"Pohyby duše - Bert Hellinger v Praze"
21. - 23. 5. 2004, Rodinné a systemické konstelace, Hotel Olšanka, Praha 3

Bert Hellinger v Praze ... co napsat k nepopsatelnému, co přidat k něčemu, co bylo tak úplné. Již první "konstelací" si Bert získal srdce účastníků: mladý muž se jako první přihlásil po výzvě Berta: "a kdo by teď se mnou chtěl pracovat?" Mladík si sedne vedle Berta a aniž by se Bert cokoliv zeptal, požádá ho, aby zavřel oči... Klient dýchá těžce, posléze se uklidňuje. Chvíle ticha... "Řekni... zůstanu," říká Bert. Klient to udělá, najednou začíná plakat. Bert ho jistě a zároveň jemně vezme kolm ramen. Mladý muž mu sklesne do náruče, pláče, posléze se "něco" změní. Vzchopí se zpátky a v jeho obličeji je radost, je to jako kdyby se skutečně rozsvítilo slunce. "Tady to nechám," říká pomalu Bert, "hodně štěstí..."

Když jsem v polední přestávce seděl s Bertem v hotelové restauraci, vyprávěl jsem mu o tom, že jsem po této konstelaci všude slyšel reakce typu "...no tou první konstelací mě Hellinger úplně dostal"... "No," říká na to Bert a usmívá se jeho šelmovsky-Hellingerovským úsměvem, "a vlastně jsem vůbec nic neudělal."

Dva a půl dne, kde jsem si připadal, často, jako Alenka v říši divů. Bert zde v "mé" Praze, primátor Pavel Bém mezi účastníky, večeře s (úžasně sympatickým) panem primátorem, několika předními terapeuty a Hellingerem v hradčanském sklípku, ohlasy a dík účastníků, hluboko působící konstelace a "pohyby duše"..., ale i návštěva Pražského Hradu, kde Bert na druhém nádvoří (to je, doufám, to s obeliskem a fontánou sv. Jiří) samozřejmě prohlásí: "ano, zde je energetické centrum...", to všechno proběhlo pro mě trochu jako ve snu.

"Vůbec nic nedělat" je velice meditatívní, přímý přístup k systemické práci. Ustoupit trochu vzad, otevřít prostor tomu, co se musí dít, co se má dít, nechat přijít život i smrt a všechno to, co má místo. "Trochu jsem zjednodušil psychoterapii", říká Bert, "na tři slova. To první je <prosím>, to druhé <děkuji>. A to třetí, nejkratší, má největší moc a účinek. To je <ano>."

Terapie? Nebo spíš transformace? Hellingerovy zásahy, které nezasvěcenému pozorovateli zpočátku mohou připadat břitké, diktátorské, arogantní, se každému, kdo je vybaven cítícím srdcem, za několik chvil otevřou v celé své hluboké lásce spojené se spolucítěním s klientem. Je to spolucítění a ne soucit, Hellinger nechce něco napravit, dát "to" do pořádku. Snaha zde není přítomna. Tím ani žádné zpětné projekce, žádný terapeutický vztah, žádné přebírání odpovědnosti za klienta. Kritici, kteří mu právě tyto "nedostatky" předhazují, úplně přehlíží, že se Hellinger na této "terapeutické" úrovni vůbec nenachází. Pokud by jsme hledali srovnání, pak tedy lépe se zenovým mistrem.

Hellingerova "katana", samurajský meč, usekne hlavu našim problémům a projekcím, než stačíme mrknout. Pak tu sedíme, tak jak jsme, v jistém slova smyslu úplně nazí a tím bez naší každodení zaběhnuté obrany. Nazí a tím v pozici, kde nám pomůže jen jedno - znovuspojení se s tím, odkud jsme přišli (a kam se zase navrátíme).

Vybavuje se mi historka ze zbírky zenových "koanů": Jedem mistr zenu měl zvyk, na otázku beze slov zvednout ukazováček. Když se jednou při obědě ptal svého nejmilejšího žáka na jeho duchovní pokrok, žák zvedl beze slov ukazováček. Bleskově mu mistr prst svým nožem usekl. Žák se zhrozeně a s výkřikem podíval na krvácející pahýl svého prstu - a zažil osvícení.

Tak jako Hellingerovy často drastické "nezásahy", tak i tato historka by se mohla jevit našemu kultivovanému dvacátému prvnímu století nehumání. A přesto zde dýchá ohromná láska mistra ke svým žákům. Na co kompromisy, když jde v pravém smyslu slova o život... O život, který jsme dostali nevýslovným zázrakem a který dáváme s láskou dál.

V tomto smyslu: "děkuji, Berte." A - "ano!"

© (článek i fotografický materiál) J. Bílý, 2004.