Předpoklady pro systemické konstelace
Článek v Doteku číslo 10/ 2004:

Poslední dobou se u nás skoro lavinovitě šíří zájem o sebepoznávací techniku, která je známá pod označením "rodinné (nebo obecněji systemické) konstelace". V tomto článku se autor, který je sám jedním z "importérů" a lektorů systemických konstelací, zamýšlí nad tím, co lze od této techniky při střízlivém přístupu očekávat (a co ne...), jak systemické konstelace působí a jakou kvalifikaci by lektoři měli mít.

Co se ve skutečnosti děje při semináři konstelací? O co zde jde, co se odehrává mezi klientem, vedoucím konstelací (lektorem) a ostatními účastníky? Proč platí konstelace v jistých kruzích za zázračnou a všemocnou metodu, v jiných jsou potírány až k pokusu o jejich zákaz? Proč existují na jednom konci spektra ti, kteří bez jakékoliv hlubší kvalifikace nadšeně začínají konstelovat, na druhé straně se zdvihá odpor akademicky vzdělných terapeutů, kteří větří ve jmenovitě rodinných konstelacích ohrožení nestabilních klientů, "ezoterický hokuspokus" a hlavně pfušování do jejich profese?

Možná, že vysvětlení je jednoduché. Techniku systemických konstelací bych přirovnal k automobilu. Autem se dá jet z A do B. Prima věc. Je zde ovšem jisté nebezpečí, že někoho přejedu, i když budu mít již dlouho řidičský průkaz a budu úplně střízlivý. Auto se také dá použít pro zvětšení mého ega. Hlavně ty nejnovější s naleštěnou karoserií. Autem se dá jezdit pro čiré potěšení nebo jako sport a tak dál. Na poli konstelací to znamená, že konstelace jsou pouze technika, která sama o sobě nemá jednoznačný výsledek. Zrovna tak jako při používání automobilu, i já bych principiálně očekával, že každý lektor bude vlastnit řidičák - tedy patřičnou kvalifikaci. Ale zde je další, možná hlubší problém.

Myslím, že aniž by si toho byli vědomi, většina lektorů konstelací (alespoň ti, které lze brát vážně) používá této techniky v jednom z dvou hlavních směrů. Jeden směr je něco, co bych možná ne docela přesně nazval terapeutickým směrem. Každý z nás to známe - někdo má problém, který ho trápí a který chce za každou cenu odstranit. Možná, že toho již mnoho zkusil, klasicky a alternatívně, s psychoterapií a s yogou, o "dobře" míněných radách přátel ani nemluvě. Pro takového klienta jsou konstelace - ne úplně odlišné od léku - prostředek na opravu něčeho, co je porouchané, na zlepšení stavu, který má kořeny v minulosti. Lektor zde bude nucen pracovat terapeuticky, už proto, že klienti s nadějí na zlepšení "novou" technikou mají tendenci očekávat pomoc zvenší, od někoho, kdo jim v jistém slova smyslu pomůže se "uzdravit". Zde se ovšem otevírá prostor pro samozvané "pomocníky" a "spasitele". Past, která zde číhá, spočívá v tom, že konstelace mají skoro vždy emocionální účinek na jakéhokoliv klienta. I "chybně" provedené konstelace působí a zanechávají na účastnících dojem. Přílišní nadšenci bez zkušeností mohou lehce propadnout syndromu kouzelníkova učně, který je opojen tím, že se "něco" děje. A jako kouzelníkův učeň, i oni mohou ohrozit druhé. Přesto je fakt, že konstelace v rukou zkušeného terapeuta mohou velice rychle léčit.

Pro tento druh práce s konstelacemi považuji jisté kvalifikace za důležité. Za prvé je to hluboká zkušenost s psychikou lidí. Základní terapeutické znalosti jsou podmínkou, ale sami o sobě nestačí. Rapport, empatie, schopnost rozpoznávat podvědomé nástrahy klienta a lektorova vlastní cesta sebepoznávání je nutným doplňkem odborných vědomostí. Především si ale takto pracující lektor(ka) musí být vědom(a) toho, že přebírá, ať chce nebo nechce, za klienta odpovědnost. Hlavně a tehdy, když klienta záměrně nebo nevědomky nechá v pocitu, že on, lektor, "to" ví lépe a že "pomůže". Zároveň je pro lektora nutné, zkoumat své motivy. Je myslitelné (i když se to stává doufejme zřídka), že lektor má syndrom pomahače, který lichotí jeho egu, případně kompenzuje jiné nedostatky. Supervize může být dobrým prostředkem, tyto (většinou neuvědomělé) tendence u sebe rozeznat a z nich vyrůst.

Druhý zásadně odlišný směr v práci s konstelacemi bych nazval (pravděpodobně stejně nepřesně jako prvý) transformačním směrem. Důraz při těchto konstelacích je na změně vnitřního, pocitového obrazu klienta. Je to změna toho, co převedeno do řeči psychologie tvoří naše vnitřní přesvědčení, to, co v nás neustále vykládá "naší" realitu ve smyslu jednou zavedeného vzorce. Tato změna sice vychází z toho, co stvořila minulost, ale sama se děje "uranickým" způsobem - přeskočením z jedné úrovně na druhou, většinou vývojově vyšší. Zde pracujeme v jistém smyslu slova s duší - tedy něčím, co neexistuje ani v čase, ani v prostoru, alespoň ne v našem každodenním. Synonyma mého slova "duše" by mohly být "nad-já", transcendence, božská složka naší lidské pdsychy. Protože "školská" věda má s duší stále ještě nevyřešený (a mnohdy ani nereflektovaný) problém, tento druh práce ji vždy bude připadat okkultně-podezřelý.

V těchto konstelacích je podle mě důležitá úplně jiná kvalifikace. Pamatuji se na seminář s holandským šamanem Daanem van Kampenhoutem, kde jsme před večeří mluvili o tom, že v Německu kolují již tři víceméně oficiální listiny uznaných a "certifikovaných" lektorů a mnohý z těch, kdo nejsou na nějaké listině, se tam snaží zubynehty dostat. Daan se smál a pronesl: "Když pracuji s duší, jediný, kdo mě může dát certifikaci, je moje vlastní duše." To ale znamená obrovskou míru upřímnosti k sobě samému. Dále je zde důležitá intuice, syntetické myšlení a paradoxní vnímání - několik variant reality může být zároveň platných. Velice dobrou základnou pro tento druh práce je meditace. Zde překračujeme hranici racionálního "vysvětlování" reality ale zároveň nezabředáme do ezoterických úniků z reality ven.

Osobně se domnívám, že tento druhý druh práce je v daném prostředí střední Evropy začínajícího třetího tisíciletí možný pouze z lidmi, kteří jsou schopni převzít plně zodpovědnost za sebe sama a také to chtějí udělat. Kteří neočekávají vyléčení zvenší, nýbrž se chtějí sami a quasi zevnitř změnit. Je to ono téma, které je podle mě čím dál tím více aktuální - transformace namísto terapie. To ovšem znamená, že jako lektor používající automobil systemických konstelací, jsem schopen rozeznat, kdo bere za sebe odpovědnost a kdo to pouze prohlašuje. Kdo chce sám řídit a kdo chce, abych ho někam dovezl, abych zůstal v obraze. A to je možná ten nejtěžší požadavek.

Stranou terapie a transformace na konec ještě trochu útěchy pro všechny, kteří na konstelacích byli, jsou touto metodou nadšeni a strašně rádi by to teď zkusili sami... Existuje totiž třetí možnost použití tohoto elegantního a rychlého automobilu. Tento způsob práce lze najít hlavně v takzvaných podnikových konstelacích, a na dalších, netradičních a neterapeutických polí. Konstelace se výborně hodí k tomu, poznat, o co jde. Při rozuzlování zapletilých systémů - představte si jen mezilidské vztahy na vašem pracovišti - při prověřování filmových scénářů nebo skoro hotových detektivek na jejich logickou a emocionální správnost či věrohodnost a pro rozhodnutí, která mají být fundovaná jsou konstelace vysoce efektívní. Zde skončíme většinou u "pouhého" postavení systému. U toho tedy, co "opravdu je". U reality za slupkou zdání, která se dá prověřit a hmatatelně po"chopit". Při tom sice většinou netečou slzy ani se nemění hluboká přesvědčení - zato se vám ale "najednou" může udělat pěkně jasno. A to už je, samo o sobě, něco "úžasného"...

Vás Jan Bílý