Současná krize z hlediska ženského a mužského principu
(Upravený text přednášky na veletrhu Esoterika 2009)

Poznámka: Tento článek můžete rozšiřovat s uvedením autora (Jan Bílý) a odkazu na webové stránky (www.konstelace.info)

Drazí přátelé a posluchači,

když jsem připravoval začátek této přednášky, dostal jsem se po bodě "představit se" nevyhnutelně k bodu "moje kvalifikace pro dané téma". Musím se přiznat, že pro téma "ekonomická krize" vlastně žádnou kvalifikaci nemám. Nejsem ani bankéř, ani ekonom, a už vůbec se nevyznám v řízení státu v krizových situacích.

To jediné, s čím sem přicházím, jsou tři jakés-takés dovednosti. Tu první vděčím svému tátovi, který mi ji tak trochu vtloukal do hlavy: kupecké počty. Druhou jsme zdědil po pradědečkovi: zdravý selský rozum. A třetí dovednost jsem získal roky systemických konstelací, to znamená stavením systémů, ať už rodinných, podnikových, peněžních nebo jakýchkoliv jiných. Tato moje dovednost bude asi ta nejdůležitější.

Současná krize totiž začala jako hypoteční nebo lépe řečeno "subprime" krize v USA, brzy se z ní stala bankovní nebo finanční krize, potom krize ekonomická a nyní máme krizi globální. Všichni začínáme tušit, že je to ve skutečnosti krize systému - našeho systému konzumování, žití na dluh, systému růstu západní kapitalistické společnosti, tedy té "naší".

Kdo chce porozumět této krizi do hloubky, musí se nutně zabývat celým systémem, jeho skrytými souvislostmi, musí se dívat na celek a hledat řešení, která nejsou "dobrá" pouze pro část systému, ale pro každého jediného a jedinečného člena a nadto pro celek jako takový. A to i tehdy, když se ukazuje, že zpočátku tato řešení budou pro někoho bolestivá, protože ho nebo ji budou omezovat v pocitu omnipotence, v tom, že má vše pod kontrolou. Právě taková řešení, dobrá pro celý systém, se v konstelacích hledají. Jsem si ovšem vědom toho, že svým přístupem nabízím pohled, který je pouze jedním střípkem veliké mozaiky různých náhledů, takže naprosto nevznáším nárok na neomylnost nebo na univerzální platnost.

Podívejme se nejdříve na řešení, která nám jsou v současnosti prezentována coby "záchrana", ať už ze strany politiků, ekonomů nebo medií. Tenor mnoha těchto návrhů a postupů zní: "ať už se to rychle navrátí do stádia před krizí - ať už se zase produkuje, utrácí a ať vše roste tak, jako před tím." Konkrétně se mluví o větším, případně masivním zadlužení státu (i když je každému jasné, že u zrodu nynější krize stály dluhy a naše žití si přes míru), dále o různých "šrotovných" (i zde ví každé dítě, že produkce nových aut a podobných produktů ještě více spotřebuje přírodní zdroje, které se chýlí tak jako tak ke konci) a nakonec se podporují především ty instituce a kruhy osob, které krizi z velké části přímo zavinili: bankovní sektor, měnový systém a velké, globálně operující koncerny. Tady je něco divného, nezdá se vám?

Když připustíme, že nynější krize je krizí způsobu našeho konzumního života (růst, měna, chamtivost, egoismus, individualita bez zodpovědnosti k celku, ničení ressourcí bez jejich obnovování), rychle pochopíme, že řešení musí být diametrálně jiná a že se nemůžeme navrátit (a s velikou pravděpodobností už nikdy nevrátíme) k době neomezeného růstu. Mnoho lidí má tento pocit, několik ho už veřejně artikuluje. Začínají se hledat smysluplné a uskutečnitelné cesty za horizont toho, co už delší dobu představuje nový, globální totalitární režim: Konzumismus. Stále více lidí přestává v "modle konzumu", v principu "stále víc téhož" spatřovat smysl jejich života.

Růst

Podívejme se nyní na druhy růstu. Úspěšnost našeho ekonomického růstu se zakládá již desetiletí na velice primitivním ukazatelů: Procentuální nárůst HDP, růst růstu. Jinými slovy: vyprodukuje-li nějaký stát nebo korporace v tomto roce o několik procent více, než v minulém roce, jsou všichni "happy". To ovšem vede vždy k exponenciálnímu růstu, který se neustále urychluje. Tento růst najdeme v živé přírodě jen u systémů, které jsou nestabilní, zhoubné nebo vedou po jisté době ke kolapsu v důsledku vyčerpání zdrojů. Jen tak mimochodem, i u exploze atomové bomby stojí na začátku exponenciální růst srážek a následného štěpení atomů.

Naproti tomu vše živé, co se chce udržet, roste podle zelené křivky. Po dosažení optima (u jabloní to bývá tak pět metrů výšky) to začne rodit - řekl bych, že systém "přesedlá" na jiný druh růstu, případně z velikosti na kvalitu. Do kvality máme ovšem coby civilizace speciálně v naší české kotlině ještě daleko.

Jak už jsem řekl, exponenciální růst vede dříve nebo později, ale vždy k strmému pádu - ke krachu. V tom připomíná do jisté míry mužský orgasmus - po strmém a explosivním vrcholu následuje rychlý útlum. Celý proces je víceméně jednorázový a může se opakovat až po jistém čase "úpadku".

V této souvislosti vidím "ženský" typ růstu (t.j. růst vlastní ženskému principu*) spíše jako periodický, spirálovitý, s přibýváním a ubýváním, zato pomalejší a mnohem víc udržitelný. Úpadek tohoto typu růstu by se projevoval spíš jakýmsi rozpliznutím, pomalou degenerací či stagnací než "krachem".

*Mluvím-li o ženském či mužském principu (jin a jang), mám vždy na mysli jakési "čisté" principy, které jsou vždy oba přítomny ve všem - například v mužích i v ženách. Tyto principy jsou antagonické, doplňují se však navzájem. Jejich nerovnováha produkuje napětí, které je do jisté míry produktivní, od jisté hranice však působí zhoubně.

Peníze a měna

Druhá věc, na kterou se musíme podívat, hovoříme-li o dnešní krizi jsou peníze a fungování našeho měnového systému. Ten totiž nejen že ovlivňuje současnou krizi, ale podíváme-li se na jeho pravou tvář, pochopíme, že ji z nemalé části zapříčiňuje.

Co jsou vlastně peníze? (Výborná kniha k tomuto tématu: Bernard Lietaer, Budoucnost peněz, www.paradigma.sk) Důležité je pochopit, že peníze nejsou věc (tj. ta věc, kterou mám s trochou štěstí v hojném počtu v peněžence), ale funkce. Nabízím několik definicí, které se samozřejmě nevylučují, nýbrž doplňují:

1. Peníze jsou dohoda uvnitř komunity, používat cosi (bankovky, zlaté mince, mušle, krávy...) jako prostředek směny. To je samozřejmě velice důležitá funkce a proti penězům v této podobě se nedá nic namítnout.

2. Peníze jsou prostředek komunikace hodnoty. Jednodušeji vyjádřeno, peníze slouží k vyjádření poměrné hodnoty jednotlivých věcí, služeb, ale i osob atd. To znamená, že za auto, které má "hodnotu" jednoho miliónu, si mohu pořídit deset aut v hodnotě sto tisíc nebo taky půl miliónu lízátek. Tato komunikace probíhá prakticky neustále - my velice často (a podvědomě) převádíme hodnotu věcí (a nejen věcí) do "částky". Nevýhoda: to, co má větší peněžní hodnotu (nebo člověk, který je bohatší) se zdá být lepší, což je často zavádějící a vede k deformacím.

3. Peníze představují uchovatele hodnoty a "zamrzlou touhu". K první části této funkce - to není tak úplně pravda. Peníze vlivem inflace neustále ztrácejí na své hodnotě. Podle přehledu, uvedeném v již zmíněné knize Bernarda Lietaera činila hodnota 100 nominálních jednotek u vybraných měn po dvaceti pěti letech:
Německá marka 42,28
Švýcarský frank 39,79
Japonský jen 33,24
US dollar 24,72
Britská libra 12,57
Italská lira 8,65
Mexický peso 0,066
(Hodnota měny v roce 1971 = 100. Uvedena je hodnota v roce 1996, t.j. o 25 let později.)
Peníze se tedy naprosto nehodí k uchovávání hodnoty, nejen kvůli občasné hyperinflaci a následné měnové reformě, ale i v dobách "normální", t.j. přibližně tří- až pětiprocentní inflace.

Jinak je to se "zamrzlou touhou". To je právě to, co z peněz dělá jednu z nejžádanějších "věcí" v našem životě. Všeobecně rozšířená představa je, že za peníze si mohu "pořídit" vše to, co mi chybí. Toto tvrzení můžeme také otočit a přiostřit: Čím více mi chybí v mém životě základní lidské hodnoty, tím větší hodnotu mají pro mě peníze. Tedy, půjdeme-li dál v dedukování: Pokud chce někdo postavit společnost na penězích, musí se postarat, aby lidem chyběli hodnoty jako společenství, solidarita, láska, spiritualita atd. V takové společnosti budou peníze vysoko ceněné a bude po nich existovat obrovská "poptávka".

4. Peníze jsou prostředek spekulace. K tomu lze najít na internetu mnoho článků, tezí a informací. Několik odkazů na ně jsem shromáždil zde. Tady bych chtěl uvést jen dvě čísla. V roce 2007 byl veškerý objem devizových transakcí pro reálný světový obchod méně než 100 miliard US dolarů denně. Denní objem spekulací s kurzy světových měn však činil 3,2 biliónů dolarů. To znamená, že pouze každý 32. směněný dolar sloužil skutečnému obchodu (zboží, služby atd.), naprostá většina (31 dolarů z 32) tvořila spekulaci na tzv. FX trhu (trh s devizami).

5. Peníze jsou nástroj moci. Skutečnou moc má ten, kdo peníze vydává. To byli dříve vladaři, králové, lokální knížata a vládci. Dnes jsou to centrální banky, především americké FED, poloprivátní sdružení amerických regionálních měnových bank. Od roku 1971 přestal být americký dolar (coby tak zvaná referenční měna, to znamená měna, která je základem všech ostatních měn) kryt zlatem. Od tohoto okamžiku, držíte-li v ruce jakékoliv světové platidlo, nedržíte nic než kousek papíru, který má jistou cenu pouze kvůli víře většiny spolupouživatelů této měny v jeho hodnotu.

Úroky

Poslední uvedený argument je velice důležitý pro naše další úvahy. Nejsou-li peníze na jedné straně nic jiného, než "víra většiny" v kus potištěného papíru, je-li ale na penězích na druhé straně vybudovaná současná moc "mocných" (ať už je to kdokoliv), bylo nutno nalézt mechanizmus, který napomůže udržovat množství těchto papírů tak, aby jich bylo stále málo a aby po nich byla neustálá poptávka. Tímto regulátorem jsou úroky.

Před několika sty lety bylo braní úroků ještě "hříchem" a převážná většina náboženství takzvanou lichvu zakazovala. Dnes stojí na úrocích celý náš měnový systém. Přesahovalo by rámec této přednášky zacházet zde do přílišných podrobností. Chtěl bych na místo toho na osvětlení jednoho aspektu úroků vyprávět malou historku.

Bylo nebylo jedno malé království, kde lidé pěstovali ovce. Shodou okolností neznali papírové peníze a vše se přepočítávalo na ovce. "Jedna Ovce" bylo tedy zákonné platidlo. Tamní měna měla ovšem své nevýhody - mečela, nepostála, občas i cosi utrousila a krom toho se dala jen s dalekosáhlými následky půlit, čtvrtit atd.

Jednoho dne přišel do království chytrý kouzelník. Když viděl svízel obyvatel, svolal všechny dohromady a pravil k nim následující:
"Milí lidé. Dám vám všem návrh. Rozdám každému zde tyto papíry, podepsané mnou a králem, na kterých stojí, že tento papír platí coby deset ovcí. S nimi můžete platit namísto skutečných ovcí, můžete ho také dělit na menší ústřižky. To vám ulehčí život - uvidíte. Tak to budete dělat jeden rok, na zkoušku, a když se vám tento systém bude zamlouvat, prodloužíme ho po roce. Za odměnu mi za každý papír s deseti ovcemi vrátíte po roce jedenáct papírových ovcí. Víc nechci."

Jak řekl, tak udělal. A lidé byli velice spokojeni. Odpadlo obtížné handrkování se s živými, často hodně živými tvorečky, obchod se tím zmnohonásobil. Uběhnul rok. Krátce před dnem vrácení papírových ovcí se začaly dít podivné věci. Někteří z obyvatel království hospodařili dobře, takže měli přebytek papírové měny. Někteří ale měli špatný rok a tak se pokoušeli těsně před uvedeným dnem sehnat chybějící "papíry". Ty ale nebyly na trhu - neboť kouzelník nechal natisknout a rozdal pouze omezené množství. Jak ale udělat z celkového počtu 100 000 "vydaných" papírových ovcí 110 tisíc? Cena za "papírovou ovci" se v předvečer dne splacení "dluhu" vyšplhala až na tři "skutečné" ovce, ale nic naplat, stále někdo neměl dost na zaplacení.

Druhý den se všichni obyvatelé království shromáždili. 70% z nich mělo štěstí - měli dostatek papírových ovcí na zaplacení toho, co si od kouzelníka půjčili. Tito také měli za to, že se systém osvědčil a že v něm chtějí pokračovat. "To je obrovská, drtivá většina, děkuji vám", řečnil za potlesku k davu kouzelník. "Budeme pokračovat!" slíbil. A protože byl kouzelník, vytiskl hned další "papírové" ovce. Několik z nich půjčil těm, kdo měli smůlu a nemohli zaplatit "desátek". Za svoji blahosklonnost jim ovšem uložil, příští rok na tyto "dodatečné ovce" (nazval je "ovce přes kreditní rámec) splatit 20% úroků. Jiným, úspěšným vydal další bankovky, a protože byli tak rozumní a systém tak úžasně podpořili, snížil jim úroky na pouhých pět procent. A pokud neumřel, žije si v onom království dodnes. Netřeba dodat, že si za "úroky" postavil mnoho paláců, daleko reprezentativnějších, než král. Konec pohádky.

Pro posouzení příčin a důsledku dnešní krize je třeba pochopit, že úroky v dnešní podobě vedou k několika efektům:
1. Jak bylo v "pohádce" ukázáno, slouží k vytváření nedostatku peněz. Úroky lze většinou regulovat nejen inflaci, ale i jiné monetárně-ekonomické procesy.
2. Povzbuzují soutěživost, vedou ke konkurenci mezi účastníky systému. (V dalším průběhu i nevraživost, závist atd.)
3. Po jisté době koncentrují bohatství do rukou několika málo jedinců.
4. Podmiňují potřebu neustálého a exponenciálního růstu - i úroky rostou exponenciálně díky úrokům z úroků.

(K obrázku vlevo): Takovéto a podobné diagramy jsme mohli v minulých letech často vidět na stránkách bank, finančních poradců, akciových makléřů. To nejdůležitější na obrázku je z mého pohledu ona postavička. Co myslíte - je to žena nebo muž? Nebo, ta samá otázka položená ještě lépe: Jde o mužský nebo o ženský princip?

Ženský a mužský princip v krizi

Udělejte následující experiment: vezměte si peněženku a vyndejte z ní nějaké papírové peníze (pokud vůbec nějaké máte). A nyní je opět strčte dovnitř. Děkuji. Tvrdím, že velká část z vás vzala peněženku do vaší pasivní (ženské) ruky a s penězi zacházela vaší aktivní, mužská ruka (tou, co píšete). To je hezký příklad jisté vyváženosti mezi ženským a mužským principem, jinem a jangem. Je to vidět také na kořenech následujících slov: peněženka, uschovat ... vydělat, vyndávat. Pokud bychom měli zlaťáky (kulaté a pocházející ze země) ve váčku na jedné straně a obchodovali s nimi (případně kvůli nim válčili) na straně druhé, vše by (možná) bylo "v lotu". (Lot je stará jednotka hmotnosti určená především pro drahé kovy). Problém je v tom, že jsme si ponechali mužský princip (vydělávání peněz), jejich úschovu (a tím i množení) jsme přenechali bankám.

Uložíte-li u banky vaše peníze, dostanete za ně úrok. Tento úrok bude ale vždy (aspoň v drtivé většině případů) menší, než co požaduje banka za své půjčky. Banka tedy prakticky vždy obstarává "množení" peněz. To samozřejmě nedělá pouze za pomocí úroků, ale i vydáváním, "rozením" nových peněz (tj. půjček). Naprosto nejsem proti bankám - chápu, že pro chod tržního hospodářství a celé ekonomiky jsou banky nepostradatelné. Nechci je zrušit. To, o čem se zde bavíme je energetická bilance našeho světa, bilance mezi rozdělením mužského a ženského principu, respektive jejich výhod a nevýhod (povinností a práv) v současném modelu kapitalismu.

Mužský a ženský princip se navzájem energetizují. To je důležité pochopit. Čistý mužský princip, který je možno charakterizovat například jako vědomí, transcedence nebo strukturování, nikdy nebude rozumět čistému ženskému principu (neustálá změna, tvoření a množení, plynutí). Jejich vzájemný působení na sebe má však za výsledek přesně to, co vidíme na sochách Šivy a Šakti - neustálý tanec, rozvoj, energetický rej.

Pokud ve společnosti dojde k nerovnováze, například potlačením nebo částečným vyloučením jednoho z principů - pomyslete pouze na vyloučení ženského principu z katolické církve (a nejen z ní) - onemocní zanedlouho i druhý princip.

Mužský princip, pokud je v rovnováze, ve své síle a nechá se "energetizovat" ženským principem, jde vždy až na své hranice, aby zjistil, co je za nimi. Toto setkání se smrtí je nesmírně důležité pro jeden ze základních úkolů mužského principu - pro zodpovězení otázky "proč tu jsem, co je můj úkol, moje poslání". Poslání může být pro každého různé, jedno mají naše poslání však společné - přesahují naše ego. Tím se právě naše poslání stává tím, co omezuje egoismus, osobní chamtivost a co nám otevírá bránu k příštím generacím. Poslání zamezuje myslet jen na sebe a na svůj krátkodobý prospěch - což je jedna z hlavních příčin současné krize.

Pro ženský princip je naopak mužský princip, který zná své poslání, velice "sexy" - to znamená, že i mužský princip pak energetizuje ženský. Ten potom produkuje a rozmnožuje (děti, materii, peníze), vnáší do celku harmonii, plynutí, periodický růst, který je blahodárný, protože odstraňuje, proměňuje staré a přežité.

Jsou-li oba principy ve své síle, přitahují se a nebojí se toho druhého, ženský princip ochotně vpouští mužský do sebe a mužský princip dává v okolním světě bez problémů dostatek místa ženskému principu. Je-li mužský princip oslaben, chová se jako do kouta zahnaná fretka: Nafukuje se, rozpíná, cení zuby a útočí na vše cizí. Ženský princip se v oslabení stahuje, zdánlivě mizí a vrací se zpátky v podobě chaosu, rozvratu a přírodních katastrof. Takhle viděno jsou "krize" počasí nebo třeba vlna tsunami přesnými příklady "revanše" ženského principu v nerovnováze.

Mužský princip postrádá již mnoho desítek let v naší na jistotu orientované společnosti konfrontaci se smrtí a nalézání smyslu nebo poslání. Je docela možné, že to je výsledek potlačování ženského principu, tak, jak to křesťanství, islám a hinduismus staletí praktikují. Nejrůznější pojištění, přemíra předpisů, záplava právníků, klasická vše-léčicí medicína, to vše jsou znaky mužského principu v krizi. Jak David Deida ve svých knihách (David Deida: The Way of Superior Man, Sounds True Publ. 1999) píše, "největší bolestí pro mužský princip je, neznat své poslání". Konzum a chamtivost nikdy nemůže nahradit poznání toho, proč tu já vlastně jsem, co je můj "veliký úkol".

Naše veliká společná úloha tedy je, ozdravit v prvé řadě mužský princip. Přijde-li opět mužský princip do své skutečné síly, vytvoří se automaticky prostor pro ženský princip. Nestane-li se to, skončí mužský princip a tím i celý svět v dlouhodobé depresi - nejen ekonomické, ale i klinické, neboť tato vážná a v mnoha případech smrtelná choroba představuje na energetické úrovni přesně to, co zde popisuji - slabost mužského principu.

Moc děkuji za pozornost.

Dodatek: Cesty k ozdravění

Jako dodatek k přednášce bych chtěl uvést ještě několik směrů, které podle mého mínění vedou z krize nikoliv ke stavu "jako předtím", ale ke kvalitativně novým formám žití a spolužití. Výčet je pouze namátkový a nečiní si nárok na zaručený recept.

Vytvoření a používání lokálních měn, případně jiných doplňkových výměnných systémů.

Vytvoření autonomních decentralizovaných systémů zásobování energií

Prostor a podpora pro lokální trhy s (bio-) potravinami, sousedská spolupráce v tomto sektoru (výměna).

Budování lokálních sociálních sítí, vzájemné hlídání dětí, sousedská pomoc ve stáří...

Vytvoření psychosociálních podmínek života, které pomáhají udržení zdraví případně které uzdravují (kontakty, láska, vzájemné uznání, pochopení...)

Lokální, "malé" alternativní zdravotniství, které převezme mnoho "bagatelních" (ale i středně těžkých) onemocnění.

Aktivace nadací, solidárních a podpůrných organizací, fondů, spolků.

Valorizace stáří jako plnohodnotného období života - to se musí dít oboustranně, ze strany společnosti i ze strany "důchodců".

Obrácení pozornosti na kvalitu života a zmenšení pozornosti kvantitě a konzumu.

Speciálně pro muže: zabývání se tím, co představuje "vnitřní žena" a "vnitřní muž" a jak tito ve mě (a směrem k okolí) působí. Setkání se s mužskou linií v mém rodokmenu a pochopení souvislostí (otec, dědové atd.)

Copyright Jan Bílý, 2009