Další
transformační
články:

Transformace

Vnitřní dítě

Záznam přednášky "Konstelace, spiritualita a osobní rozvoj"

 

 

Život na horské dráze

"Čím dál víc je všechno více intenzivní než dřív, takže poslední týden byl na sedle mužské energie a konečně jsem poznal jaké to je ... ale včera mi došla síla a skončilo to takovou náladou na celý den, že už mě to dost vyděsilo." (Citováno z dopisu kamaráda.)

Pocit, že se nekontrolovaně pohybuji na horské dráze je, aspoň v poslední době, poměrně častý "syndrom" a to nejen u účastníků nějakých seminářů, ale, jak se mi zdá, docela všeobecně. A zdá se to postihovat muže víc než ženy - ne, musím se opravit, nikoliv "víc", ale "intenzivněji". Čím to je?

Přiznám se, že to, co následuje, jsou jen mé "dohady". Jsme uprostřed hluboké transformace, o tom není pochyb, a bylo by nečestné, kdybych si hrál na někoho, kdo "ví". Myslím, že ve skutečnosti neví nikdo, jen se domníváme. A tak mě nechte se chvíli domnívat:

Život se děje na horské dráze. Vždy. Když běží v televizi nějaký film o životu v pralese, v divočině nebo třeba v oceánech, akceptujeme bez problémů že v přírodě se "tvorečkové" nacházejí neustále v ohrožení, na útěku, slaví malá vítězství, hrají si a užívají života, aby se vzápětí stali obětí nějakého predátora. Uniknout, zastavit se, otřepat se, sežrat něco (nebo někoho), mít sex, zase uniknout, prožít radost z nového dne, otřepat se... tak to jde "venku". Koneckonců se sami taky moc nezajímáme, zdali šlápneme na brouka, sníme k obědu slepici nebo zastřelíme posledního vlka.

My ovšem máme civilizaci a kulturu, kterou jsme si vytvořili s jediným cílem: aby nám pomáhala v přežití. Což taky činí tak úspěšně, že naše vlastní přežití pomalu ohrožuje ostatní život na této planetě. Zvykli jsme si, že když akceptujeme jistá pravidla (chodit na zelenou, čekat na červenou), když se chováme tak, jako ostatní (chodit do práce, která nás sice nebaví, ale živí), tak "přežijeme". Co vlastně chceme přežít?

Včera jsem měl přednášku na Esoterice a před ní jsem chvíli poslouchal indiána Pabla Russela. Vyprávěl jednoduchou historku o příteli, kterému řekl, že by si s ním rád popovídal. "OK," na to přítel" podíváme se, kdy by to šlo." A vytáhl diář a našel termín asi tak dva měsíce později. "Dřív fakt nemůžu ani minutku", povídá. Pablo se na něj díval jak na zjevení. "Ty jsi blázen, vždyť tou dobou už můžeš být mrtev. Nebo já po smrti. Takhle to nepůjde...". Krásná historka, hlavně pro managery.

Poslední dobou kudyma chodím, tudy tvrdím, že náš svět je hlavně v krizi mužského principu. Příliš mnoho expanze, příliš mnoho exponenciálního růstu, příliš mnoho vědění a příliš mnoho struktury. To vše vyčerpává mužský princip, takže se dostává do mlhy (ženský princip), těžkostí (tíha = ženský princip, viz gravidita a gravitace) a nekontrolovatelných změn (transformace = ženský princip oproti transcendenci = mužský princip).

Když se dáme cestou transformace, začne to být docela pestré. Jako na horské dráze. Ti z vás, kdo byli na takové super-horské dráze vědí, že ten největší "kick", tedy to, co člověka skutečně dostane, je, že se řítíš někam vzhůru nohama do hloubek upoutaný ve vozíku a nic, ale pranic nemáš pod kontrolou. To trvá pár minut - my vylezeme a jsme s trošku roztřesenými mohami opět na "jisté" zemi.

Divoká zvířata ale nepotřebují horskou dráhu. Mají ji 24 hodin denně. Také naši dávní předci ji nepotřebovali. My ano (občas), protože jsme zapomněli, co je život. Pojistili jsme se proti všemu možnému, vybudovali jsme téměř dokonalou lékařskou péči, která nás (ovšem jen zdánlivě) zbavuje všeho utrpení, dlouhou dobu jsme si mysleli, že technika nám zaručí neomezené uspokojování všech našich potřeb. Ale tak to není. Zjistili jsme, že když takto žijeme, přestáváme cítit. A tak jsme se dali na cestu "osobního růstu".

V esoterických seminářích a na přednáškách o lásce a harmonii nám usmívající se lidé řekli, že je nutné vyrůst ze tmy do světla. Jako leknín - z bahna do krásného bílého květu bez chybičky, který se otevře nad hladinou emocí. Ale zatajili nám, že leknín je živý jen tehdy, když je s tím bahnem, ze kterého roste, spojen. Z něho čerpá živiny, tam má své kořeny. A že na těch emočních vodách plave a když rybník bičuje bouřka, povážlivě se houpe. Nebo se i potápí.

Co s tím? Jak akceptovat temnotu, strach, tíhu, bahno, jak se vypořádat s tím, že nemáme vlastně nic pod kontrolou, aniž bychom upadli do deprese? A nejen vypořádat (to by sugerovalo něco jako jednorázový úklid), ale naučit se s tím žít a - protože to patří k nám - mít to na jistý způsob dokonce rád? Není to trochu masochismus? Možná, že si to s tím osobním rozvojem za těchto podmínek ještě rozmyslím, předtím to vypadalo všechno tak klidně, světle a nadějně...

Ale možná, že není cesta zpátky. "Nemůžeš dvakrát vkročit do stejné řeky", řekl jednou jeden moudrý filosof. Vlastně to vypadá spíše na filosofku, protože to, že vše plyne (panta rhei), že se všechno mění a nic není jisté, je krásně vystižený ženský princip. Který ovšem vlastníme někde pod úrovní našeho intelektu a černo-bílého myšlení my všichni. Muži ho zrovna objevují.

A tak končím bez rady. Nikoliv bezradný. To, do čeho se "nekontrolovaně" řítíme, vypadá pouze tehdy hrozivě, jestliže se nad tím snažíme udržet kontrolu. Kontrola je dobrá noha, pevná a užitečná, můžeme s její pomocí odrazit ke skokům. Atleti ji říkají odrazová noha. Ale s jednou nohou daleko nedojdeme. Ta druhá noha je, jak říkal Osho, "let go", "nech to být". Nebo "pusť to". To je ta noha, kterou napřed přeskaujeme překážky, o které bychom jinak zakopli. Noha, která nám pomáhá létat, abych použil takový trochu povznesený obraz. Existuje krásný, ale esoterický výraz: Angels fly, because they take themselves easy. (Andělé létají, protože to berou lehce). To jsou ale andělé. Já bych to vyjádřil, pro nás pozemšťany, takto: People walk, because they have two legs. (Lidé chodí, protože mají dvě nohy). Ať se vám krásně jde.

Váš Jan.

impresum zde