Janova stránka

Nepravidelně vycházející poznámky a zamyšlení, které nesouvisejí s konstelacemi. Nebo ano?
(Všechny texty jsou ©Jan Bily, 2008-2010)
Další mé články najdete na blogu iDnes zde.

11. 7. 2010
Chobotnice Paul, homeopatie a bludný kámen páně Grygara

Uhodnout osmkrát za sebou, kdo vyhraje fotbalový zápas - to hodnotím coby docela slušnou čáru přes rozpočet vědeckému racionalismu.

Sice je pravděpodobnost takového úspěchu (1 : 256) daleko větší, než uhodnout správná čísla ve sportce, přesto udělal Paul (podle jména se jedná pravděpodobně o chobotničího samce, samička by určitě nejevila takový zájem o kopanou) přes noc dobrou službu všem cikánkám, hledícím do křišťálových koulí, astrologům či lógr-pravcům. A rozčílil každého obhájce pravé vědy před pavědami.

Podle anglických sázkařů stačilo deset liber a bezmezná důvěra v chobotnici, abyste se stali výhercem půl milionu liber. Tomu říkám správný postup v dobách hospodářské krize: tajemství překonání recese tkví ve víře v hlavonožce.

Zajímavá zpráva přišla přesně jeden den po fenomenální tečce v Paulově kariéře - osmé a správné předpovědi finále Španělsko - Nizozemsko. Německá CDU chce v nevídané jednotě s opoziční SPD omezit proplácení homeopatických léčiv pojišťovnami. Ačkoliv má téměř polovina Němců podle průzkumů pozitivní zkušenosti s homeopatickými přípravky a ačkoliv je homeopatické léčení (a přírodní medicína jakbysmet) mnohonásobně levnější, než používání "vědeckých" léčebných postupů, tvrdí klasická medicína, že se jednoduše jedná o podfuk.

A propos vědecké uvažování - nedávno jsem chtěl v lékárně koupit homeopatikum ve vysokém zředění (tedy, pro odborníky, C 30). Leč paní lékárnice mě ho odmítla vydat, že je to prý na předpis. Proč, ptal jsem se, když je vědecky zjištěno, že od zředění C 23 se v lahvičce nenachází jediná molekula původní substance. "Protože je to nebezpečné a prostě to nesmíme vydávat bez předpisu", odpověděla paní v bílém. Chtěl jsem s ní o této absurditě zapříst diskuzi (vědeckou, tedy přísně logickou), ona však odmítla.

Zatímco za lobováním proti homeopatii tuším nesmírně mocné farmaceutické koncerny (jen si vzpomeňme na to, co jsme coby daňoví poplatníci investovali do úplně zbytečných vakcín proti vcelku neškodné prasečo-mexické chřipce (neškodnou ve srovnání s chřipkou normální), nevím, co vězí za Paulem. Jen se ono malé, hravé dítě ve mě raduje z toho, že i ve světě ovládaném vědeckou doktrínou, kterou bychom mohli formulovat asi jako "co není dokazatelné našimi metodami, to neexistuje", jsou "pavědecká" překvapení stále ještě možná.

Navrhuji tedy chobotnici Pala na příštího kandidáta pro udělení "bludného kamene" pana Grygara. Jak víme, je pan Grygar bojovník proti bludům produkovanými různými pavědami, jako jimi jsou astrologie, homeopatie rodinné konstelace a nyní právě i chobotnice. Tedy, abych byl logicky správný, věštění za pomoci chobotnic. Což se vědecky řekne, domnívám se, oktopodomantie. Krásné slovo.

Dobrou noc.
Váš Jan

11. 7. 2010
O bílém a o černém

Tak zjišťuji, že jsem zde už dlouho nic nenapsal. Zato mnoho slov na iDnes. To, o čem chci psát dneska by ale tamní čtenáři asi nepochopili. Jde totiž o pozitivno a negativno, bílé a černé, o den a noc.

Jedna ze základních potřeb každého člověka není, jak se někteří domnívají, někam patřit, ale patřit k těm dobrým ("správným"). Když si děti hrají na indiány (nebo na četníky a lupiče), tak i ta skupina, která hraje "zlé" se nějak dokáže přesvědčit, že jsou "ti dobří". Nebo aspoň že jsou sympatičtí. Nebo, když už to vůbec nejde jinak, že ty peníze, které dostaly za "zlo" nyní používají na "dobro".

I můj táta, nejdříve politik (ÚRO - Ústřední Rada Odborů), později topenář, byl často na té správné straně. Jednou v létě 1969, krátce před tím, než ho vyhodili z KSČ a tím i z práce (politické), jsme jeli na chatu. A ačkoliv táta organizoval po srpnu '68 jakousi opozici na odborech, začal najednou mluvit o tom, že vlastně trochu té kontrarevoluce tady bylo. Já (mě bylo čtrnáct) byl v šoku. Hodně později mi došlo, že k tomu měl asi dva hlavní důvody. Jeden, ten vědomý byl, že se prostě snažil sebe a svoji rodinu zachránit před hrozící katastrofou. Ta mimochodem přišla, ale nebyla zdaleka tak katastrofická; táta se během pěti let stal vedoucím topenářského střediska.

Ta druhá motivace pocházela z jeho podvědomí. Nemohl se zrovna rozhodnout, která je ta správná strana. Toto rozhodnutí za něj "ta správná strana", v tomto případě KSČ, za pár týdnů po naší cestě na chatu udělala. Díky bohu, dá se říci. Ale já jsem pochopil, že nejen můj docela čestný táta, ale že i ti nejhorší křiváci, úplatní politici a pravděpodobně i nějací vrahové a mafiáni (se kterými jsem na seminářích neměl možnost pracovat) se chtějí přičítat k "té správné straně". Že tedy ve skrytu duše chtějí být dobří. A, použiji-li známý výrok známého ex-politika, že to každý z nich "myslí upřímně". Asi jen velice málo psychopatů chce být vědomě na té druhé, černé straně. Je tedy lidstvo bílé s touhou, stát se ještě bělejší?

Tato zajímavá otázka mě často přepadá, když se toulám po stránkách esoterických kurzů. Tak například taková dost typická věta, se kterou se v té či oné podobě setkáváme, zní: "Seminář nabízí nástroje pro cestu k nalezení řešení, vedoucímu ke spokojenosti a úspěchu v podnikání a manažerské práci, k prospěchu a rozvoji firmy, k hojnosti, zdraví a prohloubení spojení." Chybí ještě harmonie, láska, osvícení a moudrost, nebo taky napojení (nový hit, viz www.napojeni.cz). Ale nechci si dělat z naší (tj. i mojí) touhy po "světlu" (další pozitivní pojem) legraci. Spíš mě zajímá, co se pak stane se tmou.

Na konci konstelační konference v květnu tohoto roku jsem měl devadesátiminutovou přednášku a demonstraci o "tom tmavém". Udělal jsem tam jednoduchou mini-konstelaci: Vybral jsem někoho za "to světlé" a jiného za "to tmavé". Pak jsem postavil to světlé do středu a to tmavé na okraj, tedy i na okraj pozornosti. Ke světlému jsem řekl: "Toužím po tobě". A ke tmavému: "Tebe nechci". Jak si myslíte, že se "to tmavé" cítilo?

Říkám tomu "plochá esoterika", nebo také "Esoterika Mateřské Školy" Prostě Emš. Protože pokud se firma či jednotlivec dívá jen na svůj prospěch, rozvoj, hojnost, zdraví a spojení (ať už je to spojení s čímkoliv), vemte jed na to, že ztráta, stagnace, nedostatek, nemoci a rozpojení (od čehokoliv) už čeká za humny. A dočká se. Je to jako chtít utéci před svým stínem. To se vám může podařit jen za velice pošmourného dne, kdy sluníčko nesvítí a vše je takové mlžné, šedivé, prostě nic moc. Tehdy i stín nebude zřetelný. Sotva ale Slunce vysvitne (a vše se rozzáří), vytane za vámi, tam, kam se obyčejně nedíváme, docela černý stín. A zkuste s ním pracovat, ho vysvětlit nebo ho vyřešit.

Můj oblíbený John Michael Greer nedávno napsal, že když společnost se už nemůže pohybovat ve svém vývoji stejným směrem jako doposud (protože vyčerpala možná řešení, zdroje nebo prostor pro další rozvoj), vznikají tzv. revitalizační hnutí. Jedním z průvodních rysů takového hnutí je používání zaklínadel, například víry ve spásu skrze jistý postup. Tento může být skutečně užitečný, neškodný, nebo také zhoubný.

Pokusit se chápat globální souvislosti a zahrnout do toho i náš vlastní stín může být užitečné. Oproti tomu je to, co jsme dělávali před dvaceti lety na začátku ekologického hnutí - totiž odtrhávali, myli a sbírali hliníková víčka do jogurtů, neboť k výrobě hliníku je potřeba mnoho proudu a ten vyrábějí "zlé" atomové elektrárny - spíše úsměvně-neškodné. Pokud se ovšem "pozitivní myšlení" stane hlavním rysem revitalizačního hnutí začátku třetího milénia, vidím černě. Tak jako v novele "Pán much" (William Golding), kde se skupina nedospělých chlapců dostane na pustý ostrov a založí zde na "lepších ideálech" postavenou tyranii, negativno na sebe nenechá dlouho čekat. Nerad bych se dočkal podobného vývoje, jakým se ubíralo mnoho revitalizačních hnutí v minulosti - pro samé světlo skončily ve tmě.

Krásný bílý den a černočernou noc vám přeje
Jan.

21. 5. 2010
Zlé sny

Uprostřed noci mě probudila moje partnarka: "Mě se zdálo něco hrozného." Její hlas zněl z polospánku jako hlas vyděšeného dítěte. "Měla jsem sen o tom, že naše společnost nějak zkolabovala, úplně se rozpadla a já musela před těmi lidmi, se kterými jsem žila, utéct. Oni mě chtěli sníst. A dostala jsem se k takovým vodním lidem, kteří žili na břehu rozvodněné řeky. A jedla jsem řízek, který připlaval. A oni tam seděli, u té velké vody, a říkali, že se musíme pokusit to nějak přežít." Potom se otočila na druhý bok a opět usnula. A já ležel v posteli, poslouchal bubnování deště za okny (už zase prší, pomyslel jsem si) a přemítal o Kasandře.

Kasandra byla dcera trojského krále Priama a do historie vešla jako tragická postava, která předpověděla pád Troji, které ale nikdo nevěřil. Trojský lid byl - jako každý lid - poměrně jednoduchý a krátkozraký. Když Řekové, obléhající jejich město, z prostoru před hradbami zmizeli a zanechali zde pouze obludného dřevěného koně, otevřeli "osvobození" obyčejní lidé brány a vtáhl koně do města. Jaký krásný úlovek, symbol vítězství, radovali se. Jen Kasandra jim kazila náladu jejími černými předpověďmi. "Neblázni," nadávali jí, "vždyť ta krize s Řeky je za námi! Teď už bude zase dobře!" Ale nebylo.

Před jistou dobou jsem v Německu pracoval v semináři o penězích s potomky židovské rodiny, která téměř celá zahynula v koncentračním táboře. Klient, vnuk dědečka, který patřil k obětem, vyprávěl, jak jeho předci, zámožná a dobře postavená rodina z malebného jihoněmeckého města prostě nechtěli to, co se kolem nich dělo, vidět. "Vždyť ten Hitler je tak šílený, že se k moci nikdy nedostane," říkali před nástupem Vůdce. "Vždyť Anglie a Francie ho už zastaví," namlouvali si po uchvácení moci. Jen prababička klienta odjela se svým vnukem - tátou klienta - do zahraničí. Krátce před tím, než si gestapo přišlo pro celou rodinu.

Proč nechceme vidět realitu? Protože jsme zvyklí na způsob pohledu, který používáme "už pořád". Vše ostatní ohrožuje víru v naše "osvědčené" způsoby řešení problémů. Připustit radikálně nový pohled na krizi, na její regulativní a nezvratný charakter, na svět jako na periodicky se měnící organismus, který čas od času vyžaduje "podzimní útlum" a "zimní úpadek", aby na jaře mohl znovu kvést, je cosi, co ohrožuje jeden ze základních pilířů našeho vnímání světa po Descartovi: Víru v kontrolu života skrze naše záměry. Víru v plánovatelnost světa skrze racionální, vědecko-technologické postupy. V našem stále ještě (a v česku obzvláště) rozšířeném pojetí se svět v podstatě nemění a tím se nemusí měnit i recepty na jeho záchranu: Prostě více růstu, více energie, více tohotéž. Vydržet!

Před několika dny jsem publikoval na svém blogu článek o pomalém překonávání pravo-levého vnímání "řešení" v politice. Moje hlavní teze byla o neschopnosti pravice a levice, rozpoznat velké problémy budoucnosti, které se na nás valí. Oba směry jsou totiž tak zaměstnány vzájemným a krátkozrakým bojem o "správnější koncept růstu" či "více či méně sociálnější přerozdělování peněz", že prostě nemají kapacitu na rozpoznání toho, o co vlastně jde. Nevidí, že období stabilního růstu a tím i poměrné stability ekonomického a politického systému je u konce. Zásoby koncentrované a levné energie, na kterých je naše současná éra expanze postavena, se vytrácejí. A na solární energii si můžete ohřát polívku, ale nebudete s ní schopni pohánět letadla a buldozery. Článek u českých čtenářů naprosto propadl. Na chvíli jsem si připadal jako Kasandra.

Několik blogů před tím jsem psal o omylu souvisejícím s atomovou energií. Zrovna tak jako rychlé spalování miliony let hromadících se fosilních paliv, představuje i jaderná energie jen další kapitolu našeho žití na dluh těch, co přijdou po nás. Vidíme totiž jen okamžitý prospěch, který máme z "atomu", a který nám energetické koncerny kouzlí před očima. Následky "jádra" (což je pojmenování, které zní jaksi zdravěji než "atomová energie"), desetitisíce let smrtelně zářící odpad a s tím spojená nutnost tento odpad hlídat, chránit před námi samými, se jaksi neobjevují v rozpočtu těch, kteří budováním dalších elektráren bohatnou. Netřeba zmiňovat, že i tento článek nesklidil potlesk. Ekologické myšlenky zrovna nejsou v Česku "in". Vůbec cokoliv, u čeho naše zodpovědnost přesahuje horizont několika let, nemá veliké lobby. Nikdo nás totiž nevedl (a stále ještě nevede) k tomu, uvažovat v širších souvislostech. A tak opakujeme řešení, která dříve přeci fungovala. A žijeme dál na dluh. A když už nic nepomáhá, tak zavřeme okenice a počkáme. "Ono se to přeci nějak vyřeší".

S tím nelze než souhlasit. Ono se to skutečně vyřeší. Otázka je, zdali s námi nebo bez nás. Občas se mi zdají sny, které jsou dost zlé. A pak píšu, hned ráno, články. Pomůže to někomu? Asi ne. Ale naděje na změnu zůstává. Každá změna bolí a velké změny bolí hodně. Někdy se musíme probudit, promočeni potem ze zlých snů. A možná, že se pak začneme rozhlížet. A to může být začátek změny.

Krásný den přeje
Jan.

12. 5. 2010
Síťování

Poslední dobou se to děje stále častěji. Potkám někoho zajímavého a on/ona vypráví, že čeká na někoho také zajímavého, koho zná. Pak se ten/ta objeví - a je to někdo, koho dobře znám. Nebo se "náhodou" sejdeme u někoho jiného, kdo nevěděl, že se známe. Svět kolem mě se síťuje.

Tak jako u skutečné sítě vznikají uzlíky, kde se nitky sbíhají dohromady. V takovém "uzlíku" se mohou sejít tak pět, šest lidí, víc není dobré pro proudění "dialogu". A propos dialog - toto krásné slovo pochází z řečtiny a znamená "tok smyslu (nebo vědomí)", tedy toho, co lidská mysl shromažďuje a používá. Nejraději bych zakládal samé takové "uzlíky", scházel se a nechal se unášet tím, co při takových setkání vzniká. To ale zabere strašně moc času.

A co takhle zapojit "moderní média"? Jistě - není nad osobní kontakt, není nad dotýkání se aur (to je, jak se domnívám, množné číslo aury). Ale když už sedíme takřka každý den u počítače, proč bychom nemohli dialogovat také po internetu? A tak jsem se před půl rokem připojil k facebooku. Jenomže ten má své nevýhody.

Nechci psát o zjevném riziku - poskytování osobních údajů, mailové adresy a koneckonců i obsahu takových "dialogů" prakticky komukoliv. To používáním internetu děláme tak jako tak. Nebo si opravdu myslíte, že když napíšete kamarádovi něco o islámském terorismu, bude on ten jediný, který bude váš mail číst? V jistém smyslu jsme se už dávno stali tím, čeho se před deseti lety obávalo v Německu (tenkrát jsem tam ještě žil) "glässerne Menschen" - lidé ze skla.

Jde mi dneska hlavně o to, že facebook prostě je vynález pro nezletilé nebo krátce zletilé a tímto svým původním duchem nás zjevně všechny ovlivňuje. Bráním se totiž uvěřit, že většina z mých současných 107 přátel se vyžívá v posílání pozdravných kýčovitých srdíček, motýlů do sbírky s nadějí na vyhrání notebooku (haha) či vzájemném poňoukání zúčastnit se různých, poměrně pitomých aplikací. Co chybí je trochu mozku.

Docela by mě bralo, kdyby každý z mých sto sedmi přátel jednou denně napsal nějakou myšlenku, to, co se zrovna skutečně děje. Co ho skutečně "bere" nebo "žere". S čím zápasí. Na co přišel. Ale to by znamenalo jistou námahu a facebook je "bezúsilní" prostor. Very nice. Tak jako náš svět?

Nedávno jsem na FB napsal, že postrádám tlačítko "To se mi nelíbí". Ale nejen na FB. V internetu je vůbec příšerně mnoho věcí, kde by takové tlačítko udělalo dobře. Například se periodicky přibližně jednou do měsíce rozčílím, když zjistím, jak někteří lidé, které znám osobně, zcela bez ostychů kopírují nejen náměty, ale doslovně i texty mých seminářů. Peněžní konstelace se po mém zavedení na český trh rozšířily explosivně, seminářů "Rodiče a děti", "Láska, sex a vztahy" "Vnitřní dítě" je nespočetně včetně okopírovaných popisů. Proč aspoň nezměnit název?

A tak jsem se rozhodl, jak na FB, tak i v mém okruhu známých zavézt kritiku. Když se mi něco nelíbí, budu ode dneška protestovat. Nesouhlasit. Možná, že někdo řekne, že jsem se stal negativním. To by ale bylo možná pouze konsekventní - konec konců se můj hlavní fokus v seminářích přesouvá ze "zlepšování" "léčení" na "akceptování negativního". Bez noci by nebyl den, bez zimy by na jaře nic nevzklíčilo. Náš stín k nám prostě patří.

A tak je docela možné, že proberu i oněch sto sedm přátel a nechám jen pár. Sladcí motýli mě v digitální podobě totiž nebaví. Mám zahradu a tam začínají létat skuteční. Taky kvetou nádherně jabloně. Nebo pro změnu leje jak z konve a plevel raší. Šneci (a to jsme nevěděl) požírají slimáčí vajíčka. Dobře jim tak, mrchám, sežrali polovinu mých sazenic... Prostě nádhera.

Krásné síťování vám přeje
Jan

27. 4. 2010
Nahota

V Řecku jsem byl poprvé s mojí první velkou láskou Iris v roce 1984. Tenkrát bylo "nahaté koupání" ještě všude oficiálně zakázáno a tak jsme tak činili pouze na odlehlých plážích nebo za svitu hvězd. Možná, že to byl právě ten úžasný pocit, plavat v teplém, v noci někdy světélkujícím egejském moři tak, jak jsem přišel na svět, nebo se přes den nechat laskat sluníčkem úplně všude, který mě natrvalo připoutal k této nádherné zemi. Cítit mořský vánek na kůži a nebránit mu v tom žádnou překážkou - to je jeden z nejkrásnějších prožitků, který znám.

Můj první striptýz na "veřejnosti" jsem si odbyl přibližně před dvaceti lety v jednom sannyasinovském semináři, když začala jiná "love-affair", ta s mým spirituálním učitelem a "sex-guruem", jak se mu tenkrát přezdívalo, s Oshem. V jedné "primal-group", v pětidenním semináři na téma prožití onoho malého zraněného kluka ve mně a vyléčení jeho studu, jsme se, sice dobrovolně, ale přeci jenom téměř všichni, měli před skupinkou spoluúčastníků svléci. Úplně. A říct k tomu, co se nám na nás líbí a za co se stydíme. Bylo jasné, že to, za co se každý z nás styděl, převažovalo.

Tehdy jsem si uvědomil náš hluboko vězící stud a jeho absurdnost. V sdílení, které následovalo po striptýzu, jsme všichni popisovali stejný jev - naprostou neschopnost pochopit, proč se někdo jiný stydí za to, za co se styděl. Ženy se většinou styděly za malá - velká - visací - stojatá, obrovská či "vůbec žádná" prsa, za tlustý nebo hubený zadek, za rovné nohy nebo křivé, muži samozřejmě za malý - tlustý - hubený penis, za "velký ale křivý penis", za odstáté nebo přisedlé uši, za velké břicho nebo za žádné a tak dále. Přitom jeden jako druhý z těch, kteří se před ostatními svlékali, byli prostě - nádherní, jedineční lidé. Jistě, každý byl odlišný. Ale v chráněné atmosféře Oshova semináře nám přišlo, že jsou všichni krásní. Jenom... já taky??? Asi jo.

Od té doby mám nahotu rád. Ne všude, jistě. Jdu-li po ulici, asi bych nechtěl potkávat samé nahotinky. Paroubka bych také nechtěl vidět v televizi "bez" - ale já ho nechci moc vidět ani "s". Ale na krétské pláži, někde na privátní zahradě v létě nebo v sauně miluji ten stav, který mě upomíná na to, že jsme - živočichové. A že se, možná když trochu dbáme na to, jak vypadáme, nemusíme za nic stydět.

Proto mě před lety téměř šokovalo zjištění, že asiati a Američani se saunují v plavkách. Připadalo mi to prostě směšné. Ale co - tak mnoho Amíků či Číňanů se v německých saunách zase neprohání a když - tak ať si dělají, co chtějí. Bohužel nezůstalo pouze u nich. Evropou a Českem se pohybuje vlna jistého puritánského studu. To začalo před roky délkou pánských plavek. Pomalu se musíme koupat v normálních kalhotách, že ano... Pak jsem se začal v saunách setkávat s podobnými, groteskními situacemi: Přijde mladý pár nebo skupina mladých lidí. Jdou například do vířivky. A mají opravdový problém: Jak vstoupit do vody a nenamočit ručník, který zakrývá jejich nahotu. Ale taky nic, ale pranic "neukázat". Nebo sedí v děsně horké sauně, omotáni skoro po bradu prostěradlem a - stydí se? Já nevím. Asi ano.

Slyšel jsem, že v dobách diktátu štíhlých, dokonalých modelů na plakátech a v dobách, kdy si na internetu každý od pěti let může prohlédnout sexuální akt s herci, jejich intimní míry jsou více než dokonalé, má dnešní mládež prostě problém se srovnáváním. Ale nemyslím si, že by to byl hlavní důvod dnešní ne-nahoty. Možná, že to vězí v "politické korektnosti". Že totiž mají všichni strach, aby nějaké nezletilé dítko náhodou v sauně nezahlédlo jejich genitálie; to by je mohl nějaký schopný právník zažalovat z sexuální zneužívání a vysoudit pro rodiče dítka tučné odškodné. Ale docela možné je také, že se pomalu a nepozorovaně islamizujeme.

K tomu se krásně hodí dnešní aktuální zpráva: V Belgii zakázali nošení burky. To je ten závoj pro islámské ženy, který nechává volnou pouze štěrbinu pro oči. Nechápu proč. Ať si kdo chce nosí, co chce. (Zasvěcení říkají, že jde o pokus zmařit maskování fundamentalistických teroristů před všudypřítomnými kamerami.) Burka je mně osobně sice ještě více nesympatická, než prostěradlo v sauně. Ale pokud někdo nosí závoj a někdo ne, je to ok., Problém nastane, kdyby, tak jako se to děje v jistých zemích, byla burka morální či náboženská povinnost. Tak jako v USA v sauně plavky.

A tak se trochu bojím o moji svobodu, smět být nahý - v sauně, na plážích a všude, kde to jde. V jádru jde totiž v USA, v Evropě a v Afganistanu o totéž. O pokusy rigidní části společnosti nám namluvit, že náš přirozený stav, nahota, je něco hříšného. Nebo aspoň nemravného. O jiné lidi, kteří by nás chtěli v rámci jistého kodexu nutit nosit něco, co bychom jinak, bez studu nebo náboženství, na sebe asi nevzali. Neříkejte mi, že sedět v sauně v prostěradle je pro něčí tělo požitek.

Krásný den a nahatou noc vám přeje
Jan.

10. 4. 2010
O esoterice a výběru

Na začátku mého povídání o mé včerejší přednášce na "Esoterice" musím říci, že Ctirada Hemelíka, který tento veletrh založil a nadále úspěšně organizuje, mám rád. Vážím si jeho nadšení, jeho iniciativy i nápadu, spojit "Esoteriku" s "Biostylem" - s veletrhem zdravé výživy a ekologie. Dalo by se říci, že oproti festivalu "Miluj svůj život" je Esoterika profesionálnější, samozřejmě i větší a pro vystavovatele pravděpodobně i dražší. Nevím, vždy jsem "pouze" přednášel. A vždy jsem se cítil po přednášce docela prázdný a unavený. Přitom přednáším rád. A tak jsem hloubal, čím že to může být.

Minule jsem si myslel, že moje vysílení bylo způsobeno tím příšerným hlukem v hlavním sále - vedle ohraničeného prostoru se konal nějaký břišní tanec s vřeštivou arabskou hudbou a po asi pěti minutách relativního klidu se začalo bubnovat. Tentokrát jsem si uvědomil, že to tím není. Moje přednáška sice začala také s doprovodem extatických bubnů odvedle, nicméně bubeníci za chvíli přestali. Přednáška ale zůstala i nadále vysilující. Vlastně jsem měl být původcům hluku vděčný, dali mně totiž příležitost na jejich adresu udělat pár vtipů. Moji náladu to nezvedlo.

Domnívám se, že jsem nyní přišel na to, co je, aspoň pro mě osobně, na Esoterice tak těžké. Je to absence skutečného kontaktu mezi diváky přednášky a mnou. Právě jsem chtěl napsat mezi účastníky, ale v tom to vězí - ti, kdo seděli na "druhé straně komunikační bariéry" se neúčastnili, ti se přišli podívat. Určitě teď několika (nebo možná i mnoha) z nich křivdím. Ale "genius loci", duch místa způsobil, že jejich případný zájem nepronikl až ke mně. A tak jsem vtipkoval a zamotával se do podivných souvislostí a hledal v duchu návaznosti na předchozí větu a protože jsem zvyklý, být bezprostřední, několikrát jsem byl krátce před tím, oznámit všem nahlas: "Víte co, mě teď nic chytrého nenapadá. Vlastně ani nic hloupého."

Čím to je, čím to je... zanotoval bych. Asi tím, že se jedná o vele-trh. Čili o veliký, s přihlédnutím k rozměrům Veletržního paláce dokonce obrovský trh (čili obchod), kam se lidé přijdou podívat na nabídku a případně si něco vybrat. A tady bych začal moji cestu do hloubi veletržní duše. Vše totiž, co je důležité, si nevybíráme. Datum narození, například. Rodiče taky ne, i když se celý život snažíme to ignorovat, pereme se s nimi, chceme je mít lepší a tak dál. Ani svoji cestu si nevybíráme. Když máme hodně štěstí a narodíme se jako indián v nějakém zapadlém kousku poslední rezervace, tak se vydáme na "Vision Quest", na hledání životní vize, postíme se, sedíme na nějaké skále a modlíme se, aby nám Manitou ukázal, co je naše poslání. Proč nás sem, na Zemi vlastně poslali. Představa, že Manitou sestoupí, vytáhne prospekty a řekne: "Hele, tady máš nabídky, vyber si" je prostě praštěná.

Ani nemoci, které nás trápí, úmrtí blízkých, které nás dostávají na pokraj toho, co naše duše vydrží, strádání v lásce, strachy a nepohodu si nevybíráme. A přesto - skrze všechno tohle rosteme. Pamatuji se, jak Osho jednou zodpovídal otázku nějakého sanyasína, která začínala: "Milovaný Osho, když jsem si Tebe vybral za učitele..." a pokračovala, jako většina otázek v Pooně, nějakou velekonstrukcí. Osho vůbec neodpověděl na hlavní téma otázky, zůstal ale u jejího začátku: "To si myslí jen tvoje veliké ego, že si mě vybralo. Ve skutečnosti si pořád zmateně běhal kolem mě, pořád jsi mě míjel, až jsem tě zastavil!" Basta. Spitituálního učitele si nevybíráme, on (nebo ona) si vybírá nás.

Sama idea výběru totiž pramení z představy, že máme všechno pod kontrolou. Že se někam a na něco můžeme nezávazně podívat a sami rozhodnout, zdali to je to, co nakoupíme. V této představě sedíme na galeriích Kolosea a sledujeme hluboko pod námi zápas gladiátorů - zcela bezpečni před zásahem jejich zbraní. Tak jako ten pán včera z druhé řady, který, ač usínaje, celou moji přednášku filmoval na nějaký mini-mobil. Dnes je mi líto, že jsem se ho včera nezeptal, zdali to dělá pro dceru, pro ruskou tajnou službu nebo prostě proto, že chtěl všude být ale je už unavený, takže si (zcela mylně) myslí, že se na mé povídání podívá, až se zase vrátí do života.

Včera jsem pochopil, že veletrh Esoterika skutečně není místo, kde bych chtěl cokoliv nabízet. Je mi to líto, už kvůli kamarádovi Ctiradovi. Chápu argument, že je asi (nějak) dobré, poskytnout lidem možnost orientace v džungli esoterických a jiných rostlinek a květinek. Postavit skrze ni dálnici, rozmístit ukazatele a dát každému do auta džípíesku. Ale pranic to nikomu nepomůže, protože návštěvníci pak budou tou džunglí jen projíždět, chránění skly, nárazníky a špehováni zhůry všudypřítomnými satelity. Duch džungle je ale v džungli a končí u kraje silnice. Zbytek je promítání filmu o dobrodružství nějakých filmových, tedy nereálných postav. Zbytek je poměrně smutný Pablo Russel, opuštěně a solo bubující v secesním Veletržním paláci na indiánský buben a zpívající indiánské písně. A před ním spousta turistů, sedících v kino-židlích. Business as usual. To už raději Avatar.

Krásný, reálný den vám přeje
Jan

A tady je komentář Petra:

"No musím Jane říct, že byl jsem tam v pátek a v tom hlavním prostředním sále jsem chvíli posluchal nějakou přednášku, ke které se ani raději nebudu vyjadřovat, protože něco "takového" už jsem dlouho neslyšel. Duch a energie místa jsou tam opravdu divné a v kombinaci s tím řečníkem byli ještě divnější. Do toho korzo průchozích osob a trochu divná spirituálně- potěmkinovská výzdoba.

Ta část BIO-ECO mi ještě dávala smysl, ale ta ESO ve mě vyvolávala velmi rozporuplné pocity. Mimochodem část ESO je vlastně na požářišti, tedy ve stanu, který je místo vyhořelého levého křídla. Na jednom místě se schází opravdu velmi různorodá skupina lidí, kteří přesně jak si to nazval, nabízejí s cílem "tržit" svůj "produkt či službu". Byl jsem v posledních měsících na stejném místě na několika veletrzích zaměřených na různé oblasti, ale uvědomil, jsem si, že uplatnit stejný veletržní princip na tuhle oblast jde jen obtížně. Respektive někde asi existuje jakási pomyslná dělící čára mezi "populárně-veletržní" a seriózní-neveletržní spiritualitou, ale kde ta hranice leží, je asi veskrze individuální a neodvažuji se to tady teď nějak více rozebírat.

Ve vesnici byl obvykle šaman jenom jeden a nebo se k těm vyhlášeným putovalo, obvykle se tedy "prodávat" nemuseli, bylo to jejich poslání, často předávané po generace. Chápu, že dnes cokoliv nabízet v obrovské záplavě nabídky není jednoduché, je však jenom otázka, zda-li tohle je ta cesta.

Pokud se podívám na některé fyzické produkty (kameny, knihy, čaje apod.), tak princip trhu ještě trochu chápu, i když bych raději navštívil třeba nějaký krámek a se znalým člověkem promluvil nebo opravdický trh nejlépe někde venku. Sám jsem si tam třeba nakoupil skvělá kuřidla, ale na nějaké klidné popovídání s majitelem tam moc prostor nebyl. Nebo jsem tam po dlouhé době promluvil s nakladatelem buddhistické literatury. Každopádně prodej těchto produktů ještě chápu, i když nějaký příjemnější prostor by byl určitě nasnadě. Ale co s těmi "službami" ..... jako na správném trhu třeba říct: "no já bych chtěl asi 15deka štěstí, půl kila zdraví a trochu čerstvé harmonie a nebalte mi to dám si to rovnou do tašky ....nebojte se mám plátěnou do igelitové bych to nedával ..."? nebo vyslechnout nabídku: "Máme tady skvělou zaváděcí nabídku jedno velké osvícení plus jedno malé zdarma a dva roky záruka navíc..."..?

Respektuji tu snahu toho zakladatele, tady podobnou akci udělat a i jí zajímavě spojit s tím ECO-BIO, ale tohle ESO asi opravdu nejde (a zvláště na tomhle místě už vůbec ne) pojmout jinak než populárně-veletržně a pak bych tam asi tvoje vystoupení (a možná i jiných) nehledal. Každopádně tohle není místo, kde bych čekal, že lze mluvit opravdu o nečem co je důležité nebo vnímat něco třeba i jen trochu posvátného. Došlo mi to, až když jsem vyšel ven a ucitil takový pocit jakési nepatřičnosti a uvědomil jsem si, že se dívám směrem k hokejové hale a těm kolotočům na matějské pouti co patří těm Kočkům.

15. 3. 2010
ODS, Topolánek a táta.
(Tento článek byl zveřejněný nejprve na http://janbily.blog.idnes.cz
Tam najdete také další články zabývající se politikou)

Co by bývalého emigranta mě asi nikdo nemůže podezírat ze sympatií k levici. Také mi opravdu sympatická není. Jen mi je jasné, že největší pravicová strana, ODS, nějak končí. Škoda vlastně. Dneska stačily už jen dva krátké záběry na ČT1 na to, aby mi došlo, proč.

Záběr číslo jedna. Mirek Topolánek představuje volební program (nebo cosi podobného): Před modrou stěnu s mnohokrát se opakujícím logem napochodují (zprava) pánové Topolánek (vždy vpředu), Benda, Tluchhoř, Langer a ještě asi půl tuctu dalších. Rozumí se dalších pánů, ženy mezi nimi nejsou žádné. Topolánek něco říká, říká to sympaticky, logicky, ale není v tom žádná šťáva. Je to jako když posloucháte obehranou, mužskou, patriarchální desku. Jistě, argumenty sedí. Státní dluh je obrovský. Benefity jsou chybné. A tak dále. Ale není v tom ani špetka vize. Ani kousek toho, co mé klienty, studenty, podnikatele, managery, zaměstnance, ponejvíce mladší ženy a muže, se kterými se setkávám na seminářích, „zapaluje“. Žádné emoce, žádná hloubka vhledu, žádná změna, která by byla sice nepohodlná, ale lákavá. Prostě hrstka postarších pánů, kteří svým rozmístěním před modrými ptáky polepené stěně chtějí demonstrovat, že stojí za svým leadrem, který ovšem nějak přišel o svůj leadership.

Na druhém záběru diskutuje Topolánek s jakýmsi redaktorem a každá druhá věta je prošpikovaná tím, co Jiří Paroubek dělá špatně. A co „bolševici“ – a teď se Mirek na chvilku zarazí a opraví se na „neo-bolševici“ – zase chtějí prosadit. A že se jim v tom musí zabránit. No jo, chci se zeptat, ale jak? Ale televize je jen jednosměrné médium, tak jako Topolánek sám. Diskuze se nekoná, je to jen monolog, který se tváří jako otázky a odpovědi. Je to jen monolog, který Topolánek vlastně ani nepronáší na adresu národa (jako Klaus), ale na adresu svého úhlavního nepřítele, na ztělesnění zla, na Jiřího Paroubka.

Mirek Topolánek mi hodně připomíná mého tátu, nejen vzhledem. Táta byl, jak se v Česku říkávalo, machr. Původně zapálený komunista z proletářské rodiny, potom schopný funkcionář Ústřední Rady Odborů, po devětašedesátém topenář a nakonec důchodce. Tátovi často „chytly saze“. To pak řval na mámu a na své děti, padaly facky (ne, táta nás nebil, jen se občas prostě nemohl ovládnout), já na něj řval zpátky, máma se snažila uklidňovat, o šest let mladší brácha brečel a pes Brok štěkal a vyl. Zdálky to muselo vypadat jako komedie. Zblízka měl táta zaprvé vždy pravdu a za druhé, pokud ne, platil bod jedna. A to mě příšerně štvalo.

Potíž byla v tom, že táta skutečně měl většinou pravdu. Takovou tu logickou, mužskou, pragmatickou. Jenomže to, co nám chybělo, nebyl onen na nás občas řvoucí technokrat, ale táta. Někdo, koho jeho děti cítí, o koho se můžou opřít, kterému důvěřují, když tvrdí, že se zahrada na chatě musí překopat, ale že se ta dřina vyplatí. Táta na chatě neúnavně pracoval. A nutil nás děti, pracovat taky. Škoda jen, že jsme mu nějak nevěřily, že betonování chodníčků je smysluplné. A přitom stačilo málo – trochu pocitu. A trochu sebekritiky.

Když táta zestárl, čas od času jsem ho navštívil. Přijel jsem z Německa (od té doby, co jsem utekl, byl na mě hrdý, i když to nikdy takhle neřekl), seděli jsme venku před domkem rodičů, stmívalo se, a on něco vyprávěl, asi o politice, kterou dříve tak žil. O Dobru a Zlu, o Správném a Špatném. A pak najednou přestal a ve světle zapadajícího slunce jsem uviděl, že má slzy v očích. Tehdy jsem ho na chvíli měl moc rád a tehdy jsem také pochopil jeho tragedii. Tragedii muže, který zapomněl na pocity, když si řekl (nebo když mu řekli) že účel světí prostředky. Který postavil svou, byť správnou pravdu, nad pravdu druhého.

Chtěl jsem napsat o konci ODS a píšu – o svém tátovi. Podivné. Ale jakousi logiku to má. Ani Mirek Topolánek, ani můj táta si nevšimli, že lidi potřebují nejen argumenty, nejen logické pravdy, ale hlavně víru a důvěru. Že každý normální občan klidně vymění deset ekonomických či politických pravd za pocit, že ten, kdo před ním stojí, to, co říká, taky dělá. Nelze prostě chtít reformy a dělat jen kompromisy. Nejde vzít do vlády očividně korupční ministry a vystupovat jako ten, kdo chce s korupcí skoncovat. Jedna nepřiznaná lyžovačka v Rakousku na státní náklady a lidé vám přestanou věřit, i kdyby jste jim potom dodali deset zcela pravdivých důvodů k tomu, že všichni musíme šetřit. Politika je prostě o důvěře a nikoliv o logice. A čím dál tím více lidí cítí, že účel prostě některé prostředky neposvětí.
Později, hodně pozdě jsem pochopil, že táta to jinak neuměl. Že to myslel možná dobře, ale že někde, cestou, ztratil schopnost, se sám sebe zpochybňovat. A ptát se jiných – tak, že by opravdu naslouchal. Tak jako ona „modrá“ strana, která mi původně, když jsem se z emigrace vrátil, byla docela sympatická. Škoda...

Krásné jaro vám přeje
Jan.

22. 2. 2010
A v rádiu hráli vážnou hudbu.

Během dvou dní jsem dostal tři zprávy (jednou telefonicky, jednou mailem a jednou přes chat) od přátel. Daří se jim všem špatně. Mají krizi, rozjíždí se jim deprese, utápějí se v emocích, neví jak dál, zároveň ale se všichni tři shodují (aniž by se domluvili - oni se ani neznají) na tom, že je to pro ně velice důležitý vývoj. Že "jako kdyby šlo o něco moc zásadního". Že jen doufají, že jim z toho nehrábne úplně. Protože je mám rád, doufám v to taky. Koneckonců právě kvůli tomu to tady píšu.

O (psychospirituálních) krizích, zrychlujícím se čase nebo o "konci májského kalendáře", který je nyní (asi z poněkud marketingových účelů) datován přesně na 20. 12. 2012, jsem zde už psal. Takže se nebudu opakovat. Co nějak ladí do noty je, že jsem včera dostal nádhernou a konečně vyšlý český překlad knížky Dale Pendella Pharmako/Gnosis" (www.dybbuk.cz), třetí díl jeho hluboké trilogie o jedech, spadajících do oblasti fantastik a daimonik, tedy především o halucinogenech. Knížka je to sporná, protože Pendell se zde mluví za "rostlinné lidi", za cestovatele a průzkumníky psychoaktivních látek, tedy většinou těch státně zakázaných. Zároveň je Pendell vážená vědecká autorita na poli chemie drog a etnobotaniky a - světe div se - jeho knihy jsou používány jako učebnice pro jeden ze základních kurzů biologie na Barkley-Univerzitě (CA).

Co tyto dvě věci (krize lidí a Pendella) spojuje? O Pendellovi se moc neví - jeho knihy byly přeloženy pouze (!) do češtiny. Přitom jsou jeho knihy pro spirituálně orientované "hledače" velice zajímavé - a ani vůbec všechny ty popsané drogy nemusí zkoušet, to bych také opravdu nedoporučoval! Jeho (Pendellovo) spirituální hledání se čte trochu jako zen, trochu jako poezie a trochu jako vědecká příručka pro psychoterapeuty na téma: "Jak zacházet s klienty, kteří jsou úplně mimo mísu". Což vždy znamená, nejdříve si ty stavy, které léčíme, prožít. Pro mě je to zase (už kolikátý) ukazatel, jakou pravdu mají všichni ti Černonožci a Hellingerové a havajští léčitelé, kteří, přišedší do České kotliny, se vyjadřují ve smyslu: "Jo, tak tady je to hustý". (Volný překlad autora.) No a to, že je to (nejen tady, ale možná speciálně tady) hustý, o tom svědčí zprávy mých blízkých a koneckonců to prožívám i já.

Pendell je hravý v přístupu k rostlinným spojencům (což mu tito oplácejí), hravá je i jeho úžasná poezie celé knihy a hravost je také to, co mým v krizi se nacházejícím přátelům v České kotlině radím. Pokud se vůbec odvážím něco radit. Jediný problém je s tím, že "v rádiu hrají vážnou hudbu". Tenhle obraz ale musím vysvětlit. Když se za totáče něco dělo, třeba když umřel První Tajemník, což bylo vždy docela tajemné, v rádiu dělali nejdříve jako by nic. Hráli prostě vážnou hudbu. Člověk vnímal, že něco je, ale protože nikdo nic nekomunikoval, cítil se trochu nechaný na holičkách.

Když jsem dneska ráno dočetl poslední zvěst o krizi kamaráda - viz začátek tohoto blogu - šel jsem do kuchyně abych si udělal snídani. Pustil jsem rádio a odtamtud se na mě vyhrnula záplava pitomých reklam. Rádio Impulzovi a podobné. A tak jsem si uvědomil, jak se z televize, novin, rádia, prostě odevšad stále ozývá: Všechno je v úplném pořádku. Jako vždy. Jen tak dál. Fanděte s námi, jsem vaše hypotéka bez obav, my jsme vaše radostná banka. Což je na hony vzdáleno - alespoň mé - realitě. Cítil jsem se tak trochu jako za totáče. Všude kolem je to hustý, alv rádiu hrají jen "vážnou hudbu", jestli mi rozumíte. Jestli ne, tak se asi nacházím v krizi... Půjdu si hrát :-)

Krásný den s úplně jinými rádii vám přeje
Jan.

15. 2. 2010
Bude hůř?

Občas je důležité si uvědomit, s čím podvědomě počítáme. Tak já se přiznám - a asi nebudu jediný - že nějaká část hluboko v mém nitru počítá s neustálým zlepšováním. Asi budu optimista. O to více mě zarazí, když opak je pravdou. Například stav českých silnic (a to i těch, které jsou hlavní a důležité) se rapidně zhoršuje. Mohou za to díry (četl jsem, že vznikají hlavně v zimě), které jsou mnohdy i třicet a víc centimetrů hluboké (to už riskujete zničení pneumatiky, poškození nápravy atd.), které se poslední dobou objevují téměř všude. Protože jsem "zhýčkaný Němec" (jak mě jednou jedna moje partnerka nazvala), nečekal bych na hlavní dopravní tepně - řekněme na Pražském okruhu - že zde budu muset kličkovat, abych zachránil auto. Což, mimochodem řečeno, bezpečnosti provozu také moc nepřidává a určitě by se vyplatilo, věnovat se tomuto problému, namísto kontrolovat, zdali mají řidiči lékárničku. Ano, v Německu, pakli vůbec, existuje pouze nepatrný zlomek takovýchto nástrah na řidiče.

Šlo by teď spekulovat, čím to je. Asi onou pověstnou českou korupční mafií, která sice staví silnice za téměř dvojnásobnou cenu než se staví jinde, ale na stavbu používají pravděpodobně mongolský asfalt. Nechci se ovšem dotknout Mongolska. Ale o tom dnešní blog není. Je o ZHORŠOVÁNÍ. Na to prostě nejsme jaksi "geneticky" zvyklí.

Člověk neboli Homo sapiens sapiens (to opakování onoho "rozumný" zjevně ukazuje, jak si věda tím, že jsme skutečně rozumní, vůbec není jistá) se vyvinul z jednobuněčných organismů, například z takové Trepky velké (Paramecium caudatum Ehrb.). Podíváme-li se na vývojovou cestu, jednalo se, možná až na onu objížďku od poměrně impozantních dinosaurů k trapným hlodavcům, o neustálé zlepšování. Jsme prostě zvyklí na to, že bude lépe. Příští Vánoce budou ještě bohatší, platy se zvednou, chudých ubude (alespoň těch v mé blízkosti), auta budou rychlejší, spolehlivější a ještě lacinější, prostě bude víc toho lepšího a méně toho, co nám jde na nervy. Mimochodem - podle této vize by politici měli do 2012 zmizet. Leč - člověk míní a krize mění.

V důsledku současné hospodářské krize, na jejímž ZAČÁTKU, jak neustále tvrdím, zrovna jsme, tomu je a bude naopak. Věci se budou zhoršovat. A na to není naše podvědomí jaksi není vybaveno. Takovou první ochutnávkou, jak to bude vypadat, je současný vývoj Řecka. Peněz bude méně, děr a stávek rozzuřených zaměstnanců více. Tomu sice nějak "rozumíme", ale rozum vysadí velice rychle, když jde o zhoršování, které postihuje nás samé.

Tím se ovšem dostáváme přímo do centra současného politického dilematu: volit levici nebo volit pravici? Pravice celkem správně rozpoznala, že pokud tato malá zemička někde ve středu Evropy má mít nějakou šanci na blahobyt (a blahobyt pro pravicového voliče znamená vždy v první řadě jeho vlastní blahobyt), musíme všichni začít spořit. To je sice bolestné, ale v rámci svého podnikání to pravicový volič umí. Bohužel jsou především pravicoví politici poslední dobou zasaženi takovou mírou korupce (zvyšování svého osobního blahobytu na úkor společnosti), že tato rakovina pomalu ale jistě podkopává základy státu.

Levice naproti tomu sází právě na onu podprahový odpor k zhoršování. Na velkolepých plakátech hlásá zjasněný Paroubek, že bojuje za důchody nebo proti poplatkům u lékaře a kdyby byl tak chytrý, jak tvrdí jeho nová žena, bojoval by určitě i proti dírám v silnicích. Racionálně je jasné, že svých cílů může levice dosáhnout jen na úkor budoucnosti - zadlužováním, vyhnáním "dobře vydělávajících" ze země a podobně. To sice levicový volič možná ví (záleží na tom, zdali se naučil trochu myslet), jeho podvědomí však volí PŘÍSLIB nezhoršování. To se, pokud zůstane u slibů, jmenuje populismus.

Co je tedy pro stát, to znamená pro "polis" a tím i pro budoucnost všech, lepší? Korupce nebo populismus?

Kdysi jsme napsal, že malý stát bez významných přírodních zdrojů, nacházející se ve střední Evropě s jejím vrtkavým a často dost studeným počasím, má jen dvě možnosti rozkvětu: Buď být příšerně bohatý nebo ukrutně inteligentní. To první už obsadilo Švýcarsko se svými bankami (ty se poslední dobou začínají trochu viklat). Nejsem si bohužel vůbec jistý, zdali alespoň náznakem spějeme k tomu druhému.

Krásný den bez děr vám přeje
Jan.

11. 2. 2010
Avatar

Dříve si lidé vyprávěli veliké legendy u táborových ohňů. Dnes se na velké legendy chodí do kina. A - abych dostál své megalomanské pověsti - také trochu ke mě na mužské semináře. Ale žerty stranou. Když jsem byl na Avataru poprvé, vypotácel jsem se z kina (pokud jste už nebyli, jděte jedině na 3D verzi) a byl docela mimo. Hodiny. Dneska jsem ho viděl podruhé, takže už dokáži i něco napsat.

Avatar je nejúspěšnějším filmem všech dob, do dnešního dne (11.2.) nahrál přes dvě miliardy US$ a avatarský boom jede dál. Děti (prý) zahazují kouzelné hůlky a začínají se učit jazyk Na'vi. Rozumí se samo sebou, že už existuje Avatar-počítačová hra a Cameron (režisér a scénárista) se nechal slyšet, že bude točit další dva díly trilogie. (Ó hrůza, to dopadne jako s Matrixem.) I kritici jsou nadšeni, rozumí se až na německé intelektuálské škarohlídy: "Bohužel se filmové postavy svojí prokresleností nevyrovnají krajině Pandory" - Frankfurter Allgemeine Zeitung, "Tak pořádně cizí svět - to je ale čistý eskapismus (útěk z reality pozn. J.) a ten není nikdy ani dojímavý, ani strhující" - Süddeutsche Zeitung. Také američtí konzervativci (logicky) nehodnotí film moc příznivě: "Avatar patří k těm nejhloupějším filmům, které jsem kdy viděl. Ukazuje brutální americké vojáky v boji proti ušlechtilým domorodcům, což připomíná leckteré indiánské filmy. James Cameron dává najevo hluboký antiamerikanismus, protože diváka vede k tomu, aby si přál porážku amerických jednotek." (The Weekly Standard). Takhle viděno by se člověk mohl stát lehce antiamerikanistou, kdyby ... jo, kdyby film nebyl americká produkce. A kdyby se mu nedostalo ocenění Hollywoodu.

Pamatuji se, jak můj učitel Ramateertha na jednom semináři pravil, že dnes se dělá magie ne skrze šamany, ale skrze filmy. Hollywoodské velkofilmy, rozumí se, ne skrze umělecké české produkce, které vidí hrstka zasvěcených. Pamatuji se, jak jsem zaskřípal zuby - cože, tyhle dojáky? Titanik snad? Nebo dokonce Kniha džunglí?? Pak jsem pár chlapům v procesu semináře ukázal film "The Kid" s Brucem Willisem (pro muže v jakémkoliv procesu k doporučení) a všichni jsme brečeli. Takže na té magii asi něco bude.

Jistě, tak jako Titanik, i Avatar uspokojuje touhu po příběhu hluboké lásky (není Neytiri fakt kočka - a nesluší jim to, když se, celí modří, pod stromem duší líbají - a nebrečeli jste taky, když Neytiri říká Džejkovi: "I ta žena si už vybrala" a "Teď jsem s tebou spojená navždy") Tady je ale ještě něco velmi aktuálního a velice hlubokého - film artikuluje to, co se stále víc dostává do vědomí (nebo aspoň podvědomí) nás všech: touhu po spojení s přírodou, po spojení s celkem, pro propojení s prakticky každým živým organismem, tak, jak se to "pozemšťan" Džejk (znovu) musí učit na Pandoře. Toto spojení se děje skrze kořeny stromů Lesa a skrze geniálně řešenou schopnost spojit se zářícími vlákenky copu (a ne tedy, jak by bylo také myslitelné, ocasu:-) se zvířaty, které pak Pandořané řídí myšlenkami. U stromu duší pak vidíme rituál ne nepodobný konstelační "pyramidě předků", kdy každý člen klanu se dotýká toho nebo těch, kteří stojí před ním. Je to právě ona Velká matka Eywa a její spojení s jejími dětmi, se vším, co je živé, které dává filmu "magické" poselství.

Až po druhé návštěvě mi došlo ještě něco důležitého, co ovšem už není tak krásné a harmonické. "Zloduch" colonel Quaritch se krátce před svojí - jak jinak - zaslouženou smrtí ptá Džejka: "Hey, Sully, jaké to je zradit vlastní rasu? Myslíš si, že jsi jedním z nich?" Je jasné, že v tomto okamžiku, tak jako vlastně celý film, jsme my diváci na straně modrých Na'vijců. Film skončí, diváci vyjdou ven a - alespoň u mě tomu tak bylo i napodruhé - "vlastní" rasa nám připadá dost hnusná (obchodní centrum Flora, stanice metra s bezdomovci, ulice plné obézních, neumytých, hloupých lidí). Prostě "vlastní" rasa. Avatar ukazuje latentní nenávist vůči nám samým. Nenávist vůči tomu, jak jsme odpojení od přírody, jak nejsme "hezcí" ačkoliv vynakládáme miliardy na to, "udělat se" hezčími, jak jsme zničili velké části této nádherné Matky Země a postavili tam železobetonová kasárna, špinavé silnice a páchnoucí kloaky továren.

Na cestě domů jsem u Vyšehradu viděl, jak nějaký řidič Audiny úplně bezdůvodně troubil na chodce, který mu nestačil uhnout. Kdyby náhodou zaparkoval, asi bych mu dal přes držku. Nebo on mě, pokud by byl silnější - moc se prát neumím. Přesně tady s námi Avatar něco dělá - zvyšuje náš odpor proti těm, kteří jsou "na té druhé straně" - bezohlední zkorumpovaní dobyvatelé, kteří si myslí, že jim patří svět. A to je dost špatně, protože - na té druhé straně jsme my. Každý z nás. Je to naše rasa, co ničí pralesy, co proměňuje Zemi v poušť, jsme to my, kteří jíme prasata (slepice, krůty, lososy...), kteří se rodí do pekla "velkochovů", z nichž je smrt vysvobozením po bezedném utrpení. Jsem to já, kdo nenávidí mě samého, že se účastním dobytí Pandory.

A propos Pandora - její "skříňku" zná kdekdo. Už méně je známo, že její jméno v starořečtině znamená "Ta, která vše dává". Díky, pane Camerone, možná, že do kina půjdu ještě po třetí. A ještě něco - tady je odkaz na další zajímavý článek o Avataru, přeposlal mi ho Marek Páral - díky!

Krásný den vám přeje váš
Toruk-Makto Jan.

* * * * * *

A tady jeden komentář:

Avatar

Nedávno mi Lída na tancích povídá - Byli jsme po třech letech v kině - Avatar ve 3D. Zajímavé, běž se na to podívat. Poděkovala jsem za upoutávku, vážím si doporučení své učitelky súfi. Koukla jsem na plakáty, přečetla recenze - a nic. V duchu jsem si tedy řekla: to by muselo být "hodně kluzko na hokej", abych se nechala masírovat zrovna tímhle. Jezdím MHD a do klapotu kolejí to ve vagónech jen šumí - Avatar, Avatar... Kouknu na plakáty, přečtu další recenze - a nic. Po čase čtu o Avatar(ovi) na blogu Jana Bílého, astrobráchy, mistra konstelací - a ON se na to chystá už po třetí !!!!!!! Už mě to začíná štvát. Kouknu na plakáty, přečtu další recenze - a naštěstí nic.

Až dnes na Vyšehradě scénka: Muž rázuje s mobilem u ucha, za ním cupitá jeho drahá partnerka, jako kdyby byli každý z jiného světa. On huláká do telefónu - Co dělám? My teď letíme do metra, jdem do kina na Avatááraaa. Uff, tedy nevím, asi mě to zlomí a půjdu se na TO podívat. Hrozí totiž situace, že mě brzy vyloučí z přepravy, neznám Neytiri a Džejka.

Oóó Vy,
Pramatko Země a Praotče Slunce
odpusťte zrádné dceři
(ChM)

6. 2. 2010
Výchova elit

Jeden mě blízký člověk zrovna prochází na jisté fakultě Univerzity Karlovy v Praze zkouškovým obdobím. A tak čas od času slyším, na co že se ho to zase ptali v ekonomii, psychologii nebo filosofii. A jsem smutný.

Ne z toho, že si uvědomuji, že ač přes svou jistou všeobecnou vzdělanost bych zkoušky ze "základů" dotyčných věd neudělal ani náhodou. Jsem smutný z toho, že UK si zjevně hlídá, aby na její půdu neproniklo mnoho skutečně "synteticky-inteligentních" lidí, nýbrž aby vědění a tím i podle Francise Bacona moc ("Scientia potestas est", což pronesl už 1597) zůstávala v rukou spíše těch, kteří se naučí odříkávat, než těch, kteří se naučí myslet. Jinak se totiž mnohé otázky k testům nedají pochopit.

Ale to všichni samozřejmě víme. Nejen televize nás zaplavuje memorativními kvízy typu: Kdo vyhrál v roce 1964 na festivalu "Praha zpívá" cenu za nesulcovatější slaďák? A paní Novákové, která to ví, kyne milionová výhra. Zato pan Čermák, který má v hlavě celý telefonní seznam, si bohužel na této otázce vyláme zuby. Do příštího kola postupuje chytřejší, hlásí moderátor. To se ovšem setsakramensky mýlí. Paní Nováková sice možná vyhraje hlavní cenu, ve skutečném světě 2010plus představuje ovšem cosi jako dinosaura. Budoucnost nemají ti, kteří si mnoho pamatují (především tedy blbosti), ale ti, kteří chápou souvislosti, umějí to, co vidí, slyší a cítí správně interpretovat a mají odvahu, se podle toho zařídit. O ty zjevně Alma Mater UK moc nestojí.

A propos Alma Mater - latinsky "matka živitelka", původně tedy Velká Bohyně. Jednu takovou jsem znal v Německu. Studovala ve Freiburgu medicínu, pracovala v nemocnici, posléze se s téměř nadlickým úsilím vyprostila ze stereotypu klasického lékařského pohledu na "pacochy" coby na (nedůležité) nositele nemocí a stala se, už v pokročilém věku, budhistkou a velice dobrou homeopatkou. Sedávali jsme nad šálkem čaje a rozprávěli o zákrutech našich životů. Vzpomínám si, jak vyprávěla o svém studiu a zvláštním je provázejícím efektu, který nazývala vymýváním mozku. Tvrdila, že množství informací, které si je nutno memorativně "nacpat do hlavy", je takové, že v důsledku učení se na zkoušky a státnice dochází ke kvalitativnímu posunu funkce myšlení a vnímání okolí. Podobně jako čínští disidenti v převýchovných táborech, kteří pod hrozbou mučení byli nuceni stále dokola opakovat bezduché Maovy revoluční citáty, i studenti medicíny, tvrdila, se dostávají skrze systém výuky kamsi jinam. Přestávají rozumět souvislostem coby úchvatným fenoménům, namísto toho začínají věřit v jejich výklad, ať už svůj vlastní nebo převzatý ze zdrojů. To by pana Descarta a další osvícence moc netěšilo, nemyslíte?

Možná ale, že ze mě mluví pouze trpkost někoho, kdo nejprve navštěvoval půl semestru Vysokou školu chemicko technologickou a poté jeden semestr (i když mám zapsané celé čtyři, jo!) na Akademii výtvarných umění v Karlsruhe. Oba dva pokusy cosi vystudovat mě naprosto neuspokojily. Šel jsem tedy jinou cestou. Potkal jsem spoustu zajímavých učitelů, a nakonec jsem došel k tomu co dělám. Díky panu Hellingerovi jsem se začal zabývat souvislostmi úžasných fenoménů a díky panům Ošovi, Rabornovi a mnoha dalších jsem přestal věřit ve výklady, pokud se tyto rozcházejí s pozorovaným životem. Jsem tedy cosi jako "anti-Adornovec", neboť ten měl na jedné přednášce pronést: "Pokud skutečnost neodpovídá teorii, o to hůře pro skutečnost!" Já naopak pravím: "Skutečnost je to, o čem se to domníváme, tak pozor na naše teorie!" Ale zítra možná budu tvrdit zase něco jiného.

Na konec ještě takovou malou doušku (pochází z "do ouška"?) z chaos-magie Petera Carrolla, do které jsem v současné době právě trochu "cvok". Ve své knize "Liber null" doporučuje pro vývoj vědomí krom jiného i "herezi" - zkoumání a dočasné ztotnění se s bizardními, bláznivými, extrémními nebo smysl nedávajícími názory a naukami. Neboť: "cokoliv se potírá, omezuje, zesměšňuje a čím se pohrdá, téměř vždy obsahuje názorný protiklad k ideím hlavního myšlenkového proudu. V diskuzích vždy odporujte, zvláště, když oponent začně vyzdvihovat vaše vlastní názory." (P.C., Liber null and Psychonaut, Vodnář 2007.) Nebyla by to nadějná terapie pánů (a dam) z UK?

Krásný den bez zkoušek vám přeje
Jan.

11. 1. 2010
Hysterizace společnosti

Sněží. To je v zimě poměrně normální, pamatuji se, jak děda František, ten basista, vyprávěl, jak se na vesnici prohrabávali sněhem, aby mohli vylézt z baráku. Děda se narodil ještě v devatenáctém století a tenkrát byli prostě zvyklí na větší pohromy. Války, hladomory, pogromy a epidemie - proti tomu byl metr sněhu prostě legrace pro děti. Ne tak dneska. Česko a Evropa "sténá již čtrvrtý den pod sněhovou kalamitou". Masová media a sypače venku šílí.

Vůbec lze pozorovat trochu zneklidňující trend: Hysterizaci společnosti. Jakýsi v Jemenu zfanatizovaný Nigerec se pokusí odpálit se v letadle, kterýžto skoro-incident vyvolá reakci, jež může navždy změnit osobní svobody všech obyvatel na této zeměkouli, budou-li chtít se někam dostat letadlem. Nechci snižovat nebezpečí podobných teroristických akcí. Pouze mám dojem, že naše reakce jsou více než hysterické. Navíc se onen pán s výbušninou dostal na palubu letadla především díky selhání tajných služeb, teprve potom v důsledku nepřítomnosti "tělových skenerů". Budou nyní USA v důsledku tohoto incidentu bombardovat Jemen? Nebo dokonce Írán?

Ale nejde jen o terorizmus. Kam se podíváte, tam je nutno předcházet číhajícímu nebezpečí. Prasečí chřipka (kde máme tu smrtelnou epidemii, kvůli které se za miliardy celosvětově nakupovali tuny očovacích vakcín?). Nedávno jsem viděl vysílání o neklesajícím ohrožení žáků úrazy ve školách na jehož dokreslení ukazala média kluka s ovazaným namoženým kotníkem. Že by i klimatická katastrofa byla podobnou hysterií? Člověk by se všem těm úzkostně-panickým reakcím musel usmívat, kdyby se přijatá opatření proti těmto nebezpečím neblížila nepřijetelné míře - výměně osobních svobod za "bezpečnost".

Slovo "bezpečnost" mi, coby ex-emigrantovi, nikdy nebylo moc sympatické. Ve spojení se slůvkem "státní" to pro mě dlouhá léta znamenalo prostě totalitu. A tak přemítám, co že se za tou naší touhou po bezpečnosti může skrývat. Možná, že je to nepřítomnost skutečných velikých ohrožení. Nafouknutá válka s terorizmem nám supluje jiné války. Ďábel s turbanem číhá už asi i v pražské tržnici. Zákeřný a nadto neviditelný virus minulý týden už zase vybíral svoji daň. A nyní ledový, smrtelný sníh, zasypávající českou kotlinu. Filmové katastrofy si prostě pomalu žádají jejich realizaci v "realitě", ať to stojí co chce.

Ale možná, že příčina je ještě někde hlouběji. Čím více jsme civilizovanější, tím více podléháme iluzi, že "to venku" (ať už je to příroda, počasí, arabové nebo chřipka) lze kontrolovat. A tak, krátkozrací, začínáme kontrolovat sama sebe. Absolutní bezpečnost a absolutní kontrola rizik znamená ovšem stoprocentní Orwellův stát. Diktaturu "jistoty", ze které není úniku. Proti této budoucnosti by byly dikatury minulosti pravými ohňostroji anarchismu a svobody.

Život je riziko. Někdy to někoho halt trefí. Na to vemte jed. Osobně mi je milejší riziko, že "to" může potkat i mě, než vize společnosti, kde je vše pod kontrolou. To by totiž znamenalo, že mrtví nebudou jen cestující jednoho letadla (jakkoliv by to bylo tragické), ale my všichni. Ale je také možné, že prostě jen někdo chce, abychom měli strach. Kdo má strach, neptá se na věci, které mohou být nepřijemné. Kdo má strach, nevystrkuje hlavu. Nepátrá po tom, co se "venku" (hic sunt leons!) vlastně děje. Ale zůstává za pecí. A dívá se na ČT, Novu, Primu nebo dalších 99 poněkud hysterických programů. Já se jdu projít do sněhu. Ahoj.

Krásný den Vám přeje
Jan.

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Janův Blog 2009/3 (kříjen - prosinec) je zde.

Janův Blog 2009/2 (květen - září) je zde.

Janův Blog 2009/1 (leden - duben) je zde.

Janův Blog 2008/2 (červen - prosinec) je zde.

Starší blogy jsou ke stažení jako word-dokument
v korigované formě tady.

(Všechny fotografie, pokud není jinak uvedeno: www.istockphoto.com)