Text

Konstelace pohádek a mýtů

Bert Hellinger, zakladatel metody rodinných konstelacích, začal již záhy do konstelací stavět kromě zástupců členů rodinného systému i archetypické postavy jako jimi jsou smrt, osud nebo „velká“ duše. Pamatuji se, jak jsem sám stál poprvé v roli „smrti“ a jaký hluboký dojem to na mě zanechalo. Zde nebyla ani špetka strachu, obav nebo odmítání. Velikost a velkolepost této postavy v konstelaci mě ohromila. Veškeré obavy ze mě v okamžiku vstupu do role spadly, a dále zůstal jen pocit osudové správnosti a hlubokého pochopení věčného koloběhu mezi smrtí a zrozením.

Archetypy

Postavíme-li takovéto archetypické postavy do konstelace, zpravidla se nehýbají, jsou poněkud nad věcí a naplňuje je jakýsi vznešený, velkolepý pocit osudové nevyhnutelnosti jejich bytí či konání. V takových rolích můžeme lehce poznat význam archetypů jako něčeho, co se týká každého z nás, co dřímá v našem (pod)vědomí, můžeme si uvědomit, co vlastně archetypy znamenají – totiž pra-obrazy pro lidstvo důležitých postav, které představují jisté vzorce chování, a které, když jsou aktivovány, vzbuzují v nás instinktivní, emoční reakce.

Tyto archetypy existují jako hlasy v našem podvědomí, které v jistých situacích ožívají a přebírají vládu nad naším vědomím, nebo alespoň ovlivňují naše vnímání reality a naši reakci na ni. Položíme-li si otázku, čím jsme se chtěli stát jako malé děti (kolem 4 – 7 roku), dostaneme se rychle k několika, většinou pozitivním archetypům: princezna, královna, maminka (panenky!), indián (= divoký muž), president (= král), astronaut, policista nebo požárník (= hrdina), kouzelník. Kdo by si nevzpomněl na doby karnevalu, maškarního bálu nebo masopustu, kdy nejen děti mohou vklouznout do „vypůjčených“ identit, které jsou ve své většině archetypální.

Pohádky

Podíváme-li se do ještě ranějšího dětství, narazíme na pohádky, které nám možná rodiče, možná naši prarodiče vyprávěli. Sněhurka, Popelka, princ Bajaja, Sněhová královna, hloupý Honza nebo Šípková Růženka nám vyprávějí archetypické legendy o dobru a zlu, líčí cestu hrdiny skrze různá nebezpečí ke své iniciaci, nebo popisují přechodové rituály mezi dítětem a chlapcem/dívkou, případně mezi těmito a dospělým mužem nebo dospělou ženou. O pohádkách a mýtech bylo z hlediska psychologie napsáno nesmírně mnoho, takže bych se chtěl v tomto článku omezit na možnost konstelací pohádek a významu těchto konstelací pro klientův osobní rozvoj.

Se samostatnými semináři konstelací pohádek jsem začal na sklonku roku 2006, po několika jednotlivých „pohádkových“ konstelacích, které proběhly v rámci normálních seminářů rodinných konstelací. Od té doby pořádám pravidelně každý rok před Vánocemi víkendový seminář, na který se scházejí jak “staří mazáci”, kteří již mají několik takovýchto seminářů za sebou, tak i lidé, pro které je toto téma nové. 

Průběh semináře

Pro tyto semináře jsem vyvinul specifický formát konstelační techniky, který spočívá v tom, že nechám klienta vyprávět stručně jeho vlastní verzi pohádky, kterou měl jako malé dítě nejraději. Už zde je zajímavé, že vyprávěné verze jsou velice individuální – pro někoho je v pohádce o Popelce důležitá smrt matky hned na začátku pohádky, pro jiného útrapy Popelky, pro třetího její šťastné shledání s princem na konci.

Někdy se stává, že klient – většinou tehdy, když je mladší – nemá oblíbenou pohádku (případně si na žádnou nedovede vzpomenout), ale je schopen jmenovat vyprávěný příběh z knížky pro děti nebo film, který na něj měl v dětství důležitý vliv. Takový příběh nebo film pak plní funkci pohádky a konstelace se může odvíjet od jeho postavení.  

V krátké osobní expozici pohádkového děje určí klient několik pro něj klíčových protagonistů pohádky. Poté vybere z přítomných spoluúčastníků semináře zástupce a rozestaví je do konstelace tak, jak to odpovídá jeho vnitřnímu obrazu. Zde se definitivně setkáváme s klientovou individualizací pohádky, s jejím spojením s jeho podvědomím a případně i s paralelami k jeho životnímu scénáři. Na rozdíl od rodinných konstelací nevybírá klient zástupce pro sebe.

Další postup je identický s jakoukoliv systemickou konstelací – vedoucí se dotazováním zástupců jednotlivých postav dostává k tomu, co tomuto systému chybí, kam tento systém směřuje a kde jsou v systému ukryty důležité informace směřující k pochopení klientova osobního – a osudového – zapletení se do celku.

Vyznění konstelací

Na rozdíl od rodinných konstelací nemají konstelace pohádek většinou žádný „happy-end“, nebo, jinak řečeno, postrádají mnohdy onen harmonický, kompletující a léčivý závěrečný obraz. Namísto toho se v těchto konstelacích velice často objevuje jakási mytologicko-filosofická hloubka, kterou zpravidla cítí všichni účastníci semináře. Průběh konstelací pohádek bývá nezřídka velmi emotivní, rozehrávají se dramata, o kterých v původní pohádce nebylo ani ponětí, ale která zjevně svojí pravdivostí a hloubkou vtahují všechny zúčastněné do děje.

Prožití takového „pohádkového“ drama v konstelaci je srovnatelné s „katharsis“ řeckého antického dramatu. Katharsis zde označuje očistu divákovy duše, která následuje emoční spoluprožití bolesti a soustrasti s postavami tragédie.

Antické drama

Na souvislost antického dramatu, který původně vznikl z náboženských rituálu boha Dionýsa, s rodinnými konstelacemi poprvé upozornil Dr. Dimitris Stavropoulos, který byl hostem mnou pořádané 3. mezinárodní konference systemických konstelací v Praze v roce 2008.

Podle Dr. Stavropoulose je antická katharsis, tj. hluboce prožitá emoční účast na bolesti, vyloučení, smrti či opětovném shledání to, co v konstelacích léčí. Katharsis můžeme pouze prožít, nelze o ni číst nebo ji mít zprostředkovanou skrze vyprávění druhých. I proto jsou semináře konstelacích pohádek účinné, i když v nich většinou nedochází k žádnému rozuzlení nebo přímému vyřešení klientova problému.

• •                 
Pokud máte zájem o konstelace pohádek a mýtů, sledujte prosím aktuální přehled všech seminářů zde.