Janova stránka...

Nepravidelně vycházející poznámky a zamyšlení, které nesouvisejí s konstelacemi. Nebo ano?
(Všechny texty jsou ©Jan Bily, 2008)

1. 1. 2009
Happy NY!

Jupííí. Krásný a šťastný a úspěšný. Á propos krize. Abychom se ve všech těch turbulencích a propadech a bankerótech neutopili, mám pro vás, my dears, novoroční dárek. Pro všechny, kdo mají rádi úžasný britský humor, i když v občas nedokonalém a místy zmateném českém překladu (subtitels), tady a tady něco pro zasmání. Na zdraví.

Krásný den, ten první, vám přeje
Jan

31. 12. 2008
Inverze a hranice demokracie

A máme to tady: ještě včas s východním prouděním (ano, z Ruska...) přišly holomrazy a inverze. Což znamená, máte-li kouřením nezničený nos, že ráno vstanete a přepadnou vás vzpomínky na totáč. Přesně jako tehdá to smrdí v Praze i dneska: je cítit takový prazvláštní, suchý kouř z uhlí, který se mísí s výfuky z aut a já nevím čeho ještě. Rozptylové podmínky pod psa. Prý na jistých místech dosahují mikročástice (to je to, co pronikne hezky hluboko do plicních sklípků) čtyřnásobek povolené normy.

Čekal jsem nějakou odezvu ze strany úřadů, ale nijaká není. Pamatuji si, že v Německu, při překročení normy o padesát procent (to je tedy pro nematematiky o jedenapůlnásobek) se uvažovalo o omezení provozu. Nyní tu máme čtyřnásobek a nic. Asi vezmu auto (to je myšleno satiricky, takže následuje satirický smailík ;-) a odjedu někam, kde je čistý vzduch. Na Mars?

K tomu přijde dneska večer ještě kouř s tisíců tun pyrotechniky. Včera nad Slapskou přehradou to už začínalo: nejprve jsem si myslel něco o zešílevším myslivci, pak jsem pochopil, že se blíží Silvestr. Někdo házel kolem sebe každých pár minut jakési výbušniny (které také patřičně vybuchovaly), takže ptáci na jezeře měly blízko k zešílení. Na Nový rok bychom měli pořádat bezplatné semináře na ošetření traumatizované zvěře, kdyby tato vůbec s člověkem chtěla něco mít. A toto pyro-šílenství je celosvětové, nejen omezené na nějaké metropole. I na relativně neosídlené Šumavě budou dneska večer zdivočelí turisté traumatizovat vše, co má smůlu žít "pod úrovní" pána tvorstva.

Takže ke kouři z uhlí a jiným zplodinám přibude ještě stroncium, barium a všechny ta chemie, která dělá na obloze takové hezké barvy. Já vím, můj malý Honzík taky miluje ohňostroje. A asi se půjde na ten "veliký" v Praze v šest na Nový rok podívat. V tom ho já, velký, neuhlídám.

Na tom je vidět naše dilema: Demokracie neboli vláda většin je nějak na konci. Protože vláda většiny lidu, jenž je v převážné části veden svými (nesplněnými) touhami, vnitřními "Honzíky" s jejich dětsky-egoistickou chutí po senzacích a krachu, a který krom toho ve své většině není prostě schopný hlubokých vhledů do globálně ekologických souvislostí (viz jen klimatická, finanční a zdravotní krize, které jsou hluboce systémové a nikoliv jakýmsi přechodným jevem, který brzo zase zmizí), taková vláda (lidu) prostě nemůže zabránit katastrofám, které se na nás řítí.

Dnes ráno jsem na Rádiu Česko slyšel jakési sebrané projevy pana Presidenta, horlícího proti Lisabonské smlouvě. Jeho největší rozčilování patřilo faktu, že se Česká Republika touto smlouvou zříká částí svých státně-ústavních pravomocí. Ať už tím Klaus sleduje cokoliv, má pravdu v tom, že cílem Lisabonské smlouvy je právě ona částečná ztráta suverenity, i když to takhle nikdo z politiků nemá odvahu vyjádřit. Otázka ovšem je, zdali tato ztráta suverenity není pro naše přežití v přelidněné Evropě (potažmo i ve světě) nezbytná. Pokud si každý budeme dělat co chceme a nebudeme zároveň všichni strašně makat na tom, pochopit hluboké souvislosti a emočně začít podle našich vhledů i žít, nevidím jinou cestu než jistý dirigismus. Doufejme pouze, že tento dirigismus nebude založen na egoismu několika málo "tam nahoře". Tím bychom se dostali z bláta nikoliv do louže, ale rovnou do močálu.

Ale takhle přece nemůžu skončit poslední můj blog v 2008. Tak teď horečně přemýšlím, co napsat pozitivního. Možná že přese všechnu pyrotechniku, když jsem včera stál na skále s několika japonsky pokroucenými borovicemi nad Slapským jezerem, přiletělo šest labutí v ohromné výšce, zakroužily nad vodní plochou, ve které se odráželo nízké ještě-prosincové slunce a uprostřed jezera přistály. Pak Slunce zapadlo a nad plovoucími labutěmi stál už jen úzký srpek nové Luny, nedaleko lesklé Večernice. Stále to ještě stojí za to.

Krásný rok 2009 vám přeje
Jan.


23. 12. 2008
Švejkárny k Jéžíšku

Joj, to bude ostudy! Nebo možná ne, pouze se Evropa zasměje a obraty za překlady Haškovy knihy o našem dobrém vojáku na Amazon.com explodují. Stane se to povinná školní četba v oněch "starších" státech Unie.

Už to vidím: Pan Rath (ostré slůvko vždy v zásobě) totiž prohlásil, že ČSSD ani nepomýšlí na nějakou tu podporu vlády během půlročního předsednictví EU, naopak už se těší, jak bude předkládat otázku důvěry v parlamentu zrovna tehdy, když vláda bude sedět někde u kafe v Bruselu. Ha, a co pak? Požádá Topolánek v Belgii o politický azyl? Půjde Langer honit mafii pod Etnu?

Nebo ta tahanice "my vám neodhlasujeme prodloužení vojenských misí, když vy nám nezrušíte (již beztak zrušené) poplatky u lékaře". Právem naštvaní vojáci teď sedí někde v Kandaháru na zpola sbalených baťozích a Talibáni by se mohli chechtat, kdyby jim tato lidská emoce nebyla naprosto cizí. Američtí spojenci (už zase) zhola nic nechápou: "Jen 30 korun u lékaře? Není snad normální platit všechno?"

Odvaha pana Topolánka se s TOUTO koalicí a panem Paroubkem v zádech (je ten člověk schopen i jiného výrazu tváře než pouze onoho znuděného opovržení?) vrhnout do víru předsednictví by vyžadovala okamžité vyznamenání řádem za chrabrost ze strany pana Presidenta, kdyby ovšem ona představa Klause, jak vyznamenává Topolánka za hrdinství nebyla už sama o sobě Švejkárna.

Sarkastický Sarkosy si ve sladké Francii mne ruce: "Mirek Topolánek je statečný muž, (...který) se může plně spolehnout na francouzskou podporu." (iHned.cz, 12.12. 2008) Nebude to krásné, zachránit "statečného muže" z vln rozbouřené Vltavy? Plánovaný EU summit v únorové Praze bude asi první příležitost. Mokrý Topolánek pak půjde ke Flekům (tam se vždycky všicí sejdeme po válce, platí?) zatímco Paroubek to tady s komunisty rozjede. Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé. Contre nous de la tyrannie... a tak dále.

Ale teď doopravdy. Když jsem minulý rok jezdil do Německa pořádat kurzy peněžních konstelací, měl jsem "v batohu" solidní růst HDP, o kterým se "bošům" již léta ani nezdálo. 2009 si vezmu pár vydání "des guten Soldat Schwejk", které budu kamarádům rozdávat se slovy: ano, i to jsme my. My se totiž (na rozdíl od Talibánů) umíme báječně bavit. Tak to proboha, milí německý hoši-boši-kámoši, s tou Evropou proboha neberte tak vážně.

Hezkého Jéžíška vám přeje
Jan.

16. 12. 2008
Návrat Slunce

21. prosince v 13:04 překročí střed Slunce hranici Kozoroha a začne, nejprve pomalu a nezřetelně, po několika týdnech stále rychleji, stoupat. Dny se začnou opět prodlužovat a noci krátit. Platy stoupnou a krize zmizí s posledním sněhem v dubnu. Stromy zase rozkvetou a přes všechny katastrofické zprávy je pilné včeličky oplodní. V létě se pak urodí spousta švestek, ze kterých šikovní moravští příbuzní vypálí slivovicu. Živijó!

Občas se ale přesto zlobím. Například když nakupuji u Alberta a něžný ženský hlas mi z všudypřítomných reproduktorů šeptá: "U nás již nikdy nemusíte stát v dlouhé frontě. Pokud čeká na jedné kase více než pět zákazníků, otevřeme okamžitě druhou." No, dojdu ke kase a tam fronta nejméně deseti zákazníků. A nikdo nic nepožaduje. Takže Jeníček revolučníček si zase musí stěžovat (život) sám. (Musím poznamenat, že na můj hlasitý požadavek oni opravdu okamžitě otevřeli kasu, ke které jsem se dostal jako první, následován mlčenlivým stádem zombíků - těch, co si nikdy nestěžují.)

Nebo když čtu, že boj proti klimatické katastrofě jsme vlastně tak jako tak projeli a teď záleží jen na tom, zdali globální oteplení bude "jen" o dva stupně (což už je prakticky vyloučeno), nebo o tři a více stupňů, kdy dojde k dlouhodobému vzestupu mořské hladiny až o šest metrů a k citelnému zmenšení světových sklizní, zatímco v tom prvním, již nepravděpodobném případě zmizí pouze Seychelly. O hurikánech a pouštích vůbec nemluvě. A zároveň se pilně smlouvá o to, který ze států musí (trochu) omezit emise skleníkových plynů a komu se poskytne ještě odklad. Případně který z nich se žádné úmluvy vlastně vůbec nebude držet (například Čína).

Potíž je prostě v tom, že technický pokrok (a naše materiální možnosti manipulace okolí) o mnohé přesahují náš duchovní pokrok. Touha prosadit vlastní zájmy na úkor zájmů cizích je jednoduše několikrát silnější, než chuť vnímat sebe jako součást celků, jejichž zničení bude vzápětí provázeno peklem na zemi. Jsou opravdu všichni ti lídři, politici a občané připraveni bojovat pěstmi, klacky nebo kalašnikovem za holý život po zhroucení "civilizace"? Láká ty, kteří nyní zakládají rodiny a berou si pětadvacetileté hypotéky "na domeček", vidina polomrtvé Země s otráveným ovzduším? Je to tak trochu jako v tom starém vtipu: Čistič oken Lojza vypadl v mrakodrapu z šedesátého patra. Když letěl kolem prvního patra, řekl si: "No, doposud šlo všechno dobře".

Ale nechci být škarohlíd, takhle krátce před slunovratem. Brzy přestane Praha smrdět výfukovými plyny, inverze vezme roha a my oslavíme Vánoce. Co takhle si trochu zameditovat?

Krásný den bez výfuků
vám přeje Jan

10. 12. 2008
Noosféra.

Znáte to? Najednou máte pocit změny. Většinou to začíná katastrofou. Už nemůžete, nechápete, nestíháte, vše se hroutí. Nebo jinak: jedete tramvají a přepadne vás pocit, že se zblázníte. Cítíte všechno nesmírně silně. Všechny vjemy jsou jakoby se s vámi něco pokoušelo navázat kontakt, něco nebo někdo. Leze vám to pod kůži. Ležíte v posteli a vaše vědomí se jakoby zvětšuje, nafoukává, hvězda za oknem na noční obloze je najednou tak blízko a mluví s vámi.

Ne, není to psychospirituální krize, je to spíše psychospirituální rozkvět. Realita se prostě nikdy nevejde do našeho vědomí - onoho kartonu na boty, který praskne hned na začátku. A pouze proto, že jsme na něj tak fixováni, jen tehdy, když se ho držíme zuby-nehty, spadneme do krize. Krize znamená, že nejsme ještě připraveni pustit. Nic víc.

Teilhard de Chardin popisuje (už v roce 1922) ve své teorii kosmogeneze (tj. vývoji Universa) noosféru jako fázi vývoje vědomí, jako třetí sféru Gaii - Země. Na neživém jádru (litosféra) se během času vyvinul život - biosféra. Biosféra, coby jakási slupka na litosféře, zahrnuje vše živé nalézající se od několika metrů pod povrchem země až po několika set metrů ve vzduchu. Biosféra je vlastně jediný "celek" - nelze uvažovat o životě coby na sobě nezávislých individuích, neboť právě životu je vyšší stupeň vzájemné propojenosti vlastní. Třetí sféra je právě noosféra, "vrstva" vědomí. Chardin postuluje, že celé Univerzum se vyvíjí směrem k jednotě všeho, k bodu, který nazýval "Christus" a který představuje konečný cíl lidského vývoje. Zrovna tak si ovšem můžeme představit, že Chardinův "Christus" představuje pouze další celek - celek univerzálního vědomí.

Tak jako litosféra a biosféra jsou v jednom ze svých aspektů nedělitelnými celky (v systemickém smyslu, tj. s jakousi "duší celku") a její části svým vznikem vstupují do participace na tomto celku, tak můžeme i vědomí (noosféru) nahlížet jako celek, do něhož se vznikem a vývojem našeho vědomí více méně zapojujeme. Úplné zapojení (tj. vědomé splynutí s celkem) by pak právě představovalo vědomí onoho "Christa", nirvánu, úplnou propojenost (ve) vědomí, unio mystica. A právě tohle se občas, střípkovitě, v tramvaji nebo v posteli, ve chvilkách "prázdné hlavy" před počítačem, při pohledu na vlnící se lány obilí nebo padající hvězdu děje.

Problém je pouze s tím, že to, co je větší, se nedá kontrolovat. A my jsme od časů osvícenství a Descarta pomalu ale jistě vytěsnili z našeho života vše, co je nekontrolovatelné, větší, co nás přesahuje. Protože nás to děsí, připomíná nám to hrůzu opuštěného dítěte, které neví, nezná, neumí. A my si slíbili (tenkrát v dětství, vzpomínáte si?), že to již nikdy, never-ever, nechceme zažít.

Možná, že jeden důvod, proč jsme se rozhodli nebýt malí, vězí v způsobu, jakým přicházíme na svět. Dříve se děti ("mláďata") rodili v noře, v hnízdě nebo pelechu, na kožešinách a vždy k teplé, tmavé mámě (pokud tato při porodu nezemřela). Rodili jsme se tak do něčeho, do obejmutí, do velké rodiny, rodu nebo klanu, k prsu s mlékem. U těch dvou domácích porodů, jimž jsme mohl být přítomen, se to také tak dělalo: dula položila dítě na mámu a nestarala se ani o vážení nebo měření, ani o to, podvázat ihned pupeční šňůru. Proč také, vždyť porod je něco, co příroda trénovala miliony let i bez nemocnice, operačního sálu a injektovaných chemikálií. Takhle ovšem "normální" porod již dlouho nevypadá. My se totiž rodíme do prázdna. V prosvětleném porodním sále (opak nory) nás odtrhnou a rázem rozdělí od toho, v čem jsme devět měsíců pobývali. Žádná rodina, smečka, rod nebo klan nás nevezme "k sobě". Možná že někde čeká trochu rozpačitě táta (často ani ten ne).

Myslím, že náš nezměrný strach z toho, být malým a nic nemuset kontrolovat, mohl vzniknout již při porodu. A vyrůstá s naším dospíváním. A pak sedíme v tramvaji a najednou se Univerzum promění v něco, co neznáme. Dýchne nám na tvář, pohladí nás mezi stehny, zježí nám vlasy. A namísto abychom vstoupili do noosféry, vystoupíme raději na Pavláku.

Hezký den vám přeje
Jan.

5. 12. 2008
Vánoce vánoce přicházejí
(Aneb: O cirkularitě všeho)

S blížícími se Vánoci (a před nimi ještě skrze mé vlastní narozeniny) mě vždy vyvstává před očima jeden základní, leč pozapomenutý princip: Cirkularita, kruhovitost nebo nejlépe asi: Vývoj ve spirálách.

Podíváme-li se kolem sebe, setkáváme se s tímto principem na každém kroku. Planety krouží kolem Slunce v jemných spirálách (až se jednoho dne zřítí do Slunce), Luna činí totéž kolem Země, jaro, léto, podzim a zima se neochvějně následují, od narození se nám daří chvíli dobře a chvíli špatně, až konečně dospějeme tam, odkud jsme přišli - podle naší tradice buď do ničeho, k Bohu, Velikému Duchu nebo do příštího života. No a já se 10. prosince stávám každý rok o rok starší. Snad i moudřejší, hezké by to bylo.

Člověk by si myslel, že princip vzniku a zániku ze kterého vzniká další vznik by mohl být svojí všudypřítomností jasný a srozumitelný každému dítěti. Chyba lávky. Naše kultura (která navzdory různým islámským, africkým, orientálním a jiným lokálně-fundamentalistickým koloritům je velice globální) jakoby tuto kruhovitost nechtěla vidět. Zestárneme-li, uklidí nás buď do domova důchodců nebo do bezvýznamnosti sociálního úpadku. Umíráme-li, isolují nás od příbuzných (a ještě chvíli pozůstávajících, což je lepší pojmenování pro pozůstalé) silným sklem nemocničních jednotek "intenzivní péče". A o zarytě se při životě držících ekonomických šílenstvích typu "neustálý růst" a "zvyšování HDP" už ani nemluvím.

Nedávno jsem koučoval klienta, jehož firmě se nedařilo dobře. Prostě se nacházela, abych to řekl výrazem ročního období, na podzimu. Tak kolem 15. listopadu. Převládající, ochromující emocí byl u klienta strach. Ten zase vyvolával hektičnost a heroičnost jeho úsilí, firmu "zachránit", které byly zjevně kontraproduktivní. Měl jsem podobný pocit, jako kdybych viděl člověka, který stojí před nepříliš širokou betonovou stěnou a v panice vyvolané "nutností projít" do ní stále a stále bije hlavou. Na nějaké kreativní řešení (například zkusit to pár metrů vedle) tak člověk nepřijde.

Přitom je ona fáze "podzimu" velice zajímavá. Podíváme-li se na roční cyklus, právě na podzim se sejí zárodky dalšího, nového jarního růstu. Ovšem ty mohou vzklíčit až poté, co si celý svět (příroda, půda i rolník) v zimě odpočine. Podzim je tedy velice "kryptokreativní", chcete-li. My jsme ovšem čím dál tím více zvyklí na jahody v prosinci a švestky v březnu. Sklem a plexisklem přikryté krajiny (skleníky se těmto giga-stavbám už nedá říkat) s umělým zavlažováním kdesi ve Španělsku nebo na Krétě nám dávají pocit všemohoucnosti. Věčné jaro - již v mýtech cíl našeho snažení. Věčné jaro ovšem tuto "kryptokreativitu" zcela postrádá, nuda stále a stále do otevřené huby létajících pečených holubů je zřejmá. (Možná právě kvůli nudě si bohové vymysleli Kalvina nebo Marxe.)

Bohužel, zrovna když se příliš začneme spoléhat na neomezený růst, na stálé zvyšování HDP, na další a další elektroniku v domácnostech, větší a větší tržby před Vánocemi, přijde - krize. A ta přichází všude, nejen ve finančním sektoru. Zdravotnictví je k nezaplacení, auta už nikdo nechce kupovat (neboť na ně nemá), počítač už má také kdekdo a dokonce si na něm nechává zastaralé Windowsy a neupdatuje je na nejnovější Visty. Záškodník jeden. A stupidných "džobů", fungujících k pouhému "vydělávání peněz" bez poslání a radosti nad vlastní prací začíná být v důsledku robotizace také už pomálu. Německá vláda uvažuje o vydávání "konzumních poukázek" aby lidé zase začali kupovat. Proboha, co ještě?

Mám prostě pocit, že jedna celá éra končí. Éra, ve které se zapomnělo na stagnaci, rozpad, zánik - prostě ve které se na místo předvánočního adventu (z latiny, znamená přípravu na příchod) vrháme do ještě víc hektiky. Éra, ve které podzim a zima neměly (snad kromě lyžování a létání za teplem) žádné lobby. Když ovšem něco chybí (víme z konstelací), tak systém si vynutí, že se to někde jinde objeví. Většinou s drastičtějšími následky, než původně. Držte si klobouky, bude fičet!

PS.: Pokud se chcete seznámit s nějakými "kacířskými" alternativami, doporučuji ještě jednou knihu B. Lietaera "Budoucnost peněz".

Hezkou zimu přeje
Jan.

26. 11. 2008
Díky, ústavní soude....

Zjevně existují ještě soudní soudci. Kdysi (tak před rokem a půl) jsem na těchto stránkách obhajoval pana presidenta, psavše (nemožný přechodník), že i když občas hovoří nesmysle, tak je přeci jenom president a měl by požívat jistou úctu. Poté však, co s jakousi stařeckou zatvrzelostí opakovaně tvrdí, že klimatické změny jsou výmysl ekologické mafie, musím můj respekt redukovat. Teď všemu svému působení nasazuje Klaus korunu výroky typu: "S Lisabonskou smlouvou ztrácí Česko svoji samostatnost" atp.

Díky bohu existuje Ústavní soud, jehož výroky jsou nenapadnutelné. A tak vysvítá možnost, že se Český stát konečně dostane ze svého švejkovského sabotování do jistého souzvuku s okolním světem. Klaus se ovšem dal okamžitě slyšet, že "verdikt byl dávno před rozsudkem napsaný", čímž se de facto dopustil znevažování ústavního orgánu. No jo, náš pan trucovitý prezident.

Samozřejmě že jakákoliv smlouva (nebo dokonce Evropská ústava) bude omezovat výsostná práva jednotlivých členů. To je ale také její účel! V období tak dramatických změn (ať už ekologických, ekonomických nebo sociálních), kterými celý svět právě prochází (a bude hůř) je prostě nejen hloupé, ale přímo škodlivé, když si každý stát hraje na svém malém písečku. Nezapírám, že právě toto je jednou ze specialit české povahy. Ne náhodou máme Klause.

Příklad pro benefit Evropské správy můžeme najít hned v jiné dnešní zprávě: "Českým zemědělcům hrozí, že nedostanou peníze z evropských fondů. A to kvůli špatnému systému kontrol. Česká republika totiž nesplnila zadání Evropské unie týkající se prevence půdní eroze při stanovení zásad správné enviromentální praxe (GAEC) a nemá k tomu ani účinné kontrolní mechanismy."(Více zde). Již jsem zde psal o tom, jak české (a moravské) luhy a háje neoplývají medem a strdím, ale v důsledku drastické kolektivizace připomínají spíše sterilní laboratoř. Nikde ani motýla. Kéž by Evropská Unie škrtla VŠECHNY dotace velkofarmářům. Máme-li v naší kotlině něčeho nedostatek, tak "divoké" přírody. Pšenku na obrovských monokulturních lánech nebo kukuřici pro prasečí koncentráky můžeme nechat pěstovat klidně jiné, rozlohou trochu požehnanější státy. Tady vidíme, že EU je nepohodlné. A to je dobře.

Bulharsku zase škrtla EU dotace na rozvoj silniční sítě kvůli korupci. Prostě to bylo úředníkům v Bruselu "už blbý", posílat do Sofie miliony, které si pak rozkradla místní politicko-mafiánská sebranka. A ačkoliv nechovám v srdci k žádným úředníkům (tedy ani k evropským) veliké sympatie, mohu říci: díky bohu. Tak mimo zjevně Unie není.

Škoda pouze, že nelze škrtnout dotace panu Klausovi. Ach jo. Ještě tři roky...

Krásný den
Vám přeje Jan.

20. 11. 2008
Geld

Geld znamená německy peníze. A protože německý "Geld" (tenkrát ještě německá Marka) byl v poválečné době evropské synonymum pro skutečně tvrdou měnu, zvolil jsem netradičně jako nadpis tohoto blogu ono německé slovo.

Mimochodem je "Geld" velice příbuzné s "Gold" - německy zlato. Angličtina to nevyjadřuje a latinské jazyky řadí peníze (fr. argent) spíše ke stříbru (argentum) než ke zlatu. Bývávaly časy, kdy v bankách ležely zlaté pruty, mince a cihly a kupci, kteří je na tomto bezpečném místě uschovávali, obchodovali s papírovými "směnkami", vydávanými právě bankami. Tak měla každá "bankovka" svoji protihodnotu ve zlatě nebo jiných hodnotách (stříbro, diamanty atd.). Tak už to dávno není (banky již dříve uschovávaly pouze část oběživa coby zlatou rezervu) a od roku 1971, kdy prezident Nixon úplně zrušil navázanost amerického dolaru na zlatu, už vůbec ne. V neobyčejně poutavé knize belgického ekonoma Bernárda Lietaera (Bernard Lietaer: Budoucnost peněz, Paradigma sk.) se dočteme podrobnosti.

Ne každý ví, že náš celý měnový systém je postaven na půjčkách, nikoliv na hodnotách. Banky si peníze "půjčují" od centrální banky (která existuje pro každou národní měnu) za jistý úplatek (úroková sazba). Centrální banka "vyrobí" peníze a půjčí je tedy "normální" bance. Ta je opět půjčí dál - buď někomu, kdo chce půjčku, hypotéku, úvěr, nebo je vyplatí například na automatu někomu, kdo má u této banky konto (a jehož konto vykazuje plus nebo má u banky dispoziční kredit). Důležité je, že centrální banka "vyčaruje" peníze jakoby z rukávu - také se těmto prvotním, nekrytým penězům říká "Fiat" - z latinského "Fiat Lux", "Budiž světlo", božího výroku na začátku Bible. Naše peníze, poněkud obrazne řečeno, tedy mají základ v "božském" rozhodnutí centrální banky "stvořit peníze".

Lietaer ve své knize cituje amerického autora Ayna Randa: "Vy tedy myslíte, že peníze jsou kořen všeho zla. Ale víte, co je kořen peněz?" a pokračuje: "...jeden z důležitých rozdílů mezi východním a západním myšlením je ten, že ve východní filosofii je jako začátek světa výslovně označováno "nic", zatímco v západní filosofii je to vždy bůh, idea, logos nebo jednota, ze které "vyvěrá" svět. Ve skutečnosti schoval západní svět ono "nic" do středu svého finančního systému. Je to možná jeden z důvodů fascinace peněz?"

Pokračujme tedy ve zkoumání souvislostí. Mnoho problémů s pěnězi, které řešíme na seminářích konstelací peněžních přesvědčeních, souvisí s vinou (německy Schuld), která, když není vyrovnána, může nutit pozdější potomky (členy rodinného i jiného systému) se zadlužovat (německy je i zde podobnost - dluhy = Schulden). Vinu (coby nevyrovnanou energii dávání a braní) lze tedy paralelně přirovnat k dluhům. Uvedu příklad: Dědeček někomu ublížil. Nese tedy vinu vůči své oběti, která by měla být "zaplacena". (Ještě dnes se v takových případech říká: "To mi zaplatíš!") Když to neudělal, stává se jakýmsi "dlužníkem" své oběti příp. jejího rodinného systému. Protože jsem s dědečkem spjatý, může se stát, že i já budu vyhledávat situace, kdy "to budu dělat jako dědeček" - kdy tedy budu někomu něco dlužit. Například mé bance...

Pokusme se nyní celou logiku vést dál. Může-li být dluh výrazem viny, můžou být i naše peníze (které jsou výrazem dluhu všech bank vůči centrální bance) také nějak spojené s vinou. Ovšem s vinou nás všech - ale vůči komu vlastně?

Tady nám pomůže opět ona představa "vykouzlení" oněch počátečních "Fiat"-peněz z ničeho. Ten, kdo tvoří z ničeho, je v západní kultuře vždy bůh. A vůči němu máme vinu - ve formě dědičného hříchu. Jak víme, nelze dědičný hřích nikterak vyrovnat. V jistém smyslu slova je to přesně to, čímž jsme k bohu "připoutáni". Půjdeme-li tedy v našich vývodech do krajnosti, jsou to právě peníze, které jsou v naší společnosti výraz dědičného hříchu a naší nechopnosti, stát se svobodnými a "bohu-rovnými" stvořeními. A protože peníze jsou udržovány v našem finančním světě při životě úroky, jsou úroky onen nástroj viny. Wow, to je ale docela hutné, nebo?

Krásný den bez dluhů vám přeje
Jan.

Na athénském letišti před tím v krásné (a drahé) restauraci "Olive tree": Rusové. Skupinka buď ruských high-society-umělců (nepravděpodobné) nebo prostě mafiáni. Všichni v drahém černém, kožené černé kabátky, zlaté řetězy na krku, zlaté náramky, černé kozačky, moc peněz. Jiný komentátor mezinárodního dění upozorňuje na roli Ruska na současném internacionálním parketu: The bad boy, rušitel. Největší zájem současného Ruska je "rozkol" v EU. Raskolnikov. Pan Paroubek, pan Klaus a většina českého národa jim to zjevně žere i s navijákem. Nebo že by to byl páně Pé. zlý úmysl?

Předtím na Krétě, uprostřed plastikového odpadu, který kromě nedokončených a znovu se bortících staveb pokrývá sever (never go to Iraklio!): vědomí konce. Kultura útlopasých, jemných a chaoticko-příjemně přírodních minojců (vlevo) byla na dlouhou dobu vystřídána mykénskými stíhačkami (vpravo - dva mykénští válečníci). Starfighter. Grippen. Phantom. Ministerstva války, nazývající se "obranou". Alespoň že se mafiánská ministerstva vnitra nenazývají "Ministerstvo ochrany". Následující kultury prostě nemusí být vyspělejší, stačí, že jsou agresivnější.

Nakonec přeci jen doma. Vyměněné nefunkční a zarezlé kohoutky u topení (nedalo se než topit na plný pecky) za termostaty. Pan domácí se prásknul přes kapsu, leč marně: v důsledku chybějícího individuálního odečítání protopené energie každý i nadále bude topit na plný pecky. "Můj" ekonom (Tim Harford - The Undercover Economist, Abacus 2006) to nazývá paušální cenou. A uvádí krásný příklad: Na jedné univerzitě se pořádaly party. Spíše univerzitní mejdany. Prodávaly se dva druhy vstupenek: za 5 dolarů a za 20. Ty za pět obsahovaly pouze nealkoholické nápoje jako limonádu nebo pomerančový džus, ty za dvacet volnou konzumaci alkoholu. Protože přibývalo ožralých studentů, rozhodla se univerzita zvýšit cenu "alkoholické" vstupenky na 30 dolarů. Na jedné straně ubylo (nepatrně) zájemců o alkohol. Na druhé straně masivně přibylo do němoty opilých. Prostě: když zaplatíte něco paušálně (alkoholické nápoje, topení, zdravotní pojištění...), tak se toho budete snažit také náležitě využít.

Pěkný den na případné cestě k doktorovi vám přeje
Jan.

6. 10. 2008
Sešup, krýze, padáme.

Při sledování zpráv může člověk lehce propadnout panice, utíkat do banky a vyzvednout všechny svoje úspory. Ani nedomyslet, co by se stalo, kdyby se to skutečně stalo. Pak by ani onen pověstný slamník nepomohl, finanční systém by se zhroutil, ekonomika by se na čas prakticky zastavila a peníze ve slamníku by nepomohly. Ani dobře rozvařená eura totiž nenasytí, když trh zkolabuje.

Co se vlastně děje? Něco je špatně, ale co přesně? Potom, co americká vláda přez noc schválí podporu krachujícím bankám ve výši 700 miliard dolarů (tak přibližně 12 bilionů Kč, skoro přesně čtyři roční hrubý domácí produkty Česka) a tato pomoc vede k dalšímu pádu akcií (dnes ve světovém průměru o více než 5%), je jasné, že k výše uvedenému panickému scénáři moc nechybí. Jsme zrovna na konci? Čeho?

Podívejme se na dva grafy. Ten první ukazuje absolutní růst bursovního indexu Dow Jones:

Je patrné, že ceny vybraných předních akcií se na americkém trhu od roku 1980 přibližně zdesetinásobily. To by mohlo (případně mělo) znamenat, že za posledních třicet let se zdesetinásobila hodnota našeho (tedy amerického) hospodářství. Je jasné, že tomu tak ani zdaleka není. Zdesetinásobila se pouze chuť, investovat do něčeho, co nevyjadřuje skutečnou hodnotu, ale chuť, investovat do tohotéž. Vidíte ten začarovaný kruh?

Druhý graf ukazuje růst obavytelstva na světě.


Tento graf je sice dlouhodobější, než první (začíná rokem -1000), je však velice podobný. Říká se tomu, pokud jsem nezapoměl gymnásium, exponenciální růst. Je to tak trochu jako kvasinky: dáte droždí do vlahého mléka, přidáte hodně cukru a necháte kvasit. Kvasinky, majíce dost žrádla, se nekontrolovaně množí. Při tom vytvářejí kysličník uhličitý (to jsou ty bublinky) a alkohol jako odpad svého kvasinkového života. Na začátku to jde pomalu, pak pořád rychleji ... až se něco stane, bublinkatá čepice praskne a na dně nádoby nezbude nic než kyselá omáčka. Kvásek nám spadl, jak říkávala babička.

Už si přesně nepamatuji, jaké to bylo, když jsem v jednom svém minulém životě byl kvasinka. Je to prostě hodně dávno. Ale vím, že v období exponenciálního růstu jsou všichni tak trochu opilí - ten alkohol působí ještě jako excitant, až později se v něm utopí. Hypotéky? Žádný problém, půjčte si teď, splácet budete někdy jindy, kdo by se prosímvás staral! Akciové deriváty? Nikomu přeci nevadí, že zbohatnete na něčem, co vlastně ani reálně neexistuje! Hlavně že zbohatnete... Přírodní bohatství? Ještě tu je, tak co.

A tak hrníček vařil a vařil a ta ach tak sladká kaše z něho lezla a lezla až začala lézt z oken a vyvalila dveře a utrhla střechu zablokovala cestu, a zrovna se valí na hlavní město království. A lidé dívali na tu spoušť z oken a móc se divili, protože takhle si ten blahobyt na půjčku nepředstavovali.

Pěkný den plný sladké kaše vám přeje
Jan.

2. 10. 2008
Drogy

"Evropská komise dnes přijala akční plán boje proti drogové závislosti na příští čtyři roky." Zpráva v Rádiu Česko, dnes. "V zemích Evropské Unie se potýká 2 miliony lidí se závislostí na drogách". A tak dále.

Slovník prakticky všech, kteří se "oficiálně" zabývají drogovou problematikou je dost agresivní: "Boj s drogami, bít na poplach, represe či prevence". Pod prevencí si ovšem zjevně většina evropských úředníků představuje něco jako "Plánujeme výstupy známých zpěváků a sportovců, kteří budou odrazovat mladé lidi od užívání drog".

Ve zmíněném pořadu byla možná klíčová věta tato: "V pětidílném programu (boje s drogami) je poslední prioritou úsilí porozumět, co všechno mají drogy na svědomí." Myslím dokonce, že se zde jedná o chybu redaktora a že poslední bod programu se (doufejme) bude zabývat tím, co má na svědomí (tj. co vede k) užívání drog a ne co mají drogy na svědomí. Klíčová věta je to tím, že vážně a do hloubky se příčinami konzumu drog (hlavně u mladých lidí) zjevně nezabývá moc lidí. Takže i redaktor to potom zkomolí.

Podíváme-li se na drogy pohledem, který nevylučuje ze zorného pole okolní společnost (v tomto ohledu doporučuji již podruhé knihy geniálního Dale Pendella, světově vydaného pouze v angličtině a češtině), rozeznáme pět skupin drog. Exitanty (ty, které vzrušují, povzbuzují), Euforika (ty, které vzbuzují euforii, rozjařenost, pocit tělesné a psychické pohody), Phantastika (ty, které navozují neobyčejné a neskutečné zážitky a pocity), Inebrianty (navozující opojení) a nakonec Thanatopatika (ty, které nás berou na hranici smrti - což je pro Pendella například tabák).

Jsme-li schopni tento skupinový výčet nahlédnout "jakoby z Marsu" (pohled, vyznačující se nezaujatým odstupem) můžeme dojít k závěru, že prakticky všechny kategorie mají něco společného s tradičními šamansko-pohanskými kulturami, konkrétněji ještě s jejich společnými a společenskými kultovními (to znamená religiózními) rituály. Vůbec nepřekvapí, že se v těchto kulturách také převážná většina dnes přísně zakázaných drog při těchto rituálech užívala.

Nejsem žádný drogový expert, ale "zdravým selským (marťanským?) rozumem" bych na základě nepříliš komplikované analýzi současné drogové situace kombinované s pohledem na náš svět či kulturu určitě rychle přišel k závěru, že masivní drogový problém souvisí "nějak" s naprostým nedostatkem spirituálních (tj. náboženských) možností a vizí nejen (ale hlavně) mladé generace. Myslím, že tohoto závěru je schopen každý trochu inteligentní člověk.

Pro politiky a úředníky v EU tedy malá odbočka v podobě jakési rovnice:
1. Drogy se používaly a používají v "přírodních" kulturách jako rituální pomocník nebo prostředek v komunikaci s "Božstvím" (ať už je to cokoliv).
2. Jsou tedy schopné navodit stavy mysli a těla, které nám usnadňují pohyb od materiální reality k religiózním prožitkům.
3. Většina mladých lidí se setkává s drogama bez jakéhokoliv spirituálního "vedení" či kontextu a rychle ztrácí nad nimi onu "šamanskou" moc - potom droga přebírá nad člověkem "rostlinou" moc.
4. Ani nejtvrdší represivní zákony nedokáží užívání drog vymítit- znamená to tedy, že potřeba těchto zážitků je esenciální.
5. S úpadkem světových náboženství a nástupem orientace na požitky tohoto života (peníze, majetek, výhody, jistoty) narůstá (zne)užívání drog.
6. Nejvíce "materiálně" orientované společnosti (např. USA) mají největší problémy s drogami.

Pokud tedy chce EU nebo jakákoliv jiná instituce startovat antidrogový program, který má mít nějakou ne úplně mizivou naději na úspěch, nutno do "mužstva" přibrat (chybějící) religiozitu. Nikoliv kněze, proboha, ten by to pouze zoršoval. To co esenciálně chybí nejsou ani "clean" sportovci či zpěváci, ani represivnější protidrogové zákony a dokonce nepomůže ani onen "geniální" program na převýchovu afgánských zemědělců zaměženou na pěstování salátu hlávkového namísto máku. To je totiž už opravdu vtip.

Krásný den plný spirituálních zážitků vám přeje
Jan.

15. 9. 2008
Demokracie a bozi

Místo: Aegina, ostrov nedaleko Athén
Osoby: Zeus, ostatní bozi a bohyně řeckého pantheonu, Plútos (slepý bůh bohatství), Chremylos chudý Athéňan, podvodníčci, oligarchové, Athéňané. Později Kristus, Marie, Anna, Maří Magdaléna.
Čas: 408 před Kristem nebo září 2008.
Okolnosti hry: Konstelace Aristophanovy komedie "Bohatství" vedená Dimitrisem Stavropoulosem. Autor v roli Dia.

Moje část hry

Hned z počátku usedám do křesla, na okraji konstelačního pole a přeci ve středu dění, patriarch-bůh, poněkud škodolibý. Co mě zajímá jsou intriky, manipulace, nastrkávání pozemšťanů kamsi do rolí, které neprohlédnou. Co mě také zajímá je sex. Ženy. Hezké ženy, mladé ženy a důležité ženy. Dvě jsou u mě. Jedna je moje překladatelka (konstelace se dějí v řečtině), která má úžasné jméno Kaliopé a vypadá jako Athéna. Vlasy v jemných vývrtkách téměř až k pasu. Druhá je Persefona, tmavá a bohatá. Také Deméter tu je a jiné, i ženy pozemšťanů. Úžasné. Cvrnkám do aury podvodníčka, navádím ho k nepravostem. Bavím se. Plútos je můj slepý spojenec. Padni komu padni.

Někdo se směje. Někdo tu dělá šprýmy. Nejprve mě to baví. Smích ale roste a nějaký Athéňan ukazuje na mě. "Ho hó", řve a popadá se za břicho. "Bozi!" "Ha há, Zeus!" Úsměv mi tuhne na rtech. Dech se mi úží. Panuje zde zmatek, který mě zvedá z mého křesla. Najednou nemám místo, mé místo se rozplývá jako ranní mlha v poledním horku, jako vysychající potok v poušti. Nikdo mě nevidí. Nesmírně tlustá žena, která se prohlásila za "temný aspekt Dia" stojí uprostřed a nadouvá se. Něco mě táhne ke dveřím, ven odsud. Jdu, nepovšimnutý hulákající masou, pomalu svlékám svoji bílou košili, která padá za mnou na zem jako sestřelená labuť. Otevírám dveře, vedoucí z klimatizovaného prostoru, kde se koná konstelace, ven do horka řeckého poledne. Za dveřmi jsou mramorové schody, vedoucí vzhůru do světla. Vnímám, že za mnou vypuká ticho. Ale je pozdě.

Cestou ke dveřím proběhla podivná transformace. Nyní jsem Kristus. Stoupám po schodech a tečou mi slzy. Odcházím ze Země, sám, opuštěný, v bolesti. Rozpažuji a přijímám vedro, světlo, oslňující světlo linoucí se shora, tekoucí po bílých schodech do temného prostoru za mnou. Na konci schodů se otáčím. U dveří se objevují tři ženy. Marie, Anna a Magdaléna. Marie si stoupá do dveří a zahrazuje cestu jakémusi muži, který mě chtěl následovat. Vím, že je to správné, ke mě se nikdo nedostane, jsem pryč, již nechodím mezi nimi, již nesvádím jejich ženy, již si nemohou hrát se zlatými jablky zapomenutými kdesi v zahradách granátovníků či hájích sykomor. Pouště rostou a nikde není lidských bohů, zpitých vínem a zpěvem. Pláču. Hra je u konce. Opouštím role.

Ponaučení ze hry

Demokracie má své kořeny v antickém Řecku, kdy za vlády Solóna byla poprvé zavedena ústava (594 př. Kr.), umožňující všem (svobodným a mužským) občanům Athén se podílet na soudní moci. Svého vrcholu dosahuje v druhé polovině 5. století, kdy také vznikají první komedie Aristophana. Kolem roku 470 přechází řecké umění od archaického výrazu (např. sochy tzv. Kouros, Kore) ke "klasickému" v podobě rozvlněných osukněných bohyň a bohů například Phidia nebo Praxitela. Zatímco archaická společnost (a umění) akcentuje magický aspekt, je pro demokratickou společnost důležitá objektivita - věrnost všeobecnému kánonu. Věda, filosofie a realistické umění může existovat pouze v "demokratické" společnosti, neboť jejich základem je víra v objektivní (t.j. rozumově uchopitelnou, definovatelnou) lidskou pravdu.

V archaické společnosti pobývají bozi mezi lidmi, neboť to, co je božské (a tím nedefinovatelné, lidskou existenci přesahující, mnohdy strach, hrůzu, úžas nahánějící) je v lidech samých. Jsou zde tabu, která nemohou, nikoliv nesmějí být překročena. Nemohou, neboť jejich překročení, vysmívání se bohům, má okamžitě za následek zničení "rouhače" jeho vlastní božskou energií. Bůh (nebo Bohyně), je-li v nás samých, nás zničí v jakémsi samo-destrukčním modu. Král, tyran, vládce jsou funkce z boží vůle, to znamená, z vůle všech podaných. Revoluce je nemyslitelná. Božské a lidské se mísí, kyklopské mnohatunové kvádry, pyramidy, megalitické obelisky staví právě tato božská síla. Venuše se skutečně rodí z mořské pěny a v zahradách lze potkat satyry, nymfy, víly, démony. Zeus metá blesky ne nepodobný řeckému patriarchu, když se po večerech hádá s podvedenou ale zdaleka ne bezmocnou manželkou.

V demokratické společnosti ničí touha po svobodě, po překračování limitů a hranic, po ničím neomezeném rozvoji ono božské (tj. nás přesahující) v nás samých. Bůh se stěhuje na nebe, do pouští, do osvícení, tam, kam se "normální" smrtelník nedostane - stává se z něho objekt touhy, naděje a spásy. Tím se ovšem Bůh stává poustevníkem. Ženský prvek, ono vlhké lůno Bohyně, které je spojeno s životem, s koloběhem roku, s cyklickými fázemi měsíce, zůstává na zemi a Bůh na nebi trpí, neboť je sám. V takovýchto společenstvích je také Bůh vždy jen jeden, jediný, On, ze zoufalství nad svojí samotou žárlivě ničící heretiky, kacíře a odpadlíky od "pravé" víry. Později se do černých či fialových sukní zahalení kněží a mnichové, snažíce se tak alespoň svými pracovními úbory zastřít nepřítomnost Bohyně v suchém spalujícím transcendentnu, tváří jako jediní zprostředkovatelé komunikace s Bohem. Ale ten je daleko. A kdo ví, žije-li vůbec ještě. Už dlouho neposílá zprávy...

Krásný den vám přeje
Jan.

2. 9. 2008
Platzmusika v Štýrsku

Platz znamená prostranství, náměstí. Platzmusik je tím pádem hudba, která se hraje na náměstí. Když jsem se ubytoval ve Filzmoosu, pravila paní domácí, že za půl hodiny bude hrát Platzmusika. Filz je filc (plsť), ale taky výraz pro korupci. Moos je mech, ovšem taky lidově prachy. Filzmoos by se tedy dal přeložit docela nehezky, to by ale nesměl ležet v počestném Štýrsku (Steiermark). Viz štýrská hymna zde. Těm, co umějí německy (a vyznají se v poněkud neobvyklých výrazech jako "Wo die Gemse keck von der Felswand springt" = přibližně "kde kamzík směle z štítu skáče") doporučuji též prostudovat text.

Platzmusika stála za to. Přibližně čtyřicítka uniformovaných (tedy, po pravdě: krojovaných) muzikantů od povyrostlejšího dítka hrajícího klarinet až po kmeta třeštícího do bubnu předvádělo různé "platz"-pochody. Do kola, do hvězdy, dokonce i protiběžné spirály jim nebyly cizí - a to vše bez zaváhání a rázným krokem. Samozřejmě za neustálého muzicírování. Klobouk (tyrolský - ehm, tedy štýrský) dolů. Nahrál jsem kousíček na mé mobilové video a podařilo se mi to zkonvertovat. Takže to je ve formátu wmf tady. Nakonec se všichni na povel svého kapelmajstra (prásk do bubnu!) hluboce uklonili a v úkloně zůstali až do dalšího kapelmajstrova prásknutí. To všechny diváky hluboce dostalo. Pokoru se učte u štýrských.

Potom jsem trochu přemítal o "kmenové duši". Ve Štýrsku tedy má kmenová duše ještě všechno v grifu. Soudě podle poměru počtu hudebníků k velikosti (tedy spíš mrňavosti) obce Filzmoos je zde účast v kapelle věcí cti již od plenek. Jak se již v hymě dočteme, štýrská domovina je každému štýřanu, ať již lovci číhajícímu na kamzíka, ať již směle jodlující salašnici (Sennerin) nejdražší. Přihlížející turisti, vesměs Rakušané, byli již "jinde". Mající "modernější" pojímání reality, utahovali si po straně z disciplíny platzmusikantů. Jejich klimax zjevně netvořila trilkující salašnice, ale dobře fungující naleštěný Bavorák. Jakási obdoba ze skal se vrhajícího kamzíka, jen už ne tak přírodní. A také již vymykající se kmenové duši, alespoň té lokální. Protože Bavorák se dá potkat kdekoliv mezi Čukotkou a Aljaškou a nevyžaduje obzvláštní patriotismus.

Patriotismus pochází od "patria", vlast. Tedy přesněji "otcovina". Tedy ten kousek země, kde žil už táta a děda a praděda... Když se tento pojem ztratí (nebo když přestane působit kmenová duše), uvrhne to většinu lidí do jakéhosi vnitřního chaosu. Ze ztrátou kmenové duše se totiž vytrácejí i "tradiční" hodnoty. Hodnoty jsou ve společnosti pravděpodobně výlučně produktem kmenové duše, ať již je to filzmoosovská, štýrská, rakouská nebo kapitalistická (i Bavorák může představovat výraz jisté kmenové duše) či socialistická kmenová duše.

Po její ztrátě dojde k jistému bezvládí, anarchismu, kde je zdánlivě dovoleno vše, protože vazba, kterou kmenová duše na hodnoty vytváří, se rozpadne. Přesně to je vidět na národech a státech bývalého ostbloku. Zatímco ve Štýrsku žádného majitele penziónu ani nenapadne, požádat hosta o občanský průkaz (ani mě, i když někteří z mých hostitelů viděli českou espézetku na autě) a na pokoji či při snídani je prostě všechno volně k mání (a žádnému ani nepřijde na mysl, že by toho někdo mohl zneužít), v českých hotýlkách se kontroluje vše a okamžitě. Za stejnou cenu dostanete v Čechách k snídani pár koleček salámu a trojúhelníček s dvěma krajíčky chleba na talířku, zatímco jinde vám důvěřují, že si nenacpete uherák za svetr.

Mýlili bychom se ale, kdybychom přebytek švédského stolu či odpočítaná kolečka salámu přičítali "dobrotě" jinozemců a "zkaženosti" našince. Česká společnost (a nejen ta) prostě v současné době postrádá kmenovou duši a svoji individuální, tu opravdu svobodnou a volnou ještě nenašla. Z konstelací víme, že individuální duše následuje po fázi kmenové duše a po tom, co nás omrzí rozdělovat svět na "mé" (případně "naše") a "cizí". To je samozřejmě i nevýhoda kmenové duše, pokud nejódlujete na salaších nebo nehoníte kamzíky, nikdy z vás opravdový Štýřan nebude. Ne že by na vás byli zlí. To vůbec. Pouze nebudete "k nim" patřit.

Takže možná že ony inkriminované dva plátky Madelánu jsou pouze výraz vývojově podmíněné ztráty kmenu. A tím, doufejme dočasně, závazných společenských hodnot. A že po této ztrátě následuje hledání a nalézání jiných hodnot, těch, které pocházejí zevnitř každého z nás. To může trvat ještě docela dlouho, Někdy si zoufám. Jako moje babička, která říkávala: "víš, já bych chtěla vědět, jak to s tím Jetim doopravdy je. Ale už se toho asi nedožiju"..., i já si někdy myslím, jak to bylo ve kmenové duši jednoduché a jak dlouho to sakra ještě bude trvat, než... No co. Budhisti (jejichž kmenová duše je mi blízká) věří na převtělování. Tak si dáme ještě desítku životů.

Krásný den vám přeje
Jan.

25. 8. 2008
Jak jsem byl v Německu a co s toho bylo

Čas od času osedlám svoji Oktávii a vydám se bloumat za hranice - do mé druhé vlasti. Cesta do Kolína (toho u Rýna, někdy taky pod Rýnem) je dlouhá a cesta zpátky, zvláště při mé zálibě v zajížďkách, ještě delší, a tak mám spoustu času na přemítání o tom, co je tu či tam lepší-stejné-horší. Prostě o rozdílech.

O záhadném, sebevražedném způsobu ježdění Čechů jsem už na tomto blogu psal několikrát. Němci prostě jezdí "rozumě". Někdy, speciálně v Sársku, mají delší rozjezdy, což mě, zjevně už také trochu pročichlého českým netrpělizmem, přivede lehce k návalům a skřípání. Čeho a jak nechávám na čtenářově obrazotvornosti.

V posledních letech pozoruji, že pěší Němci nepřecházejí na červenou ani když nic nejede. Když já v těchto případech jdu, dívají se na mě trochu vyčítavě: "To není dobré pro ty děti, které se na tebe dívají". Já namítám, že se na mě žádné děti nedívají, a oni říkají: "Ale mohly by." Oni skutečně stojí na přechodu ne kvůli své vlastní bezpečnosti, ale kvůli dětem. Tvrdí. Samozřejmě to má za efekt, že už ani dospělí nedovedou bez panikaření přejít, když nemají zelenou. Big Brother's watching U.

V Bádensku jsem se ubytoval v mém malém (skoro mimo vesnici) ležícím hotýlku. Říkám tomu "ráj na zemi", protože to splňuje všechny předpoklady všeho, co by si člověk mohl přát. Moc hezký pokoj. Hezky zařízená koupelna s vanou. Výhled do širého kraje, s vinicemi (doporučuji Affentaler Riesling), rýnskou nížinou a za ní Vogézami.

Šel jsem se projít (ti, kteří mě znají ví, že se jednalo o minimálně deset kilometrů se zacházkami) a našel jsem na kraji sousední vesnice (Neuweier) v lese (začátek mohutného Švarcvaldu) nad pramenem kapličku Pany Marie. Kaple byla otevřená, uvnitř krásná socha Immaculaty (viz blog z 1.7.), všude plno výzdob, svíček a květin. Ještě jednou: v lese, otevřená. Bylo tak kolem půl deváté večer a nikde nikdo. Tak jsem si zavzpomínal, jak dlouho by výzdoba, socha i ty kytky vydržely v Česku. A byl jsem trochu smutný.

Když tedy dojdu přes detailní k obecnému, řekl bych, že Němci jsou uspořádanější. A Češi anarchističtí. Má to výhody a nevýhody. Německo přestává být kreativní. Je to vidět na každém kroku, lidé se strachují (v rámci normálu) a jsou korektní. A moc toho zrovna nevymýšlí. Zato se tam dá docela krásně a spokojeně žít. Když podvedete financamt (berňák), víte, kolik vás to bude stát (když se na to přijde). Když uděláte přestupek, víte, kolik zaplatíte a že vám vezmou přesně tolik bodů, jako každému jinému. A na to, ukrást v kapli kytky zjevně ani nepřijdete. Proč také.

Zato v Česku když podvedete berňák, tak se můžete stát premiérem, nebo vás taky mohou zavřít na deset let. Přestupky si klidně dělejte, když vás nikdo nevidí, nebo když máte silnou motorku a kalhotky na čísle. Čas od času se při ježdění prostě zabijete. Někdy i na nesmyslném útěku před policií. Něco ukrást je od časů socializmu stále "in", když to nepatří někomu z vašich blízkých. Můj soused taky nepucuje schody, když z jeho bot opadají kusy bláta. Ty schody přece nejsou jeho...

A teď ty nevýhody Německa. Vše je normální a korektní. Nikdo nekouří marihuanu. (Alespoň nikdo, koho tam znám.) (Je to výhoda nebo nevýhoda? Já fakt nevím. A to ani nepatřím mezi konzumenty.) Každý léčitel musí mít vzdělání a být zaregistrován. (Zase - je to nevýhoda?) HDP roste, když vůbec, tak o desetiny procenta. Mezi lidmi moc té perspektivy a vize není. Na seminářích jsou všicí vážní. A pokročile esotreričtí.

Tak nevím. Kde domov můj...

Krásný den vám přeje
Jan.

15. 8. 2008
Open Heart

Nemyslím, že by konstelace byla nějaká převratná technika. To, co v konstelacích tak působí, je otvírání srdce, emoční a spirituální dotek. Za "vyřešením si problémů" a podobnými zakázkami stojí naše obrovská ale již dlouho skrytá a velice často vůbec nereflektovaná touha po kontaktu s jinými lidmi, s bohy (předky atd.) skrze otevřené srdce. Co to ale vlastně znamená, otevřené srdce?

V Illuminátech (Shea, Wilson, nakl. Maťa) se doporučuje meditace na otevřené srdce Ježíšovo, zejména pro mladé ženské novice. Vždy jsem si to představoval asi tak jako na malbě vlevo (obraz z moderní katedrály v Brasilii), případně ještě krvavěji - moje babička měla svatý obrázek, kde si Ježíš rozevíral nejen tuniku, ale i hruď. Taková sebe-operace není bez rizika. Ukaž své srdce - schválně zdali při tom přežiješ...

Nedávno jsem jel po české krajině hledajíc louku na které ještě kvetou bylinky (viz minulý blog atd.). Projížděl jsem českými vesnicemi, kde na návsích byly vyvěšeny plakáty KSČM hlásající "Vláda vás zapomněla, my ne..." a tak jsem si uvědomil, že život na české vesnici není (a ani v minulosti nebyl) moc zábavný. On někdy není ani ve městě, ale o to nejde. Co mají lidé po práci (kdo nikdy nebyl alespoň čtrnáct dní na zemědělské brigádě, nedovede si tu dřinu představit) dělat krom televize, konzumu, alkoholu... Přemýšlel jsem, zdali tomu bylo tak i v dřívějších dobách. A nečekaně jsem se dostal do své vlastní touhy.

Asi takhle: Dříve se slavily svátky. Křesťanské svátky (Hromnice 2.2., Velikonoce, Proměnění páně 6. 8., Všech svatých, Vánoce) byly většinou naroubovány na dřívější, pohanské svátky, které jsou pod křesťanskou definicí ještě v mnohém patrné. (viz zde). Svátky byly nejen na vesnici příležitost, dotknout se jako celá komunita společné spirituality. Nebo také, uvážíme-li tělesnost některých svátků, obzvláště v jejich pohanském podání, příležitost dotknout se.

My se však už dlouho nedotýkáme. A to ani hloubky toho druhého (to pouze, když máme štěstí, s pár vyvolenými, možná s jedním partnerem, jedním opravdu dobrým kamarádem) ani těla druhého. Objímat se na veřejnosti, mazlit se s "cizími", držet se za ruku, hladit se... to nejde. Jedině když se hodně opijeme nebo tancujeme pogo nebo se zrovna nacházíme v Pooně (bývalý Oshův ašrám v Indii kde se každý dotýkal každého).

Jednou jsem slyšel, že "když se mě někdo dotkne, myslím tedy, že mě hladí, nebo je milý k mému tělu, tak si myslím, že hned chce sex. A protože ho nechci, možná ne hned, možná že vůbec ne, není mi příjemné, že se mě dotýká. Protože bych měla potom pocit, že mu ten sex dlužím." Dřívější svátky, ty pohanské, i ty křesťanské, ale byly o dotýkání se. Vůbec byla dřívější kultura mnohem více o tělu, než je ta dnešní, pseudosexuální. V indii (matky masírují děti, v autobuse se každý mačká na každého) ale i v islámských zemích (muži se vodí za ruce) to je ještě vidět. Ani nemluvě o Bali, Thajsku, Africe... My se lísáme jen k tomu, s kým "chodíme". Nebo vůbec ne.

Ani v konstelacích se lidé navzájem moc tělesně nedotýkají. Ale ten směr doteku, který jde pod kůži (protože o to jde, ne o anonymní dotek masážního salónu) tam je. Dotek, který otevírá srdce. Illumináti mluví o meditaci na Srdce Jesu jako o kryptosexuální meditaci. Dotek je vždycky sexuální a to ve významu "intimní". Ne ve smyslu "tak teď si to rozdáme, zlato". Dotek otevírá to, co bylo dlouho uzavřené. Tím je nebezpečný.

Když lidé odsuzují konstelace, je to o doteku, před kterým mají strach, ne o nějaké psycho-technice. "Nutno podotknout, že pláč (a scény) na veřejnosti mi přijdou nevkusné..." píše autorka jinak výborného článku o konstelacích, který nedávno vyšel v "Profitu". Byla u mě, mluvili jsme asi čtyři hodiny velice živě o tom, co dělám, dobře jsme si rozuměli. "Nevím," říkala, "zdali ten můj článek nakonec vezmou, ale ráda bych." A já cítil její otevřené srdce. Což může být v redakci Profitu poměrně ožehavá záležitost. Ale časy se mění a článek vyšel.

Krásný den Vám přeje
Jan.

8. 7. 2008
Motýli tam nežili...

...se jmenovala výstava dětských kreseb z Terezína, kterou jsem kdysi navštívil. Nedávno jsem "coural" jižní Moravou. Bylo krásné počasí, na nebi bizardní mraky, konec července. Ale nikde ani motýla.

To je asi tím, že jsme pomalu ale jistě "vyhladili" (promiňte mi ten výraz v souvislosti s Terezínem) diverzitu - různorodost toho, co nás, alespoň ohledně přírody, rostlinně a živočišně obklopuje. Krajina vypadá krásně, uklizeně, na sklizeném poli leží rovnoměrně rozeseté balíky slámy. Bohužel nic dalšího, kromě toho, z čeho se ta která monokultura skládá, nemá místo. V případě toho, co vidíte na obrázku tedy pšenice a kukuřice (ta je ještě nesklizená). Dále ještě několik ojedinělých borovic někde na horizontu. Šlus, šmytec, finito. Kam by se taky housenka nebo brouk vrtnul.

Zajímavé ovšem je, že jsme si na takto vypadající krajinu už zvykli a dokonce ji považujeme za hezkou. Vzpomínám si, jak kdysi mí rodiče zavítali ke mně do Freiburgu na návštěvu, kde při putování Schwarzwaldem (Černým lesem) obdivovali bezvadně zelené louky a pastviny. "U nás to nevypadá tak hezky," tvrdil táta, "všude nepořádek a plevel."
"Milej pane," komentoval podobné plochy můj známý botanik, "kromě smetánky a trávy na tom už nic jiného neroste, prostě mrtvo. Pro hmyz, larvy, housenky, motýli, pro léčivé byliny na takových loukách není místo."

Před několika dny skončila mezinárodní konference o bezbariérovém obchodu, tzv. "Katarské kolo" bez výsledku. Indie a Čína na jedné straně a USA a Evropská Unie na straně druhé se opět (ono "opět" se opakuje již pět let) kromě jiného nedohodli na tom, že by bylo rozumnější, nechat země třetího světa pěstovat zemědělské plodiny a přestat vysokými subvencemi nesmyslně podporovat "naše" zemědělce. Tak zase nic. Zato místní zemědělci si tu krajinu od dob totáče hezky podali. Táta by byl nadšený.

Jel jsem tou moravskou (krásnou?) krajinou a představoval jsem si, jaké by to bylo, kdyby se tu a tam přestaly vysévat "kulturní" rostliny a hubit všechny ostatní ("plevel"). Kdyby ubylo zemědělců. Kdyby jejich stroje přestaly fungovat. Ještě si to pamatuji. Když jsem byl malý, milé děti, tak na loukách, rostlo spousty pestrobarevného kvítí, Slzičky Pany Marie, Kopretiny, Sedmikrásky a Blatouch, Heřmánek na rumištích a Dobromysl (origáno) a Mateřídouška na kraji cest. Taky Divizna a Třezalka a Čekanka stála a čekala na kolemjdoucí. Nejen úžasný Dale Pendell* vidí v rostlinách bytosti, takže je nutno je psát s velikým počátečním písmenem. No a mezi nimi lezlo, létalo a plazilo se bezpočtu žoužele. Hmyz. V dnešní terminologii vesměs škůdci. Tak jako tenkrát disidenti. Nepřeklopilo se pouze něco v něco?

Jednou jsem jel na kole po anglické krajině, byl jsem fotografovat megality. Najednou, po dnech jezdění "normální" anglickou, zemědělsky upravenou krajinou jsem se dostal zčistajasna jakoby do ráje. Zprvu jsem nevěděl, čím to, je - v srdci mi začalo něco jásat a já se dostal do jakési euforie. Pak jsem pochopil, že kolem mě je spousta barevných květů, trávy, čmeláci, různé křoví a kvetoucí (plané) jabloně, hloh či co. Pak to přestalo zrovna tak náhle, jak to začalo a u cesty stála cedulka hlásající, že "opouštíte národní rezervaci tu a tu." Stál jsem u té cedulky a brečel jsem, nemohl jsem prostě přestat. Bylo to jako výlet do dlouho zapomenutého ráje, do dětství, když ještě byly věci tak, jak mají být. Nikdy už jsem na můj zážitek ze Sussexu nezapomněl.

Tak jako člověk, kterého zavřou do betonové cely bez různorodých optických vjemů ztratí po chvíli schopnost být celistvým člověkem (tento druh vazby např. německých RAF-teroristů v sedmdesátých letech byl nazýván "izolačním mučením"), tak i my, pozvolna si zvykajíc na nepřítomnost "plevele", přestáváme vnímat chybějící. Ze spektra vypadne nejdřív jedna, pak další barvy. Jak to půjde dál?

* Viz Dale Pendell: Pharmako/Poeia a Pharmako/Dynamis, Volvox Globator

Krásně den Vám přeje
Jan

8. 7. 2008
Okurková sezóna

Když vyhlédnu z okna, srdce mi plesá: ulice, ve které bydlím vypadá jako před šesti lety - tu a tam stojí auto, jinak zejí všude PARKOVNÍ MEZERY. K neuvěření. Prostě léto.

Před několika dny, v první prázdninovou sobotu jsem udělal osudovou chybu: vyjel jsem si do Moravského Krumlova, kde na zámku visí obrovská Muchova plátna s tak zvanou Slovanskou Epopejí. Tedy - chtěl jsem vyjet. Již na 25. kilometru jsem pochopil, kde ta všechna auta jsou: na dálnici, v zácpě, protože zase někdo nezvládl řízení, takže se pět aut srazilo. Na 90. kilometru (o hodinu a půl později) mě pak zastihl definitivní konec: dálnice uzavřena, boural náklaďák s minerálkami a policie odhadovala, že se to bude pět hodin uklízet. Otočil jsem (tedy, nejdříve jsem z dálnice vyjel...) a od té doby jsem zase v prázdné, krásné Praze.

Prázdniny pocházejí od prázdnoty, čehož se všichni děsíme. Jen zkuste, když vám přijde návštěva, chvíli mlčet nebo jen vypnout hudbu. Děsivé nic je prostě nesnesitelné. Horror vacui, strach z prázdna tomu říkali fyzikové osmnáctého století a pokoušeli se roztrhnout dvě vakuově vypumpované polokoule spřežením krav od sebe. Zdá se, že i novináři mají v období prázdnin Horror Vacui a tak vymýšlejí blbiny. Na jinak ne úplně mimoňském serveru aktuálně.cz se dneska objevily tyto dva okurkové saláty:

1. Vědci (vždy jsou to vědci, kteří během okurkové sezóny s něčím geniálním přijdou!) objevili, že stálezelený sukulent portulacaria afra "nás může zbavit starostí s produkcí CO2" . Experti (ano, "expert" znamená komparativ od "vědce") zjistili, že právě tato rostlina pohlcuje velice mnoho skleníkového plynu. "Jeden hektar portulacarie podle nich za rok pohltí čtyři tuny CO2." Následuje článek, jak tato hodná rostlinka pomůže Jihoafrické republice případně celému světu v omezování emisí. V diskuzi pod článkem ovšem hned nějakého škarohlídského čtenáře napadlo, že například při ročních emisí CO2 české Republiky čítajících okolo 150 miliónů tun bychom museli pěstovat portulacarii na nějakých 37 500 000 hektarech, což je pětinásobek rozlohy naší krásné zemičky. Škoda, zase nic.

2. Batoh pro krávy pomůže v boji proti skleníkovým plynům hlásá tentýž server o několik bajtů dále. Tentokrát to není všudypřítomný CO2, ale nechutný metan, který taková kráva prdí (promiňte mi ten pejorativ) do chudáka atmosféry. A jak víme, je metan 23x skleníkovitější než kysličník uhličitý, sviňa jeden. Experti (tentokrát z Argentiny) však zavedli hadičku... ehm, do krávy, která již neznečišťuje naše ovzduší, nýbrž si pšouká do batohu, který baťohoví experti připevnili - kam asi? no na krávu. Možná, že se tak kraví metan dá využít například na výrobu energie. A rusáci se můžou se svým zemním plynem jít vycpat. Opravdu škoda, že si tady nedovoluji z důvodů copyrightu uveřejnit fotku oné krávy s ohromnou nádrží - batohem - na hřbetě, ale mrkněte se na to, stojí to za to, zde. Pouze se obávám, co se bude dít, až takový jeden batoh rupne a někdo v okolí si zapálí cigaretu. Škoda jen, že krávy neprdí hélium. Vznášely by se.

Krásně nesmyslně okurkový den Vám přeje
Jan

8. 7. 2008
Please help: Russki chtějí bombardovat Prahu!

Tak nám to ten radar krásně eskaluje: včera byla v Praze Condoleezza (podepsala? podepsala!) a už večer přišlo ruské ministerstvo zahraničí s tím, že na její podpis je nutno odpovědět vojensky. Už jsem viděl, jak naše krásná Stověžatá, která vykukovala zpoza poněkud přelíčené ministryně (trochu méně růže na tvářičky by jí určitě slušelo mnohem víc) lehá popelem pod náletem Antonovů, a kdesi v Kremlu si generálové s huňatými čepicemi připíjejí vodkou: to máte za osmdesát devět, vy zaprodaný český proamerický mrchy!

Promptně byla uspořádána v Lidovém domě (ČSSD, proti radaru) jakási obskurní