychologického aspektu. Antické divadlo,
jak víme, se vyvinulo z mysterií boha Dionýsa, tedy ze zpěvu a hry "mystů",
zasvěcenců do kultu. V mém pojetí mají konstelace skutečně blíže kultu mysterií
(případně: umění v jeho magické definici)
než například psychoanalytickému sezení. Mysterium
je totiž setkání s něčím, co je větší, než my, co nás všechny přesahuje - a právě
o toto v konstelacích jde. Je to právě toto "nepochopitelné", co sice
cítíme, ale co se vzpírá naší definici, vědeckému poznání, co z konstelací dělá
konstelace a co zároveň odrazuje a bude odrazovat ty, kteří se ke konstelacím
chtějí přiblížit pouze racionálně, vědecky. Možná že právě tato část konstelací
je dělá tak populárními. Je totiž málo věcí, mezi nebem a zemí, které nám zbyly
a které jsme ještě nesesadili z trůnu "většího", které jsme nerozdrobili
na jejich prvočásti pod našimi mikroskopy a nepolapili do osidel našich analýz. Antická
mystéria nikdy nebyla podobná tomu, co pozdější velké monoteistické církve vydávaly
za náboženství, za spiritualitu. Nešlo zde o víru, ale o prožitek, o zkušenost
boha. Mysterion znamenal religiózní konání za účelem bezprostředního splynutí
s božstvem, mystové dosahovali splynutí, pocitu jednoty, nikoliv pochopení. A
tak je docela možné, že v třetím tisíciletí po Kristu, v dobách velkých změn (nejen
podle Mayského kalendáře), se čím dál více lidí vydává cestou bezprostředního
kontaktu s "větším". Bez ochrany a bez průvodců, ať už se tito nazývají
kněžími, vědci nebo psychoterapeuty. Není to bezpečná cesta a není ani lehká.
Nevíme, kam jde. Ale mnohdy to vypadá, že k ní není alternativa. Prostě ji musíme
jít.
Váš Jan. | |
