|
|
Současná
krize
z hlediska ženského a mužského principu
(Upravený text přednášky na veletrhu Esoterika 2009)
Poznámka:
Tento článek můžete rozšiřovat
s uvedením autora (Jan Bílý) a odkazu na webové stránky (www.konstelace.info)
Drazí
přátelé a posluchači,
když
jsem připravoval začátek této přednášky, dostal jsem se po bodě
"představit se" nevyhnutelně k bodu "moje kvalifikace
pro dané téma". Musím se přiznat, že pro téma "ekonomická
krize" vlastně žádnou kvalifikaci nemám. Nejsem ani bankéř,
ani ekonom, a už vůbec se nevyznám v řízení státu v krizových
situacích.
To jediné, s čím sem přicházím, jsou tři jakés-takés dovednosti.
Tu první vděčím svému tátovi, který mi ji tak trochu vtloukal
do hlavy: kupecké počty. Druhou jsme zdědil po pradědečkovi: zdravý
selský rozum. A třetí dovednost jsem získal roky systemických
konstelací, to znamená stavením systémů, ať už rodinných, podnikových,
peněžních nebo jakýchkoliv jiných. Tato moje dovednost bude asi
ta nejdůležitější.
Současná
krize totiž začala jako hypoteční nebo lépe řečeno "subprime"
krize v USA, brzy se z ní stala bankovní nebo finanční krize,
potom krize ekonomická a nyní máme krizi globální. Všichni začínáme
tušit, že je to ve skutečnosti krize systému - našeho systému
konzumování, žití na dluh, systému růstu západní kapitalistické
společnosti, tedy té "naší".
Kdo
chce porozumět této krizi do hloubky, musí se nutně zabývat celým
systémem, jeho skrytými souvislostmi, musí se dívat na celek a
hledat řešení, která nejsou "dobrá" pouze pro část systému,
ale pro každého jediného a jedinečného člena a nadto pro celek
jako takový. A to i tehdy, když se ukazuje, že zpočátku tato řešení
budou pro někoho bolestivá, protože ho nebo ji budou omezovat
v pocitu omnipotence, v tom, že má vše pod kontrolou. Právě taková
řešení, dobrá pro celý systém, se v konstelacích hledají. Jsem
si ovšem vědom toho, že svým přístupem nabízím pohled, který je
pouze jedním střípkem veliké mozaiky různých náhledů, takže naprosto
nevznáším nárok na neomylnost nebo na univerzální platnost.
Podívejme
se nejdříve na řešení, která nám jsou v současnosti prezentována
coby "záchrana", ať už ze strany politiků, ekonomů nebo
medií. Tenor mnoha těchto návrhů a postupů zní: "ať už se
to rychle navrátí do stádia před krizí - ať už se zase produkuje,
utrácí a ať vše roste tak, jako před tím." Konkrétně se mluví
o větším, případně masivním zadlužení státu (i když je každému
jasné, že u zrodu nynější krize stály dluhy a naše žití si přes
míru), dále o různých "šrotovných" (i zde ví každé dítě,
že produkce nových aut a podobných produktů ještě více spotřebuje
přírodní zdroje, které se chýlí tak jako tak ke konci) a nakonec
se podporují především ty instituce a kruhy osob, které krizi
z velké části přímo zavinili: bankovní sektor, měnový systém a
velké, globálně operující koncerny. Tady je něco divného, nezdá
se vám?
Když
připustíme, že nynější krize je krizí způsobu našeho konzumního
života (růst, měna, chamtivost, egoismus, individualita bez zodpovědnosti
k celku, ničení ressourcí bez jejich obnovování), rychle pochopíme,
že řešení musí být diametrálně jiná a že se nemůžeme navrátit
(a s velikou pravděpodobností už nikdy nevrátíme) k době neomezeného
růstu. Mnoho lidí má tento pocit, několik ho už veřejně artikuluje.
Začínají se hledat smysluplné a uskutečnitelné cesty za horizont
toho, co už delší dobu představuje nový, globální totalitární
režim: Konzumismus. Stále více lidí přestává v "modle
konzumu", v principu "stále víc téhož" spatřovat
smysl jejich života.
Růst
Podívejme
se nyní na druhy růstu. Úspěšnost našeho ekonomického růstu se
zakládá již desetiletí na velice primitivním ukazatelů: Procentuální
nárůst HDP, růst růstu. Jinými slovy: vyprodukuje-li nějaký stát
nebo korporace v tomto roce o několik procent více, než v minulém
roce, jsou všichni "happy". To ovšem vede vždy k exponenciálnímu
růstu, který se neustále urychluje. Tento růst najdeme v živé
přírodě jen u systémů, které jsou nestabilní, zhoubné nebo vedou
po jisté době ke kolapsu v důsledku vyčerpání zdrojů. Jen tak
mimochodem, i u exploze atomové bomby stojí na začátku exponenciální
růst srážek a následného štěpení atomů.
Naproti
tomu vše
živé, co se chce udržet, roste podle zelené křivky. Po dosažení
optima (u jabloní to bývá tak pět metrů výšky) to začne rodit
- řekl bych, že systém "přesedlá" na jiný druh růstu,
případně z velikosti na kvalitu. Do kvality máme ovšem coby civilizace
speciálně v naší české kotlině ještě daleko.
Jak
už jsem řekl, exponenciální růst vede dříve nebo později, ale
vždy k strmému pádu - ke krachu. V tom připomíná do jisté míry
mužský orgasmus - po strmém a explosivním vrcholu následuje rychlý
útlum. Celý proces je víceméně jednorázový a může se opakovat
až po jistém čase "úpadku".
V
této souvislosti vidím "ženský" typ růstu (t.j. růst
vlastní ženskému principu*) spíše jako periodický, spirálovitý,
s přibýváním a ubýváním, zato pomalejší a mnohem víc udržitelný.
Úpadek tohoto typu růstu by se projevoval spíš jakýmsi rozpliznutím,
pomalou degenerací či stagnací než "krachem".
*Mluvím-li
o ženském či mužském principu (jin a jang), mám vždy na mysli
jakési "čisté" principy, které jsou vždy oba přítomny
ve všem - například v mužích i v ženách. Tyto principy jsou antagonické,
doplňují se však navzájem. Jejich nerovnováha produkuje napětí,
které je do jisté míry produktivní, od jisté hranice však působí
zhoubně.
Peníze
a měna
Druhá
věc, na kterou se musíme podívat, hovoříme-li o dnešní krizi jsou
peníze a fungování našeho měnového systému. Ten totiž nejen že
ovlivňuje současnou krizi, ale podíváme-li se na jeho pravou tvář,
pochopíme, že ji z nemalé části zapříčiňuje.
Co jsou vlastně peníze? (Výborná kniha k tomuto tématu: Bernard
Lietaer, Budoucnost peněz, www.paradigma.sk)
Důležité je pochopit, že peníze nejsou věc (tj. ta věc, kterou
mám s trochou štěstí v hojném počtu v peněžence), ale funkce.
Nabízím několik definicí, které se samozřejmě nevylučují, nýbrž
doplňují:
1. Peníze jsou dohoda uvnitř komunity,
používat cosi (bankovky, zlaté mince, mušle, krávy...) jako prostředek
směny. To je samozřejmě velice důležitá funkce a proti
penězům v této podobě se nedá nic namítnout.
2. Peníze jsou prostředek komunikace hodnoty.
Jednodušeji vyjádřeno, peníze slouží k vyjádření poměrné hodnoty
jednotlivých věcí, služeb, ale i osob atd. To znamená, že za auto,
které má "hodnotu" jednoho miliónu, si mohu pořídit
deset aut v hodnotě sto tisíc nebo taky půl miliónu lízátek. Tato
komunikace probíhá prakticky neustále - my velice často (a podvědomě)
převádíme hodnotu věcí (a nejen věcí) do "částky". Nevýhoda:
to, co má větší peněžní hodnotu (nebo člověk, který je bohatší)
se zdá být lepší, což je často zavádějící a vede k deformacím.
3.
Peníze představují uchovatele hodnoty
a "zamrzlou touhu". K první
části této funkce - to není tak úplně pravda. Peníze vlivem inflace
neustále ztrácejí na své hodnotě. Podle přehledu, uvedeném v již
zmíněné knize Bernarda Lietaera činila hodnota 100 nominálních
jednotek u vybraných měn po dvaceti pěti letech:
Německá
marka 42,28
Švýcarský frank 39,79
Japonský jen 33,24
US dollar 24,72
Britská libra 12,57
Italská lira 8,65
Mexický peso 0,066
(Hodnota měny v roce 1971 = 100. Uvedena je hodnota v roce 1996,
t.j. o 25 let později.)
Peníze se tedy naprosto nehodí k uchovávání hodnoty, nejen kvůli
občasné hyperinflaci a následné měnové reformě, ale i v dobách
"normální", t.j. přibližně tří- až pětiprocentní inflace.
Jinak
je to se "zamrzlou touhou". To je právě to, co z peněz
dělá jednu z nejžádanějších "věcí" v našem životě. Všeobecně
rozšířená představa je, že za peníze si mohu "pořídit"
vše to, co mi chybí. Toto tvrzení můžeme také otočit a přiostřit:
Čím více mi chybí v mém životě základní
lidské hodnoty, tím větší hodnotu mají pro mě peníze. Tedy,
půjdeme-li dál v dedukování: Pokud chce někdo postavit společnost
na penězích, musí se postarat, aby lidem chyběli hodnoty jako
společenství, solidarita, láska, spiritualita atd. V takové společnosti
budou peníze vysoko ceněné a bude po nich existovat obrovská "poptávka".
4.
Peníze jsou prostředek spekulace.
K tomu lze najít na internetu mnoho článků, tezí a informací.
Několik odkazů na ně jsem shromáždil
zde. Tady bych chtěl uvést jen dvě čísla.
V roce 2007 byl veškerý objem devizových transakcí pro reálný
světový obchod méně než 100 miliard US dolarů denně. Denní objem
spekulací s kurzy světových měn však činil 3,2 biliónů dolarů.
To znamená, že pouze každý 32. směněný dolar sloužil skutečnému
obchodu (zboží, služby atd.), naprostá většina (31 dolarů z 32)
tvořila spekulaci na tzv. FX trhu (trh s devizami).
5.
Peníze jsou nástroj moci. Skutečnou
moc má ten, kdo peníze vydává. To byli dříve vladaři, králové,
lokální knížata a vládci. Dnes jsou to centrální banky, především
americké FED, poloprivátní sdružení amerických regionálních měnových
bank. Od roku 1971 přestal být americký dolar (coby tak zvaná
referenční měna, to znamená měna, která je základem všech ostatních
měn) kryt zlatem. Od tohoto okamžiku, držíte-li v ruce jakékoliv
světové platidlo, nedržíte nic než kousek papíru, který má jistou
cenu pouze kvůli víře většiny spolupouživatelů
této měny v jeho hodnotu.
Úroky
Poslední
uvedený argument je velice důležitý pro naše další úvahy. Nejsou-li
peníze na jedné straně nic jiného, než "víra většiny"
v kus potištěného papíru, je-li ale na penězích na druhé straně
vybudovaná současná moc "mocných" (ať už je to kdokoliv),
bylo nutno nalézt mechanizmus, který napomůže udržovat množství
těchto papírů tak, aby jich bylo stále málo a aby po nich byla
neustálá poptávka. Tímto regulátorem jsou úroky.
Před
několika sty lety bylo braní úroků ještě "hříchem" a
převážná většina náboženství takzvanou lichvu zakazovala. Dnes
stojí na úrocích celý náš měnový systém. Přesahovalo by rámec
této přednášky zacházet zde do přílišných podrobností. Chtěl bych
na místo toho na osvětlení jednoho aspektu úroků vyprávět malou
historku.
Bylo nebylo jedno malé království, kde lidé pěstovali ovce. Shodou
okolností neznali papírové peníze a vše se přepočítávalo na ovce.
"Jedna Ovce" bylo tedy zákonné platidlo. Tamní měna
měla ovšem své nevýhody - mečela, nepostála, občas i cosi utrousila
a krom toho se dala jen s dalekosáhlými následky půlit, čtvrtit
atd.
Jednoho dne přišel do království chytrý kouzelník. Když viděl
svízel obyvatel, svolal všechny dohromady a pravil k nim následující:
"Milí lidé. Dám vám všem návrh. Rozdám každému zde tyto papíry,
podepsané mnou a králem, na kterých stojí, že tento papír platí
coby deset ovcí. S nimi můžete platit namísto skutečných ovcí,
můžete ho také dělit na menší ústřižky. To vám ulehčí život -
uvidíte. Tak to budete dělat jeden rok, na zkoušku, a když se
vám tento systém bude zamlouvat, prodloužíme ho po roce. Za odměnu
mi za každý papír s deseti ovcemi vrátíte po roce jedenáct papírových
ovcí. Víc nechci."
Jak
řekl, tak udělal. A lidé byli velice spokojeni. Odpadlo obtížné
handrkování se s živými, často hodně živými tvorečky, obchod se
tím zmnohonásobil. Uběhnul rok. Krátce před dnem vrácení papírových
ovcí se začaly dít podivné věci. Někteří z obyvatel království
hospodařili dobře, takže měli přebytek papírové měny. Někteří
ale měli špatný rok a tak se pokoušeli těsně před uvedeným dnem
sehnat chybějící "papíry". Ty ale nebyly na trhu - neboť
kouzelník nechal natisknout a rozdal pouze omezené
množství. Jak ale udělat z celkového počtu 100 000 "vydaných"
papírových ovcí 110 tisíc? Cena za "papírovou ovci"
se v předvečer dne splacení "dluhu" vyšplhala až na
tři "skutečné" ovce, ale nic naplat, stále
někdo neměl dost na zaplacení.
Druhý den se všichni obyvatelé království shromáždili. 70% z nich
mělo štěstí - měli dostatek papírových ovcí na zaplacení toho,
co si od kouzelníka půjčili. Tito také měli za to, že se systém
osvědčil a že v něm chtějí pokračovat. "To je obrovská, drtivá
většina, děkuji vám", řečnil za potlesku k davu kouzelník.
"Budeme pokračovat!" slíbil. A protože byl kouzelník,
vytiskl hned další "papírové" ovce. Několik z nich půjčil
těm, kdo měli smůlu a nemohli zaplatit "desátek". Za
svoji blahosklonnost jim ovšem uložil, příští rok na tyto "dodatečné
ovce" (nazval je "ovce přes kreditní rámec) splatit
20% úroků. Jiným, úspěšným vydal další bankovky, a protože byli
tak rozumní a systém tak úžasně podpořili, snížil jim úroky na
pouhých pět procent. A pokud neumřel, žije si v onom království
dodnes. Netřeba dodat, že si za "úroky" postavil mnoho
paláců, daleko reprezentativnějších, než král. Konec pohádky.
Pro posouzení příčin a důsledku dnešní krize je třeba pochopit,
že úroky v dnešní podobě vedou k několika efektům:
1. Jak bylo v "pohádce" ukázáno, slouží k
vytváření nedostatku peněz. Úroky lze většinou regulovat
nejen inflaci, ale i jiné monetárně-ekonomické procesy.
2. Povzbuzují soutěživost, vedou ke konkurenci
mezi účastníky systému. (V dalším průběhu i nevraživost, závist
atd.)
3. Po jisté době koncentrují bohatství
do rukou několika málo jedinců.
4. Podmiňují potřebu neustálého a exponenciálního
růstu - i
úroky rostou exponenciálně díky úrokům z úroků.
(K
obrázku vlevo): Takovéto a podobné diagramy jsme mohli v minulých
letech často vidět na stránkách bank, finančních poradců, akciových
makléřů. To nejdůležitější na obrázku je z mého pohledu ona postavička.
Co myslíte - je to žena nebo muž? Nebo, ta samá otázka položená
ještě lépe: Jde o mužský nebo o ženský princip?
Ženský
a mužský princip v krizi
Udělejte následující experiment: vezměte si peněženku a vyndejte
z ní nějaké papírové peníze (pokud vůbec nějaké máte). A nyní
je opět strčte dovnitř. Děkuji. Tvrdím, že velká část z vás vzala
peněženku do vaší pasivní (ženské) ruky a s penězi zacházela vaší
aktivní, mužská ruka (tou, co píšete). To je hezký příklad jisté
vyváženosti mezi ženským a mužským principem, jinem a jangem.
Je to vidět také na kořenech následujících slov: peněženka,
uschovat ... vydělat,
vyndávat. Pokud bychom měli zlaťáky
(kulaté a pocházející ze země) ve váčku na jedné straně a obchodovali
s nimi (případně kvůli nim válčili) na straně druhé, vše by (možná)
bylo "v lotu". (Lot je stará jednotka hmotnosti určená
především pro drahé kovy). Problém je v tom, že jsme si ponechali
mužský princip (vydělávání peněz), jejich úschovu (a tím i množení)
jsme přenechali bankám.
Uložíte-li
u banky vaše peníze, dostanete za ně úrok. Tento úrok bude ale
vždy (aspoň v drtivé většině případů) menší, než co požaduje banka
za své půjčky. Banka tedy prakticky vždy obstarává "množení"
peněz. To samozřejmě nedělá pouze za pomocí úroků, ale i vydáváním,
"rozením" nových peněz (tj. půjček). Naprosto nejsem
proti bankám - chápu, že pro chod tržního hospodářství a celé
ekonomiky jsou banky nepostradatelné. Nechci je zrušit. To, o
čem se zde bavíme je energetická bilance našeho světa, bilance
mezi rozdělením mužského a ženského principu, respektive jejich
výhod a nevýhod (povinností a práv) v současném modelu kapitalismu.
Mužský
a ženský princip se navzájem energetizují.
To je důležité pochopit. Čistý mužský princip, který je možno
charakterizovat například jako vědomí, transcedence nebo strukturování,
nikdy nebude rozumět čistému ženskému
principu (neustálá změna, tvoření a množení, plynutí). Jejich
vzájemný působení na sebe má však za výsledek přesně to, co vidíme
na sochách Šivy a Šakti - neustálý tanec, rozvoj, energetický
rej.
Pokud
ve společnosti dojde k nerovnováze, například potlačením nebo
částečným vyloučením jednoho z principů - pomyslete pouze na vyloučení
ženského principu z katolické církve (a nejen z ní) - onemocní
zanedlouho i druhý princip.
Mužský
princip, pokud je v rovnováze, ve své síle a nechá se "energetizovat"
ženským principem, jde vždy až na své hranice, aby zjistil, co
je za nimi. Toto setkání se smrtí je nesmírně důležité pro jeden
ze základních úkolů mužského principu - pro zodpovězení otázky
"proč tu jsem, co je můj úkol, moje poslání". Poslání
může být pro každého různé, jedno mají naše poslání však společné
- přesahují naše ego. Tím se právě naše poslání stává tím, co
omezuje egoismus, osobní chamtivost a co nám otevírá bránu k příštím
generacím. Poslání zamezuje myslet jen na sebe a na svůj krátkodobý
prospěch - což je jedna z hlavních příčin současné krize.
Pro
ženský
princip je naopak mužský princip, který zná své poslání, velice
"sexy" - to znamená, že i mužský princip pak energetizuje
ženský. Ten potom produkuje a rozmnožuje (děti, materii, peníze),
vnáší do celku harmonii, plynutí, periodický růst, který je blahodárný,
protože odstraňuje, proměňuje staré a přežité.
Jsou-li
oba principy ve své síle, přitahují se a nebojí se toho druhého,
ženský princip ochotně vpouští mužský do sebe a mužský princip
dává v okolním světě bez problémů dostatek místa ženskému principu.
Je-li mužský princip oslaben, chová se jako do kouta zahnaná fretka:
Nafukuje se, rozpíná, cení zuby a útočí na vše cizí. Ženský princip
se v oslabení stahuje, zdánlivě mizí a vrací se zpátky v podobě
chaosu, rozvratu a přírodních katastrof. Takhle viděno jsou "krize"
počasí nebo třeba vlna tsunami přesnými příklady "revanše"
ženského principu v nerovnováze.
Mužský
princip postrádá již mnoho desítek let v naší na jistotu orientované
společnosti konfrontaci se smrtí a nalézání smyslu nebo poslání.
Je docela možné, že to je výsledek potlačování ženského principu,
tak, jak to křesťanství, islám a hinduismus staletí praktikují.
Nejrůznější pojištění, přemíra předpisů, záplava právníků, klasická
vše-léčicí medicína, to vše jsou znaky mužského principu v krizi.
Jak David Deida ve svých knihách (David
Deida: The Way of Superior Man, Sounds True Publ. 1999)
píše, "největší bolestí pro mužský princip je, neznat své
poslání". Konzum a chamtivost nikdy nemůže nahradit poznání
toho, proč tu já vlastně jsem, co je můj "veliký úkol".
Naše
veliká společná úloha tedy je, ozdravit
v prvé řadě mužský princip. Přijde-li opět mužský princip do své
skutečné síly, vytvoří se automaticky prostor pro ženský princip.
Nestane-li se to, skončí mužský princip a tím i celý svět v dlouhodobé
depresi - nejen ekonomické, ale i klinické, neboť tato vážná a
v mnoha případech smrtelná choroba představuje na energetické
úrovni přesně to, co zde popisuji - slabost mužského principu.
Moc
děkuji za pozornost.
Dodatek:
Cesty k ozdravění
Jako
dodatek k přednášce bych chtěl uvést ještě několik směrů, které
podle mého mínění vedou z krize nikoliv ke stavu "jako předtím",
ale ke kvalitativně novým formám žití a spolužití. Výčet je pouze
namátkový a nečiní si nárok na zaručený recept.
Vytvoření
a používání lokálních měn, případně jiných doplňkových výměnných
systémů.
Vytvoření
autonomních decentralizovaných systémů zásobování energií
Prostor
a podpora pro lokální trhy s (bio-) potravinami, sousedská spolupráce
v tomto sektoru (výměna).
Budování
lokálních sociálních sítí, vzájemné hlídání dětí, sousedská pomoc
ve stáří...
Vytvoření
psychosociálních podmínek života, které pomáhají udržení zdraví
případně které uzdravují (kontakty, láska, vzájemné uznání, pochopení...)
Lokální,
"malé" alternativní zdravotniství, které převezme mnoho
"bagatelních" (ale i středně těžkých) onemocnění.
Aktivace
nadací, solidárních a podpůrných organizací, fondů, spolků.
Valorizace
stáří jako plnohodnotného období života - to se musí dít oboustranně,
ze strany společnosti i ze strany "důchodců".
Obrácení
pozornosti na kvalitu života a zmenšení pozornosti kvantitě a
konzumu.
Speciálně
pro muže: zabývání se tím, co představuje "vnitřní žena"
a "vnitřní muž" a jak tito ve mě (a směrem k okolí)
působí. Setkání
se s mužskou linií v mém rodokmenu a pochopení souvislostí (otec,
dědové atd.)
Copyright
Jan Bílý, 2009
|
|