Útok objímačů
Článek v Doteku číslo 6/ 2004:

Nastoupil-li člověk ráno do tramvaje, mohl si být až do nedávna úplně jistý, že se shledá se známým obrazem. Dopravní prostředek býval bez vyjímky naplněn šedými lidmi, kteří, sedíce nebo visíce v držadlech, jeli patrně do šedého úřadu, šedé školy nebo bezbarevné dílny, každý zavinut do své privátní a trochu našedlé aury. Prostě běžné ráno v Praze. Tato jistota nerušeného nízkonáladového přesunu z domova do místa působění je v dopravních prostředcích pryč. Potažmo v práci! Prozatím neochvějný pilíř každého pracovního poměru v naší vlasti, že totiž práce není zábava a tudíž NEBAVÍ, vrávorá a hrozí zřícením. Kdo nebo co je toho příčinou? Jaro, máj, lásky čas? Návrat do náruče evropské rodiny? Pokles DPH o celá tři procenta? Samá voda. Objímači. Doposud neznámá sekta lidí se zářivě dobrou náladou a se sklonem k neustálému objímání se. Prostě příšerné.

Přitom vše začalo docela nevinně. Moje přítelkyně Jana byla zajišťovat v Karlíně prostory na seminář Ošových meditací. Protože se při těchto meditacích dělá všechno jiné, než klidně sedí a spořádaně čeká, až vám od meditování usnou nohy, potřebovali jsme nějaké "živé" místo bez přílišné ezoterické vznášenlivosti. Aikido Karlín se k tomu přímo nabízelo. Mladí i starší ročníky obého pohlaví se tam vzájemě a každodeně hážou na zem, cvičí chvaty a obchvaty a zasazují si tvrdé rány. Slovo dalo slovo a Jana podepsala pronájem. V již uvolněné atmosféře ji několik Aikido-Junáků pozvalo na drink a při té příležitosti se ptali, co že to vlastně bude za seminář. Jana povídala něco o dynamické meditaci a Ošovi. "Ale vy nepatříte přeci k těm objímačům?" byla odpověď. "K jakým objímačům?" "No tady se scházejí takoví ti, co se stále objímají… My se na to občas chodíme dívat skrz to okno." Jana zapřela, že by měla kdy co společného s objímači a junáci ji vřele propustili.

Koho aikiďáci nazývali objímači, nebylo těžké dešifrovat. V Aikidu Karlín pořádal delší dobu můj přítel Bhagat Zeilhofer své večery rodinných konstelací. V těchto seminářích se skutečně často objímá. Je to docela přirozené. V systému rodiny (ale i ve všech možných ostatních systémech) se stává, že ona krásná, přímá energie - říkejme jí trochu pateticky láska - v důsledku různých traumat, stresů a zápletek přestane téct. Že ono napojení se na ostatní, to, co je pro nás, původně sociální tvory žijící ve skupinách, životně důležité, přestane fungovat. Při výletu do zoo se u pavilónu opic stále ještě můžeme přesvědčit, jak je to důležité, alespoň pro naše předky, být ve spojení s ostatními. Angličané tomu říkají "to be in touch" - být v kontaktu, v "doteku". U opice, kterou izolujeme od ostatních, které vezmeme možnost tělesného kontaktu, se vyvine buď neuroza, nebo tělesně onemocní.

Když se v rodinných konstelacích systém rodiny posléze vrátí do původní rovnováhy, mají jeho členové spontání sklon k tomu, se obejmout. Obyčejně to trvá několik hodin od začátku semináře, než se k tomu odhodlají také muži mezi sebou, ale díky bohu trvají semináře většinou celý víkend, takže i k tomu dojde. Posléze se lidé doobjímají, po semináři se rozjedou do všech koutů republiky a je zase klid. Totiž byl. Až do semináře rodinných konstelací v Brejlově. Zde začali objímači své tažení.

Brejlov je krásné místo přímo nad sázavským jezem u Týnce, obklopené lesem s velikými žulovými kameny a i jinak úžasnou přírodou. Tří a půldenní seminář rodinných konstelací, který jsem o velikonocích védl, byl opravdu intenzívní. Objímalo se o sto šest, uzavírala se přátelství a pekli se špekáčky nad táborovým ohněm. Při jedné příležitosti jsem vyprávěl tu historku s nájmem Aikida Karlín a s dotazem na objímače. To byl ten okamžik, kdy virus objímačství spatřil světlo světa. Dostal tak své jméno, a to co je pojmenovatelné, lze šířit, to dostane formu, tvar a své vnitřní zákony. Hnutí se stává hnutím až když se pro ně nalezne název. A svět po Brejlovu není už světem před Brejlovem. Již při odjezdu bylo patrné, že objímání přeskočilo rámec "normálně ezoterického" semináře. Brejlovské objímání mělo něco smyslného a zároveň praktického, něco, co stálo oběma nohama na zemi a hlavou vysoko v jarním nebi, co dělalo skutečný "fun", radost, co prostě už nešlo s končícím seminářem opustit. Třicet jedna nakažených objímačů se tak vydalo do světa, částečně za hranice (totiž do Slovenska, kde podle svědectví tamějších žijí lidé, kteří mají ještě větší náklonnost k objímání, než v našich skeptických nížinách). Epidemie se začala šířit.

Od té doby se setkávám v tramvaji, v autobuse, na ulici, dokonce i ve sterilních nákupních multicentrech se stále stejnou situací. Dva lidé, kteří se setkají, se prudce, vřele, srdečně obejmou. Kolem nich začně vibrovat něco jako pohoda, láska a dobrá nálada, vzduch se jaksi rozjasní, rozvýská, občas i vysvitne sluníčko. Je také možno vidět od nich se šířící vlnu, trochu jako v Matrixu, když se "realita" začíná vymykat kontrole Smithů. Dráhy okolo jdoucích se lehce zakřivují - jako kdyby byli ovlivňováni polem ne nepodobným gravitačnímu. I jejich koutky se zakřivují a na chvíli to vypadá, jakoby se tito nezůčastnění pasanti pousmívali. Někteří si něco bručí pod fousy, něco, co nezní nespokojeně. V okolí objímačů se dějí neuvěřitelné výjimky - například pustí někdo mladší někoho staršího sednout. Babičky se začínají usmívat. Rozeřvané, všechny ostatní nervující děti (use condoms...) se uklidňují. Ale nikdo z nich netuší, že právě teď a právě na ně přeskakuje virus. Zákeřný, podvratný a ohrožující váši životní jistotu. Protože představte si toto: jednoho dne nastoupíte do tramvaje a tam budou všichni již nakaženi objímačstvím. A vy nebudete mít nikoho, žádného jediného, na kterého budete moci věšet vaší špatnou náladu. Prostě horor.

Váš Jan.